Vychovávat děti není povinností vůči společnosti

Autor: Luboš Zálom (http://), Téma: Ostatní
Vydáno dne 05. 09. 2008 (3510 přečtení)




Dle názoru většiny konzervativců je plození a výchova dětí jednou z hlavních odpovědností, jakou má jednotlivec vůči společnosti. Rodina s dětmi je podle nich základem a stavebním kamenem zdravé společnosti, a potomci jsou uchovateli civilizačních a společenských hodnot. Roman Joch ve svém článku Civilizační velezrada tvrdí, že pár, který se rozhodne nemít děti, činí něco nesprávného - dopouští se civilizační velezrady.

Je příznačné, že všichni kolektivisté bez výjimky apelují na občany, aby rodili dostatek dětí. Jsou-li u moci, využívají nástrojů praktické politiky, aby občany k výchově dětí motivovali - sociální dávky, daňové úlevy, dotované mateřské školky, nebo přísná regulace potratů. Extrémnější socialistické režimy pak nezřídka sahaly například k vyššímu zdanění svobodných a bezdětných občanů. Jásavě barevné plakáty oslavující kult rodiny plné dětí byly nedílnou součástí všech socialistických diktatur.

Potřeba růstu počtu občanů je zpravidla zdůvodňována (a argumentuje tak i pan Joch) tím, že jestliže bude aktivních občanů postupně ubývat, nebude dostatek daňových poplatníků, aby bylo možné udržet současný důchodový systém. Takové argumenty však nemají smysl. Státní systém důchodového zabezpečení je největší pyramidovou hrou v moderních dějinách. Jeho fungování je založeno tom, že existuje větší počet plátců než příjemců. Ze systému není možné se nijak vyvázat - peníze jsou plátcům násilně zkonfiskovány a okamžitě použity pro výplaty penzí dnešním příjemcům. Přitom žádný z dnešních plátců nemá jedinou záruku, že v budoucnu, až zestárne, dostane svoje peníze zpět v podobě státní penze. Jakmile bude počet plátců převýšen počtem příjemců, je jasné, že se dříve nebo později takový důchodový systém zhroutí jako domeček z karet. Vládě by nezbylo nic jiného, nežli zvolit krajně nepopulární opatření a zbylým aktivním plátcům zvýšit daně. Je však otázkou, zda by takové řešení vůbec bylo politicky průchodné - spíše ne. Není tedy divu, že se všechny vlády, ať už socialistické nebo pravicové, děsí toho, že by jejich důchodový systém, pracně udržovaný, začal takovýmto způsobem kolabovat, a se zdviženým prstem varují, že dnešní míra porodnosti je pro jeho dlouhodobou udržitelnost nedostatečná.

Státní penzijní systém je však pouze projevem dnešní nemorální politiky "státu blahobytu", která tvrdí, že vláda se má o občana starat pokud možno od kolébky do hrobu. Ve skutečnosti však odpovědnost za materiální zabezpečení ve stáří nepatří mezi funkce státu - stát je instituce se zbraní v ruce, jako takový může jednat pouze za použití násilí, a jeho morální funkcí tedy může být pouze ochrana života, majetku a svobody občanů. Jestliže stát jedná v jiných oblastech, než je ochrana práv, z podstaty věci musí jít o iniciaci násilí, a tedy akt proti právům a svobodě jednotlivce. Veškerá nefunkčnost a problémy státních penzijních systémů pramení z toho, že ruka státu zasahuje do takových oblastí, kde nemá co pohledávat. Žádné pokusy o důchodové reformy nemohou zachránit systém, který je nefunkční už z principu a z definice státu, který si moc nad tímto systémem přivlastnil. Volat po vyšší porodnosti a zdůvodňovat to nutností udržet stávající důchodový systém je tedy absurdní a směšné.

Jestliže by se totiž stát vzdal své moci nad důchody a ponechal penze pouze na tržních mechanismech, na lidské dobrovolnosti a odpovědnosti, udržoval by se takovýto systém v rovnováze stejně jako jakýkoliv jiný trh. Existovaly by nejrůznější finanční produkty umožňující lidem spořit si na stáří, přičemž by jim zůstal dostatek peněz v kapsách, aby si mohli vytvářet úspory podle vlastního uvážení. Pokles porodnosti by takový přirozeně fungující systém nemohl vykolejit a přivést do problémů - každý člověk by totiž dostal to, na co nejprve jeho uspořené peníze musely vydělat.

Konzervativci se rádi staví do pozice obránců svobody a volného trhu. Roman Joch by tedy místo očerňování těch, kteří se rozhodnou nemít děti, měl volat po odstátnění penzijních systémů.

Ano, je velmi sobecké rozhodnout se nemít žádné děti. Jejich výchova přináší spousty starostí, klade na člověka nesmírnou odpovědnost, nemluvě o obrovské finanční zátěži. Není se čemu divit, pokud si člověk zvolí nepodstupovat tyto starosti a potomky raději nemít. Na druhou stranu jestliže se pár rozhodne zplodit dítě, může to být stejně dobře projev sobeckého sebezájmu. Výchova dětí může přinášet obrovskou radost a pocit hrdosti, potomci jsou pokračovateli toho, co dokázali rodiče. Jestliže obě tato rozhodnutí jsou projevem dobrovolného a cílevědomého sledování vlastní hodnoty, je stejně sobecké dítě mít jako jej nemít.

Pan Joch však volá po nesobecké motivaci k přivádění potomků na svět. Děti bychom měli přivádět na svět primárně ne proto, že v tom spatřujeme hodnotu pro nás samé, ale spíše proto, aby se naše civilizace rozvíjela a vzkvétala. Abychom nevymřeli, jak se často říká. Jestliže se někdo rozhodne děti nemít, poškozuje tím prý společnost a navíc "je asociální vyžírka na úkor těch, kdo děti mají a investují do nich."

Člověk, který si zvolil prožít svůj život bez potomků, však nikomu nic nedluží a nežije na ničí úkor. Argument, že bezdětek získává užitek z toho, že se druzí rozhodli mít děti, nemůže obstát. I v tom případě, že společnost harmonicky vzkvétá a potomci rozmnožují bohatství a blahobyt svých rodičů, bezdětný člověk nikomu nic nedluží. I kdyby všechny děti, které se dnes v tomto státě narodí, byly v budoucnu věhlasnými vynálezci, skvělými lékaři, nebo geniálními podnikateli, nezískává od nich bezdětný jedinec nic zadarmo nebo nezaslouženě, ale pouze směnou hodnot, které sám musel nejprve vyprodukovat.

V dnešním světě jsou to spíše rodiče, kdo žije na úkor těch bezdětných, z jejichž daní jsou hrazeny všechny rodičovské příspěvky, dotované školství, lékařská péče zdarma, i to vysmívané pastelkovné.

Cílem lidského života je dosahování štěstí. Měli bychom se snažit žít a volit své cíle tak, abychom byli šťastni - a ne podřizovat svoje cíle budoucím generacím nebo těm, kteří se dnes rozhodli zplodit potomka. Člověk má odpovědnost pouze za svůj vlastní život, a ne za životy druhých. Jestliže se rozhodne založit rodinu a zplodit potomka, měla by jeho motivací být pouze jeho vlastní touha po štěstí. Měl by v rodině a výchově svých dětí spatřovat hodnotu, sobecký cíl, díky kterému se mu podaří štěstí dosáhnout.

Pan Joch píše: "Jiná věc je, když člověk děti mít nemůže nebo zasvětí život vyššímu poslání či službě bližnímu, a proto partnera nemá. Ale člověk, který žije v páru, děti mít může, a přesto se rozhodne je nemít, dopouští se civilizační velezrady." V jeho očích je tedy omluvou pro rozhodnutí nemít děti pouze nesobecké sledování nějakých vyšších, ušlechtilých poslání a nezištná služba bližním. Tato věta je morálním útokem na jakýkoliv sebezájem, na jakoukoliv snahu o vlastní štěstí.

Hodnoty se snažíme získat nebo udržet pro nás samé. Domnívají se snad konzervativci, že bychom po hodnotách měli toužit nesobecky? Máme se snažit o úspěch v profesi ne pro náš finanční zisk nebo pocit sebeuspokojení, ale proto, že tím zvyšujeme blahobyt celé společnosti a zvyšujeme národní produkt? Máme získávat vzdělání proto, abychom mohli sloužit potřebám druhých? Má být primární motivací podnikatele nezištné poskytování zboží a služeb? A máme zakládat rodiny a vychovávat děti nikoliv proto, že v tom spatřujeme hodnotu, nýbrž abychom tím rozhojňovali lidské stádo a zajistili rozkvět budoucí společnosti?

Vychovává Roman Joch své děti proto, že v tom pro sebe spatřuje hodnotu a zdroj vlastního štěstí, nebo proto, aby nezištně pomohl rozvíjet naši evropskou civilizaci? Je jeho motivace "nemorálně sobecká", nebo "ušlechtile altruistická"? Jakékoliv sledování hodnoty je sobecké - a snad tím nejsobečtějším, co může být, je láska. I láska k vlastnímu dítěti. Rodiče mají děti proto, aby je milovali, a nikoliv proto, aby tím naplňovali nějaký nezištný cíl. Jestliže někdo tvrdí, že výchova dětí je povinností vůči společnosti, a rodiče se tedy v jménu této povinnosti musí sebeobětovat, snad ani netuší (nebo dobře ví, v horším případě), jak zvrácený postoj zastává. Není možné své děti milovat a zároveň se jejich výchovou obětovat pro nějaké "vyšší cíle".

Podobně perverzní názor projevují mnozí environmentalisté, kteří žádají, aby lidé obětovali svou touhu mít děti a zůstali raději bezdětní, protože plodit potomky je neekologické, zvyšuje přelidněnost planety a přibližuje nás k vyčerpání surovinových zdrojů.

Článek pana Jocha je dalším z mnoha důkazů, že konzervativci, i když mají navenek plná ústa svobody, práv a trhu, nejsou ve skutečnosti tyto hodnoty schopni ani ochotni věrohodně obhájit. Jejich myšlenky totiž spočívají na pilíři, který je se svobodou jednotlivce neslučitelný: na morálce sebeobětování.