Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie V souladu s realitou
Vydáno dne 23. 11. 2005 (čteno 3333×)

Jiří Kinkor

Dejme tomu, že na tvrzení, že by neměla existovat žádná státní „antimonopolní“ politika, protože porušuje právo na svobodu, oponent odpoví, že tato politika existuje již víc než sto let, každý stát ji má a je to „realita“ dneška, je tudíž pošetilé ji odmítat, je přece nutné uvažovat „reálně“.

Když odmítnu státní sociální politiku s argumentem, že je správné sledovat své racionální zájmy, dosahovat hodnot pro své vlastní štěstí a nikoli obětovat svůj život a majetek ostatním dle jejich přání a potřeb, odpoví mi oponent, že egoismus je nelidský a zavrženíhodný. Namítnu, že nelidské nemůže být něco, co je v souladu s realitou, tedy s přirozeností člověka, co je diktováno podstatou člověka jako autonomní bytosti, která je plně odpovědná za svůj život. Oponent mi doporučí, abych opustil svou říši snů a ideologických frází a vrátil se na zem. Bude tvrdit, že v souladu s realitou nejsem, lidé prostě určité minimální zabezpečení potřebují a sociální politiku chtějí, taková je „realita“. To jsou přece nezpochybnitelná fakta.

Oponent automaticky předpokládá, že rozumně uvažuje on, že je „realista“, protože poukazuje na to, co evidentně existuje. Kdežto ti (jako já), kteří neustále odmítají, co existuje, a hovoří o tom, co by být mělo, jsou v jeho očích nepraktickými idealisty. Vždyť jen tvrdohlavě poukazují na něco, co kolem sebe nemůžeme přímo pozorovat, co je jen v jejich hlavách. Zaštiťují se myšlenkami a principy (čím abstraktnějšími, tím hůře), jsou pouhými teoretiky, dogmatiky nebo utopisty, jež není nutné brát vážně.

Ve skutečnosti onen „realista“ vůbec nemusí uvažovat rozumně a naopak „idealista“ může být tím, kdo se opírá o realitu a kdo argumentuje racionálně. Nesmírně totiž záleží na tom, jak pojímáme realitu, zda tento pojem správně chápeme. Je totiž jedním z nejdůležitějších pojmů, na němž spočívá naše poznání, a který používáme v argumentaci a přesvědčování o tom, co má člověk dělat, co je dobrem a co zlem. Správně pojmem realita označujeme (tj. pod něj zahrnujeme) ty věci a jevy, které jsou nevyhnutelnými, nezměnitelnými fakty. Je ale vše, co existuje a co kolem sebe pozorujeme, nezbytně nutné a nevyhnutelné?

Člověkem vytvořené vs. přirozeně dané

Stromy, gravitace nebo ultrafialové záření slunce existují, člověk tato fakta nemůže ovlivnit či změnit, jsou nevyhnutelná. Existenci přírody a přírodních zákonitostí musí člověk akceptovat a přizpůsobit se jim a pokud možno je využít ke svému prospěchu. Může si stokrát přát, aby zemětřesení nenastávalo, ale věci se chovají tak, jak se chovají, v souladu se svou povahou (identitou), nezávisle na našich přáních. Hrozbu záplav a jejich opakování člověk neodstraní, když se bude modlit, ale tak, že se přizpůsobí přírodě, využije přírodní zákony a postaví přehradu. A tím se dostáváme k druhé skupině věcí, která se v něčem zásadním od té první skupiny odlišuje. Jde o všechny věci vytvořené člověkem, jeho volbou. Jaké věci to jsou? Přehrada, stavební projekt, tužka a papír nebo součet dvou čísel, který jsme před jeho zápisem vypočetli použitím metody násobilky. Nebo dalekohled a věda (optika), která umožnila jeho výrobu. Nebo pistole, použití síly a zákony parlamentu, které stanoví, kdy se proti člověku použije síla. Nebo určitá pravidla správného chování (morální principy), nebo stát, který zakazuje určité chování nebo jisté chování násilím vynucuje. Nebo sociální politika a zákoník práce. Nebo vyhlazovací koncentrační tábory. I myšlenky v našem vědomí, kterými se řídíme a které k takovému či jinému chování vedou. Toto všechno sice existuje, ale je to výsledkem lidské volby. Jsou-li tato fakta výsledkem volby, nelze k nim přistupovat stejně, jako k faktu, že jablko ze stromu padá dolů. Vše, co člověk vytvořil, vytvořit nemusel a není to tedy nevyhnutelné. Jsou to sice fakta, ale nikoli nezměnitelná. Jsou to fakta vytvořená člověkem – narozdíl od přírodních fakt, která nejsou změnitelná, nejsou člověkem ovlivnitelná.

Z výše uvedeného přímo vyplývá nesmírně důležitý závěr. Tomu, co existuje nezávisle na něm, tedy všem zákonitostem přírody, se člověk musí přizpůsobit. Veškeré své jednání a vše, co člověk svou volbou vytváří, musí přizpůsobit tomu, co ovlivnit nemůže. Pokud se nepřizpůsobí, zákonitosti přírody se stejně prosadí a nebudou se ptát, zda o život přišel jeden člověk nebo milióny. Jinými slovy, vše, co člověk činí, musí podrobit testu, zda to je v souladu s realitou, tedy s tím, co nemohl a nemůže ovlivnit, co nevytvořil. V souladu s realitou znamená v souladu s přírodními nezměnitelnými fakty.

Lidská přirozenost je také realita

Je například státní regulace zdravotnictví v souladu s realitou, tedy s přírodními zákonitostmi? Zda má stát nějak zasahovat do oblasti zdravotnictví, nelze zjistit tak, že se podíváme, co v oblasti zdravotnictví státy dělají v jiných zemích, nebo co dělaly v historii. Vše, co dělají nebo dělaly, být nemuselo a nemusí, protože jde o lidskou volbu. K poznání, zda má stát zasahovat do zdravotnictví či jiné sféry, musíme dospět jinak. Jednak uvědoměním si, co je to stát, ale především zjištěním, zda je státní zásah v souladu s přirozeností člověka. Ta je také faktem reality, je nevyhnutelná. A co je přirozeností člověka? To, že je volní bytostí a ne robotem, to, že ke svému vlastnímu životu potřebuje hodnoty, které musí vytvářet, vytváří je s použitím svého rozumu a ten není schopen plnit svou životně důležitou funkci, je-li proti němu použita síla nebo její hrozba. To jsou přirozená nezměnitelná fakta, jimž se musíme přizpůsobit. Avšak stát je použitím síly. Státní regulace zdravotnictví je hrozbou použití síly proti lidem, kteří se ničeho nedopustili, kteří při tvorbě a směně hodnot (v tomto případě poskytování a nákupu zdravotní péče) chtějí používat rozum a řídit se jím. Státní síla (tj. státní regulace) nařizuje sledovat rozkazy, znemožňuje řídit se rozumem, a není tudíž v souladu s realitou, protože realita (lidská přirozenost) vyžaduje používat k myšlení a jednání vlastní rozum. Výsledkem je trvale nízká efektivita, během několika let ekonomický rozvrat celého odvětví nebo stagnují kvalita, v dlouhodobé perspektivě obojí. Čím více stát do zdravotnictví zasahuje, tím více je proti realitě a tím horší je situace regulovaného odvětví.

Sebeobětováním proti realitě

Namítáte, že potřeby člověka, který si drahou zdravotní péči nemůže dovolit, jsou také realitou? Říkáte, že být v souladu s realitou znamená povinnost ostatních jeho potřeby uspokojit? Není tomu tak. Potřeby jsou realitou, ale realitou je zároveň odpovědnost každého dospělého člověka za svůj život a za tvorbu hodnot, kterými své potřeby uspokojí. Přesouvat odpovědnost za vlastní život na ostatní je v rozporu s realitou. Přirozenost člověka vyžaduje, aby si každý volil své vlastní hodnoty a dosahoval jich svým myšlením a produktivním úsilím. Obětovat své hodnoty ostatním znamená vzdávat se hodnot vytvořených vlastním úsilím a pro svůj život, a to je přímo proti vlastnímu životu. Dává-li člověk potřebám ostatních přednost před vlastními potřebami, hodnotami a zájmy, křiklavě popírá svůj život. A svůj obětavý přístup samozřejmě nikdy nemůže sledovat principiálně a důsledně, protože by brzy zemřel. Své nemožné altruistické zásadě se musí neustále zpronevěřovat, aby přežil. Ono záměrně nedůsledné sebeobětování se dnes navíc hanebně nazývá „solidarita“, čímž došlo k úplnému zničení tohoto pojmu. Být v souladu s realitou, neobětovat vlastní hodnoty a svůj život ostatním neznamená odmítat charitativní aktivity. Charita je však něčím zcela okrajovým a doplňkovým. Nikdo nikomu nebrání, aby dobrovolně, velkoryse – ale hlavně na základě vlastního úsudku a hodnocení – podpořil bezmocné lidi, aniž by přitom cokoli obětoval. Znovu zdůrazňuji, že tím nepřebírá, neprojevuje a nepřiznává žádnou odpovědnost vůči druhým, protože odpovědnost za vlastní život nelze přenést na ostatní. Je to proti realitě, tj. proti přirozenosti člověka.

Morální vodítko a měřítko člověk potřebuje k tomu, aby jednal v souladu s realitou, tedy aby vytvářel hodnoty, těšil se z nich a žil na tomto světě, nikoli k tomu, aby se jich vzdával. Učinit míru obětování hodnot kriteriem morálky a ušlechtilosti je útokem na realitu a nejhorším zvěrstvem, které intelektuálové víry a altruismu na lidstvu spáchali. Nesmyslně vyzdvihnout zcela marginální situace lidské bezmocnosti, zoufalství a utrpení na úroveň normálního a podstatného a chápat charitu jako důležitý (ne-li klíčový) aspekt lidského chování a života svědčí o mimořádně zvráceném pohledu na člověka a svět, v němž žije. Život není plavba na záchranném člunu, jak to výstižně shrnula Ayn Randová, a kdo ho tak pojímá, je mimo realitu.

Kromě výše uvedeného a daleko nejdůležitějšího morálního argumentu je třeba zmínit také prostý ekonomický fakt, že standardní zdravotní péči, která by jinak byla dostupná každému, zdražuje právě státní regulace a že dostupný standard by se s růstem produktivity práce a technologickými inovacemi zvyšoval mnohem rychleji, kdyby nestály v cestě iracionální zákony a vyhlášky. A pokud jde o nadstandardní péči, ta není cenově dostupná všem, stejně jako všem není dostupný každoroční pobyt u moře v Karibiku nebo lyžování ve švýcarských Alpách. A proč by měla být? Bylo by v příkrém rozporu s realitou, aby na jakoukoli hodnotu měl morální nárok každý, kdo ji chce nebo potřebuje. Normální, nezbytné a morální je hodnoty vytvářet a směňovat, nikoli nevytvářet a činit si na ně nárok. Činit si nárok na nezasloužené znamená považovat ostatní (tj. člověka) za obětní zvířata.

Pojmy jako poznání reality

Aby lidské jednání bylo v souladu s realitou, musíme ji být schopni poznávat. Poznali jsme například, že příliš nízké či vysoké teploty jsou pro život nepříznivé a proto se v zimě více oblékáme a v horkém létě vyhledáváme stín. Jako lidé – a tím se podstatně lišíme od zvířat – však poznáváme nejen smyslově ale hlavně pojmově. Naše pojmy (myšlenky) jsou poznáním reality pouze tehdy, pokud jsou správně odvozeny a používány. Stejně jako jednání je naší volbou, i tvorba a používání pojmů (myšlení) je naší volbou. Ignoruje-li člověk fakt, že arzenik je něco jiného cukr, a že metanol je něco jiného než voda, má to pro něj stejně katastrofální následky, jako když ignoruje potřebu správného používání pojmů. Nejsou-li pojmy v souladu s realitou, a my se jimi řídíme, ztrácíme kontakt s realitou a jednáme proti ní. Dnes bohužel převládá názor, že čím je myšlenka abstraktnější, tím je vágnější a prázdnější a tím více je zbytečná. Opak je pravdou. Čím obecnější či abstraktnější myšlenka (pojem) je, tím více na ní záleží. Vždyť na základě myšlenek se rozhodujeme a jednáme. Obecnější pojem se vztahuje na větší část (více případů) lidského jednání než pojem konkrétnější. Vezměme si například pojem smrk, vybavme si jeho vlastnosti, představme si jaký zmatek a s jakými následky by nastal, kdyby lidé tápali v jeho výkladu a používání. Někdo by jím označoval borovici, jiný javor, další modřín nebo dub. Pojmem mnohem abstraktnějším je rostlina. Jak nicotný a neškodný by byl zmatek kolem pojmu smrk ve srovnání s nepopsatelným chaosem, kdyby lidé tápali v obsahu pojmu rostlina. Jeden by si pod ní přestavil užovky, druhý pískovec, třetí kaktus, a tak dále. A přesně tak je tomu u pojmů, vztahujících se k pravidlům či normám lidského jednání. Každý víceméně správně chápe a používá pojem pracovitost, poctivost, důslednost. Mnohem abstraktnější je ale třeba pojem právo, s nímž se neustále setkáváme. A je snad nejvíce překrucovaným, zneužívaným a zcela zničeným pojmem vůbec, což má katastrofálními důsledky. Zákony prosazující nesmyslné „právo“ na vzdělání, práci, zdravotní péči, bydlení apod. jsou gigantickým pošlapáváním práv na majetek a svobodu všech lidí, jimž se to či ono zakazuje a přikazuje a kteří jsou donuceni ostatním či ono financovat.

U běžných, málo abstraktních pojmů ke zmatku nedochází, protože význam pojmů jako např. strom, smrk, užovka, červená, stůl apod. můžeme velmi rychle ověřit přímým ukázáním na smyslově vnímané věci. Katastrofa vzniká až na úrovni velmi abstraktních pojmů, jakým je třeba zmíněný pojem právo. Je možné přímo ukázat na člověka, který páčí zámek u dveří, aby se dostal do domu a říci něco o právu? Není. Musíme k tomu předtím poznat a pochopit celou řadu okolností a souvislostí včetně faktů, že člověk ke svému životu potřebuje hodnoty, že hodnoty si musí sám zvolit a vlastním úsilím vyrobit (protože nepadají z nebe) a poté je případně směnit za hodnoty vyrobené ostatními, že člověk je autonomní bytostí (a nikoli podřízenou nepodstatnou buňkou kolektivu) plně odpovědnou za svůj život a schopnou poznávat realitu, atd. Odvození velmi abstraktních z méně abstraktních pojmů a jejich správné používání je usilovnou mentální prací, výsledkem řetězce logických odvození, tedy něčím, co nelze jednoduše ověřit pouhými smysly. Čím abstraktnější pojem je, tím je jeho zničení závažnější. Došlo k úplnému překroucení tak zásadních pojmů, jakými jsou egoismus, altruismus, objektivita, spravedlnost, monopol nebo diskriminace, a k rozšíření různých ničivých antipojmů, jakými jsou např. sociální spravedlnost, extrémismus nebo veřejné statky. Většina lidí se snaží vyhnout příliš abstraktnímu myšlení, tápe v abstraktních pojmech, protože je intelektuálové naplňují stále nesmyslnějšími obsahy. Tápat v abstraktních morálních pojmech znamená nevědět, ignorovat nebo neumět obhájit, co je dobrem a co zlem, co život podporuje a co ho ničí.

Před lety jsem v závěru jednoho článku uvedl, že boj o pojmy je bojem o život. Nepřeháněl jsem, protože náš život závisí na tom, zda jednáme v souladu s realitou. A realitu poznáváme pomocí pojmů.



[Akt. známka: 1,00] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 11 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.