Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Jak zdiskreditovat objektivismus
Vydáno dne 15. 04. 1997 (čteno 9187×)

Jiří Kinkor

(Tato reakce byla publikována v měsíčníku Mladých konzervativců Pravý úhel č. 4/97)

I pravdivé poznání či pravdivou myšlenku lze zdiskreditovat, a to i na dlouhou dobu. Diskreditovat myšlenku lze obecně třemi způsoby. Buď tím, že (1) přísně logicky prokážeme její neplatnost, nebo tím, (2) že se při argumentaci proti kritizované myšlence nevědomě dopouštíme rozporů, které však zůstávají neodhaleny, čímž je neplatnost kritizované myšlenky zdánlivě prokázána, anebo tím, (3) že samu kritizovanou myšlenku zcela vědomě pomocí všech možných prostředků - vyjma logicky platných argumentů - překroutíme, dezinterpretujeme a nakonec odsoudíme. Docent Pavlík, který se ve své přednášce Liberalismus a filozofie uveřejněné v měsíčníku Mladých konzervativců Pravý úhel č. 3/97 snaží zdiskreditovat objektivismus, si bohužel zvolil poslední jmenovaný způsob, přičemž míra překroucení obsahu objektivistické filozofie dosahuje v jeho podání vskutku fantastických rozměrů.

Ve své následující reakci budu analyzovat některé klíčové omyly pana Pavlíka (nejen jeho přímé útoky na objektivismus) v tom pořadí, jak je nacházím v jeho vystoupení.

1) Názor, že „není třeba stavět na jednotné fundaci liberalismu,“ že „je třeba se zříci této fundace a shodnout se na základních principech jakožto axiomech, jejichž platnost je chápána jako samozřejmá“ a že „případná filozofická zdůvodnění oněch axiomů je zapotřebí chápat jako soukromou záležitost jednotlivých liberálů“, považuje Pavlík za „vnitřně konzistentní“ a dokonce „úctyhodný“. A tak jedni odvozují svobodu z náboženství, jiní z ateismu, další z aristotelismu a jiní zase z Kanta. Tedy jak kdo chce, jak se komu zlíbí. Vzájemné fundamentální filozofické (tj. logické) rozpory máme tolerovat, vždyť spor o platné logické odvození, by mohl - nedejbože - znamenat „roztříštění jednoty liberálního hnutí“, vyplývá z Pavlíkova vystoupení. Pavlík hájí „liberální princip svobody svědomí“ (co to je za nesmysl? to zní jako „gravitační princip gravitace“), podle kterého máme být „liberální“ vůči zdůvodnění liberalismu.

Představme si tedy několik matematiků, kteří by měli vyřešit rovnici x = 2+2+2. Všichni by nakonec došli ke stejnému výsledku, tj. x = 6. První by tvrdil, že 2+2=7 a 7+2=6. Druhý by argumentoval, že 2+2=3 a 3+2=6, zatímco třetí by odvodil výsledek tak, že 2+2=-1 a -1+2=6. Příliš by je však nezajímalo, jak k výsledku dospěli. Byli by především velmi šťastni, že jsou ve výsledku „jednotni“. Mají totiž velmi rádi číslo 6. Prostě ho milují, i když neví proč. Když se jich někdo zeptá, proč by se x mělo rovnat 6, odpoví - slovy pana Pavlíka - , že to je přece jejich „soukromá záležitost“ !!! Skutečnost, že každý odvozuje závěr jinak, je přece „svoboda svědomí“ ! Uvidí to čtvrtý matematik a všem sdělí, že jejich vyvození jsou nesprávná a tudíž jejich výsledek je neplatný. Co si to dovoluješ tříštit jednotu našeho matematického hnutí, oboří se na něj tři kolegové. Cožpak nechápeš, že nejde až tak o nějaké debaty o logice a pravdivém poznání, ale o akční jednotu našeho hnutí za číslo 6?

Pan Pavlík implicitně považuje myšlení prvních třech matematiků za „vnitřně konzistentní“. Vždyť rozporuplné odvozování svobody je podle něj „vnitřně konzistentní“. Takže do očí bijící rozpory jsou vnitřně konzistentní?

Pavlík požaduje „svobodu svědomí“. Nemíní tím však atribut volní schopnosti člověka (tj. jeho možnost volit), kterému filozofové také někdy říkají nesprávně „svobodná vůle“ (free will), přičemž slovo „svobodná“ v tomto kontextu nemá absolutně nic společného s politickofilozofickým pojmem svoboda. Pavlík „svobodou svědomí“ míní své zbožné přání, aby člověk mohl své odvozování volit jakkoli, aby neexistovalo žádné realitou diktované pevné pravidlo, kterému se vědomí člověka musí podřizovat, aby zůstalo v kontaktu s realitou a neblouznilo ve svých závěrech. Pan Pavlík zapomíná, že existuje něco takového jako na nás nezávislá realita, kterou poznáváme jen tak, že odvozujeme své pojmy pomocí přísné logiky. Člověk má možnost volit, ale chce-li realitu pojmově poznávat, musí volit tak, aby se nedopustil rozporu. Kdyby věděl, že pojem svoboda je definován a dostává význam pouze po dlouhém řetězci logického odvozování až ve vrstvě politické filozofie, nemohl by se Pavlík dopustit tak absurdního pojmového spojení jakým je „liberální princip svobody svědomí“, čímž z pojmů „liberální“ a „svoboda“ činí prázdné zvuky bez jakéhokoli smyslu. Pan Pavlík odtrhává pojem svoboda od jeho hierarchicky vystavěné filozofické báze, logicky neoprávněně jej „krade“ z vrstvy politické filozofie a spojením s pojmem „svědomí“ jej umísťuje do filozofické vrstvy epistemologie (teorie poznání), kde nedává žádný smysl. Svědomí nemůže být „svobodné“ ani „nesvobodné“. Nesvobodný může být pouze člověk, je-li mu iniciací fyzického násilí (či jeho hrozbou) zabráněno prakticky uplatnit závěry svého rozumu. Pan Pavlík by však chtěl, aby se podle přání svědomí řídila a ohýbala na něm nezávislá realita. To je obsah, který se skrývá za jeho voláním po „liberálním principu svobody svědomí“. Přál by si totiž , aby 7+2 nebo cokoli jiného dávalo nakonec 6, pokud se to nějakému vědomí zlíbí. Přesně tento požadavek je implicitní v jeho názoru, že při odvozování pojmu svoboda máme chtít „svobodu svědomí“! Jak může Pavlík chtít „svobodu“ svědomí před tím, než k pojmu svoboda logickým odvozením vůbec dospěje? Vždyť při odvozování principu, který pak nazveme svobodou, ještě nevíme co obsahem pojmu svoboda je!! Běda tomu, říká implicitně Pavlík, kdo by svědomí chtěl omezovat v jeho arbitrárních přáních. To by pak podle Pavlíka bylo ohrožení „svobody svědomí“.

Pan Pavlík by teprve tehdy uměl odvodit pojem svoboda a nezacházel s ním jako s gumovou nálepkou, pokud by poznal, že to, co člověk především potřebuje k životu, je poznání na člověku nezávislé reality na základě rozumu (tj. logického odvozování pojmů ze smyslového vnímání) a že svoboda není konečným cílem nýbrž jen nezbytným (nikoli však postačujícím) prostředkem k racionalitě (jako integrující morální hodnotě), tj. k jednání na základě platných závěrů rozumu.

Co by asi pan Pavlík řekl oponentovi, který by zcela oprávněně odmítal princip svobody proto, že jeho zdůvodnění obsahuje řadu rozporů? Na rozpory nehleď, poradil by mu pan Pavlík. Na poznání nezávislé reality zapomeň. Tak co, jdeš v akční jednotě s námi „liberály“ nebo ne?

Teprve po poznání objektivistické teorie pojmů může pan Pavlík pochopit, že pojmy nejsou gumové nálepky a „společenské konvence“ ale logicky a hierarchicky odvozené objektivní jednotky lidského poznání reality.

2) Pan Pavlík dále připouští, že filozofická obhajoba liberálních principů je přece jen někdy nezbytná. A to údajně tehdy, pokud „převážnou většinou obyvatelstva nejsou nahlíženy jako samozřejmé“. Takže kritériem, podle kterého někdy nějaké tvrzení zdůvodňovat musíme a jindy zase ne, je podle Pavlíka to, zda s tvrzením samozřejmě souhlasí většina. Pokud většina souhlasí, stává se tvrzení axiomem!

To je řvavý subjektivismus, a to ve své kantovské společenské verzi, která je pravým epistemologickým kořenem kolektivismu. Co říká společnost (ať je to cokoli), to je pravda, to je objektivní. Kant totiž za „objektivní“ považoval to, je míněním společnosti. Takže když převážná většina bude třeba tvrdit, že 7+2=6, tak je to podle Pavlíka axiom. A co takhle pojetí objektivity jako souladu myšlenky s na vědomí nezávislou realitou, kterou rozum poznává logickým odvozováním ze smyslového vnímání?

3) Pan Pavlík ilustruje dále svůj pojmový zmatek výrokem, že objektivismus je „quasireligiózním dogmatismem svobody“. Zřejmě nechápe význam pojmů „dogma“ a „religiózní“. Dogma je myšlenka nabízená či přijatá na základě víry a nikoli logického odvozování. Religiózní je to, co sdílí následující fundamentální principy náboženství:

a) přirozená realita jako defektní a závislý produkt primárního nadpřirozeného (božího) vědomí

b) víra jako zdroj poznání

c) morální kodex sebeobětování

Filozofie Ayn Randové není dogmatem, protože je logicky odvozena a každá její součást (včetně metafyzických axiomů) je platně ukotvena v realitě, která je nezávislá na lidském vědomí. Tato filozofie není religiózní ani quazireligiózní, protože jejími základními principy - na rozdíl od náboženství - jsou:

a) realita existující nezávisle na vědomí, tj. prvotnost reality před vědomím

b) rozum jako jediný a absolutní zdroj poznání

c) morálka racionálního egoismu, tj. vlastní život jako standard všech hodnot.

Panu Pavlíkovi se totiž nelíbí, že si někdo troufne tvrdit, že jedině on má pravdu, že pravda je jen jedna a že platí absolutně. Není ostatně divu, když pan Pavlík označuje rozporuplné myšlení, jak jsem je ukázal na příkladu matematiků, za „vnitřně konzistentní“. Přitom se opírá o stovky let chybného filozofického myšlení, podle kterého je každý, kdo si je ve svých názorech jistý a tvrdí, že jen on má pravdu, velmi podezřelý. A tak je nejjednodušší se takového kacíře zbavit tím, že jej označíme za „dogmatika“. Tím si ušetříme obrovské úsilí, které bychom museli jinak vynaložit, abychom poznali, co onen kacíř říká a jak své myšlenky odvozuje.

Pavlík si neuvědomuje, že tím, co si náboženství neoprávněně přisvojuje, není absolutnost své platnosti, nýbrž sama platnost. Náboženství je třeba odmítnout nikoli proto, že si činí nárok na absolutnost nýbrž proto, že jeho metoda, tj. víra, je neplatná. Jinými slovy nejde o to, že platnost myšlenky je absolutní (protože jiná než absolutní být nemůže), nýbrž o to, zda myšlenka vůbec je či není platná. Absolutnost, kterou pan Pavlík tolik nemá rád (tvrdí že „absolutní pravda se zjevila p. Randové“ a objektivismus proto označuje dokonce za „dogmatismus mesianistického typu“), však vůbec není tím, co je podstatou dogmatu. Podstatou dogmatické myšlenky, jak jsem výše uvedl, je metoda, která byla použita k jejímu vzniku. V případě dogmatu je touto metodou víra a nikoli logický argument. Vyjádřeno ještě plastičtěji: myšlenky Ježíše je třeba odmítnout nikoli proto, že se považoval za mesiáše, nýbrž proto, že je stavěl na víře.

Toto téma uzavřu citátem ze své knihy Trh a stát: „Mysticismus je únikem z potřeby člověka identifikovat absolutní bázi poznání. Je-li konceptuální poznání volbou, je třeba najít kritérium správnosti volby. Takovým kritériem nemůže být nic, co je opět volbou. Musí to být základ, který leží mimo lidskou volbu. Mysticismus se tváří, že takovou absolutní bázi poskytuje, avšak ve skutečnosti se odpovědnosti za její identifikaci naivně vyhýbá. Absolutnost, kterou nabízí, spatřuje mysticismus právě ve skutečnosti, že arbitrární pojmy a myšlenky, které produkuje, nelze vyvrátit. Takové pojetí absolutnosti je však fatálním omylem. Ona absolutní báze poznání, kterou člověk ke svému přežití potřebuje, nespočívá v nevyvratitelnosti jeho idejí, nýbrž v jejich dokazatelnosti - tedy odvoditelnosti z něčeho, co není předmětem volby.“ (Trh a stát, Nakl. Svoboda, Praha 1996, s. 41-42)

4) Moje tvrzení, že politika je odvozená od převládající filozofie ve společnosti a že tedy svobodné společnosti lze dosáhnout a udržet ji pouze na základě šíření racionální filozofie, tj. působením intelektuální elity na vzdělání, literaturu a média, se pan Pavlík snaží zesměšnit svou parafrází, že „pan Kinkor tvrdí, že je třeba převychovat široké masy voličstva v duchu objektivismu p. Randové“. Je to stejné jako kdyby revoluční poznání středověkých myslitelů o kulatosti země, které nahradilo dosavadní názory a samozřejmě se rozšířilo a etablovalo v civilizaci jako platné a pravdivé poznání, pan Pavlík označil za výsledek „převýchovy širokých mas“ podle přání přírodovědců a jejich stoupenců. Je skutečně politováníhodné, že se pan Pavlík k takovému stylu diskuse snižuje.

5) Objektivismus je podle Pavlíka „filozofickým primitivismem nejhrubšího zrna zahaleným do tautologických formulek formální logiky“. Takže ten, kdo přísně logicky odvozuje své myšlenky je jen „formálně logický“ a jde o tautologii. Pan Pavlík tedy opovrhuje formální logikou, jako metodou poznání reality, která ze smyslově vnímaných dat postupnou abstrakcí vede k lidskému tj. pojmovému poznání reality.

Pan Pavlík zřejmě vychází z premisy, že obsah pojmů, ze kterých je každý výrok složen, nemůže být jednoznačně odvozen z reality a je jen zcela arbitrární „společenskou konvencí“, díky čemuž nemohou žádné čisté „formálně logické“ (tradiční filozofie jim říká „analytické“) soudy nic vypovídat o realitě. Kdyby však pan Pavlík znal objektivistickou teorií pojmů, na jejíž výklad zde není prostor, poznal by, že obsah pojmů je možné a nutné odvodit jednoznačně z reality a že tudíž jím opovrhované „formulky formální logiky“ jsou pravdivým a jednoznačným poznáním reality.

6) Objektivistická teorie pojmů a poznání se zásadně liší od všech předcházejících filozofů včetně Aristotela, Platóna, Locka a všech dalších a není žádnou jejich kombinací, plagiátem ani povrchní reformulací, jak se domnívá pan Pavlík. Filozofie A. Randové znamená právě proto epochální obrat v celé historii filozofie, protože teorie pojmů je jádrem celé filozofie a z chybných teorií pojmů vyplývají nesprávné principy etické a politickofilozofické.

Pan Pavlík tvrdí, že podle objektivismu je shoda o jediném správném názoru ve všech oblastech poznání znemožněna existencí arbitrárních pojmů, po jejichž vymýcení by se k oné shodě dospělo. Nic tak absurdního objektivismus samozřejmě neříká, to je opět jen výsledek úporné snahy pan Pavlíka překroutit co se dá. Cílem a podstatou objektivismu vůbec není nalezení shody mezi lidmi (to je jen jeho samozřejmým vedlejším efektem), nýbrž nalezení shody mezi lidským pojmovým poznáním a nezávislou realitou. Nejde primárně o vymýcení arbitrárních pojmů (těch je velmi málo) ale o identifikaci způsobu, jakým člověk poznává realitu, tj. způsobu, který člověk musí zvolit, aby při odvozování a používání pojmů zůstal v kontaktu s realitou a nepřipustil žádný rozpor ve svém myšlení. Objektivismus dokazuje, že obsah a definice pojmů nejsou subjektivní ale objektivní, tj. diktované realitou, tj. vztahem subjektu a objektu poznání.

7) Při legitimizaci liberálních hodnot je zapotřebí se opřít o veškeré filozoficko-kulturní a historické dědictví lidstva“ tvrdí Pavlík a dodává, že toto dědictví se „zhodnocuje právě v liberálních hodnotách“. „Postupy, které by chtěly ... začínat jakoby od začátku ... jsou sektářské a trpí fatální domýšlivostí“, pokračuje Pavlík.

Takže vrátíme-li se k naší matematické analogii, musíme se podle Pavlíka při odvozování řešení rovnice x = 2+2+2 „opírat“ o všechny chybné postupy, které kdy byly použity, jinak bychom nebyli schopni odvodit správný výsledek. Dovolíme-li si tvrdit, že všechny tři nesprávné postupy prezentované našimi matematiky, jsou nesprávné, dopouštíme se údajně „fatální domýšlivosti“.

Není pravda, že A. Randová prohlašuje filozofické dědictví za „nulitní“, jak tvrdí další Pavlíkovo fantastické zkreslení. Ayn Randová identifikovala vedle řady dílčích správných myšlenek, které se v historii filozofie objevily (např. u Parmenida, Aristotela, Akvinského, Locka atd..) i fundamentální omyly, které nezbytně vedly k nekonzistenci a neobhajitelnosti myšlenek správných a k historickému opuštění celých filozofických systémů. (Samotného Aristotela Ayn Randová považovala přes jeho podstatné omyly za geniálního myslitele). Panu Pavlíkovi však rozpory ve filozofických systémech nevadí, a proto se nemůže smířit s principem „all or nothing“, kterým Randová zaštitovala svůj konzistentní filozofický systém proti dílčím změnám. Správně si uvědomovala, že narušení integrovaného systému jednotlivých na sobě závislých článků logického řetězce jediným rozporem znamená nezbytně zhroucení systému jako celku. Neznamená to však, že bez jednoho článku je celý zbytek myšlení úplně špatný a k zahození. Znamená to, že narušení jediného spojovacího článku stačí k tomu, aby se celý systém stal nepravdivým a neobhajitelným.

8) Pan Pavlík napadá objektivismus z „extrémnosti“. To je v dnešní éře průměrnosti a mentálního chaosu nálepka pro každého, kdo se příliš odchyluje od průměru a od zbytku společnosti. Pojem „extrémní“ se stal po staletích kantovské filozofické destrukce, kterou ve svém vystoupení pan Pavlík velmi zřetelně reprezentuje, bohužel téměř ekvivalentem zla a něčeho zavrženíhodného. Zpochybnění názoru poukazem na jeho jakkoli velkou odchylku od převažujícího mínění je samozřejmě logicky neplatným argumentem. Co byste asi odpověděli učiteli, který by výsledek Vaši početní úlohy zpochybnil tím, že se dramaticky liší od výsledku ostatních studentů?

9) Skutečně groteskní je Pavlíkovo tvrzení, že objektivismus „parazituje na liberálních hodnotách“, které je obzvlášť překvapující od člověka, který neví co je obsahem pojmů svoboda a hodnota a jak jsou odvozeny. Objektivismus je naopak jedinou filozofií, která - díky racionální teorii pojmů - poprvé v historii filozofie ukázala, právě všichni ti, kdo buď ignorují filozofickou bázi svobody nebo rozpory v její obhajobě dokonce považují (viz pan Pavlík) za „vnitřně konzistentní“, jsou parazity na pojmu svoboda, protože nejsou logicky oprávněni k jeho používání.

10) Pavlík se při diskreditaci objektivismu hojně odvolává na Hayekovy teze o „kontruktivistickém racionalismu“, „fatální domýšlivosti“ a „spontánním řádu“. Celá Hayekova filozofie je však od základu chybná. Jeho myšlení zdaleka není originální filozofií. Hayek je především obětí filozofického moru 19. a 20. století, který se původně šířil z německých univerzit. Hayek kriticky reagoval na osvícenský filozofický proud „racionalismu“ (jenž skutečně trpěl řadou závažných omylů) tím, že se inspiroval velkými filozofy, kteří nejvíce přispěli k filozofické destrukci úlohy rozumu v lidském poznání: Kant a Hume. Podstatu celého svého díla Hayek velmi výstižně shrnul v názvu své nobelovské přednášky - „The Pretence of Knowledge“. Hayek věnoval celý svůj život nikoli tomu, aby ukázal, že socialismus je ve fundamentálním rozporu s tím, co říká lidský rozum. Chybě socialismu podle něho podlehli ti, kteří příliš spoléhali na rozum! Zcela mylně tvrdil, že z víry v neomezené rozumové poznání vyplývá touha řídit společnost. Naopak, právě filozofický apel na neschopnost rozumu být suverénní autoritou pro lidské poznání a jednání je bezpečným způsobem jak podřídit společnost diktátorovi hlásajícímu pokoru a „veřejný prospěch“. Nemůže být nic horšího než snažit se obhajovat svobodnou společnost na základě útoku na rozum, který je jediným nástrojem, jak ji obhájit a dosáhnout. Přestože Hayek má pověst obhájce svobody, svou křiklavě iracionální filozofií poznání se bohužel zařadil po bok jejích nejnebezpečnějších nepřátel. Ostatně morální a politické implikace Hayekova opovržení rozumem vyplouvají na mnoha místech jeho etických a politickofilozofických textů zřetelně a explicitně na povrch. Hayek ve skutečnosti je - a jako Kantova oběť musí být - těsně spjat s altruismem, kolektivismem a etatismem.

11) V závěru svého vystoupení pan Pavlík nabízí krátký exkurs do historie filozofie. Moje fundamentální polemika s řadou jeho tvrzení by daleko přesáhla omezený prostor mého příspěvku, a proto se soustředím pouze na jednu myšlenku, která překonává všechny meze absurdity, v nichž se pan Pavlík ve svém vystoupení doposud pohyboval. Mám na mysli jeho tvrzení, že „Hegelovy popisy spontánního řádu jsou pravým pokladem pro filozofii liberalismu“. Cokoli z filozofie Hegela, jehož filozofickému podkopání rozumu, logiky a svobody může v míře filozofické destrukce konkurovat snad jen Platón a Kant, je stejným pokladem pro liberalismus jako je sklenice s koncentrovanou kyselinou sírovou pokladem pro žíznivého člověka. Hegel do této sklenice míchá to nejhorší, co filozofie před ním vytvořila v myšlení Herakleita, Platóna a Kanta. Hegel je moderní a surově explicitní filozofickou obhajobou kolektivismu a etatismu a je to právě on, kdo měl největší vliv na hluboké zakořenění a masové rozšíření kolektivistické rakoviny v Německu a později celé euroamerické civilizaci. Hegel byl zdaleka nejprestižnějším německým filozofem 19. století s obrovským světovým vlivem. Hegelova dialektika, která (ve jménu „rozumu“) přímo útočí na aristolelovskou logiku a explicitně obhajuje nutnost a přirozenost rozporů v idejích a myšlení, se stala hlavním pilířem marxismu a komunismu. Z Hegelovy absurdní metafyziky (realita neexistuje nezávisle, je jen projevem jednoho absolutního kosmického a všezahrnujícího vědomí) a jeho otevřeného volání po totalitním organickém státu, kde jednotlivci jsou jen odvozenými součástkami celku (organismu) s jedním skutečným všezahrnujícím vědomím, mocně čerpala nacistická ideologie. Filozofie Kanta a Hegela jsou nejdůležitějšími a nejhlubšími příčinami společenských katastrof dvacátého století. Jsou přímým intelektuálním zdrojem jak komunismu tak nacismu.

*****

Pan Pavlík se vydal na cestu diskreditace objektivismu. Nakolik bude jeho úsilí „úspěšné“, záleží na všech, kdo objektivismus chtějí skutečně poznat z první ruky a nikoli přes její Pavlíkův výklad, který ji překrucuje k nepoznání. Pavlík svým zavrženíhodným počínáním diskredituje nejen objektivistickou filozofii ale zejména sám sebe.



[Akt. známka: 2,92] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 4 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: Pravý úhel


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.