Proti branné povinnosti

Tento článek je mírně upravenou verzí původního textu „Branná
povinnost popírá svobodu“, který byl publikován v Lidových novinách dne 27.7.
2001.

Profesionalizace armády se i u nás konečně
stala vážným politickým tématem, s nemalou nadějí na brzké zákonné
ukotvení. I když se jedná o významný a správný krok, je podepírán falešnými
argumenty. Nejde tedy o žádoucí zásadní posun v politickém a
morálním myšlení těch, kdo jej prosazují.


Nejprve však odpovězme na otázku, v čem spočívá racionální
obhajoba profesionální armády a zásadní odmítnutí branné povinnosti.
Profesionální armáda je jediným racionálním a morálním způsobem zajištění
vnější obrany, jako jedné ze základních funkcí státu.[1] Proč? Protože její alternativa, tj.
armáda založená na povinné službě, je pošlapáním práva člověka na svobodu.
Nikdo nemá právo použít fyzickou sílu proti člověku, který ji nepoužil jako
první, a to se vztahuje i na volbu profese či zaměstnání, resp. na jakoukoli
aktivní účast jednotlivce při zajištění obranyschopnosti či přímo obrany země.
Princip práva na svobodu je platný absolutně, tak jako všechny racionální principy. Právo na svobodu vyplývá z morálního a racionálního principu sledování vlastního štěstí v souladu s vlastními hodnotami a zájmy. „Ze všech způsobů etatistického porušovaní individualních práv ve smíšené ekonomice je branná povinnost tím nejhorším“, napsala Ayn Randová. „Je úplným pošlapáním práv. Je negací fundamentálního práva na život a nastolením základního principu etatismu: totiž že život člověka patří státu a stát o něj může zažádat prostřednictvim donucení člověka k jeho obětovaní v boji.“[2]


Obrana vlastní země je hodnotou pro každého racionálního člověka,
z toho však neplyne, že se na zabezpečení této hodnoty musí sám podílet.
Bylo by to stejně absurdní jako žádat, aby se každý podílel na výrobě pitné
vody, protože je pro každého člověka životně důležitou hodnotou.


Je určitě morálně ušlechtilé a životně
důležité, aby se jistá část populace profesně specializovala na zajištění
obranyschopnosti země, avšak tento cíl nelze nadřadit nad člověka, jeho
individuální volbu, jeho svobodu a život. Armáda musí sloužit člověku, nikoli
naopak. Člověk je prvotní a k jeho ochraně stát zřizuje armádu. Armáda,
která je postavena na násilném donucení nevinných lidí (povinná vojenská
služba, branná povinnost), není ochranou člověka nýbrž ničením podstaty člověka
a je tudíž křiklavým pojmovým rozporem
. Katastrofální praktické důsledky
povinné vojenské služby na výkonnost, efektivnost a prestiž armády jsou až
příliš dobře známy.


Vojenská profese je klíčově důležitá, stejně
tak jako je důležitá profese podnikatele, manažera, pilota, lékaře, policisty,
burzovního makléře, učitele, vědce atd. Primárně je však důležitá pro daného
člověka, který si ji zvolí, nikoli „pro společnost“. Lidé nežijí proto, aby sloužili společnosti a aby se obětovali profesi, kterou si nezvolili. Vlastní život je člověku nejvyšší hodnotou a účelem. Jen takový život je hodný člověka. Nutit člověka vykonávat profesi a pracovat bez motivace, proti vlastní vůli, znamená učinit ho obětním zvířetem, ochromit funkci jeho rozumu, zlomit jeho sebevědomí, zničit jeho individualitu, odsoudit ho k otroctví. Taková myšlenka je obludná a zákon, který ji prosazuje, je zločinný.


Rozhodnutí pro vstup do vojenské profese musí být vůlí jednotlivce, stejně tak jako se pro své povolání rozhodují ostatní lidé – účetní, farmáři nebo instalatéři. Morální motivací racionálního vojáka není „služba vlasti“
ani „obětavost pro blaho společnosti“ nýbrž spojení dvou stejně důležitých cílů
– realizace vlastního duševního a fyzického potenciálu ve vojenské profesi a
vědomí, že svou aktivní účastí na obraně země (a přípravou na ni), brání
v konečném důsledku sebe, své hodnoty a svůj život v dané společnosti.[3]
Ušlechtilost vojenské profese nespočívá v altruismu nýbrž
v racionálním egoismu. Cílem obrany je zvítězit nad útočníkem a uchránit
své hodnoty, nikoli obětovat se, obětovat své hodnoty a položit život za vlast.
(Díky altruistickému moru, který ovládá naší civilizaci, však za ušlechtilost
nejsou oslavováni především ti, kdo bojovali a přežili, nýbrž zejména ti, kdo
padli, kdo „obětovali své životy“.)


Nesouhlasíte-li a tvrdíte, že branná povinnost je věcí „lidské a
vlastenecké cti“, pak jen připomínám, že „čest“ je morální pojem, který nelze
aplikovat na situace, kdy člověk vykonává jakoukoli činnost pod namířenou
pistolí (tj. donucení zákonem). Právě takovou situací je povinná vojenská
služba a branná povinnost.


Všechny hlavní argumenty, kterými se profesionalizace armády obhajuje (viz
např. „Sedmero pro profesionalizaci ozbrojených sil“ předložené poslancem Nečasem), jsou
irelevantní. Ani vývoj branecké populace, ani strategické a geopolitické aspekty,
ani současné vojenské trendy a ani ekonomické otázky nemohou být argumenty pro
profesionální armádu. Jasným dokladem, že všechny tyto otázky úplně pomíjejí
fundamentální argument ve prospěch profesionalizace armády a že jsou
nepodstatné, je iracionální a nemravný požadavek zachování branné povinnosti,
který Nečas a jiní nezapomínají zdůrazňovat jako předpoklad existence a
funkčnosti profesionální armády.


Otázka nestojí tak, že profesionální armáda je nejvyšším principem a tomu,
aby existovala a fungovala, je třeba vše podřídit. Nejvyšším politickým
principem (odvozeným z racionální morálky), jsou správně definovaná práva
člověka, a jim je třeba vše podřídit, včetně způsobu jak zajistit obranu země a
vybudovat funkční profesionální armádu. Vyžaduje-li to obrovské finanční
zdroje, nechť je stát na tuto svou životně důležitou funkci získá a vynaloží.
Zvýšením daní? Nikoli. Škrtáním desítek a stovek miliard každoročně
vyplýtvaných na hanebné „sociální“ programy, dotace, ekonomické regulace a
provoz nesmyslných úřadů a ministerstev.

[1] Pomíjím zde dvě další alternativní názorové pozice. Jedna
(anarchistická) odmítá existenci státu a tudiž i jediné, státem organizované
armády. Druhá pozice (pacifistická) odmítá existenci armády a ozbrojené obrany
vůbec. Obě pozice jsou iracionální, ale jejich kritika není předmětem tohoto
eseje.

[2] Ayn Rand, Capitalism: The Unknown Ideal (1966), p.227

[3] Tedy v takové společnosti, která není diktátorským režimem. Totalitní společnost je sama ničitelem člověka a je iracionální bránit ji proti komukoli.

Sdílejte...

Přidej komentář jako první k "Proti branné povinnosti"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*