Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Ekonomie Filozofická báze svobodného bankovnictví
Vydáno dne 11. 11. 1997 (čteno 6183×)

Jiří Kinkor

Kdybyste v polovině 19. století propagovali myšlenku tuhé státní regulace bankovnictví a existenci státních pseudopeněz neukotvených v hodnotné komoditě, považovali by Vás lidé za blázna. O 100 nebo 150 let později se každý, kdo stejnou myšlenku nepovažuje za evidentní samozřejmost, stává podezřelým, a za blázna a "extrémistu" je považován ten, kdo ji dokonce zásadně odmítá. Ekonomové se ani příliš nezabývají logikou principu svobodného bankovnictví - stačí poukázat na to, že se jeho obhájci příliš extrémně odchylují od soudobého ekonomického mainstreamu. Špatné je nikoli to, co je logicky neplatné, nýbrž to, co se nevejde do mezí převažujícího mínění. Co přijímá většina společnosti, to je standard správnosti. Takový je implicitní postoj většiny ekonomů k otázce peněz a bankovnictví.

Co se stalo v myšlení lidí? Z minulé éry, kdy svobodný produktivní člověk - alespoň v některých částech světa - konečně dostal příležitost ukázat sílu lidského myšlení a invence, jsme se dostali do epochy masové iniciace státního násilí proti nevinným lidem. Z éry bezprecedentního nárůstu životní úrovně na základě objektivních peněz, stabilního bankovnictví a jimi zprostředkovaných plodů ekonomické prosperity motivované vlastním prospěchem, jsme se dostali do éry, kde velká část intelektuálního potenciálu podnikatelů, manažerů, bankéřů a dalších produktivních lidí musí být vynaložena na vyrovnání se s důsledky státního zničení objektivních peněz ve jménu "veřejného prospěchu". Je tato změna důsledkem nějakého nevyhnutelného vývoje lidstva, který je determinován nevysvětlitelnou mystickou silou? Nebo došlo k zásadnímu posunu ve filozofických myšlenkách, které lidé postupně přijali a které jsou kořenem dlouhodobého a systematického státního podrývání bankovnictví a peněz a pustošení řady jiných oblastí hospodářství a života lidí?

Myšlenku, že emise a oběh peněz nemají být v rukou státu, neakceptuje kromě explicitních socialistů ani řada takzvaných "liberálních" ekonomů a politiků, jejichž uvažování o společenských a politických otázkách je - přes všechnu jejich povrchní rétoriku o svobodě - kolektivistické, protože vychází ze stejných fundamentálně chybných filozofických premis. Myšlení těchto lidí o funkci státu je pojmovým zmatkem, je tápáním odehrávajícím se ve vágním prostoru plném mlhy a nejasností. Mají-li toto své uvažování, nebo spíše jen cítění o funkcích státu nějak slovně vymezit, uchylují je k prázdným frázím typu: stát má zajistit "stabilní prostředí", "vládu zákona", definovat "pravidla", usilovat o "společenský blahobyt" a prosperitu ekonomiky, apod. Stanou-li se pak takto uvažující lidé obětí chybné ekonomické interpretace peněz a falešného výkladu historie bankovnictví (zejména novodobé), velmi snadno si do svého rozpitého abstraktního obrázku státních funkcí zařadí i "starost o peníze". Zakořeněnost myšlenky, že za peníze má být odpovědný stát, je po dlouhých desetiletích jejího smutného uplatňování všude na světě téměř tak hluboká, jako její iracionalita.

Centrální bankovnictví je definováno jako souhrn všech typů zásahů státu do oblasti peněz a bankovnictví. Pojem svobodného bankovnictví znamená naproti tomu absenci jakýchkoli státních zásahů do této sféry. I když zcela svobodného bankovnictví nikdy nedosáhla žádná země na světě, historie zaznamenala dlouhá období, kdy míra regulace oblasti peněz a bankovnictví byla na rozdíl od dneška nesrovnatelně menší. V průběhu minulých tisíciletí a století existovaly různé komodity v roli peněz, ke kterým lidé na základě racionálního uvažování a poznání postupně konvergovali. Peníze nevznikly jako výsledek slepé imitace a nejsou žádným nevysvětlitelným společenským jevem. Nemohly by vzniknout a konvergovat na zlatý standard, kdyby člověk nepoužíval svůj rozum a kdyby sledování vlastního prospěchu nebylo motivací jeho jednání. Zlato si jako objektivní peníze nakonec lidé zvolili nikoli díky jeho údajné mystické moci nebo díky působení nevysvětlitelného perverzního lidského pudu, jak na základě obludných Freudových teorií tvrdil úhlavní nepřítel zlata Keynes, nýbrž na základě rozumově poznaných vlastností této komodity. Právě specifické vlastnosti zlata - a nic jiného - byly důvodem, proč se tato komodita v roli peněz historicky prosadila. Zlatý standard není žádnou "kovovou iluzí", nýbrž výsledkem objektivního racionálního poznání reality a jednání v souladu s ní.

Bankovnictví minulých století bylo relativně stabilní, kupní síla peněz byla velmi stabilní a všechny mírné hospodářské výkyvy, ke kterým čas od času docházelo, byly důsledkem státních zásahů a regulací. Protože tyto státní zásahy byly - na rozdíl od dnešních obludných rozměrů státního intervencionismu - poměrně velmi omezené, nedestabilizovaly fungování bankovnictví a celé ekonomiky natolik, jako tomu bylo a je ve 20. století. Výsledkem byla epocha bezprecedentního růstu prosperity. Výsledkem bylo 19. století, jako odraz převahy rozumu nad vírou a dominance svobody nad iniciací státního násilí.

Bezprostředním důvodem vzniku centrálního bankovnictví byla fiskální expanze státu. Stát s cílem vyhnout se otevřenému zvyšování daňového břemene a neochotě soukromých věřitelů k neomezeným půjčkám potřeboval vytvořit instituci, která by umožnila zvyšovat státní příjmy skrytým způsobem, tedy inflační konfiskací. Rostoucí etatismus však nepřišel z ničeho nic. Co bylo jeho příčinou? Byl jí mohutný nárůst kolektivistického filozofického myšlení v průběhu 19. století, expandujícího z německých univerzit do celé euroamerické civilizace a infikující generace za generací. Na základě primárních filozofických myšlenek přestal být člověk vnímán jako autonomní, reálná bytost a stává se pouhým přívěškem či odvozeným derivátem něčeho jiného, primárního. Kolektivu. Skupina, celek, společnost, národ a podobné kolektivní pojmy se stávají primárními entitami. Tyto pouhé mentální abstrakce jsou projektovány do reality jako skutečně existující bytosti. Katastrofální filozofické omyly vedou postupně k tomu, že těmto kolektivitám jako celkům se přisuzuje schopnost mít prospěch, zájmy a cíle nezávisle na jednotlivcích. Místo jediných skutečně existujících individuálních zájmů a cílů, které se stávají druhořadými, se dává přednost neexistujícímu prospěchu "společenskému", "veřejným" zájmům a cílům. Toto je podstata kolektivismu - rakoviny, která ovládla myšlení drtivé většiny lidí, a kteří ji (často bezděky) šíří tím, že používají kolektivistické pojmy a pasti jako argumenty, před kterými ostatní couvají, protože se jim neumějí bránit.

Výsledkem je naše století, éra obrovské expanze státu - jako reprezentanta oné nadřazené entity "společnost" - a jím způsobených výkyvů, tzv. hospodářských cyklů, o kterých se má za to, že jsou něčím přirozeným, že jsou atributem tržní ekonomiky. Ve skutečnosti nejde o přirozený jev tržní ekonomiky, nejde o žádné "selhání trhu". Soudobé tzv. tržní ekonomiky nejsou tržními ekonomikami, trh tam neselhává nýbrž - díky státu - absentuje. Hospodářské výkyvy, které v těchto ekonomikách pozorujeme, jsou průvodním symptomem etatistických neboli tzv. smíšených ekonomik, permanentně a nevyhnutelně destabilizovaných politikou státní produkce tzv. peněz, neboli existencí tzv. měnové politiky.

Tento fakt však minulí i současní oponenti svobody v bankovnictví nechtějí pochopit. Opakují dávno vyvrácené pseudoargumenty údajně zpochybňující funkčnost svobodného bankovnictví. Za všechny jmenujme alespoň ty nejčastější: údajně neomezená emise peněz, absence věřitele v poslední instanci, nedostatek peněžního zlata, náklady na udržování zlatých rezerv. Pokud se monetární ekonom vůbec zabývá alternativou svobodného bankovnictví, soustřeďuje se nejčastěji na povrchní kritizování dílčích problémů bankovnictví v minulosti, přičemž ignoruje, že tyto problémy byly způsobeny tehdejšími státními zásahy. Ve snaze reagovat na problémy, které původní omezené státní zásahy působily, se stát paradoxně uchyloval k dalším a dalším regulacím, místo aby prvotní příčinu problémů - tj. existenci státního zásahu vůbec - odstranil. Vina za problémy však byla vždy svalena na trh, svobodu a zlato. Řešení? Státní násilí. Tato zvrácená "logika" nabalování stále nových státních intervencí převládá všude na světě dodnes a to nejen v bankovnictví. Podívejte se na zdravotnictví a školství, mám-li uvést jen ty nejřvavější příklady kolektivistické státní devastace.

Cílem centrálního bankovnictví je podle jeho stoupenců zajištění stability cenové hladiny a případně kontrola dalších statistických agregátů. Vychází se přitom z chybné implicitní premisy, že svobodné banky jako emitenti peněz by způsobily chaos, nadměrnou peněžní zásobu a tedy inflaci. Je tedy třeba státního násilí, aby se dosáhlo žádoucích "společenských ekonomických cílů". Těmi jsou výše uvedené makroveličiny.

Má být ovlivňování statistických agregátů cílem hospodářské politiky státu? Nikoli. Existenci měnové politiky státu je nutné zásadně odmítat nejen proto, že - na rozdíl od svobodného peněžního uspořádání - nevede k dlouhodobé stabilitě cen ani stabilnímu ekonomickému růstu, ale zejména z toho důvodu, že si stát tyto agregátní jevy vůbec klade jako cíle, jichž má měnová politika dosáhnout. Jsou to totiž absurdní cíle. Jde pouze o agregovaně vyjádřené efekty, nikoli cíle racionálního člověka. Racionální člověk, ať je politikem, bankéřem či kýmkoli jiným, o žádné agregátní cíle nemůže usilovat. Jeho ekonomickým zájmem je jeho vlastní příjem jako výsledek produktivní práce v kontextu spolupráce s ostatními. Proč by měl usilovat o nějaké bezvýznamné statistické součty, indexy či průměry? Ty mohou být materiálem pro statistické porovnávání, analytické odhady budoucího vývoje, nebo bází pro sestavování státního rozpočtu. Nikoli však cílem kohokoli. Společnost jako celek žádný agregátní cíl nemá. Mají-li jednotlivci nějaký cíl, který je sdíleným individuálním cílem každého z nich, nestává se z něj jakýsi "cíl společnosti". Např. existence státu je individuálním cílem a zájmem každého racionálního jednotlivce, a je tedy sdíleným a ne nějakým společenským zájmem. I když nějaká věc není a nemůže být cílem nebo prospěchem žádného jednotlivce, kolektivistické myšlení ji požaduje jako zájem a cíl společnosti, jakoby společnost byla reálnou entitou. Statistické indikátory jako HDP, cenové indexy nebo míra nezaměstnanosti, které kolektivista považuje za společenské cíle, které má centrální banka sledovat, jsou ve skutečnosti pouhým nikým nezamýšleným vedlejším produktem jednotlivých individuálních cílů. Nikdo z nás svým jednáním ve skutečnosti neusiluje o něco takového jako vyšší HDP, vyšší národní míru úspor apod. - to nám jen namlouvají všichni, kteří vidí stát a společnost jako firmu, která má nějaké výkonnostní cíle, a sebe v roli jejích manažerů.

Ekonomika ani bankovnictví nejsou žádným systémem či organismem, za jehož činnost - jako "celku" - má nést někdo odpovědnost. To jen kolektivistické myšlení není schopno uvědomit si, že žádný ,náš bankovní systém" neexistuje, že banky (resp. jejich vlastníci) nejsou žádnými články nějakého systému se společným cílem, nýbrž individuálními soukromými subjekty, které mají nezcizitelné právo na svobodu, a tedy i na emisi peněz dobrovolně přijímaných na trhu. Bankovnictví je jen pojem, který vztahujeme na vzájemně spolupracující jednotlivé entity jednající ve svém vlastním racionálním zájmu. Ničím cílem nemůže být nějaká "stabilita systému". To, co kolektivisté nazývají "stabilitou bankovnictví" a měny, a stavějí to jako cíl nějaké "veřejně prospěšné" entity, je ve skutečnosti pouhým důsledkem racionálního chování subjektů, které - pokud jsou svobodné - jsou stabilní a produkují stabilní měnu, a to ve vlastním zájmu. Dokud se v bankovnictví stejně jako v jakékoli jiné sféře někdo nedopustí podvodu, krádeže nebo jiné formy iniciace násilí, není stát - jako nástroj sebeobranné síly - morálně oprávněn zasahovat. Činí-li tak, stává se zločincem.

Co je vůbec stát? Jaké jsou jeho správné a morální funkce ? Můžeme odpověď najít v ekonomii? Abychom mohli hodnotit, zda nějaké politické uspořádání společnosti je dobré či špatné, horší nebo lepší, nebo zda politické rozhodování o té či oné otázce je dobrem či zlem, potřebujeme racionální politickou filozofii a nikoli ekonomii. Abychom mohli identifikovat funkce státu, musíme nejprve vědět, co je obsahem pojmu stát. Jedině politická filozofie je kompetentní k vysvětlení nutnosti samotné existence státu a k identifikaci jeho funkcí. Stát je kolektivním nástrojem použití násilí v sebeobraně proti iniciaci násilí. Proto jeho správnou funkcí je pouze zajištění vnitřní bezpečnosti, justice a vnější obrany. Násilí je definičním a podstatným znakem státu. Protože násilí je v příkrém rozporu s funkcí rozumu jako nástroje poznání reality a paralyzuje rozum jako vodítko praktického jednání, není iniciace násilí morální. Zachování vlastního života však vyžaduje použít násilí v sebeobraně. Násilí je morální pouze jako odpověď na iniciaci násilí. Je-li státní násilí použito v případech jiných než proti iniciaci násilí, stává se stát sám iniciátorem násilí a jedná v rozporu se svou racionální funkcí. V takových případech je státní aktivita zlem a je třeba ji odsoudit.

Odpůrci svobodného bankovnictví nejsou ochotni přiznat, že politizace peněz a bankovnictví musí nutně mít efekty minimálně stejně (spíše více) negativní jako má státní regulace jakéhokoli jiného trhu. Iniciace násilí má a vždy nezbytně musí mít destruktivní efekty na život člověka. Je-li iniciátorem násilí stát a dokonce v tak klíčové oblasti, jakou je produkce peněz, které používá každý ekonomický subjekt, musí být výsledek podstatně horší než regulace jiného odvětví. Nejde tedy zdaleka jen o bankovnictví. Banky neprodukují objektivní, racionální peníze, nýbrž jsou nuceny používat jejich chatrnou státní náhražku, jejíž použití znamená závislost ekonomického rozhodování jednotlivců a firem na značně nejistém a nevypočitatelném chování centrální banky. Státní pseudopeníze přijímají ekonomické subjekty jen proto, že skutečné peníze stát zakázal.

Jako ekonom bych měl odpovědět na otázku, proč je centrální, silně regulované bankovnictví destabilizujícím faktorem ekonomické aktivity, zda a proč produkuje relativně nízkou či naopak vysokou inflaci. Vyvozovat cokoli o inflaci bychom však mohli teprve potom, až bychom si ujasnili, co je to vůbec inflace. Moderní ekonomický mainstream (nesprávně) považuje za inflaci růst cen, čímž pádem nemálo ekonomů dospívá k řadě absurdních myšlenek, jakými je třeba nesouhlas s cenovou deregulací z obavy před "inflací" nebo odmítání zvýšení DPH z titulu údajného zvýšení inflace apod. Ekonomickou diskusi problému centrálního bankovnictví bychom tedy museli zahájit analýzou zásadního omylu tohoto pojetí inflace. Museli bychom odvodit racionální pojetí inflace jako nadměrnou nabídku peněz vzhledem k poptávce po nich. Museli bychom si ujasnit pojmy příčina a důsledek. Museli bychom vysvětlit mylnost doktríny rozlišující inflaci na tu, která je údajně "tlačena náklady" a na tu, která je takzvaně "tažena poptávkou", atd., atd. Dnes a denně slyšíme frázi, že centrální banka má "bojovat" proti inflaci. Protože jediným možným zdrojem inflace je právě centrální banka, je boj centrální banky s inflací bojem banky samotné se sebou. Je to skutečně poněkud schizofrenický duel. Eliminace centrálního bankovnictví by přinesla prospěch nejen všem ekonomickým subjektům ale i samotné centrální bance, které bychom vydatně pomohli v jejím důležitém zápase proti sobě samé.

Předmětem tohoto textu však není teorie inflace ani žádná jiná ekonomická teorie. Důvodem mé opozice vůči centrálnímu bankovnictví zdaleka není překroucený pojem inflace. Nepotřebuji ani poukazovat na historické příklady hospodářských krizí a hyperinflací způsobených existencí monetární politiky. Ani fundamentální systémová a nezbytná neschopnost instituce centrálního bankovnictví reagovat na měnící se poptávku po penězích není a nemůže být argumentem, který by mě oprávnil ke zdrcujícímu odsouzení centrálního bankovnictví.

Jediným argumentem, který opravňuje logicky odmítnout samu existenci centrálního bankovnictví a označit ji za zločinnou politiku státu, je koncept individuálních práv člověka. Jedině pojem individuálních práv vede k odmítnutí centrálního bankovnictví - bez ohledu na jeho praktické ekonomické defekty. Centrální bankovnictví je iniciací státního násilí, je pošlapáváním práva na svobodu, majetek a tedy na život. Je možné, že stát něco takového dělá? Ano. Je to stát, který na základě existence nemravných zákonů v čele s ústavou míří odjištěnou pistolí na každého, kdo by chtěl obchodovat a nabízet k dobrovolné směně vlastní objektivní peníze, skutečné plnohodnotné peníze. Je to stát, kdo ekonomické subjekty nutí přijímat jako peníze ony bezcenné papírky, kterých v rámci "veřejného prospěchu" může vytisknout, kolik chce. A kdo ví, jak se komu zlíbí interpretovat ,veřejný prospěch" zítra a pozítří, onen prázdný zvuk, o kterém si lidé myslí, že má nějaký význam ? Dnes se za "veřejný prospěch" považuje třeba absurdní snaha ovlivňovat statistické makroagregáty, které si stát ztělesněný centrální bankou položil jako cíl. Zaslepen tímto iracionálním cílem stát rok za rokem ničí hodnotu úspor a kapitálu (tj. soukromého majetku), a svou jednoznačnou vinu přitom nezřídka svádí na tzv. "mzdové tlaky v ekonomice". Co takhle položit si otázku, co je příčinou skutečnosti, že se mzdové požadavky mohou trvale prosazovat do cen?

Je to stát, který dnes a denně hrozí fyzickým násilím každému, kdo by chtěl bez jeho "velkorysého" svolení podnikat v bankovnictví. Je to stát, který prostřednictvím instituce povinného pojištění vkladů vysává peníze z bank, které se chovají odpovědně a umějí podnikat, aby z nich financoval konzervaci a záchranu neschopných. Prý kvůli "stabilitě systému". Takže "systém" je stabilnější tím, když neschopní manažeři, lehkomyslní bankéři a podvodníci neponesou plnou váhu odpovědnosti za svá rozhodnutí? "Run" vkladatelů na banku, která je v potížích není žádná náhodná událost, která by měla být kryta pojištěním, je to důsledek řízení a chování oné banky. A pokud její potíže vyplývají z absurdní státní regulace, řešením rozhodně není přidat ještě více regulace.

Obhajoba odstranění regulace není primárně věcí ekonomie. Ekonomie není kompetentní k normativním výrokům. Pokud je metodologicky zdravá, může pouze logicky odvodit a demonstrovat, k jakým důsledkům musí nutně vést centrální bankovnictví, čeho centrální bankovnictví je nebo není schopno, zda je či není racionální. Ekonomie musí mlčet k otázce, zda samotná existence centrálního bankovnictví je žádoucí a správná, zda je morální, tj. zda vměšování státu do oblasti peněz a bankovnictví je v souladu s nezcizitelným právem člověka na majetek, svobodu a život.

Racionální ekonomové logicky zdůvodňují, jak centrální bankovnictví vyrostlo jako důsledek nabalování stále iracionálnějších zásahů, přičemž každý nový měl vždy řešit dopady předchozích a místo toho samozřejmě přinesl další problémy. Oponenti svobodného bankovnictví často přicházejí s touto námitkou: V minulosti byly jiné společenské a politické podmínky, tam, kde free banking fungovalo, byly jiné podmínky než existují dnes a proto se onen "model" nedá aplikovat, patří do historie. Jedinou klíčovou odpovědí, která rozpráší všechny nesmyslné a irelevantní připomínky tohoto typu, je fundamentální fakt, ze člověk je člověkem dnes jako jím byl před staletími a tisíciletími a že tím jeho klíčovým atributem, který v konečné instanci implikuje právo na svobodu, je jeho volní schopnost. Člověk je volní bytost, stejně tak jako jí byl kdykoli v minulosti. V tom tkví důvod, proč fyzické násilí státu, jehož iniciací je nevinnému člověku upírána možnost emitovat peníze a svobodně podnikat v bankovnictví, je v rozporu s jeho svobodou a tedy i jeho životem. Násilí paralyzuje funkci rozumu, který funguje na základě volního myšlení. Člověk, aby mohl žít, potřebuje volit správné racionální chování. Může se při volbě dopouštět chyb. Může se jich dopustit i jako bankéř a manažer. Pokud se nedopouští iniciace násilí, nesmí mu být možnost volit upřena. Aby mohl žít jako člověk, musí jednat na základě svého myšlení. Zbavit člověka možnosti volby znamená popřít jeho nevyhnutelnou přirozenost, popřít to,co jej činí člověkem.

Stejně tak jako člověk - od té doby co lidské bytosti existují - potřebuje jíst a pít, aby přežil, tak potřebuje mít možnost rozhodovat o svém vlastním životě, a to v každé historické době, před tisíci lety jako dnes, bez ohledu na změny technologií, na životní úrovni, globalizaci financí atd. Svobodné bankovnictví není žádným "modelem", o jehož případné použitelnosti mají rozhodovat ekonomové. Není žádným systémem s výhodami nebo nevýhodami, které bychom měli nějak "efektivnostně" vážit a nakonec se k němu přiklonit nebo nepřiklonit. Není žádným systémem poplatným té či oné historické periodě.

Důvod k jeho obhajobě není ani ten, že už bylo vyzkoušeno a fungovalo, nýbrž ten, že jedině svoboda člověka je v souladu s jeho životem. Svobodné bankovnictví - stejně jako svoboda v jakékoli jiné sféře lidského života a ekonomické aktivity - je filozoficky jediným možným způsobem existence člověka jako člověka, tedy jako volní bytosti, která musí mít možnost rozhodovat o svém životě a musí mít možnost dobrovolně spolupracovat s ostatními, přičemž každý subjekt tak činí pro svůj vlastní individuální prospěch. Jiný než individuální prospěch neexistuje a existovat nemůže. Centrální bankovnictví je naopak zotročením člověka. Žalostná historie centrálního bankovnictví je pouze nevyhnutelným praktickým efektem iracionální myšlenky, a nikoli primární příčinou jeho kritiky. K tomu, abych odmítl myšlenku nepotřebuji čekat, až se podle ní někdo bude chovat a na vlastní oči vidět jeho destrukci. Nepotřebuji ani tak zdrcující praktickou zkušenost, jakou byla světová hospodářská krize 30. let, jejíž hlavní příčinou byla právě existence centrálního bankovnictví. K tomu, abych onu myšlenku odmítl, potřebuji vědět, že je iracionální, že je v rozporu s fundamentálním principem, který umožňuje život člověka ve společnosti - principem individuálních práv.

Důležité není to, že centrální bance se může krátkodobě podařit někam posunout tempo inflace (asi tak jako se slonovi občas podaří nešlápnout do porcelánu v pokoji plném porcelánu), nýbrž to, že je v její (tj. státní) moci udělat se svými tzv. penězi a tedy i jejich donucenými uživateli cokoli a kdykoli. To je zásadní argument. Je-li zločinec náhodou benevolentní a "hezky" zachází se svými obětmi, které vězní, nestává se tím "přijatelnou alternativou". Je nadále zločincem a jedná v rozporu s právem člověka na svobodu. Peníze nejsou institucí, kterou stát dovolil lidem používat, nýbrž soukromě vlastněnou komoditou, na jejíž produkci a směnu (tj. i emisi) má jednotlivec stejně nezcizitelné právo jako na produkci rohlíku. To jen stát svými devastujícími zákony ponížil původní instituci peněz na bezcenné nekonvertibilní médium, s nímž může kdykoli a jakkoli arbitrárně manipulovat. Na takto zničenou instituci ani nelze pojem peníze aplikovat. Ona klíčová vlastnost, bez níž se médium nemůže stát

Nepatřím k těm, kteří ve svobodném bankovnictví hledají nějakou možnou alternativu či řešení existujících či eventuelních problémů centrálního bankovnictví. Já považuji a obhajuji svobodné bankovnictví jako jediný morální a racionální (a proto prakticky fungující) způsob existence peněz a bankovnictví. Všechny ostatní způsoby jsou proti rozumu, proti svobodě a tedy proti životu člověka. Proto nemohou prakticky fungovat. Nejde mi o hledání nějakých lepších, neinflačních peněz, jak si svůj cíl stanoví řada monetárních libertariánů nebo jiných povrchních měnových reformátorů. Jde o úplné a zásadní odmítnutí onoho paskvilu, kterému se dnes neprávem říká peníze. Nejde o peníze. Jde o prostředek směny, který je násilím vnucován lidem. Taková směna není trhem, není svobodnou směnou, protože, svobodní lidé by si bezcenné papírky jako prostředek úschovy hodnoty nezvolili. Dnešní směna je aktem provedeným v kontextu státní železné pěsti připravené pro každého, kdo by chtěl emitovat vlastní objektivní peníze konvertibilní na hodnotnou komoditu jako plnoprávný obchodní kontrakt s vynutitelným plněním.

Odmítám názory, které hájí svobodné bankovnictví hlavně nebo dokonce jen proto, že centrální rozhodování o nabídce peněz trpí inherentní neschopností zhustit a využít rozptýlené informace a znalosti jednotlivých tržních subjektů. Tato inherentní neschopnost centrálního bankovnictví skutečně existuje. Argument znalostního defektu centrálního bankovnictví bývá však stavěn jako jediná překážka. Jakoby v případě jejího překonání byla existence centrálního bankovnictví oprávněná. To je zásadní chyba, protože se zcela ignoruje podstata státu (a centrální bankovnictví je stát) jako nástroje fyzické síly. Kdyby se zjistilo, že nějaký únosce vezoucí rukojmí v autě je barvoslepý, řekl by snad někdo, že jeho oběti je třeba osvobodit proto, protože únosce neumí rozlišit světla na semaforu? Asi sotva. Centrální bankovnictví - jako iniciaci státního násilí - je třeba odstranit stejně jako je třeba odstranit násilníka bez ohledu na jeho další nepodstatné vlastnosti.

Obhájci svobodného bankovnictví nejsou povinni hledat defekty centrálního bankovnictví. Naopak ti, kteří podporují centrální bankovnictví jsou povinni prokázat, proč by centrální bankovnictví mělo existovat. Všechny jejich argumenty, které za posledních sto či více let uvedli, jsou pseudoargumenty. Nemohou uniknout fundamentální pravdě, že v bankovnictví a emisi peněz - stejně jako v žádném jiném odvětví produkce a směny - není k použití násilí vůči člověku žádný důvod.
Spor centrálního a svobodného bankovnictví sice vedou hlavně monetární ekonomové, avšak primárně jde o spor filozofický, nikoli ekonomický. Je zápasem mezi rozumem a skepticismem, kolektivismem a individualismem, altruismem a racionálním egoismem, svobodou a etatismem. A na straně centrálního bankovnictví zdaleka nejde jen o standardní plnokrevné etatisty. Milton Friedman, údajný obhájce kapitalismu, také zpochybňuje svobodné bankovnictví, pominu-li jeho nesouhlas s řadou dalších aspektů svobodné společnosti. Argument, že v bankovní historii Spojených států byly některé potíže relativně deregulovaného bankovnictví způsobeny existujícími státními zásahy, Friedman sice přijímá, ale namítá, že vůbec není jasné, zda by se plně svobodné bankovnictví bylo ubíralo stejnou cestou jako třeba skotské svobodné bankovnictví, které platí za historický vzor fungujícího, stabilního a úspěšného odvětví. Absence domácí zkušenosti je podle Friedmana důvod k pochybám o relevantnosti skotského "modelu" pro Ameriku. O to, jak by se svobodné bankovnictví v Americe vyvíjelo, přece ale vůbec nejde. Svobodné bankovnictví hájíme nikoli proto, že fungovalo ve Skotsku nebo jinde, ale proto, protože svoboda je z identity člověka - jako volní bytosti - logicky odvozeným, univerzálně vždy a všude platným morálním principem koexistence lidí ve společnosti bez ohledu na to, zda ji lidé v té či oné zemi měli možnost využít. Jiný princip soužití lidí ve společnosti - tzn. iniciace násilí - je nezbytně proti jejich životu, vždy a všude, dokud člověk bude volní bytostí. Friedman je obětí své zásadně chybné popperovsko-humeovské filozofie poznání a metodologie vědy, podle které lze teorii vykonstruovat na základě jakkoli arbitrárního předpokladu a teprve až po jejím uplatnění či slepém testování proti konkrétním empirickým jevům rozhodnout o její poznávací hodnotě. Teorie nemůže být pravdivá, protože pravda prý neexistuje a nezbytně platná kauzalita neexistuje. Teorie může tedy být údajně jen "posílena" nebo oslabena empirickou zkušeností, nikdy nemůže být potvrzena a vyvrácena.

To, že existují obecně platné principy logicky odvozené z racionálních a reálných předpokladů a že tyto principy jsou aplikovatelné na všechny konkrétní případy, které se kdy staly a stanou, vyžaduje pochopit podstatu a úlohu pojmů a principů v poznání reality. Pravdivost zákona gravitace nelze testovat tím, že se podíváme na letící letadlo, které k zemi nepadá a vyvodíme absurdní závěr, že zákon gravitace neplatí. Platnost poznání a teorií nelze testovat proti konkrétním empirickým jevům, protože realita nás obklopuje komplexními jevy, které jsou kombinací řady kauzalit. Teorie poznání je klíčová oblast filozofie, kde se Hume, Popper a po nich i Friedman dopustili fundamentálních omylů s neblahými následky do metodologie vědy.

Jako argument proti svobodnému bankovnictví uvádí Friedman dokonce i námitku, že není politicky průchodné! To jistě není. Doporučovat dnešním politikům, aby zrušili centrální bankovnictví, by jistě bylo nesmyslné. Politik se svým jednáním nemůže zásadně odchýlit od názorů svých voličů, i kdyby chtěl. Žádná zásadní politická změna nemá šanci na politickou podporu, pokud o její správnosti nejsou přesvědčeni voliči. Racionalita a správnost nějaké myšlenky je však něco zcela jiného než její politická podpora. Racionalita myšlenky by měla být důvodem či alespoň nadějí její politické podpory, politická průchodnost je tedy možným a žádoucím důsledkem správnosti myšlenky a nikoli předpokladem její správnosti, jak vyplývá z Friedmanovy pozice. Důvod, proč zmiňuji právě Friedmana, není jej skandalizovat, nýbrž zdůraznit, jak je naprosto klíčové nenechat se při vlastním myšlení svádět názory ostatních, včetně slavných autorit.

Soudobý pojmový a metodologický chaos lidského myšlení se nevyhýbá ani nositelům Nobelových cen. Pochopit svobodné bankovnictví znamená správně interpretovat historii peněz, bankovnictví, a na základě zdravé metodologie vědy porozumět teorii svobodného bankovnictví. Avšak, jak jsem již několikrát uvedl, k obhajobě nezbytnosti svobody v bankovnictví není potřebná ani špetka ekonomie. I kdyby ekonomové nikdy nebyli schopni vysvětlit, jak a proč svobodné bankovnictví a objektivní peníze fungují, nic to nemění na faktu, že odvození funkce státu jako univerzálně platného principu, jako racionálního, morálního a praktického vodítka, náleží do kompetence filozofie. Racionální filozofie umožňuje vypořádat se s řadou kolektivistických pojmových pastí, jako "veřejný prospěch", "selhání trhu", apod., k čemuž je potřeba odmítnout stávající fundamentálně chybné filozofické názory na člověka, pojmy a poznání a nahradit je racionální objektivistickou filozofií. A vyzývám každého, kdo by snad chtěl na obhajobu centrálního bankovnictví ubohé klišé ,veřejný prospěch" vytáhnout, aby definoval obsah tohoto nesrozumitelného shluku písmen, aby se pokusil analyzovat tento absurdní prázdný zvuk spolehlivě paralyzující jakoukoli diskusi. Označení tohoto spojení za prázdný zvuk míním doslova a vážně, nikoli ve smyslu metafory o "prázdných" slovech, která jen nejsou naplňována činy. Velmi rád odpovím komukoli, kdo chce ve prospěch centrálního bankovnictví argumentovat tímto kolektivistickým sloganem.

Z mé pozice vůči centrálnímu bankovnictví by snad mohl někdo mylně vyvodit, že navrhuji, aby stát zítra zrušil centrální banku a ostatní instituce a zákony, kterými zasahuje do oblasti peněz a bankovnictví. Nic takového jsem neřekl, z toho, co jsem uvedl, to nijak nevyplývá, a ani si to nemyslím. Je však zřejmé, že existence centrálního bankovnictví je kontradiktorní, neospravedlnitelná, nemorální, nepraktická a neudržitelná. Konečným cílem je plně svobodné bankovnictví. Politické prosazení této myšlenky je však otázkou odvozenou. Myšlenky, které dlouhodobě převládají a jsou prosazovány v politice, musely před tím převládnout a zvítězit v myšlení lidí, kteří politiky volí. Zápas za racionalitu a svobodu v bankovnictví (stejně jako v ostatních oblastech) rozhodně nezačíná v politice. Tam končí.

***

Postavení a pojetí peněz je v určitém smyslu lakmusovým papírkem pojetí člověka. Plnohodnotné peníze znamenají rozkvět produktivního člověka. Degradace peněz na ubohé papírky symbolizuje pojetí člověka v soudobé civilizaci. Dnešní člověk je otrokem, je sekundárním přívěškem. Uvědomují si stoupenci centrálního bankovnictví, že toto pojetí člověka bezděčně obhajují?


* Upravená verze referátu, který byl přednesen na semináři "Free Banking" konaném v Liberálním institutu dne 11. 11. 1997. Některé myšlenky a formulace v něm uvedené jsou převzaty z mé stati Peníze a fiskální politika státu, publikované v časopisu Finance a úvěr č. 2/1997.



[Akt. známka: 2,50] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 2 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.