Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Pragmatik bojuje s "kýčem" abstrakce
Vydáno dne 16. 01. 1999 (čteno 6640×)

Jiří Kinkor

Jsou texty, jejichž iracionalita bije do očí. Když např. filozof Erazim Kohák napíše do Mladé fronty dnes, není obtížné rozpoznat a smést jeho celkem srozumitelně formulované argumenty. Naproti tomu některé texty a projevy Václava Bělohradského jakoby chtěly čtenáře co nejvíce zmást a zcela paralyzovat jeho soustředěnost, jakoby chtěly předem rozbít možnost kriticky analyzovat ústřední myšlenku, kterou velmi pracně zakrývají pod nánosem zbytečných metafor, frází, vznášejících se abstrakcí, jakoby unikaly před rozumem čtenáře nesouvislým přeskakováním plným odboček, neustálými zkratkovitými odkazy na autority a unavujícími citáty, jejichž výsledkem je naprostý kolaps myšlenkové struktury. Jedním z takových textů je jeho stať Morální kýč (Proglas, č. 1/1999).

Kýčem je podle Bělohradského "boj proti kruté diferenciaci," nostalgie po "nediferencované jednotě." Oním "oponentem diferenciace," s nímž Bělohradský polemizuje, je kdokoli, kdo se neutápí v chaosu konkrétních neuspořádaných jednotlivostí a integruje své poznání do jasných pojmů a principů (což vůbec nevylučuje, že onen člověk si je velmi dobře vědom mnohosti a rozmanitosti reálných jevů a situací, na něž se ten či onen pojem aplikuje).

Deklarování hodnot je podle něj "dojímavé ale neužitečné." V jeho pojetí např. altruismus a sebezapření hlásané katolickou církví jsou zlem nikoli proto, že jsou v rozporu s lidským životem. Špatnými se stávají tehdy, když je církev proklamuje, aniž by dávala konkrétní návod, jakým způsobem je konkrétní instituce a jednotlivci mají aplikovat. Tehdy se (i jinak správné) hodnoty stávají morálním "kýčem." Dochází údajně k ignorování "přirozeného napětí" mezi hodnotami, institucemi a reálnými životními situacemi.

Ano, mezi hodnotami a jejich praktickým uplatňováním může existovat napětí. Bělohradský se však mýlí v tvrzení, že toto napětí je přirozené. Nejen napětí, nýbrž fundamentální rozpor - mezi hodnotou a jejím konkrétním uplatněním - existuje právě a jen tehdy, je-li daná hodnota iracionální, je-li v rozporu s lidským životem, s přirozeností člověka, s povahou reality. V opačném případě žádné napětí neexistuje.

Místo aby odhalil a zdůvodnil iracionalitu určitého typu morálních hodnot, Bělohradský implicitně schvaluje jakékoli hodnoty, přičemž nás upozorňuje, že je nesmíme sledovat moc "kýčovitě" (rozuměj: důsledně), protože se v praxi často ocitáme v situacích, kdy naše hodnoty nelze aplikovat, někdy tomu navíc brání ještě určité instituce. "Kýčovité" chování ukazuje na příkladu:

"Chudí trpí, snižme zákonem ceny a donuťme obchodníky za takové ceny prodávat! Kýč znamená, že vše je dovoleno, že už není třeba nechat se zdržovat těmi hloupými "zákony trhu" nebo ústavními zákony."

Hodnotou je v tomto případě naše přání, aby se pomohlo chudým, abychom se pro ně obětovali (tj. morálka altruismu). Kapitalismus - jako systém spočívající na egoismu, soukromém vlastnictví a právu člověka na majetek - má však jistá pravidla (a instituce), která znemožňují přímé uplatnění altruismu prostřednictvím regulace cen a centrálního plánování. Altruistická morálka, proti níž Bělohradský jinak nic nemá, se stává "kýčem" v okamžiku, chce-li ji někdo uplatnit příliš důsledně, jako princip, a vadí mu v tom kapitalistické instituce. Bělohradský nechápe, že fundamentální rozpor soudobé vyspělé civilizace, tj. rozpor mezi altruistickou morálkou a kapitalismem, se musí řešit ve sféře abstraktních idejí. Nechápe, že tento rozpor bude dál a dál ničit ubohé zbytky kapitalismu (jimž vděčíme za svůj blahobyt) do té doby, dokud lidé nerozpoznají, že altruismus je iracionální morálkou, morálkou sebezničení. Místo toho připomíná, abychom si byli vědomi onoho neustálého "napětí", oněch "neprůhledných a nejednoznačných situací." Připomíná problém institucí, které "jsou často ve svém fungování v rozporu s hodnotami, k jejichž prosazení měly sloužit."

Neměly! Kapitalismus nikdy neměl a nemá sloužit k prosazení altruismu. To se jen klasický liberalismus a utilitarismus dopouštějí zásadního omylu, když obhajují kapitalismus jako praktický mechanismus, jenž má "neřest" egoismu jednotlivců přetavit na ušlechtilý "veřejný prospěch." Kapitalismus nic tak absurdního jako "veřejný prospěch" neprodukuje. Kapitalismus není dobrem proto, že vytváří bohatství, aby mohlo být obětováno chudým, nýbrž proto, že umožňuje lidem vytvářet bohatství a používat je k vlastnímu prospěchu. A proto je kapitalismus terčem nenávisti altruistů, proto hyne.

Bělohradský však ignoruje rozpory. Napětí jimi vyvolané považuje za přirozené. Máme se s ním vyrovnat prostřednictvím "demokratické morálky," a pragmatismu. Na abstraktních principech nesmíme trvat. Tam, kde se to momentálně hodí, kde abstraktní hodnoty nelze smířit s realitou a institucemi, musíme být pružní. Nemáme jednoznačně rozlišovat pravdu a nepravdu, přijímat správné hodnoty a odmítat zlo, kategoricky hodnotit, trvat na svém. Musíme naopak připouštět "historickou nenutnost a omezenost" svých odpovědí. Morální hodnoty nejsou podle Bělohradského objektivně odvozeny z přirozenosti člověka a z reality nezávislé na našem vědomí, nýbrž jsou výsledkem "racionální a svobodné dohody"(zvýraznění přidáno). Důležité tedy není to, co je pravdivé, nýbrž to, abychom se na něčem "dohodli" a pěstovali tak "demokratickou morálku," činili kompromisy a "neohrožovali demokracii".

Bělohradský tak útočí na jasně formulované a důsledně prosazované abstraktní hodnoty, na pojmovou schopnost člověka, na úlohu abstrakce v lidském poznání vůbec. Jeho výhrady totiž nemíří jen proti jistým hodnotám, tj. špatným hodnotám, protože jsou špatné, nýbrž proti hodnotám obecně, protože jsou abstraktní a že mají být uplatňovány důsledně a absolutně. Bělohradský je filozofickým skeptikem, který nevěří, že existuje jen jedna pravda a že člověk si může být jist svým poznáním. Není schopen diskutovat o čemkoli a oponovat čemukoli v rovině pravda-nepravda, dobro-zlo. Jediné, co ví jistě (což je nepřiznaným vnitřním rozporem všech skeptiků), že nic není absolutní, že vše, pokud se na tom příliš netrvá, je legitimní.

Abychom pochopili averzi pragmatika Bělohradského vůči abstrakci, důslednosti v prosazování principů a jakékoli absolutnosti a univerzálnosti, musíme nejprve porozumět podstatě filozofie pragmatismu. Pragmatismus (americká filozofie konce 19. a počátku 20. století, dodnes výrazně ovlivňuje myšlení intelektuálů a celé veřejnosti a zdaleka ne jen ve Spojených státech) velmi zdůrazňuje svou orientaci na praktičnost idejí, na to, jaké praktické důsledky přináší jednání na základě těch či oněch idejí. Právě tím si získal velkou popularitu. Důvodem, proč pragmatismus tolik zdůrazňuje praktičnost, je jeho zásadní odmítání logické metody odvozování myšlenek a tvrzení z předchozích závěrů, odmítání nutnosti validace abstraktních počátečních východisek, z nichž plynou konkrétnější závěry. Výslovně zavrhuje pojetí, že naše ideje musí být v souladu s realitou, že z ní musí být odvozeny a že pojmy reprezentují a integrují konkrétní jednotlivosti reality. Žádná na nás nezávislá realita, kterou bychom měli poznávat, totiž údajně neexistuje. Mimo nás existuje jen neurčitý chaos a teprve naším smyslovým vnímáním mu dáváme řád a strukturu. Pojmy jsou nástrojem manipulace s "fakty naší zkušenosti" a zkušenost je subjektivní záležitostí našeho vědomí, nikoli důsledkem našeho vnímání vnější nezávislé reality.

Pragmatik odmítá pojetí, podle něhož se myšlenka vztahuje k objektům reality, a její praktické důsledky vyplývají z povahy daného objektu. V jeho pojetí, jsou obsahem (významem) myšlenky přímo její praktické důsledky. Například obsahem myšlenky "vítr" není podle pragmatismu jistý fyzikální jev, který nutně vzniká z tlakové nerovnováhy v atmosféře bez ohledu na naše vědomí či smyslovou zkušenost. Pragmatik chápe myšlenku větru jako nekonečný a neustále se měnící souhrn konkrétních, izolovaných, smyslově vnímaných důsledků, tedy chvění listí, hmatový pocit foukání, napnuté plachty lodí, zčeřené hladiny vod, nutnost ochrany oděvem atd. Myšlenka je "plánem činnosti."

Testem pravdivosti libovolné myšlenky (resp. tvrzení či teorie) je podle pragmatismu praktický důsledek jejího uplatnění, tj. efekt praktického jednání na jejím základě. Je-li tento efekt v souladu s našimi představami, přáními a očekáváním, pak je myšlenka pravdivá. Pragmatik řekne, že taková myšlenka "funguje". To, co "funguje" pro někoho, však nemusí "fungovat" pro jiného, protože každý má jinou zkušenost, jiná přání, jiné touhy. Např. o pravdivosti tvrzení "lidská duše je nesmrtelná" nerozhodne pragmatik zvažováním důkazů a prověřováním premis, z nichž by mělo vyplývat. Místo toho se zabývá jeho praktickými důsledky, porovná je s praktickými efekty opačného tvrzení (lidská duše není nesmrtelná) a přemýšlí, které z obou tvrzení v praxi "lépe funguje". O něm pak řekne, že je pravdivé. Ani chování není správné či nesprávné, není dobrem či zlem na základě nějakého principiálního kritéria.

Nic však podle pragmatismu neplatí absolutně, protože každá konkrétní situace v daném čase a prostoru vyžaduje nové "experimentování," které ukáže co v daném konkrétním jednotlivém případě "funguje." Můžeme sice vyslovovat obecné závěry, ale je třeba je neustále měnit a přizpůsobovat konkrétním historicko-společenským podmínkám.

Pragmatismus, jako filozofie popírající nejhlubší filozofické základy poznání, je křiklavým subjektivismem, a to jak v oblasti poznání tak v oblasti morálních hodnot. Zatímco jeden tábor pragmatiků hlásá individuální subjektivismus (co "funguje" pro mě, nemusí "fungovat" pro tebe), moderní pragmatismus podporuje společenskou verzi subjektivismu (pravda a dobro je vše, co "funguje" pro nás jako celek, pro kolektiv, pro společnost). Pokud tedy praxe sebezapření, sebeobětování a socialistické politiky uspokojuje představy a přání kolektivu, společnosti, nebo alespoň "demokratické většiny," pak je socialismus pravdivou myšlenkou a je dobrem " protože "funguje."

Přestože pragmatismus jednoznačně ovládá (nejen) americkou a (nejen) zahraniční politiku, Bělohradskému se zdá, že "Američané neumějí komunikovat s jinými civilizacemi proto, protože nevědí, že je možné být jiný než jsou oni". Podle Bělohradského asi stále ještě příliš neústupně trvají na svých původních (tj. kapitalistických) hodnotách a jejich správnosti, na rozdíl od hodnot íránských, německých, indických nebo čínských. I když řada amerických nihilistických profesorů (z nichž by měl Bělohradský jistě radost) infikuje studenty a veřejnost a politiku v duchu pragmatismu, multikulturalismu a chtěla by smazávat rozdíly mezi faktem a fikcí, dobrem a zlem, pravdou a nepravdou, převážná část americké veřejnosti (naštěstí!) stále ještě spoléhá na svůj zdravý rozum a své lepší intelektuální kořeny.

I u nás musí rozum čelit pragmatikům, utilitaristům a všem ostatním subjektivistům, kteří za základ všeho považují "dohodu" a kteří o jakémkoli mechanismu, který uspokojí arbitrární přání lidí, řeknou, že "funguje." Potřebujeme proto objektivismus, protože je jedinou filozofií, která je schopna rozum obhájit a prosadit.

[Akt. známka: 2,00] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.