Objektivismus vs. fantazie

Autor: Jiří Kinkor (http://www.aynrand.cz/pages/archiv/BioKinkor.html), Téma: Filozofie, Zdroj: Pravý úhel
Vydáno dne 01. 07. 1997 (6541 přečtení)




(Tato reakce byla publikována v měsíčníku Mladých konzervativců Pravý úhel č. 6/97)

Ve své reakci (PÚ 4/97) na přednášku doc. Pavlíka (PÚ 3/97) jsem analyzoval některé jeho zásadní omyly. Ve svém novém příspěvku (PÚ 5/97) Pavlík většinu svých fantastických překroucení pouze opakuje, ale některé jeho další myšlenky vyžadují krátké odpovědi. Nebudu přitom objektivismus obhajovat odvolávkami na filozofické autority, jak to neustále činí Pavlík, protože argumenty z autority jsou logicky neplatné.

1) Ayn Randová nepovažuje objektivismus za „filozofickou legitimizaci liberálních hodnot“, jak tvrdí Pavlík. Randová filozoficky obhajuje primárně rozum (tj. schopnost člověka poznávat realitu), teprve potom odvozuje etiku racionálního egoismu a teprve potom princip individuálních práv (včetně práva na svobodu). Proto se fundamentálně liší od povrchních a vnitřně rozporuplných libertariánských a konzervativních ideologií neschopných svobodu obhájit a tedy ani v praxi politicky prosadit. Na rozdíl od těchto ideologií považuje objektivismus za primární hodnotu racionalitu, nikoli svobodu. Svoboda je pouze nezbytným předpokladem racionality (tj. praktického uplatňování závěrů rozumu).

2) Ve své knize uvádím, že „nezměnitelnost neznamená že objekty reality nelze měnit na objekty jiné“ (str.39) (zvýraznil J.K.). Pavlík mi však podsouvá přesný opak: „nezměnitelnost metafyzických entit znamená, že objekty reality nelze měnit na objekty jiné“ (zvýraznil J.K.). Proč mě Pavlík takto překrucuje?

3) Podle Pavlíka pojímám svobodu jako „volbu vždy v souhlasu s nezměnitelnou identitou čili povahou člověka“. Nic takového v mé knize není. Tvrdím, že svobodu potřebujeme k tomu, abychom mohli prakticky jednat podle svého rozumu, tj. abychom jednali (volili chování) v souladu s nezávislou realitou. Např. na str. 58 uvádím: „Volit lze však správně nebo nesprávně. Jde o to volit správně. Jde o to využít svobodu v souladu s nezměnitelnou metafyzickou realitou, jde o to být racionální.“

4) Identita není žádnou „projekcí myšlenkového obsahu do věci samé“, jak tvrdí Pavlík. Identita jako fundamentální metafyzický axiom je neoddělitelná od existence. Projekcí metafyzického axiomu identity do myšlení (poznání) je logika, nikoli naopak. Identita je spojovacím článkem metafyziky a epistemologie. Identita je metafyzickou bází logiky a nikoli arbitrárním epistemologickým axiomem „promítajícím se do reality“.

5) Objektivistická filozofie pojímá „podstatu“, podle které jsou objekty reality pojmově klasifikovány, nikoli metafyzicky ale epistemologicky. Právě tím se objektivismus klíčově liší od Aristotela a od naivního realismu obecně. Zde nejde o Pavlíkovo pouhé nepochopení, nýbrž o jeho elementární neznalost objektivismu.

6) Objektivismus nic netvrdí o „neměnnosti druhů“ či objektů, jak mu podsouvá Pavlík. Objektivismus neříká, že věci se nemění ve věci jiné, nýbrž to, že v daný okamžik je věc sama sebou (zákon identity) a její změna ve věc jinou je projevem metafyzické příčinnosti (zákon kausality). Příčinnost je zákon identity projevený v chování věcí. Věc se nemůže chovat v rozporu se svou identitou.

7) Ve své knize uvádím, že pojem „evoluce“ je nepodstatný. Uvádím to samozřejmě v příslušném kontextu, tj. v kontextu politické filozofie když kritizuji konzervatismus, nikoli v kontextu diskuse o biologickém vývoj druhů či jiném kontextu. Pan Pavlík však kontext ignoruje. Pro politickou filozofii je relevantní to, že člověk je volní bytostí a zůstává jí. Biologickou evoluci člověka (či jiných druhů) nijak nehodnotím ani nezpochybňuji. Dokud však člověk bude volní, pojmovou bytostí, je objektivistická filozofie platná a pravdivá. Ani nikde netvrdím, že principy politické filozofie mají být prosazeny politickou revolucí. Naopak říkám, že filozofie objektivismu se může prosadit jen postupným dlouhodobým procesem změny myšlení lidí, přičemž jedním ze samozřejmých důsledků jejího vlivu (na voliče) bude racionální praktická politika, která povede k dosažení svobodné společnosti (tj. politické prosazení individuálních práv).

8) Pavlík opovrhuje objektivitou v pojetí Randové, aniž by její teorii pojmů znal, a ignoruje, že podstatou objektivismu je objektivita lidského poznání, racionálně pojímaná jako soulad volní tvorby a používání pojmů s nezávislou realitou, kterou primárně identifikujeme našimi smysly. Místo toho tvrdí, že „objektivace“ poznání dosáhneme na základě „konstituce intersubjektivně platných pojmů“ (zvýraznil J. K.). Za „objektivní“ tedy Pavlík považuje to, na čem se lidé „intersubjektivně“dohodnou. Dohodnou-li se matematici na tom, že 2+2=7, je to „objektivní“!!! Dohodnou-li se lidé na tom, že pro věci, kterým dnes říkáme míč, lidská hlava a pomeranč, je třeba vytvořit nový pojem, třeba „kulatina“, pak takto vytvořený pojem je „intersubjektivně platným“ a tedy „objektivním“ poznáním!!! Čím více lidí papouškuje stejný nesmysl, tím více se takový nesmysl stává „objektivním“ poznáním!!!

9) Pavlík argumentuje proti teorii pojmů teorií jazyka. Teorie pojmů je však zásadně něco jiného než teorie jazyka. Slovo totiž není ekvivalentem pojmu. Slovo je pouze smyslově vnímaným symbolem pojmu a je završením (poslední fází) tvorby pojmu. Filozofie není lingvistika, to jen postkantovský rozklad filozofie došel až tak daleko, že část filozofů - poté co z filozofie vyloučili metafyziku, pak etiku a epistemologii - považuje lingvistiku za své nejnovější útočiště.

10) Pavlík obhajuje Descartův argument o neschopnosti člověka rozlišit svůj stav bdění (tj. skutečné vnímání reality) od stavu snění či halucinace. Argument „ukradeného pojmu“ (stolen concept fallacy), kterým Randová Descarta oprávněně odmítla, Pavlík nepřijímá, protože „sen“ a „realita“ jsou prý „předvědecké“ či „předfilozofické“ pojmy, na které nelze argument „ukradeného pojmu“ aplikovat. Pavlík se mýlí. Třídění pojmů na „předvědecké“ a „vědecké“ je v tomto kontextu absurdní. Pojem buď platný je či není. Pojmy sen i realita jsou platnými pojmy. Omyl „ukradeného pojmu“ je aplikovatelný na jakékoli platné pojmy. Pavlík nemůže nijak uniknout skutečnosti, že pojem sen nemohl nikdy vzniknout, kdyby člověk nebyl (automaticky) schopen rozpoznat stav svého bdění. Pavlík (společně s Descartem) totiž implicitně požaduje, aby člověk „dokázal“ své vědomí reality (stejně jako např: dokaž, že vidíš!). To je samozřejmě absurdní, protože pojem „dokazovat“ obsahuje již v sobě implicitně platnost axiomů existence, vědomí a identity. Pavlík ani Descartes ani nikdo jiný nemůže platnost smyslového poznání zpochybnit.

I „sbíhaní“ kolejí v dálce i „lámání“ hole ve vodě jsou normální jevy, pokud si konečně uvědomíme, že smyslové ústrojí je takové jaké je a je součástí na nás nezávislé reality. Nejde o zrakový klam. „Klam“ je to podle všech, kdo by rádi viděli realitu podle svého přání (primát vědomí nad metafyzickou realitou) - všech, kdo by chtěli „vyskočit“ z identity svého smyslového ústrojí a poznávat ničím, tj nebýt si vědom reality vůbec. Jakýkoli pokus o zpochybnění platnosti smyslového poznání není ničím jiným než gigantickou „krádeží pojmů“.

11) Sotva může být něco dále od pravdy, než tvrzení, že objektivismus považuje „uchování pouhého života jako biologické existence za nejvyšší účel lidského konání“, jak hlásá další obludná Pavlíkova fantazie. Z ničeho, co jsem ve své knize napsal, takový nesmysl nevyplývá. Život jako konečná (ultimate) hodnota, kterou jsou všechny ostatní hodnoty měřeny, znamená život člověka v souladu se svou identitou (tj. využívajícího svou volní schopnost) - nikoli biologickou existenci člověka, který je iniciací vnějšího fyzického násilí (ze strany ostatních lidí, resp. státu) redukován do stavu obětního zvířete. Právě ten, kdo obětování vlastního života „kolektivním hodnotám“ považuje za přirozeně existující „smysl života“ (viz pan Pavlík), redukuje člověka na zvíře obětované „veřejnému prospěchu“. Kdyby Pavlík nekradl pojmy na každém kroku, nemohl by vyslovit takový nonsens jako „obětování vlastní existence ve jménu transcendentních či kolektivních hodnot“. Pojem hodnota bezprostředně a klíčově závisí na pojmu život, a mimo život nedává žádný smysl. Stává se jen prázdným zvukem mystické a kolektivistické rétoriky. Umísťovat hodnotu mimo rámec existence je řvavým pojmovým rozporem. Jediným konzistentním chováním člověka, který tvrdí, že hodnoty hledá mimo existenci (tj. v neexistenci !) resp. někde v „transcendentnu“, je zavřít ústa a okamžitě spáchat sebevraždu. To myslím zcela vážně, bez sebemenší nadsázky.

Právě z klíčového vztahu pojmů hodnota a život vyplývá objektivita „sollen“ (morálky) ve vztahu k „sein“ (existenci). Identita člověka nezbytně vyžaduje odpovídající morálku. Volní atribut člověka a jeho schopnost poznávat realitu vyžadují etiku racionálního egoismu.

******

Pavlík opakovaně prokázal elementární neznalost objektivismu Ayn Randové. Nazval svůj příspěvek „předběžné kritické poznámky“ a vztáhl jej k myšlenkám, o nichž téměř nic neví. Tyto poznámky, které já nazývám pustou fantazií a pouhou filozofickou „exhibicí“, jsou nejen „předběžné“ ale hlavně bezcenné. Cenu mají jen argumenty založené na seriozní znalosti. „Předběžnost“ - natož veřejně vyjádřená - ve filozofii nikoho nezajímá.