Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Rozum a individualismus vs. skepticismus a kolektivismus
Vydáno dne 30. 05. 1999 (čteno 5438×)

Jiří Kinkor

Rozum a individualismus

vs.

skepticismus a kolektivismus

(Vystoupení na Ideové konferenci ODS, 29.-30. 5. 1999)

Tato konference je o politických idejích. Předložím vám ideje představující konečný racionální cíl, nikoli návod na současnou strategii.

Protože politické ideje jsou idejemi normativními, tedy morálními, neříkají, jak se člověk chová, nýbrž jak by se chovat měl. Člověk je volní bytostí a ke své volbě, kterou provádí na každém kroku, potřebuje vodítko.

Morální principy člověku neříkají, zda má pracovat v ČKD nebo v Coca Cole, zda má pít minerálku nebo čaj. Říkají mu, že je-li jeho cílem vlastní sebezáchova, musí svou prací produkovat hodnoty. Neříkají mu, zda má přemýšlet na poli fyziky, ekonomie, medicíny nebo firemních financí. Říkají mu, že je-li vlastní sebezáchova jeho cílem, musí přemýšlet. Musí používat svůj rozum. A aby se mohl řídit závěry svého rozumu, musí mít možnost jednat, aniž by jej kdokoli násilím omezoval.

Racionální politické ideje říkají, co je třeba k tomu, aby se všichni lidé ve společnosti mohli chovat morálně, aby mohli sledovat svůj život. Říkají, že je k tomu nezbytně zapotřebí uznat a prosazovat právo člověka na život, svobodu a majetek. Říkají, že nástrojem k ochraně a prosazení těchto práv, je stát. To je jediný důvod jeho existence.

Správné myšlenky (a to nejen politické) podporují lidský život a vedou k úspěšnému jednání člověka, ke zvyšování jeho blahobytu ve zdravé prosperující společnosti. Nesprávné názory vedou k destrukci člověka a k neblahým společenským trendům.

Zdálo by se tedy samozřejmé, že lidé budou prahnout po tom, aby poznali, který názor je správný, racionální a který nikoli. Vždyť jde o jejich život. Dnes tomu tak bohužel není. Diskuse o společenských otázkách jsou beznadějně iracionální, povrchní, pojmově zmatené, nikam nevedoucí. Místo jasných a jednoznačných výroků a jejich logické obhajoby slyšíme zpochybňující fráze typu "každý má svou pravdu", nebo "co je pravda dnes, nemusí platit zítra", nebo "svět přece není tak černobílý, jak tvrdíte", nebo "to je sice hezká teorie, ale praxe je jiná" nebo "nechme stranou ideologie a věnujme se věcným problémům", nebo "nechme té konfrontace a zkusme najít společnou řeč", "žádná jednoduchá řešení neexistují" atd. Tyto a mnohé další nesmyslné fráze, které účinně paralyzují jakoukoli diskusi, se dnes akceptují jako samozřejmost. Kdo se nad nimi hlouběji nezamýšlí, je proti nim bezbranný. Na každém názoru bychom prý měli vidět alespoň "trošku" něco racionálního, říká se, a žádnému názoru bychom prý neměli upírat jeho vlastní "pravdu". Na žádné názorové pozici bychom prý neměli příliš trvat, protože člověk se může mýlit. Hlavní je údajně "pluralita". Hlavně, že každý může říci svůj názor. O tom, zda nějaký názor je iracionální a měl by být nemilosrdně odmítnut, se nediskutuje. Nikdy totiž prý nevíme nic jistě a k názorům ostatních bychom měli být "tolerantní". Když se náhodou objeví někdo, kdo sebevědomě tvrdí, že pouze jeden názor je racionální, je o něm na základě znalosti relevantních argumentů pevně přesvědčen a všechny ostatní odmítá, je napadán z "dogmatismu" a "arogance". Nebo je dokonce přirovnáván ke komunistům. Jejich zlo prý spočívalo v tom, že si činili nárok na absolutní pravdu.

V tomto klimatu všeobecného skepticismu se iracionální společenské ideologie množí jako houby po dešti. Neexistuje nic, co by je zastavilo. Vždyť přece prý nikdy nic nevíme jistě. Moderní mentalita je schopna tolerovat téměř jakýkoli názor na cokoli, protože tolerance je údajně dobrem, dokonce ctností. Až na jednu výjimku. Ti "tolerantní" lidé všech možných názorů a přístupů jsou si rovni a jednotni v jedné velké netoleranci, totiž v nevýslovném odporu vůči člověku, který tvrdí, že existuje jen jedna pravda, jeden jediný správný názor na nějakou otázku. Dnešní úpadkové myšlení totiž nezkoumá, zda-li je nějaké tvrzení logicky správné a tedy pravdivé. To vyžaduje příliš mentálního úsilí. Proto se raději porovná s šedým společenským průměrem, a čím radikálněji se od něj odlišuje tím hůře pro něj. Místo, aby byl názor označen za racionální a morální či iracionální a nemorální, označí se jako extrémistický a tedy zavrženíhodný. Všimněte si například, že komunisté, neonacisté nebo pan Sládek a jeho přívrženci, nejsou odsuzováni proto, že jejich myšlenky a chování jsou křiklavě rozporuplné a iracionální, obludně nemorální a zlé, nýbrž proto, že jsou vzhledem k jiným názorům "extrémní" a "netolerantní". Odpor vůči těmto lidem není namířen proti jejich kolektivistickým premisám, nýbrž proti jejich dovádění do důsledku. Od okolního kolektivistického průměru se prostě příliš odlišují, narušují "konsensus".

Mohu vás ujistit, že mé názory a postoje jsou také velmi extrémní a netolerantní. Hájit racionální a morální ideje znamená totiž extrémně se odlišovat od dominantní mentality soudobé společnosti.

Jak se soudobý mentální chaos projevuje v politice? Jako mor kolektivismu a neomysticismu, který postupně rozkládá lidskou civilizaci a člověka degraduje na obětní zvíře tzv. veřejného prospěchu. Proč? Protože se všeobecně považuje za nemožné, aby rozumem odvozený názor jednotlivce byl absolutně platný a jediný správný. Mezi alternativami ve společenských otázkách musí tedy rozhodovat většina, kolektiv, společnost, nikoli logika a racionalita. Suverénním nástrojem našeho poznání údajně není rozum. Rozum jako konečný arbitr je impotentní, jednotlivec se na něj nemůže spoléhat, protože prý neposkytuje jednoznačné a jisté odpovědi. Ani v oblasti intelektuální, ani v oblasti morální. "Nechceme žádný jediný povinný model", říkají ti, kdo chovají zášť vůči abstraktním morálním principům, protože si pod nimi neumí představit nic jiného než altruismus, jímž se nelze důsledně řídit, chce-li člověk zůstat na živu. Musíme nalézt kolektivní konsensus,"demokratickou morálku," orientovat se na soulad se společností, říkají. A já říkám, že zde je pravý kořen kolektivismu a destrukce člověka.

Když dnes oslovíte intelektuály s otázkou, co je to stát a jaké jsou jeho funkce, uslyšíte nepřeberné množství různých arbitrárních představ, ničím nepodložených vágních frází a klišé, ale jasného logického odvození a definice tohoto pojmu byste se sotva dočkali. "Každá ideologie má přece své pojetí státu, nemůžeme tedy jednoznačně říci, co stát je a co má dělat", řeknou vám. Jedno jediné správné pojetí státu a jeho funkcí prý neexistuje.

Nejde však zdaleka jen o pojem stát. Snad nejvíce překrucovaným a zneužívaným pojmem vůbec je pojem právo. Jeho pravým účelem je vymezení domény individuální volby, do které nesmí nikdo z vnějšku násilím zasahovat. Smyslem pojmu právo je ochrana člověka proti iniciaci násilí, proti násilnému vniknutí do oblasti jeho vlastního rozhodování o svém životě. Právo je definováno jako absence iniciace fyzického násilí vůči člověku. Logicky mohou a musí existovat jen tři práva. Právo na život, svobodu a majetek. Jsou vymezena negativně. Právo na život říká, že nikdo nesmí iniciací násilí ohrožovat život člověka, nikoli že ostatní jsou povinni zajistit člověku uchování jeho života. Právo člověka na majetek neznamená povinnost ostatních obětovat člověku svůj majetek jako jeho nárok vůči ostatním, nýbrž zákaz brát člověku majetek, který je jeho. Pozitivní nároková interpretace práva je kontradiktorní a neslučitelná s právem na majetek, na svobodu a v konečném důsledku s právem na život. Právo na život, svobodu a majetek znamenají zákaz vměšování kohokoli do individuální volby, nikoli násilné donucení člověka k nějaké činnosti nebo poskytnutí služby jiným. Právo "na něco" znamená, že to "něco", co již mám, mi nikdo nesmí vzít, nikoli že mi něco, co nemám, někdo musí poskytnout. Pokud je právo na život falešně interpretováno tak, že ostatní jsou násilím donuceni zachovat nějakému jednotlivci život, je v témž okamžiku popřeno jejich právo na život.

Podle kolektivistické filozofie má člověk mít "právo" na vzdělání, práci, zdravotní péči, bydlení, na informace apod. "Právo" jednotlivce na vzdělání se interpretuje tak, že ostatní lidé jsou donuceni obětovat svůj majetek, a financovat jiným nákup jistého statku, např. vzdělávací služby. Tím se popírá právo na majetek a tudíž na život těch, kdo jsou donuceni k obětování svého majetku. Kolektivisté význam tohoto pojmu zneužívají prostě tak, že cokoli by si člověk přál mít, aby neměl pocit, že jeho životní úroveň je podprůměrná, na to má údajně právo. Že hodnoty, kterých si člověk cení, musí být vytvořeny a zaslouženy, že nepadají z nebe– se prostě ignoruje.

Tzv. "sociální práva" jsou přece věcí společnosti a státu, tvrdí kolektivisté. Argumentují, že do určitých životních situací se člověk dostává bez vlastního zavinění, aby bezprostředně z této skutečnosti vyvodili oprávněnost státního zásahu. Mýlí se. I kdyby nějakou situaci jednotlivce nikdo nezavinil, ani on sám svou nedbalostí či iracionalitou, což se může stát, nelze z toho logicky vyvodit přenesení odpovědnosti za její řešení na ostatní jednotlivce. Přesto se běžně požaduje, aby část odpovědnosti za život jednotlivce nesla "společnost". To odporuje povaze lidské existence. Za řešení vlastní životní situace je od věku své dospělosti odpovědný v konečné instanci vždy jednotlivec. Neexistuje takový princip, jímž by se jeho vlastní konečná odpovědnost za svůj život dala logicky přenést na jiného člověka. Akceptuje-li svůj život (existenci), což člověk v každém okamžiku svého dospělého života implicitně činí, nese on sám v každém okamžiku svého života za jeho uchování konečnou odpovědnost. Tvrdit něco jiného by znamenalo dopustit se obludného rozporu s realitou, kterého se kolektivisté dopouštějí. Pro ně je jednotlivec odvozenou součástí celku, bezcenným přívěškem organismu zvaného společnost, nikoli primární, autonomní reálnou bytostí, ze které je každý kolektiv pouze odvozenou myšlenkovou abstrakcí. Na tvrzení, že ve skutečnosti existují jen jednotliví, živí, dobrovolně spolupracující a obchodující lidé se svými jednotlivými soukromými cíli a zájmy a že společnost je odvozeným pojmem existujícím pouze v našem vědomí, reagují kolektivisté hloupým klišé, o "atomizované společnosti", které jim slouží k zavržení svobodné společnosti.

A co další pojmové pasti kolektivistů? Třeba "sociální spravedlnost". Spravedlnost je termín, který nutně potřebujeme při hodnocení druhých a chování vůči nim. Potřebujeme vědět, zda k nim přistupujeme tak, jak si zaslouží. Spravedlnost tedy označuje soulad hodnocení člověka s tím, co si zaslouží. Hodnotíme-li jeho chování jako zlo, a přitom je ve skutečnosti dobrem, dopouštíme se nespravedlnosti. "Sociální spravedlnost" je úplným zničením smyslu pojmu spravedlnost. Cílem je propašovat do pojmu spravedlnost nebezpečnou myšlenku sebeobětování člověka cizím lidem, kteří si jen proto, že jsou chudí, údajně zaslouží majetek ostatních. Proč si jej zaslouží? Čím si jej zaslouží? Tím, že jsou lidé, odpovídají kolektivisté. A z toho, že člověk je člověkem, plyne jeho morální nárok na majetek ostatních, ptám se? Člověk není hodnotou prostě proto, že je člověk. Hodnotou se stává tím, že se určitým způsobem chová. Je snad pro vás hodnotou zloděj nebo diktátor nebo ekologický pseudovědec manipulující či ignorující fakta tak, aby jeho závěry posloužily příslušným politickým cílům? Jsou pro vás hodnotou příslušníci sekty, kteří hlásají bizarní mystické ideje, aby na jejich základě pak spáchali hromadnou sebevraždu?

Kolektivistům navíc nejde jen o dobrovolné obětování se ostatním, protože v jejich absurdním termínu "sociální zabezpečení" se skrývá apel na to, že předání majetku chudým musí být organizováno a fyzickým násilím vynuceno společností, tj. státem. Pokud jsem tedy údajně "nespravedlivý" a odmítám systematicky obětovat svůj majetek cizím lidem, o jejichž chování nic nevím, hodlají mě kolektivisté přimět k tzv. sociální spravedlnosti namířenou státní pistolí, které říkají "sociální politika".

Nebo další otrávený pojem. "Solidarita". Také ten se dnes hanebně zneužívá. Solidarita dnes již neznamená dobrovolnou akci odpovědných lidí schopných racionálního hodnocení svého okolí a pomoci v mezních situacích. Tzv. "občanskou solidaritou" se dnes nazývá násilné donucení člověka k obětování svého majetku. Chudí, právě proto že jsou chudí, na něj údajně mají morální nárok. Opravdu ?

Mohl bych ještě dlouho pokračovat ve výčtu dalších takto zničených pojmů a v analýze nekonečné řady nebezpečných frází, jimiž k šíření kolektivismu bezděky napomáhají bohužel i ti, kteří jinak nepatří k jeho explicitním přátelům. Kolektivista totiž svou iracionalitu, svůj kolektivismus, zpravidla neuvědomuje. Málo kolektivistů jej zastává explicitně. Drtivou většinu tvoří implicitní kolektivisté, kteří se jimi bezděky stávají tím, že používají kolektivistické pojmy, fráze a slogany, aniž by důsledně analyzovali jejich obsah, a proto nemohou zjistit, jak jsou absurdní. (např. "veřejný prospěch", ,,práva zvířat", "alokace ekonomických zdrojů společnosti", "státní korekce tržních nedokonalostí", "optimalizace sítě státních a soukromých škol", "solidární veřejné zdravotní pojištění", vládní prorůstová politika", "posílení konkurenceschopnosti ekonomiky", atd.).

Jak je možné, že lidé k takovému pojmovému nepořádku dospěli? Integrující a nejhlubší příčinou tohoto stavu je disciplína, která je bází všeho myšlení, implicitní bází všech idejí. Filozofie. Moderní filozofie dospěla za posledních dvě stě let svého úpadku do stavu, kdy téměř neexistuje, protože nemá co by řešila. Mnozí filozofové dnes tvrdí, že rozum je v poznání reality neúčinný a vybaveni pevnou vírou, pokorou a nadějí transcendují k mystickým dimenzím. Někteří dokonce prohlašují, že realita možná neexistuje (kdo ví?); tvrdí, že morálka je věcí subjektivních pocitů, že pojmy jsou věcí dohody.

Jak je možné někoho přesvědčit např. o tom, co je funkcí státu, když obsah pojmů záleží jen na dohodě? Cožpak je možné, aby dobrem bylo cokoli, na čem se dohodneme? Cožpak je možné, aby stát dělal cokoli, na čem se většina lidí dohodne? Dohodne-li se na tom, že zelenooké lidi má stát posílat do plynu, tak je to jedna z jeho funkcí?

Odpovídá-li filozofie chybně na fundamentální otázky lidského poznání a zejména tvorby a používání pojmů, ocitá se veškeré lidské poznání na vodě a je vystaveno všem možným i těm nejhorším útokům nejrůznějších filozofických mystiků a skeptiků, jejichž výsledkem jsou pojmy a spojení typu "veřejných prospěch" nebo neméně destruktivní skeptické fráze jako "každý má svou pravdu", "nic není absolutní", tedy ani pravda, nebo "to je vaše definice pojmu, já mám jinou" apod.

Pojmy naopak musí mít jednoznačný a jediný správný význam. Vždyť se odvolávají na fakta reality a realita není diskutabilní, ta prostě je. A je A a nemůže být zároveň non-A. Používat rozum znamená především a právě pochopit objektivitu pojmů. Místo toho si dnes pojmy vykládá každý tak, jak se mu zlíbí. Stačí, když se kolem něj seskupí potřebná skupina přívrženců.

Výsledkem pojmového chaosu je morální a politický chaos moderní civilizace, hrozivé společenské trendy (nárůst dětské kriminality, rasismus, nacionalismus, multikulturalismus, zoufale iracionální environmentalismus, náboženské sekty předstihující se navzájem v míře iracionality, atd.). Výsledkem je 20. století, století extrémních forem kolektivismu - tj. komunismu a nacismu, století dvou světových válek, století devastujícího státního vměšování do oblasti vzdělání, zdravotnictví, století zániku skutečných peněz a chronické destabilizace finančních trhů, obludného pronásledování zejména velkých a úspěšných firem pod praporem tzv. "ochrany hospodářské soutěže" - abych jmenoval jen ty nejkřiklavější příklady zotročení člověka etatismem.

Co je tedy pravým obsahem pojmu stát ? Co je rozlišujícím znakem politického rozhodování na rozdíl od soukromého individuálního rozhodování? Odpověď je evidentní. Fyzická síla. Stát je formou použití fyzické síly. To je jeden z jeho podstatných znaků, jeho definiční rys. Nevím, nakolik si lidé do důsledku uvědomují, že neexistuje žádné státní opatření či právní norma, jejichž prosazení by nebylo v konečném důsledku provedeno násilím. Jakýkoli akt státu, jehož prosazení by v konečném důsledku nebylo vynutitelné násilím, by byl nesmyslný a samozřejmě směšný.

Jaký je vztah násilí a lidského života? Odpověď musí vycházet z úlohy rozumu v lidském životě. Rozum je totiž klíčovým předpokladem lidského poznání reality a jednání. Aby člověk mohl žít, musí respektovat na něm nezávislou realitu, musí respektovat přírodní zákony. Musí se jistým způsobem chovat. Aby věděl, jak se má chovat, potřebuje realitu poznat a podle rozumového poznání jednat. Člověk potřebuje mít možnost řídit se při praktickém jednání závěry svého rozumu. Násilí ze strany ostatních (včetně státu) však znemožňuje řídit se vlastním úsudkem, znemožňuje chovat se podle vlastního rozumu. Fyzické násilí je v rozporu s funkcí rozumu a je tudíž proti lidskému životu. Je-li iniciováno (zdůrazňuji slovo "iniciováno"), je jednoznačně zlem.

Dobrem je pouze v případě, je-li použito v sebeobraně. A právě sebeobranné použití síly je důvodem existence státu. Jedinou morální funkcí státu je ochrana individuálních práv, tj. použití síly k obraně proti iniciaci násilí. Funkce státu tudíž spočívá v zajištění bezpečnosti, justice, obrany a zahraniční politiky.

Ze skutečnosti, že funkcí státu je použití násilí (byť za specifických okolností), vyplývá i nebezpečí jeho zneužití. Použitím státního donucení za jakýmkoli jiným než sebeobranným účelem se stát sám nutně stává iniciátorem násilí a jedná tedy v příkrém rozporu se svou morální funkcí, popírá účel své existence. Stát, který používá fyzickou sílu (tj. zákony) proti člověku, který nepoužil násilí, jedná naprosto stejně jako jakýkoli jiný zločinec. Pošlapává nezcizitelné právo člověka na život a svobodu. Místo vlády práva vládnou iracionální, nemravné zákony.

Právě toto naneštěstí činí moderní státy, a to v gigantickém měřítku. Neomezují použití síly na obranu proti těm, kdo ji používají jako první - tj. proti zlodějům, vrahům, defraudantům a jiným násilníkům. Dnešní vlády samy iniciují násilí proti nevinným jednotlivcům prostřednictvím nekonečného proudu devastujících iracionálních regulací a intervencí do všeho možného. Státy fatálně selhávají ve své funkci ochrany individuálních práv - naopak samy jsou největším ničitelem lidských životů. Ničením života samozřejmě nemyslím nezbytně ztrátu života v biologickém smyslu. Mám na mysli znemožnění člověku žít životem člověka jako volní, rozumové bytosti a odsouzení jej do stavu poslušného otroka jednajícího pod hrozbou násilí ztělesněného v existenci dlouhé řady nemravných a absurdních zákonů - a to bez ohledu na to, která politická strana je u moci. Střídání moci socialistických a konzervativních stran dnešních demokracií je poměrně marginální, nepodstatnou záležitostí. Jejich politické ideje - i když se navzájem v míře iracionality různí - nevybočují z rámce dominující kolektivistické filozofie. Jsou to etatistické ideje, které znamenají pošlapání práv člověka. Jsou intelektuálním zdrojem obrovské mašinérie zla produkovaného dnešními civilizovanými státy.

Racionální politická ideologie samozřejmě musí vyzdvihovat a hájit svobodu, avšak nikoli jako primární a neredukovatelný axiom. Svoboda není primární. Nelze ji obhájit bez obhajoby rozumu a racionálního egoismu. Nelze hájit svobodu a zároveň s implicitním altruistickým apelem hlásat "veřejný prospěch". Stejně groteskní je přesvědčovat lidi o svobodě a zároveň se ohánět destruktivní skeptickou frází "nikdo není majitelem pravdy". Beznadějně a prázdně rozpráví o svobodě ten, kdo se zříká vyhraněných morálních soudů, kdo ignoruje nezbytnou pojmovou a etickou bázi svobody. Ještě hůře si počíná ten, kdo se svobodu snaží stavět na mysticismu, skepticismu a degradaci lidského rozumu.

Svoboda je nezbytná. Je však nezbytným prostředkem, nikoli cílem. Je nástrojem k uplatnění logicky primární morální hodnoty - racionality. Primárně je třeba hájit rozum a racionalitu. Racionalita je primárním cílem a dobrem, které je nezbytně obsaženo ve všech ostatních ctnostech a je jejich integrovaným vyjádřením. Morální ctnosti, jakými jsou nezávislost myšlení, produkce materiálních hodnot, čestnost, spravedlnost nebo integrita jsou všechny projevem racionality. Aby je člověk mohl uplatňovat, musí být svobodný.

Osvobodit člověka od chapadel kolektivismu a etatismu neznamená vnitřně změnit ODS nebo založit novou stranu. Jde především o renesanci rozumu, který jediný je schopen ukázat vazbu mezi životem, egoismem a svobodou. Znamená to opravit fundamentální chybné filozofické ideje, které umožnily podkopání rozumu a následnou expanzi skepticismu a mysticismu, jejichž důsledkem je mor altruismu, kolektivismu a etatismu. Osvobození člověka tedy nezačíná v politice. Je dlouhodobým a složitým zápasem, který je třeba vést na poli filozofických idejí, v celé oblasti vzdělání, v literatuře a umění, v médiích. V politické oblasti boj končí.

Myslíte si, že jsem "asociální"? Ano jsem "asociální" člověk, označuje-li toto klišé člověka, který se odmítá obětovat nesmyslnému"veřejnému prospěchu", který odmítá mlčky sklánět hlavu pod namířenou státní pistolí, aby obětoval své peníze ostatním, a který se odmítá připojit ke stádu a hloupému konsensu. Nestraním se společnosti, naopak. Odmítám však altruisticko-kolektivistickou morálku, protože je morálkou smrti, nikoli morálkou života.

Cílem kolektivistického myšlení není soulad s na nás nezávislou realitou, nýbrž soulad se společností. Jenže onou společností jsou jednotliví lidé, kteří jsou omylnými bytostmi. Testem správnosti našeho myšlení tedy nemůže být to, co si myslí ostatní ani žádná tradice, protože ti ostatní se také mohou mýlit, také potřebují měřítko správnosti. To by byl jen pohyb v kruhu. Své myšlenky musíme logicky testovat jejich vztahem k něčemu, v čem se nemůžeme mýlit - tedy ke smyslově vnímané, nezávislé realitě. Ta je naší společnou referenční bází na níž budujeme své pojmy.

Zákony přírody se nebudou ohýbat podle našeho myšlení a pocitů. My se musíme ohýbat podle nich. Všechny naše myšlenky musí být z nezávislé reality bez rozporu odvozeny, musí s ní být v souladu. I přirozenost člověka jako reálné autonomní volní bytosti je faktem reality. A z tohoto nezměnitelného faktu plyne jedna jediná objektivně správná morálka a jedna jediná správná politika. Nejsou dány názorem toho či onoho člověka. Správná morálka a politická filozofie nejsou "subjektivní preferencí", diktuje je nezměnitelná realita, tedy podstata člověka jako volní, rozumové bytosti.

(Autor není členem ODS ani se neztotožňuje s jejími myšlenkami.)

[Akt. známka: 3,05] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.