Za individualismus v česko-německých vztazích

Stále častěji a hlasitěji zaznívají požadavky sudetoněmeckých organizací na navrácení zkonfiskovaného majetku v Čechách. Důrazně je požadována i omluva Čechů za násilnou deportaci po druhé světové válce. Situace dospěla do stádia, kdy co nevidět bude podána žaloba k soudnímu dvoru ve Štrasburku. Jedinou opozici v probíhající mediální diskusi přestavují čeští politici. Ti argumentují událostmi druhé světové války a obhajují domnělé právo na pomstu vůči všem Němcům. Stanoviska obou stran však vyrůstají ze shodných principů. Kolektivní vina, dědičnost hříchů a rasismus.

Velmi závažnou chybou je považování národa za jednotnou entitu, která může páchat zločiny a být za ně trestána. Národ je abstraktní pojem, zahrnující velké množství jednotlivců, které spojuje jazyk a původ. Každý z nich je samostatnou osobností nesoucí odpovědnost za své činy. Každý si zaslouží být souzen, odměňován i trestán, za to co on a jenom on činí nebo činil. Trestat někoho za to, že mluví stejným jazykem jako zločinci nebo proto že má stejné předky, je iracionální a špatné. Přestože je tato myšlenka široce přijímána, je až překvapivě málo uplatňována v pohledu na události po druhé světové válce.

Sudetoněmecké organizace požadují omluvu české strany za vyhánění Němců. Kromě samotného posouzení oprávněnosti vyhánění, je rovněž nutné soustředit se na to, kdo je souzen, má se omlouvat a komu se má omlouvat.

O vyhánění sudetských Němců rozhodli čeští pováleční politici. Posvěcení tohoto kroku vítěznými velmocemi z nich žádnou odpovědnost nesmývá. Přeneseně jsou za tento čin odpovědni i všichni ti, kteří je zvolili do jejich funkcí. Jednoduchým výpočtem zjistíme, že drtivá většina z nich, již dávno nežije. Omluva je požadována po Češích žijících v současnosti, kteří nemají, kromě stejné národnosti, s lidmi odpovědnými za odsun nic společného. Jde snad vina zdědit? Je vnuk odpovědný za zločiny svého dědečka nebo dědečka svého kamaráda? Co kdyby byla po nevinném jednotlivci požadována omluva za vraždu spáchanou jiným člověkem, se kterým by ho pojilo jen to, že se narodili ve stejné zemi? Všem by bylo jasné, že jde o naprostý nesmysl. Princip je v obou případech shodný.

A komu se mají nevinní lidé omlouvat? Lidé, kterým mohlo být ublíženo, jsou rovněž většinou po smrti. Má se tedy dvacetiletý student prostřednictvím politiků, které si zvolí, omlouvat jinému mladíkovi na druhé straně hranice za činy spáchané před 60ti lety? Čím bylo tomuto mladému němci ublíženo? Ze strany sudetoněmeckých organizací je požadavek omluvy naprosto nehorázný.

To ale neznamená, že samotný odsun byl správný. Za druhou světovou válku a okupaci Československa nesli bezpochyby odpovědnost i mnozí sudetští němci. Ti co podporovali německé fašistické strany nebo byli jejich členy zasloužili po válce trest. Jeho výše měla záviset na konkrétním provinění. Násilný odsun všech Němců, podle rasového klíče, byl neomluvitelným zločinem tehdejších politiků.

Jediným správným postojem k otázce poválečného odsunu sudetských němců je na základě odmítnutí kolektivní viny tento čin odsoudit. Neměl by se za něj však omlouvat nikdo, kdo jej nezpůsobil.

K dalšímu bezpráví došlo výplatou odškodného z německého státního rozpočtu českým obětem fašizmu. Proč má platit odškodné člověk, který se například narodil v roce 1950? Je vinen tím, že je Němec? Takový člověk byl prostřednictvím daňového násilí donucen zaplatit za činy, které nespáchal. Zvláštní je, že ani na německé straně nebyly proti tomuto postupu vzneseny žádné závažné námitky.

Z hlediska požadavků na vrácení majetku musíme odpovědět na otázku:“Jak vzniká právo na majetek? Právo na majetek je jedním z práv člověka, protože zaručuje jednotlivci možnost dle své vůle užívat statky, které svou prací vytvořil nebo za vydělané peníze nakoupil. Vzniká okamžikem vytvoření majetku nebo okamžikem jeho koupě.

Žádný člověk, který po skončení války zadarmo a bez práce získal zkonfiskovaný majetek, na něj nemá právo. Bohužel situace je značně zkomplikována tím, že většina pozemků a nemovitostí byla mnohokrát prodána a současní vlastníci si na ně vlastní prací vydělali. Na druhé straně nároky uplatňují většinou dědicové bývalých vlastníků. Jejich nárok je založen na hypotéze, že kdyby tyto majetky zůstaly v rukou původních vlastníků, tak by jim je pravděpodobně také odkázali.

Případná náprava křivd způsobených konfiskací majetku by se tedy netýkala těch, kterým bylo ublíženo a došlo by současně k páchání dalšího zla na současných vlastnících. Proto je potřeba většinu těchto nároků odmítnout.

Jediná větší skupina majetku, u které by bylo možné připustit navrácení je majetek státu, krajů a obcí. Tyto instituce samozřejmě nemají žádné právo na majetek. Nikdy žádný stát, kraj ani obec nevydělaly ani korunu. Všechen majetek získaly jen a jen okrádáním prostřednictvím daní nebo přímo vyvlastněním nemovitostí v čtyřicátých a padesátých letech. Předání tohoto majetku dědicům bývalých sudetoněmeckých vlastníků by bylo velmi elegantní cestou privatizace. Rozhodně na něj mají větší právo než stát.

Je až udivující, k jakému radikálnímu obratu ve výsledném názoru na česko-sudetoněmecké otázky lze dojít opuštěním chybného kolektivistického myšlení. Stačí přestat rozdělovat lidské bytosti na my a oni, Češi a Němci a podívat se ně jako na svobodné jedince s vlastními právy, kteří odpovídající za své činy.

Místo toho hniloba kolektivismu dál prorůstá celou západní společností. Lidé jsou hrdí nebo se naopak stydí za činy, které vykonali příslušníci stejného národa. Cítí hrdost za úspěch českého vědce nebo sportovce, který není jejich úspěchem. Stydí se za nízký HDP či malou rozlohu Česka, za fakta, která s nimi mají pramálo společného. Věty typu:“My jsme takový malý nárůdek, závislý na všech okolo,“ použité jako výmluva za vlastní neschopnost, jsou slyšet dnes a denně. Dívat se na Němce skrze optiku druhé světové války a odsuzovat Rusy za okupaci je až nebezpečně běžné. Nevědomě tak téměř každý novinový článek, výrok či diskusní příspěvek přispívá k všeobecnému akceptování principů, z nichž se hrůzné události čtyřicátých let zrodily.

Vezměme si příklad ze vzkvétajících česko-německých obchodních vztahů. Nahraďme i v historických otázkách kolektivismus individualismem.

Sdílejte...

4 Komentáře k "Za individualismus v česko-německých vztazích"

  1. Já si myslím, že jsou to samé blbosti a vůbec by to nikdo neměl číst.

  2. Šetřete si zdraví a nerozčilujte se zbytečně! Myslím, že v principu mám pravdu. I ideální stát (v duchu představ AR) může přeci způsobit škodu např. nějaké sousední entitě. S nápravou pak bude spojeno plnění, které může být mimo možnosti konkretního činovníka (plus např. pojištění nezafunguje).

  3. Martin Sedláček | 1. 5. 2004 z 13:59 | Odpovědět

    Merle,
    musím se Vám omluvit, protože jsem to zjevně nenapsal tak dobře, jak jsem chtěl.
    Jinak by bylo zřejmé, že větou:

    K dalšímu bezpráví došlo výplatou odškodného z německého státního rozpočtu českým obětem fašizmu. Proč má platit odškodné člověk, který se například narodil v roce 1950? Je vinen tím, že je Němec?

    jsem myslel, že jde o naprosto hrůzný příklad zotročení nevinného člověka, znásilnění jeho mejetkových práv a hození ho do jednouho pytle s vrahy z Osvětimy a Buchenvaldu. Jak by bylo Vám bylo, kdyby někdo přišel k Vám s pistolí v ruce a obral Vás o výplatu ve jménu reparací za loupežné nájezdy hustitů do oblasti dnešního Polska. Jste přece taky Čech, jen ty reparace se trochu zpozdily.

    K Vaší analogii s článkem “smrt nevinných ve válce.” Ayn Randová nikdy netvrdila, že žádní nevinní nejsou. Je zřejmé, že například 3 leté děcko, které zahyne ve válce v Iráku, nespáchalo nic, za co si zaslouží smrt. Ale vinen není americký pilot, který shodí bombu na jeho příbytek, ale Sadám Husajn a jeho přívrženci, kteří svou podporou terorismu postlavili USA do pozice:”buť půjdete bránit své životy do války nebo vás zabijem u vás doma.”

    Stejně tak i ve fašistickém německu byli nevinní. Například odpůrci Hitlerova režimu, kteří se skrývali a bojovali všemi dostupnými prostředky za jeho svržení. Takový člověk nedlužil po válce nikomu ani fenik. Narozdíl od inženýra, který dobrovolně konstruoval V2 rakety a dával tak svůj intelekt do služeb zla. Ten si zaslouží minimálně konfiskaci majetku a vězení. Kdyby takového člověka zabila bomba při náletu, bylo by to více než spravedlivé. Pokud, ale ta spojenecká bomba zabila např. partyzána, je to nespravedlivé a můžou za to všichni fašisti a ti, kteří jejich režim podporovali.

    AR říká jen to, že napadený se má právo bránit, i za cenu smrti nevinných, a že těch nevinných není tak mnoho, jak se na první pohled zdá. Protože každý, kdo dobrovolně pracuje v nějakém státním zřízení ho zároveň podporuje.

    Musím přiznat, že mě to rozčílilo. Argumentovat za kolektivní vinu odkazem na článek Ayn Randovové. To je vrcholná dezinterpretace.

    Martin Sedláček

  4. Souhlasím s Vámi, že snaha o organizovanou nápravu křivd spáchaných v rámci totalitních systémů je stejným zlem jako původní exces, který má být odčiněn.

    Ovšem na odškodnění českých obětí fašizmu z něm. státního rozpočtu nevidím nic zlého. Pouze se to for obvious reasons zpozdilo. Odškodnění konkrétních obětí stavím principielně na roveň válečných reparací, jakkoli je praktické provedení ošemetné. To že se někdo narodil až po válce je stejné jako když antifašista bude celkem logicky argumentovat, že on se nijak neprovinil a že nechce aby to šlo z jeho daní – analogie s „Smrt nevinných ve válce“ (aktuální komentář 2003)

    Za principielně nemravné považuji odškodňování čs. obětí komunismu, jakkoli bych to v dnešním politickém kontextu asi podpořil. (Samozřejmě až poté co bych na to v rámci hypotetického postupného přechodu ke svobodné společnosti ušetřil zastavením nějakého zvěrstva typu Indoše apod.)

    Ze stejného důvodu nesouhlasím s restitucemi majetku. Pokud se proabstrahuji k podstatě, tak můj vliv na směřování společnosti je úměrný mému postavení/majetku. Dnes přeci např. ředitel Škody Auto (OK, není to ideální příklad, je to najatý manažer, ale majetek nashromáždí a když se znárodňuje/konfiskuje je v absolutních číslech postižen výrazně víc než já) má obecně větší vliv na elitní rozumbrady typu Havla, Svěráka atd. Někdo zas mohl dostudovat, v Jáchymově nepřijít o život a dobrat se většího majetku než 30 restituentů dohromady. To by ale musel vyčíslit a odškodnit Všemohoucí. Zkrátka neuplatnil jsi svůj vliv– jsi proporcionálně správně potrestán (v podst. „Sanction of the Victim“). Boží mlýny (tj. realita) mlely spravedlivě!

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*