Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Zdravotnictví Zdravotnictví: nejsme zvířata, jsme lidé
Vydáno dne 01. 12. 1999 (čteno 4375×)

Jiří Kinkor

Fundamentální diskuse o transformaci zdravotnictví není odbornou otázkou z oblasti medicíny a zdravotnictví. To neznamená, že ji nemohou a nemají vést lékaři. Mohou a nepochybně by měli (protože oni jsou největší obětí iracionality etatismu ve zdravotnictví), avšak nikoli jako lékaři, nýbrž jako lidé hájící jisté obecné filozofické myšlenky.

Primární diskuse se musí odehrát na poli filozofie. Jde o filozofický spor mezi rozumem a emocemi, individualismem a kolektivismem, mezi svobodou a fyzickým násilím etatismu. Primární otázkou tedy je, zda má stát - jako nástroj fyzického násilí - do zdravotnictví vůbec nějak zasahovat. Odpověď na tuto otázku je pak konečným cílem a transformace zdravotnictví musí být postupným směřováním k tomuto cíli. Je-li konečný cíl transformační vize zcela mylný, je celá "transformace" pouze odbočkou na jinou cestu do záhuby.

Pokud si myslíte, že až zase někdy pravicová vláda vystřídá dnešní moc levice, bude ve zdravotnictví lépe, děláte si marné naděje. Bude-li se stát chovat podle představ MUDr. Miroslava Macka (dnes stínového ministra zdravotnictví), nemůžeme čekat pozitivní obrat, spíše naopak.

Tzv. nultou verzi "Návrhu reformy zdravotnictví," kterou Macek předložil k veřejné diskusi v závěru roku 1996 (nepředpokládám, že by od té doby došlo ke zcela zásadní změně v jeho myšlení), a kterou jsem detailně analyzoval ve svém Stanovisku, hodnotím - zcela vážně - jako mentální chaos. Autor si zřejmě vůbec neuvědomuje, že jeho materiál vychází ze zásadně mylných filozofických premis a proto nutně musí dospívat k fundamentálně chybným opatřením a závěrům. Při zdůvodňování jednotlivých kroků se utápí v kolektivistických klišé, prázdných sloganech, absurdních pojmech a nic neříkajících větách. Jde o materiál s absencí jakékoli struktury uvažování a s typickou nesmyslnou argumentací založenou na odvolávkách na zahraniční (rozuměj: kolektivistické a iracionální) trendy státní regulace, na "poměry k HDP", na nesmyslném sloganu o "selhání trhu" atd. Stát má podle Macka uplatňovat tzv. zdravotní politiku. Pod touto frází se skrývá iniciace násilí vůči daňovým poplatníkům, pacientům, lékařům, manažerům a dalším. Podstatu státu - jako fyzického násilí - autor materiálu zcela ignoruje. Stát je a musí být násilím, má-li mít smysl. Jde však o to, kdy je racionální a morální fyzické násilí proti člověku použít. Fyzické násilí paralyzuje funkci lidského rozumu a proto použití násilí vůči člověku je racionální pouze v jediném případě. A to tehdy, je-li takové násilí sebeobranou vůči iniciaci násilí. Právě tato funkce objektivní sebeobrany je jediná racionální a morální funkce státu.

Pod hrozbou státního násilí se všechny subjekty v odvětví zdravotnictví musí podřizovat nesmyslným byrokratickým metodikám a standardům, schváleným vzdělávacím programům, "informačním potřebám systému," "celospolečenské alokaci zdrojů," investičním záměrům v rámci "zdravotnické infrastruktury" apod. Jakého systému, jaké infrastruktury, jakých zdrojů, ptám se? Cožpak jednotlivec poskytuje zdravotnickou službu pro blaho nějakého "systému" nebo blaho společnosti? Cožpak je odvozenou součástkou nějakého systému? Cožpak majetek jednotlivců je nějakým "zdrojem společnosti"?

Zastavme se dále nad několika nejdůležitějšími z mnoha pseudoargumentů, kterými Macek operuje.

Zdravotnictví by údajně mělo vypadat tak a tak, protože v zahraničí mají takový či takový model. Buď si nějaký vybereme nebo je nějak "zkombinujeme". V zahraniční vlády silně regulují, tak my budeme přece také regulovat. Jde o typickou moderní argumentaci s odvolávkou na autoritu, prostřednictvím které se u nás přijímají stejně absurdní kolektivistické zákony jako v zahraničí, kde se např. regulované zdravotnictví potýká s nemalými problémy. Odvolávka na autoritu (v tomto případě západní země) je logicky jasně neplatným argumentem. Je beznadějným mentálním únikem, vyhnutím se nezbytnosti vlastního rozumového úsudku, který nesmí brát ohled na to, kdo co kde dělá nebo dělal a co si o tom myslí ostatní.

Racionální myšlení se v diskusi o zdravotnictví často nahrazuje globálním poukazováním na poměr celkových výdajů (soukromých i veřejných) v daném odvětví k hrubému domácímu produktu (HDP). Výsledná relace se poté mezinárodně porovná, z čehož se vyvodí, že "společnost" vydává např. na zdravotnictví příliš mnoho nebo příliš málo podle toho, jak se domácí poměr odchyluje od světového trendu. Míra zjištěné odchylky se pak prezentuje jako důvod problémů v daném odvětví. Celkové náklady na zdravotnické služby by měly prý být "adekvátní ekonomické úrovni země". Proč by se ale měl vůbec někdo starat o nějaké HDP a absurdními "adekvátními" poměry k HDP, ptám se Macka, když tento poměr je jen nezamýšlenou a pro racionální individualistickou společnost zcela irelevantní agregátní výslednicí svobodného rozhodování spotřebitelů a producentů zdravotnických služeb? Kolektivistické myšlení vidí stát v roli vševědoucího arbitra, který nejen že ví, v jaké části metru zvaného HDP by se měla pohybovat ryska zdravotnictví, ale - a to je mnohem horší - dokonce se tváří, že takovou rysku je třeba vůbec kreslit a její polohu nějak kolektivně ovlivňovat. Ve skutečnosti takovou rysku nikdo nepotřebuje - jen kolektivisté a centrální plánovači.

A co "selhání trhu" ve zdravotnictví, o které se Macek při obhajobě státního násilí implicitně či explicitně opírá. Touto absurdní myšlenkou obhajovanou zejména ekonomy je materiál plně a zřetelně ovlivněn. Je to výsledek pojmového zmatení šířené zejména moderní ekonomií, zejména tzv. ekonomií blahobytu. Slogan "selhání trhu," který infikuje nové a nové generace ekonomů a široké veřejnosti, je tím nejhorším plodem, který kdy vyplynul z ekonomie a je ukázkou hloubky zmatení, které panuje v diskusi o společenských otázkách. Trh neselhává a selhat nemůže. Obsahem pojmu trh je svobodná směna. Neuskuteční-li se nějaká směna, protože není co směňovat (nikdo daný statek neprodukuje), nebo proto, že potenciální strany obchodu nemají o daný typ obchodu zájem, nebyla svoboda směny nijak narušena. Trh nijak "neselhal." Intervenuje-li někdo do směny násilím (např. stát), přestává být směna svobodnou směnou a pojem trh nelze vůbec aplikovat a trh - díky státu - absentuje. "Selhání trhu" je totiž rozpor v termínech.

Macek, podle toho jak používá a dezinterpretuje tak klíčové pojmy trh, stát, právo, svoboda, konkurence, privatizace, decentralizace (a další), zřejmě jejich obsah vůbec nechápe.

V roce 1997 Macek předložil veřejnosti další, tzv. první verzi svého návrhu. Podle jeho názoru, který tehdy sděloval v mediálních rozhovorech věnovaných tomuto tématu, v ní k zásadní změně oproti předchozí verzi nedošlo. Mýlil se. Zatímco v předchozí verzi zredukoval člověka na pouhou odvozenou součást jediného organismu jménem "společnost" a na otroka násilím porobeného absurdnímu "veřejnému prospěchu," kterému však alespoň ponechal schopnost rozumu, v nové verzi jde Macek ještě dále. Činí z člověka zvíře. Při uvažování o transformaci zdravotnictví prý zapomínáme, že člověk se řídí svými biologickými pudy. Právě ty údajně vysvětlují příliš vysokou spotřebu zdravotní péče a dostávají se do konfliktu se "zájmy společnosti." Máme tedy ignorovat to, že člověk se od zvířat liší schopností rozumu, že člověk je volní bytostí a že jeho volba může být správná či nesprávná. A tudíž ignorujme, že skutečnou příčinou chaosu ve zdravotnictví je fundamentálně špatná primární politická volba - existence státní regulace. Ignorujme, že tuto volbu můžeme změnit, že můžeme zvolit správně, že můžeme žít ve světě rozumu a nikoli masové iniciace státního fyzického násilí. Proveďme tedy s Mackem mentální kolaps a představme si, že jsme zvířaty. Ta rozum a volbu nemají a jednají jen krátkodobě na základě jim přirozených pudů a instinktů. Pak teprve společně s Mackem pochopíme, proč je naše zdravotnictví v krizi. Toto Macek implicitně žádá od čtenáře svého materiálu.

Mackovy návrhy jsou v zásadním rozporu s racionálním filozofickým pojetím vztahu státu a jednotlivce. Nejen že se neopírají o základní principiální pilíře politické filozofie svobodné společnosti, ale z pojmového chaosu, který prezentují, je zřejmé, že se neopírají o žádné principy. Mackovy návrhy jsou tápáním bez jakéhokoli konzistentního myšlenkového ukotvení. Nemohou být ani výchozím bodem pro další diskuse, neboť v pojmovém zmatku, který Macek nabízí, není na čem stavět. Jeho návrhy zásadně odmítám, protože jsou pouze další možnou iracionální cestou, jak pokračovat ve stávajícím trendu dlouhodobé státní devastace odvětví, které produkuje životně důležité služby.

Macek si neuvědomuje, že samotná existence jakékoli státní regulace je fyzickým násilím (to je podstata státu) a nutně plodí iracionální chování, které nutně vyvolává potřebu dalších regulací, které mají údajně odstranit "nedostatky" těch předchozích regulací. Pravá příčina problémů zdravotnictví je v samotné existenci regulace jako takové a cesta ven z narůstajícího regulačního zmatku vede jen přes postupné odstraňování státních zásahů a nikoli jejich kumulování či "vylepšování."

Není divu, že Macek obhajuje stupňování regulačního násilí státu ve směru plného centrálního plánování téměř všeho možného. Vždyť v říši zvířat, ke kterým člověka přirovnává a která nemají schopnost rozumu (tj. schopnost logicky vytvářet a používat pojmy), přece nemůže platit jiný režim vztahů než fyzická síla. Poskytovatelé péče jsou podle Macka - a teď používám jeho termínů - "stádem," které bojuje o "potravu" (tj. vybrané zdravotní pojištění), a v transformaci jde prý o to, zda přemnoženému stádu "přiložit další píci nebo zredukovat stádo cíleným odstřelem a udržovat jen životaschopné a perspektivní stádo". Pominu-li ubohost Mackova cynického metaforického stylu, nesmíme přehlédnout, že metafora velmi přesně vystihuje jeho pojetí zdravotnictví. Macek skutečně není ochoten vidět vstup a výstup poskytovatelů do zdravotnictví jako výsledek dobrovolných rozhodnutí jednotlivců, kteří ve svém vlastním individuálním zájmu dobrovolně poskytují a přijímají služby na bázi vzájemného individuálního prospěchu a směny. Mackovo křiklavě kolektivistické chápání světa vede k požadavku státní fyzické likvidace těch subjektů, které se prostě nevejdou do jeho vize socialistické, plně regulované, kontrolované, a státními superdatabázemi monitorované "zdravotnické sítě" (tj. stáda).

Je třeba, aby si Miroslav Macek uvědomil, že tím, co člověka odlišuje od zvířete, je schopnost myšlení, které praktickým činům obvykle předchází.

[Akt. známka: 2,50] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.