Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Na obranu nerovnosti příjmů
Vydáno dne 15. 04. 2007 (čteno 4179×)

Peter Schwartz

Peter Schwartz je významným spolupracovníkem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut šíří objektivismus, filozofii Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj).

Otázka nerovnosti příjmů odhaluje jeden z nejohavnějších aspektů současné kultury. Ohavnost však nevyvěrá z existence nerovnosti příjmů, ale z pohnutek těch, kteří ji odsuzují.

Nerovnost příjmů bývala tématem, kterým levice burcovala davy. Dnes toto téma vznášejí osoby hlavního proudu, od šéfa centrální banky až po prezidenta Bushe, kteří hledají omluvu a pokoušejí se nabídnout řešení. Ale co je tím skutečným problémem, který chtějí vyřešit? Jistě to není nárůst chudoby. Pro srovnání, mezi lety 1979 a 2006 (období, kdy byly rozdíly v příjmech pravděpodobně nejmarkantnější) vzrostly průměrné reálné mzdy zaměstnanců o 11,5%. Dokonce i příjmy zaměstanců v tom nejnižším příjmovém pásmu vykazovaly růst o 4%.

Ne, údajný problém netkví v tom, že někteří chudnou, ale v tom, že druzí až příliš bohatnou. Stížnost spočívá v tom, že zatímco ti nejméně úspěšní dosáhli 4% růstu příjmů, nejúspěšnější dosáhli růstu 34%, v tom, že za více než 25 let se podíl příjmů první pětiny domácností vyšplhal ze 42% na 50%, zatímco podíl poslední pětiny klesl ze 7% na 5%.

Tento vývoj však znamená nespravedlnost pouze tehdy, pokud zastáváme zvrhlý hodnotový systém. Jeví se jako nespravedlivý pouze tehdy, když poměřujeme ekonomické postavení člověka ne podle toho, co má, ale podle toho, co mají ostatní, tj. tehdy, když zastáváme názor, že člověk má prospěch ne z toho, že vydělává více peněz, ale z toho, že sníží příjem svého souseda.

Takové je měřítko egalitářství – měřítko, které požaduje, aby každý dosahoval stejných příjmů, bez ohledu na své schopnosti nebo snahu. Je to měřítko závisti, kvůli níž vzniká problém, kdykoliv má někdo něčeho víc než druzí. A egalitářským řešením je všechny takové rozdíly odstranit.

Egalitářství je protikladem správné a platné zásady politické rovnosti, podle níž máme všichni stejná práva. To znamená, že máme právo dosáhnout čehokoliv, co nám naše ambice a nadání umožní, a nikdo nás v tom nesmí násilím omezovat. Egalitářství však právo na svobodné jednání popírá. Je to odporný požadavek, aby byli někteří lidé potrestáni za to, že dosáhli něčeho víc než druzí. Je to nestydaté prohlašování, že musí být dosaženo rovných podmínek.

A jak by jich mělo být dosaženo? Jak výstižně říká australské rčení: posekáním vysokých makovic. Nikdo nesmí předstihnout své spoluobčany. Nikdo nesmí mít možnost stoupat vzhůru. Což znamená, že ti nejschopnější musejí být sraženi na úroveň těch nejméně schopných. Rovnost v bídě a strádání je jediná „rovnost“, o kterou egalitáři ve skutečnosti usilují. Proto vychvalují socialistická společenství, kde každý trpí stejnou chudobou, a hanobí kapitalistická společenství, kde může každý dosáhnout pokroku podle svých schopností a kde se mohou i ti nejchudší těšit z většího bohatství než kterýkoliv občan v „dělnickém ráji.“

Nikdo nestoupá vzhůru tím, že srazí druhého dolů. Zakázat Thomasu Edisonovi nebo Billu Gatesovi dosáhnout nesmírného bohatství by jistě omezilo nerovnost příjmů, ale přesto by se díky tomu chudí nestali bohatšími. A přesto je právě toto snem egalitářů. Motivuje je to, co Ayn Randová nazývala „nenávistí k dobru“: když postrádají nějakou hodnotu, chtějí si být alespoň jisti, že ji nebude mít ani nikdo jiný.

Nerovnost příjmů je důsledek. Příčinou jsou rozdíly v ekonomické produktivitě lidí. Kritizovat nerovnost příjmů je stejné jako stěžovat si, že počítač má vyšší cenu než kancelářská sponka. Cena odráží tržní hodnotu předmětu – a peníze, které někdo vydělává, odrážejí tržní hodnotu jeho práce. Neexistuje žádný předem daný koláč příjmů, z něhož si bohatí lidé nějak neúměrně ukrajují a dávájí  do svých kapes. Bohatství je vytvářeno. První pětina populace dosahuje desetkrát vyššího příjmu než poslední pětina proto, že ta první produkuje desetkrát víc než ta poslední.

V etatistickém systému lidé bohatnou pomocí státní podpory a na úkor těch, kdo si bohatství skutečně zasloužili. Ale ve svobodném, kapitalistickém systému představuje nerovnost příjmů pozitivní věc. Znamená to, že výjimeční jedinci mají možnost chovat se co nejproduktivněji a sklízet ovoce své práce. Kdykoliv se objeví nějaký Bill Gates, aby dosáhl svého bohatství, rozdíly mezi příjmy se zvýší – ale stejně tak i životní úroveň každého člověka. Pokud tomu tak je, proč bychom neměli nerovnost příjmů a její růst vítat? A proč naši vůdci, namísto omlouvání tohoto jevu, raději neodsuzují egalitářské závistivce, kteří nás všechny chtějí srazit na stejnou úroveň?

Přeložil Luboš Zálom
duben 2007



[Akt. známka: 1,94] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 15 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: The Ayn Rand Institute


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.