Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Zahraniční politika Jednání se Severní Koreou jen podporuje její agresivitu
Vydáno dne 26. 07. 2006 (čteno 3093×)

Elan Journo

Elan Journo je spolupracovníkem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut šíří filozofii Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj).

Poté, co Severní Korea několik desetiletí usilovala o jaderné zbraně, je dnes jen krůček od úspěchu. Nebo ještě hůře: možná již má prostředky, aby proti nám mohla podniknout útok. Podle posledních zpráv se Severní Korea chystá provést testy výkonných raket dlouhého doletu, schopných zasáhnout nejen Jižní Koreu a Japonsko, ale i Spojené státy.

Mnoho lidí věří, že pro ukončení tohoto jaderného napětí bez zbytečného krveprolití je třeba se Severní Koreou znovu zasednout k jednacímu stolu a snažit se o řešení diplomatickou cestou. Tento přístup, který bývá vyzdvihován jako vyvážený a praktický, by měl prý vést k oboustranně výhodné dohodě: Severní Korea se zaváže k ukončení svého jaderného programu výměnou za ekonomické a diplomatické ústupky ze strany Západu.

Taková ostudná dohoda – stejně jako všechny předchozí – by však pro Severní Koreu byla odměnou za její agresivní politiku, a učinila by ji ještě nebezpečnější. Severní Korea se stala vážnou hrozbou právě proto, že jsme si ji po celá léta usmiřovali dodávkami ropy, potravin a peněz.

Asi před dvaceti lety vyšly jaderné ambice Severní Koreje jasně najevo. Západ předstíral, že tento totalitní stát by mohl přistoupit na dohodu o zákazu jaderných zbraní. Přimět Koreu k podpisu trvalo Západu celá léta, během kterých severokorejské vládě poníženě ustupoval. Dalo se předvídat, že slib o zastavení severokorejského jaderného programu byl jen zástěrkou. Roku 1993, brzy poté, co zabránil povinné inspekci svých jaderných zařízení, oznámil Pchjongjang svůj úmysl odstoupit. A naše odpověď? Více „diplomacie“ – vyjádřené formou „Dohodnutého rámce“, podepsaného v roce 1993.

Za zmrazení svého jaderného programu byly severokorejské vládě nabídnuty dva jaderné reaktory na lehkou vodu, určené pro výrobu elektřiny. Do doby, než by tyto dva reaktory byly uvedeny do provozu, by Severní Korea každý rok obdržela 500 000 tun ropy (téměř polovinu její roční spotřeby). Tyto plýtvavé dary byly zaplaceny Spojenými státy společně s Japonskem a Jižní Koreou. Během let zdánlivého klidu umožnily Severokorejcům naše dotace a záruky tajně dokončit dva reaktory schopné vytvářet palivo použitelné pro výrobu zbraní. Roku 2003 pak Severní Korea skutečně od smlouvy odstoupila a bylo jasné, že pokračuje ve své snaze tajně vyvíjet jaderné zbraňové technologie.

Model americké sebevražedné diplomacie je jasný: Severní Korea nás ohrožuje, my reagujeme vyjednáváním, dary a ústupky, což ji jen utvrzuje v její agresivitě a válkychtivosti.

Bez ekonomické pomoci, technologické asistence a zdlouhavého vyjednávání, které jí jen poskytuje čas, je nepravděpodobné, že by Severní Korea, potácející se neustále na pokraji ekonomického zhroucení, mohla ve svém jednání pokračovat. Je také nepravděpodobné, že by byla schopna vytvořit čtvrtou největší armádu světa. Předpokládá se, že Severní Korea prodávala rakety dlouhého doletu Íránu, Jemenu, Pákistánu a Sýrii. Podle některých odhadů již Severní Korea vlastní materiál, který by postačil k výrobě osmi jaderných bomb. Není pochyb o tom, že Severní Korea bude i nadále pokračovat v jaderném rozvoji, a že brzy bude tyto zbraně vlastnit a prodávat.

Co umožnilo tuto spirálu appeasementu, a proč naše politické a intelektuální autority trvají na tom, že tento „diplomatický“ přístup funguje? Protože se záměrně zdržují jakéhokoli morálního hodnocení a vytrvale unikají realitě s představou, že Severní Korea sleduje jako základní cíl prosperitu a mír. Tato představa je v pozadí myšlenky, že správně nastavená ekonomická pomoc a vojenské ústupky mohou Severní Koreu odvrátit od jejích jaderných plánů. Vyhýbá se faktu, že Severní Korea je militantní diktaturou, která získává a udržuje moc použitím síly, olupuje svoje zotročené občany a hrozí, že se stejným způsobem bude chovat i ke svým sousedům. Zastánci diplomacie věří, že tento fakt je nedůležitý – pokud jej budeme ignorovat, pak nebude existovat.

Povšimněme si, že Bushova administrativa, chystající se obnovit jednání, přestala označovat Severní Koreu jako součást „osy zla“ – jako by se tím dal změnit její morální profil.

Zastánci diplomatického řešení vlastně jen věří, že přiléváním oleje do ohně se požár uhasí – pokud se na tom všichni shodneme. Tedy pokud se shodneme, že Severní Korea není nepřátelský a parazitující stát, pak jím skutečně nebude. Pokud budeme předstírat, že tato diktatura by raději nakrmila svoje občany místo vyvíjení zbraní, potom to bude pravda. Jestliže ji zahrneme prostředky, pak nás přestane ohrožovat. Jenomže fakta o povaze severokorejského státu a jeho dlouhodobých cílech jsou nezávislá na jakýchkoliv zbožných přáních. Tato malá diktatura byla celá léta za své agresivní činy odměňována, což ji neodzbrojilo, ale umožnilo jí stát se vážným nebezpečím pro Spojené státy.

Otázku Severní Koreje lze vyřešit jen jediným způsobem: Spojené státy a jejich spojenci musí opustit sebevražednou politiku appeasementu.

Přeložil Luboš Zálom
červenec 2006



[Akt. známka: 2,33] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 2 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: The Ayn Rand Institute


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.