Televizní a rozhlasové daně

„Vážený poplatníku“, oslovil mě nedávno dopis z vymáhací agentury, kterou si Česká
televize najala k pronásledování lidí, kteří mají doma televizi. Škoda, že
to oslovení neobsahovalo ještě přívlastek „daňový“, aby si alespoň úplně každý
uvědomil, že zákonem uvalené „poplatky“, které jsme pod pohrůžkou státní síly
nuceni odevzdávat České televizi, ničím jiným než daní nejsou. Totéž samozřejmě
platí i o dani, kterou stát od majitelů všech rozhlasových přijímačů konfiskuje
pro Český rozhlas. Nyní se dokonce vážně uvažuje o tom, že zdaněny budou nejen
televize a rádia ale i počítače, protože umožňují příjem vysílání. Prý není
podstatné, zda ČT nebo ČRo vůbec sledujeme či chceme sledovat, říkají obhájci
této daně. Není důležité, zda jsme o vysílání někoho žádali nebo se smluvně
zavázali. Daň je vynucenou platbou za to, že máme možnost vysílání sledovat.

Pro uvalení této
daně se uvádějí nejčastěji tyto argumenty: nějaké „věřejnoprávní“ médium přece
musí existovat, vysílání veřejnoprávní televize je veřejným statkem, případně
veřejným zájmem. Všechny jsou mylné.

Mnozí lidé (zejména politici, aby na veřejnosti vytvořili dojem znalosti) používají pojem veřejný
statek, aniž by tušili, jak ho ekonomové definují, a označují jím cokoli, o čem
mají jakousi vágní (zpravidla nesprávnou) představu, že by to měl financovat
stát. Ekonomové vědí, že vysílání veřejným statkem není, protože z příjmu
televizního signálu lze toho, kdo nezaplatí, vyloučit. Technologie kódování je
známa desítky let. Tím pádem je financování vysílání velmi jednoduché (příjmy
z dekodérů) a to navíc pomíjím, že jako hlavní zdroj financování televize
lze využít příjmy z reklamy. A dále dodávám, že samotný pojem veřejný statek je
falešný a neplatný. Nevznikl pozorováním, jak jsou jednotlivé statky
financovány, nýbrž tak, že ekonomové hledali zdůvodnění, proč stát vůbec
existuje a proč některé statky financuje a jiné nikoli, a přišli
s absurdní hypoteticko-deduktivní konstrukcí. Především však přehlédli, že
podstatným definičním znakem státu je použití síly, a že jediným oborem, který
je kompetentní ke zdůvodnění a ospravedlnění použití síly proti člověku –
a tudíž i ke zdůvodnění existence státu – je morální a politická filozofie,
nikoli ekonomie. Ekonomie studuje zákonitosti produkce a směny hodnot, nikoli
normativní principy používání síly vůči člověku. (viz též článek Pojem „veřejné statky“ je neplatný)

Zdůvodňovat financování ČT „veřejným zájmem“ je ještě nesmyslnější (viz též článek Česká televize – dnes věc (bohužel) veřejná).
Na bezpočtu příkladů soukromých televizí a rádií jasně vidíme, že vysílání je
zcela normální soukromou aktivitou, stejně jako třeba výroba hřebíků, aut nebo
novinového deníku. Žijeme však v éře nenávisti vůči kapitalismu, vůči
sledování vlastního prospěchu, vůči úspěchu, a zkaženému „konzumu“, takže soukromé
vysílání se sice toleruje, lidé ale mají údajně „právo“ nebýt odkázáni jen na
něj. Ve „veřejném zájmu“ by se jim mělo nabídnout veřejné vysílání. Zájmy ale
mají jen jednotliví lidé, existují jen soukromé zájmy. Řada lidí má jistě zájem
spíše o pořady ČT než o pořady produkované soukromými televizemi. Nikdo není
nucen sledovat večerní odpad produkovaný televizí Nova ale zároveň nikdo nemá
právo nutit ostatní, aby mu financovali produkci jiných pořadů, o které by měl
zájem. Pokud nějaký soukromý zájem řada lidí sdílí, neopravňuje je to, aby pro
tento sdílený zájem vytvořili nový pojem „veřejný zájem“ a jako údajně
nadřazený zájem jej násilím vnucovali ostatním a vytvořili z daní
financovanou instituci. O potížích s definováním veřejného zájmu se
nepřestává diskutovat, ale málokdo má odvahu tento bezobsažný kolektivistický
slogan zásadně odmítnout. Co by pak dělal stát, když ne zastupoval veřejný
zájem? Pouze chránil práva. Absurdní frázi veřejný zájem je třeba nahradit
důsledně odvozeným a racionálně definovaným pojmem právo. Ochrana
individuálních práv je jediným důvodem, proč stát potřebujeme, a jedinou jeho
morální funkcí.

Hanebné televizní a
rozhlasové daně se nyní zvýšily, měly by být naopak zrušeny. Česká televize
i Český rozhlas by měly být plně privatizovány a celé odvětví vysílání
deregulováno. Soukromá Česká televize nebo Český rozhlas by jistě i nadále měly
dostatek zájemců, kteří by je sledovali a za služby by samozřejmě zaplatili. Já
bych byl jedním z nich.

Sdílejte...

1 Komentář k "Televizní a rozhlasové daně"

  1. Rostislav Hučka | 1. 6. 2007 z 7:02 | Odpovědět

    Pokud byste se rozhodl jako plátce koncesionářského poplatku přijímat ČT digitálně ze satelitu, tak musíte ještě zaplatit jakýsi nemalý (cca 2000 Kč) poplatek za aktivaci dekódovací karty. Toto není už ani daň ale sprostý podraz.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*