Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Vyzdvihujme produktivitu, nikoli charitu
Vydáno dne 02. 01. 2006 (čteno 3494×)

Jiří Kinkor

Zkrácená verze tohoto textu byla publikována 30. 12. 2005 v Lidových novinách.

„Za to, že inteligentním způsobem konali dobro, že přepsali politiku, že učinili milosrdenství modernějším a naději strategičtější a že nás ostatní vyzvali, abychom je následovali, jsou Bill a Melinda Gatesovi a Bono osobnostmi roku časopisu Time,“ oznámil prestižní americký týdeník ve svém předvánočním vydání.

Nebyli tedy zvoleni za to, čeho dosáhli ve svém oboru. Nebyli zvoleni za to, že vytvořili a vytvářejí hodnoty, které již řadu let mnoho lidí na světě obdivuje a dobrovolně kupuje. Znamená to, že Gates není morálně ušlechtilý tím, že vydělává peníze ale tím, že se jich vzdává? Že z ničeho vybudoval velmi úspěšnou a ziskovou firmu světového významu není morálně ušlechtilé? Nekoná dobro tím, že díky každodennímu produktivnímu úsilí jeho firma produkuje výjimečně užitečné a hodnotné věci? Ne, to se totiž v naší éře nepovažuje za morálně významné. Zpravidla málokoho napadne, že produktivní podnikatelské úsilí má vůbec něco společného s morálkou. A pokud ano, tak s morálkou sobectví, kterou lidé považují za ekvivalent zla. Morální údajně není hodnoty vytvářet, ale vzdávat se jich ve prospěch ostatních. Čím více hodnot se někdo vzdá, tím je prý ušlechtilejší. Nadace Gatesových sponzoruje řadu charitativních projektů. Zpěvák Bono vedl charitativní kampaň s cílem zmírnění bídy v Africe.

Za morální se dnes nepovažuje to, co by každý člověk měl dělat, aby se svým úsilím staral o svůj vlastní úspěšný život. Morální údajně není to, co drtivá většina lidí dnes a denně dělá, aby dosahovala štěstí. Ale proč se za morální nepovažuje každodenní chození do práce, vydělávání peněz jako podnikatel nebo zaměstnanec? Proč se za morální nepovažuje obchodování s ostatními s cílem získávat hodnoty pro vlastní potěšení? Vždyť přesně toto je potřeba, aby se člověk nechoval jako parazit, aby spokojeně a úspěšně žil na tomto světě. A proto se tak lidé normálně chovají. A člověku zdaleka není odměnou za jeho úspěšné produktivní úsilí jen mzda nebo zisk. Každý normální člověk ví, jak hřeje pocit z úspěšné práce. Člověk svou prací prokazuje především sám sobě, že je schopen žít na tomto světě, že je schopen efektivně jednat. Každý (alespoň implicitně) ví, že hodnoty, které potřebujeme a z nichž máme užitek, je třeba vyrobit. Ví, že žít především znamená být schopen produkovat hodnoty. Onen dobrý pocit z vlastní úspěšné práce vůbec není náhodný. Je dokladem toho, že každý normální člověk, ať si to plně uvědomuje či nikoli, považuje produktivní a úspěšné jednání za dobro, za ušlechtilou věc.

Proč se tedy jako dobro nevyzdvihuje schopnost produkovat ale charita, která je reakcí na něčí neschopnost a nemohoucnost, a tedy reakcí na nenormální situaci člověka? Proč se za dobro nepovažuje normální stav a normální produktivní chování, nýbrž řešení nouze ostatních? Vždyť řešit nouzi jinému může jen ten, kdo nouzi nemá, tedy ten, kdo musel vyrobit hodnoty, tedy ten, kdo úspěšně, správně a normálně jednal. Aby bylo možné řešit okrajové případy selhání lidí či mimořádné případy nehod apod., musejí nejprve všichni ostatní lidé nějakým žádoucím, tj. morálním způsobem jednat. Proč se za dobro nepovažuje toto jejich žádoucí jednání? Proč se naopak něco nežádoucího, neběžného a nenormálního musí někomu stát, a morálně oceněn je ten, kdo se v jeho prospěch vzdá svých vlastních hodnot? Vzdávat se získaných hodnot lze v nepodstatném množství, jen občas, nikoli systematicky a trvale a nikoli principiálně. Proč se tedy za měřítko morálky považuje to, co nemůže být principiálním vodítkem úspěšného a šťastného žití? Proč se kriteriem morálky stalo vzdávání se hodnot a ne jejich vytváření?

Vysvětlení je jasné: vytváření hodnot pro vlastní život morálně nevyzdvihuje ten, kdo nepovažuje život a štěstí člověka za důležité a podstatné. Kdyby je za důležité považoval, kladl by si otázku, co život vyžaduje a podle toho by stanovil měřítko dobra. V žádném případě by ho nestanovil podle mimořádných a krajních situací, ale podle normálních okolností, v nichž člověk existuje. Obhájci sebeobětování a ti, kdo morálně vyzdvihují právě charitu, nemají totiž na mysli životy těch nemohoucích či nemocných. Kdyby je na mysli měli, nebránilo by jim to daleko výše vyzdvihovat a morálně oceňovat produktivní úsilí a úspěšnost. Nebránilo by jim to vedle nemohoucích a nemocných vidět především milióny produktivních, úspěšných a šťastných, těch, kteří se žádoucím způsobem chovají a vedou svůj život. Uctívači sebeobětování a vyzdvihovatelé charity nemají na mysli život, ale jeho zničení. Pomoc nemohoucím je jim nikoli cílem, nýbrž pouhým prostředkem k apelu na obětování těch schopných a produktivních. Nevěříte?

Gatesova nadace, stejně jako jiné nadace bohatých a úspěšných podnikatelů, zřejmě pomohla řadě bezmocných lidí, ale tito podnikatelé jsou přesto morálně odsuzováni jako hrabiví chamtivci. Je známo, ekonomickou teorií vysvětleno a historií mnohokrát prokázáno, že životní úroveň i těch nejchudších a bezmocných je v kapitalismu mnohem vyšší než v socialismu. Altruisté však přesto kapitalismus morálně zatracují, i když vědí, že není postaven na žádném vykořisťování, ale na dobrovolné směně. Umožňuje totiž schopným dosáhnout úspěchu a obrovského bohatství. To je to, co altruisté zatracují. Zatracují člověka za jeho ušlechtilé produktivní schopnosti a za to, že užívá jejich plodů.

Toto je pravá tvář údajně ušlechtilé altruistické morálky.

A pokud jde o Afriku a jiné zaostalé regiony, tam nejde o situaci, kterou by bylo možné řešit charitou, ani jakkoli masivní. Nejde tam o okrajové, mizivé procento bezmocných, nemohoucích a nemocných, nýbrž o úplnou absenci racionální sekulární kultury, která by pozvedla celé národy ze stavu setrvalé chudoby a zaostalosti. Východiskem je jedině morální jednání samotných obyvatel těchto regionů. Dokud budou svůj život řídit především náboženskou vírou (a nikoli rozumem) a dokud budou žít v diktátorských socialistických či teokratických režimech (a ne ve svobodné společnosti), nemají naději na vybřednutí z bídy. Překážkou na jejich cestě ke zlepšení není nedostatek charity, jak tvrdí zpěvák Bono, nýbrž doktrína multikulturalismu, jejíž hlasatelé, západní intelektuálové, považují kulturu náboženské víry či kmenových rituálů za stejně dobrou (ne-li lepší) jako kulturu rozumu a průmyslové civilizace.

Zdůrazňování charity a doprovodný mediální zájem o tuto věc zdaleka nejsou jen výrazem postojů kolektivu redaktorů časopisu Time a ostatních novinářů. Je symbolem pokroucené morálky našeho světa, morálky, která nám říká, jak pomáhat žít, ale ne jak žít. Nabádá nás žít vlastní život skrze jiné lidi. Avšak žít „z druhé ruky“, jak to výstižně nazvala americká filozofka Ayn Randová, znamená zradit vlastní já, zahodit vlastní hodnoty, ambice, touhy a především vlastní nezávislost. Žít z druhé ruky znamená podřídit svůj život potřebám a přáním jiných a zavrhnout potřeby vlastní, zavrhnout naplnění vlastního potenciálu. To není návod ke šťastnému životu ale k jeho zničení. Správné morální standardy a vodítko k dobrému chování nejsou člověku návodem k charitě, ale návodem pro každý den a každou hodinu vlastního života, kdy řešíme běžné všední starosti, ať v práci nebo mimo ni. Odpovědnost za vlastní život leží na každém z nás. Proto potřebujeme morálku, nikoli jen pro okrajové, nepodstatné situace charity.

Na tom, že se Gates věnuje i charitě, není nic špatného. Morálně vyzdvihovat bychom ho však měli za to, co dosáhl svým produktivním úsilím.



[Akt. známka: 2,36] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.