Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Je Kant individualistickým filozofem?
Vydáno dne 02. 11. 2004 (čteno 3713×)

Jiří Kinkor

Podklad k diskusnímu vystoupení na semináři Centra pro ekonomiku a politiku konaném dne 11. 2. 2004 u příležitosti 200 let od smrti Immanuela Kanta, text byl uveřejněn ve sborníku CEP č. 30/2004

Immanuel Kant nepatří k dobře srozumitelným filozofům. Je znám svými neuvěřitelně složitými racionalistickými konstrukcemi vydedukovanými z předchozích konstrukcí a najít jejich vztah k reálnému světu, v němž žijeme, je téměř nadlidským úkolem.

Shrňme nejdůležitější myšlenky Kantova odkazu tak, aby byly srozumitelné i nefilozofům. Málokterý filozof v dějinách vystavěl a odvodil celý komplexní systém idejí od nejobecnějšího pohledu na realitu či bytí, přes pojetí lidského poznání, člověka, morálky až k politické filozofii (estetiku pomíjím). A málokterému filozofovi se podařilo zastřít podstatu svého učení tak dokonale, že je dodnes všeobecně považován za obhájce svobody a individualismu.

Intelektuální kontext

Začněme intelektuálním kontextem, na který Kant reagoval. Konec 18. století, vrchol osvícenství, kdy za několik předchozích století rozumové poznání a věda umožnily lidem odkrýt netušené možnosti, jak přírodních zákonitostí využít k prospěchu člověka. Po tisíci letech temného a barbarského středověku, jemuž dominovala víra a lidé brali náboženství vážně a důsledně, se člověk opět vrátil k nadějnému rozkvětu a navázal na antické civilizační hodnoty, zejména pak na Aristotela. Zatímco však vědci pozorováním reality dospívali k úžasným objevům, filozofové postupně upadali do skepse, zda vůbec rozum je schopen smyslová pozorování zobecňovat. David Hume, který byl vyvrcholením tohoto trendu, přímo připravil půdu pro Kanta, když svým dílem zásadně zpochybnil schopnost rozumu odvozovat kauzální zákonitosti a poskytnout objektivní měřítka morálního jednání. Kant, vychován v hluboké a přísné protestantské víře, si byl vzestupu vlivu rozumu na společnost a morálku, která dosud byla doménou náboženství, velmi dobře vědom. Jeho vášeň pro systematičnost, jednotu, povinnost a pevný řád věcí se zdála být ohrožena relativismem, pokud problémy nastolené Humem nebudou vyřešeny.

Izolace rozumu od reality

Kant si nedal za úkol obnovit důvěru v rozum a najít způsob, jakým rozum obecné pojmy a principy z reality odvozuje. Místo toho provedl svou „koperníkovskou revoluci“ v pojetí reality a rozumu. „Zjistil jsem, že je nezbytné, abych omezil rozum a dal prostor víře“, říká Kant. A na tom skutečně vystavěl celý svůj systém.

Realitu rozdělil na dvě zcela oddělené sféry. Ta pravá („věci samy o sobě“) je nepoznatelná. Ta, v níž žijeme a o níž si (naivně) myslíme, že ji poznáváme, je již jen pouhá námi zpracovaná a proto nikoli autentická realita, je to jakýsi odvozený svět jevů, který si sami vytváříme a v němž žijeme. A v něm, podle Kanta, platí onen kýžený řád věcí, kauzalita, jistota přírodních zákonů, protože to vše je dáno strukturou našeho vědomí. To, že pravou realitu vnímáme svými smysly, Kant považuje za důvod, proč ji nemůžeme poznat, protože poznání by v jeho fantastickém pojetí vyžadovalo mít k realitě přístup ničím nezprostředkovaný. To je zásadní Kantův omyl, protože poznávat nelze jinak než poznávacím ústrojím, které není pasivním kusem vosku, do nějž se má realita „obtisknout“, ale aktivním faktorem. Poznávat vždy musíme něčím, nikoli ničím. Poznání je a musí být výslednicí přirozenosti poznávaného objektu a poznávacího subjektu.

Řád a přírodní zákony tedy nemáme podle Kanta hledat a nalézat v realitě mimo nás, ale v našem vědomí. Fakt, že voda za jistých okolností vře při sto stupních Celsia, neexistuje v přírodě mimo naše vědomí, nezávisle na nás, my tento jev nepoznáváme jako vnější fakt, my si jej sami ve vědomí vytváříme. Celý onen svět jevů, který zkoumá věda a v němž žijeme, je vlastně jen naším výtvorem. Prostor, přírodní zákony, přirozenost věcí, sama jejich existence – to vše my svým vědomím vytváříme, nikoli jen poznáváme jako na nás nezávislý fakt. Představte si, že se s oponentem přete o nějakou myšlenku a oba se odvoláváte na fakta reality, protože vycházíte ze správného předpokladu, že realita existuje mimo vás. V Kantově pojetí si však každý „fakta“ vytváří sám. Kant sice tvrdí, že struktura vědomí je nám všem společná, ale mnozí jeho následovníci toto nepodložené tvrzení opustili.

A rozum? Ten Kant chápe zcela jinak než tradiční filozofie před ním. Není schopností zevšeobecňování, abstrakce ze smyslově vnímaných dat a tudíž vytváření pojmů ukotvených v pozorované realitě. Kantův Rozum s velkým „R“ je jakousi kosmickou silou, která má určité mystické poslání a uplatňuje se ve třech sférách. První sférou je svět jevů, kde Rozum prosazuje své poslání v podobě jisté struktury vědomí. Ta dává kauzální řád věcem a událostem kolem nás, celému světu, v němž žijeme.

„Rozum“ vydává morální kategorická dogmata

Druhou sférou je onen pravý svět. Ten je sice nepoznatelný, ale je pro nás velmi důležitý, a Kant velmi dobře ví, že je vlastně mnohem důležitější než svět jevů. Proč? Protože kromě smyslového vnímání (zkušenosti), které Kant omezuje na svět jevů, prožívá člověk totiž ještě morální zkušenosti, což je vše, co zažíváme při jakékoli volbě či rozhodování, a na tom, jak své jednání volíme, přece nesmírně záleží. V této sféře, která je naprosto izolovaná od světa, v němž žijeme, izolovaná od našich praktických životů, se Rozum uplatňuje tak, že nám vydává vnitřní příkazy. Ty mají být vodítkem pro praktické jednání, i když, jak Kant zdůrazňuje, vůbec nevycházejí z přirozených potřeb člověka v jeho praktickém životě. Tyto arbitrární příkazy Rozumu, či kategorické imperativy, nemají sloužit člověku k dosahování nějakých hodnot či cílů v jeho praktickém životě. Tyto příkazy jsou dogmaty, kterými Rozum vede člověka údajně k morálnímu jednání – a to právě tím, že jej maximálně odvádějí z jeho praktického života. To je poslání, které Rozum má, a naší povinností je tyto jeho příkazy bezvýhradně uposlechnout a neptat se, k čemu nám v praktickém životě budou. Není vůbec náhoda, že právě tato sféra je podle Kanta tím pravým světem, který je rozumem nepoznatelný. Je to totiž sféra morálky, kterou Kant izoluje před rozumem, aby nastolil svou fantastickou konstrukci „praktického“ Rozumu, který má ve skutečnosti uplatnit v jednání člověka náboženská morální dogmata.

A není vůbec náhodou, že na mnoha místech se Kant o člověku vyjadřuje jako o nízkém zvířecím tvorovi, jehož tělo je nutně ukotveno v nepodstatném přechodném světě jevů, kdežto duše (vědomí, Rozum) má své kořeny někde v mystické říši, kam neustále tíhne vstříc jistým vznešeným prioritám a člověk je tak odsouzen k nekonečnému vnitřnímu boji a rozpolcenosti, protože je obyvatelem zároveň obou těchto vzájemně antagonistických světů. Člověk může sice přechodně být šťastný, protože jeho tělo se tak snáze udrží naživu, ale v posledku platí, že čím více člověk trpí, tím více je morální, protože je to důkaz že Rozum získává převahu a plní své poslání odvracet člověka od světa jevů. Stojí za zvláštní zdůraznění, že pokud člověk jedná s nějakým praktickým cílem, který mu má přinést uspokojení, a shodou okolností se tento cíl shoduje s dogmatem kategorického imperativu, tak si nezaslouží morální kredit. Ten si dle Kanta zaslouží jen tehdy, pokud při sledování kategorického imperativu jedná proti svým přirozeným touhám a jakýmkoli svým potřebám spojeným se světem jevů, v němž žije. Kant přiznává, že žádný člověk, chce-li zůstat naživu, nemůže takovou morálku důsledně uplatňovat, tj. nikdy nemůže být plně morální bytostí – což je opět v (u Kanta nepřekvapujícím) souladu s křesťanským pojetím člověka jako od přírody nevyhnutelně zkaženém, defektním tvorovi. Kant dokonce říká, že pokud by příroda zamýšlela, aby člověk dosahoval štěstí jako konečného účelu svého jednání, tak by mu ponechala jen jeho nízké zvířecí instinkty a neobdarovala ho (praktickým) Rozumem. Ten má plnit „vyšší“, vznešené poslání shůry.

V této souvislosti také Kant používá pojem svoboda. Podle něj se člověk stává tím více svobodným, čím více uplatní nemožnou morálku popření sebe sama, odpoutá se tak z našeho podřadného světa jevů a přiblíží se k ideálnímu nepoznatelnému světu „čisté morálky“.

Člověk jako nástroj přírody

Skutečnost, že morální dogmata mají odvracet člověka od sebe sama a světa, v němž žije, neznamená že jeho praktický život nemá žádný smysl. Kromě „čistého“ Rozumu (sféra jevů), „praktického“ Rozumu (sféra pravého světa, tj. sféra morálky) Kant postuluje ještě třetí sféru uplatnění Rozumu, který prostřednictvím další sady Idejí vydává návod, jak interpretovat lidské dějiny a úkol člověka v nich z morálního hlediska. Tím završuje „architektonickou strukturu Rozumu“. K tomu, aby Rozum mohl plnit svůj nadpřirozený projekt, je třeba dát smysl přírodě a lidskému druhu, který v ní žije. Funkcí Rozumu není sloužit životu člověka, říká Kant, člověk má naopak sloužit Rozumu, a dokonce má povinnost uchovávat svůj život, být zdravý a produktivní, protože tak bude užitečnějším nástrojem v rámci projektu Rozumu.

Člověk sice žije v deterministickém světě jevů, ale tento svět jako celek má jistý účel, běh věcí se v posledku řídí jakýmsi velkým Plánem. Ten tkví podle Kanta v tom, že příroda nevyhnutelně směřuje k naplnění svého potenciálu. Lidstvo tak prochází vývojem, který v posledku směřuje k návratu k původní všezahrnující jednotě. Podstatné a klíčové je to, že ono naplnění potenciálu, které příroda sleduje, se neděje v jednotlivcích, nýbrž prostřednictvím druhu jako celku, v případě člověka tedy prostřednictvím kolektivu, společnosti. Vše jednotlivé totiž, podle Kanta, získává svou identitu teprve svým vztahem k celku, svou sounáležitostí s celkem. Člověk tedy není reálnou bytostí sám o sobě, ale stává se jí teprve jako nepodstatná součástka kolektivu. Kant jasně dává najevo, že v rámci projektu, který Rozum a příroda sledují, nejde o cíle jednotlivců, nýbrž o cíle lidstva jako celku, přičemž cíle jednotlivců mohou být vůči těm kolektivním zcela protichůdné. Lidstvo se tak postupně blíží k morálnímu cíli dosahováním „kultury disciplíny“, kdy se jednotlivci zbavují svých nízkých individuálních sklonů (rozuměj: svých přirozených potřeb praktického života).

Kantova politická filozofie

Vzhledem k výše uvedenému už nepřekvapí, že Kant považuje společnost za cíl sám o sobě, který by všichni její členové měli sdílet a jehož sledování je prvotní a absolutní povinností. Každý jednotlivec by měl ve vztahu k celku být cílem i prostředkem a jeho místo a funkce by měly být pevně určeny prostřednictvím ideje celku. Je toto obhajoba individualismu?

Kant si uvědomuje, že tuto podřízenost jednotlivce cílům kolektivu nelze ponechat na dobrovolnosti a jasně říká, že toho nelze dosáhnout jinak než násilím proti všem, kdo nesouhlasí.

Stát, jehož funkcí je zajistit právo a pořádek ve společnosti, nesmí podle Kanta být despotický. Zákon musí být projevem „obecné vůle“. Jak taková obecná vůle vzniká? Nevzniká většinovým hlasováním, jak by si někdo mohl představovat. To Kant nemůže připustit, protože by se tak dal průchod nízkým soukromým cílům jednotlivců. Kant má na mysli „obecnou vůli“ rousseaouvského typu, kterou přebírá do svého filozofického systému. Ta nevzniká tak, že by zvítězil převažující názor, nýbrž tak, že samo vytvoření společnosti nějakým záhadným způsobem vygeneruje jakousi novou sílu, která je manifestací pravdy a která je onou obecnou vůlí – bez ohledu na mínění jednotlivců tvořících společnost. A jen několik vyvolených osob je schopno tuto obecnou vůli interpretovat pro ostatní a podřídit jí celou společnost. Na námitku, že tak přece dochází k zotročení lidí, by Kant (a před ním Rousseau) odpověděl, že vůbec ne, protože takto vzniklá obecná vůle je tou pravou vůlí každého jednotlivce, a proto je každý svobodný. Jakýkoli zákon, který je vyjádřením obecné vůle a který zákonodárce uvalí, nijak neomezuje svobodu.

Ani psaná ústava, kterou Kant požaduje, z něho nečiní klasického liberála a individualistu, protože její funkci chápe jen jako nástroj oddělení moci výkonné od moci zákonodárné. Takové zřízení nazývá republikou. Zcela však pomíjí to nejpodstatnější, k čemu ve svobodné společnosti ústava slouží: k vymezení hranic moci státu vůči jednotlivci. O tom, že žádným zákonem stát nesmí omezovat individuální práva člověka, se Kant nezmiňuje. Jak obrovské zlo páchají na svých občanech státy, které sice mají ústavu, ale ta je nijak v pošlapávání práv lidí neomezuje, vidíme kolem sebe dnes a denně, v naší zemi, v Evropské unii nebo kdekoli jinde. S tím by však Kant opět neměl potíž, protože právo pojímá jako vše, co vyplývá ze zákona, neboť zákon je vyjádřením „obecné vůle“. Všechna práva podle něj pramení v zákonech, které zákonodárce vydá, protože jejich prostřednictvím se uplatňuje „obecná vůle“. Zákon tak vlastně práva vytváří.

Správné pojetí individuálních práv jako přirozeného morálního principu, jako něčeho nezcizitelného a platného bez ohledu na to, co říká jakýkoli zákon, je v diametrálním protikladu ke kolektivistickému pojetí Kantově.

Filozofie individualismu?

Co k tomu všemu dodat? Může být za individualistického filozofa považován ten, pro nějž je život člověka na tomto světě jen „nekončící sérií zla“, a jen pouhou marnivou událostí z hlediska nadřazeného historického projektu mystické všemohoucí síly? Připomeňme, že jedna z Kantových knih se jmenuje „O radikálním zlu v lidské povaze“. Může být za individualistického filozofa považován ten, kdo po člověku žádá utrpení jako základ morálního jednání? Může být za individualistického filozofa považován ten, kdo člověka, jako reálnou bytost, spatří teprve poté, když splyne s kolektivem? Může být za individualistického filozofa považován ten, který všechno, kvůli čemu individualistickou filozofii potřebujeme, považuje za nepodstatné a orientuje nás na nepoznatelnou mystickou říši „čisté morálky“? Ale především: může být za individualistického filozofa považován ten, kdo podkope nejhlubší bázi individualismu tím, že fundamentálně překroutí pojem rozumu a izoluje nás od faktů reality tím, že ji nesmyslně rozdělí na dvě sféry, zpochybní tak samotnou naši existenci a možnost rozumového poznání té „pravé“ reality?

Proč by měla svobodu a práva žádat bytost, která, podle Kanta, neví, zda opravdu existuje, která je nedokonalá, defektní, má neustále trpět a mimo kolektiv není ničím? Všechna Kantova tvrzení, že člověk je cílem sám o sobě, že má být svobodný a mít práva, jsou z hlediska celé jeho filozofie jen nominálním ústupkem kultuře osvícenství, v níž Kant žil. Kant se dopouští gigantického překrucování pojmů, pojmového parazitování. K úplnému zotročení člověka zneužívá respektu, který k pojmům jako rozum, svoboda, právo, ústava, republika, zákon, právní stát, autonomie jednotlivce, lidé chovají, protože jim přikládají zcela jiný význam, a to ten, který měla mysli filozofie klasického liberalismu.

Kant je ve skutečnosti moderním otcem kolektivismu a totalitního státu. Byl to on a jeho pokračovatel Hegel, kteří odříznutím rozumu od reality naplno otevřeli stavidla iracionalismu, a nihilismu, z nichž se lidstvo dodnes nevzpamatovalo. Není náhodou, že Německo se stalo semeništěm nejhorších novověkých ideologií, v nichž byl celé 19. století vychováván německý národ. Kant, Hegel i Marx byli Němci a psali v němčině.

Jiří Kinkor

Literatura:
Jones, T.W, : A History of Western Philosophy, vol. IV, Kant and the Nineteenth Century, Harcourt-Brace-Jovanovich, 1975
Kant, I.: Kritika čistého rozumu, Oikoymenh, 2001
Kant, I.: Kritika praktického rozumu, Nakladatelství Svoboda, 1996
Kant, I.: Kritika soudnosti, Odeon, Praha, 1975
Peikoff, L.: Objectivism: The Philosophy of Ayn Rand. Meridian. New York. 1991.
Peikoff, L.: The History of Philosophy, Volumes I, II. Second Renaissance Books.
Ridpath, J.: Interpreting Kant's Political Philosophy, Second Renaissance Books, 1991



[Akt. známka: 3,25] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.