Zatímco Izrael usiluje o zničení teroristů a konečně se odhodlal k systematické válečné operaci v Libanonu, okolní svět stále hovoří o „diplomatickém řešení“, o příměří, o nasazení mezinárodních „mírových jednotek“ na jihu Libanonu.

Každý racionální člověk se v případě války či jiného použití síly v prvé řadě zajímá o to, kdo je v právu, tj. kdo zahájil útok a kdo se brání. Jenže racionalita a morální hodnocení se již z politiky dávno vytratily. Kromě Izraele a Spojených států snad nikdo oficiálně neargumentuje, že Izrael má právo na sebeobranu a že jeho odpověď je správná. Přitom je to zcela evidentní a nepochybné. Každý ví, že islámský terorismus (s velkou morální podporou či alespoň tichou sympatií okolních islámských zemí pod vedením Iránu) usiluje o vyhlazení Izraele z mapy světa.

Co se to stalo se světem? Jak si může Generální tajemník OSN dovolit říci, že reakce Izraele, na nějž dopadají rakety útočníka, je nepřiměřená? Jak mu může taková hanebnost beztrestně projít? Cožpak si před více než půl stoletím při napadení Pearl Harboru Japonskem nebo Británie Německem někdo troufl pochybovat o právu Ameriky a Británie na sebeobranu a navrhnout něco tak absurdního a ostudného jako příchod „mezinárodních sil“ do Japonska a Německa, které by „stabilizovaly“ situaci v zemi agresora? Cožpak se někdo snažil bránit napadeným zemím rozvinout celoplošnou válku s cílem zničit agresivního nepřítele? Nemravná a absurdní organizace OSN (jejíž podstatou je usmiřování zla s dobrem), ještě tehdy neexistovala, a nemohla tak posílat své jednotky, aby bránily napadené zemi vést účinnou sebeobrannou válku.

Izrael se vůči obvinění, že způsobuje utrpení nevinným libanonským civilistům, ohrazuje tím, že se neustále omlouvá, že nebojuje proti Libanonu ale Hizbaláhu. Izrael se však nebrání Hizbaláhu ale útoku cizí země, Libanonu, která nejen že podporuje a toleruje teroristickou organizaci na svém území, ale dokonce si její zástupce demokraticky volí do parlamentu a umožňuje tak jejich velký politický vliv na správu země. Říkat, že se Izrael brání Hizbaláhu, je stejně nesmyslné jako tvrdit, že Británie byla napadena a válčila s nacistickou stranou a ne s Německem. Izrael by měl učinit vše, co je nutné pro dlouhodobou ochranu svých občanů před útoky nepřítele. Neměl by riskovat životy svých denodenně bombardovaných civilistů ani svých vojáků proto, aby se při sebeobranných vojenských operacích nezkřivil vlásek ani jednomu libanonskému civilistovi, který možná nepodporuje Hizbaláh. Odpovědnost za jakékoli civilní ztráty a utrpení leží na Libanonu (a potažmo samozřejmě na Íránu a Sýrii), nikoli na oběti agrese, kterou je Izrael.

Žádat příměří a hledat „mezinárodní konsenzus“, jak to dnes i v minulosti ostudně předvádí EU a OSN, neznamená nic jiného než zavírat oči před realitou, vzdávat se zlu a ukazovat svou morální slabost. Ano, Chamberlain se také s Hitlerem diplomaticky dohodl a na chvíli usmířil. Ale výsledkem byla bitva o Británii a 2. světová válka. Vždy totiž platilo a platit bude, že appeasment útočníka nezastaví ale posílí a povzbudí, protože mu ukáže slabost oběti, kterou se snaží zotročit nebo zničit.

Na Blízkém východě nejde jen o terorismus, o Hizbaláh či Hamás. Jde o sebezáchovný boj sekularizované západní kultury proti expanzivnímu středověkému světu islámské víry. K zásadnímu střetu světa rozumu, civilizace a svobody se světem důsledného mysticismu, barbarství a diktatury musí dojít. Jde o to, aby díky zbabělé politice usmiřování nezískali jaderné zbraně ti, které žádná jaderná protiváha nezastaví, protože sebevraždu a smrt považují za bránu do ráje.

Zbabělá a sebeochromující politika Západu je výsledkem filozofické katastrofy, kterou nejlépe symbolizují fráze „nikdo není majitelem pravdy“, „svět není černobílý“ a „nic neplatí absolutně“. Teprve až lidé pochopí jejich zhoubnost a ničivost, přestanou volat po mezinárodním konsenzu, přestanou odsuzovat „jednostranné“ akce a budou sebevědomě a s plnou morální jistotou bránit své právo na život.