Peter Schwartz je významným spolupracovníkem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut šíří objektivismus, filozofii Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj).
Otázka nerovnosti příjmů odhaluje jeden z nejohavnějších aspektů současné kultury. Ohavnost však nevyvěrá z existence nerovnosti příjmů, ale z pohnutek těch, kteří ji odsuzují.
Nerovnost příjmů bývala tématem, kterým levice burcovala davy. Dnes toto téma vznášejí osoby hlavního proudu, od šéfa centrální banky až po prezidenta Bushe, kteří hledají omluvu a pokoušejí se nabídnout řešení. Ale co je tím skutečným problémem, který chtějí vyřešit? Jistě to není nárůst chudoby. Pro srovnání, mezi lety 1979 a 2006 (období, kdy byly rozdíly v příjmech pravděpodobně nejmarkantnější) vzrostly průměrné reálné mzdy zaměstnanců o 11,5%. Dokonce i příjmy zaměstanců v tom nejnižším příjmovém pásmu vykazovaly růst o 4%.
Ne, údajný problém netkví v tom, že někteří chudnou, ale v tom, že druzí až příliš bohatnou. Stížnost spočívá v tom, že zatímco ti nejméně úspěšní dosáhli 4% růstu příjmů, nejúspěšnější dosáhli růstu 34%, v tom, že za více než 25 let se podíl příjmů první pětiny domácností vyšplhal ze 42% na 50%, zatímco podíl poslední pětiny klesl ze 7% na 5%.
Tento vývoj však znamená nespravedlnost pouze tehdy, pokud zastáváme zvrhlý hodnotový systém. Jeví se jako nespravedlivý pouze tehdy, když poměřujeme ekonomické postavení člověka ne podle toho, co má, ale podle toho, co mají ostatní, tj. tehdy, když zastáváme názor, že člověk má prospěch ne z toho, že vydělává více peněz, ale z toho, že sníží příjem svého souseda.
Takové je měřítko egalitářství – měřítko, které požaduje, aby každý dosahoval stejných příjmů, bez ohledu na své schopnosti nebo snahu. Je to měřítko závisti, kvůli níž vzniká problém, kdykoliv má někdo něčeho víc než druzí. A egalitářským řešením je všechny takové rozdíly odstranit.
Egalitářství je protikladem správné a platné zásady politické rovnosti, podle níž máme všichni stejná práva. To znamená, že máme právo dosáhnout čehokoliv, co nám naše ambice a nadání umožní, a nikdo nás v tom nesmí násilím omezovat. Egalitářství však právo na svobodné jednání popírá. Je to odporný požadavek, aby byli někteří lidé potrestáni za to, že dosáhli něčeho víc než druzí. Je to nestydaté prohlašování, že musí být dosaženo rovných podmínek.
A jak by jich mělo být dosaženo? Jak výstižně říká australské rčení: posekáním vysokých makovic. Nikdo nesmí předstihnout své spoluobčany. Nikdo nesmí mít možnost stoupat vzhůru. Což znamená, že ti nejschopnější musejí být sraženi na úroveň těch nejméně schopných. Rovnost v bídě a strádání je jediná „rovnost“, o kterou egalitáři ve skutečnosti usilují. Proto vychvalují socialistická společenství, kde každý trpí stejnou chudobou, a hanobí kapitalistická společenství, kde může každý dosáhnout pokroku podle svých schopností a kde se mohou i ti nejchudší těšit z většího bohatství než kterýkoliv občan v „dělnickém ráji.“
Nikdo nestoupá vzhůru tím, že srazí druhého dolů. Zakázat Thomasu Edisonovi nebo Billu Gatesovi dosáhnout nesmírného bohatství by jistě omezilo nerovnost příjmů, ale přesto by se díky tomu chudí nestali bohatšími. A přesto je právě toto snem egalitářů. Motivuje je to, co Ayn Randová nazývala „nenávistí k dobru“: když postrádají nějakou hodnotu, chtějí si být alespoň jisti, že ji nebude mít ani nikdo jiný.
Nerovnost příjmů je důsledek. Příčinou jsou rozdíly v ekonomické produktivitě lidí. Kritizovat nerovnost příjmů je stejné jako stěžovat si, že počítač má vyšší cenu než kancelářská sponka. Cena odráží tržní hodnotu předmětu – a peníze, které někdo vydělává, odrážejí tržní hodnotu jeho práce. Neexistuje žádný předem daný koláč příjmů, z něhož si bohatí lidé nějak neúměrně ukrajují a dávájí do svých kapes. Bohatství je vytvářeno. První pětina populace dosahuje desetkrát vyššího příjmu než poslední pětina proto, že ta první produkuje desetkrát víc než ta poslední.
V etatistickém systému lidé bohatnou pomocí státní podpory a na úkor těch, kdo si bohatství skutečně zasloužili. Ale ve svobodném, kapitalistickém systému představuje nerovnost příjmů pozitivní věc. Znamená to, že výjimeční jedinci mají možnost chovat se co nejproduktivněji a sklízet ovoce své práce. Kdykoliv se objeví nějaký Bill Gates, aby dosáhl svého bohatství, rozdíly mezi příjmy se zvýší – ale stejně tak i životní úroveň každého člověka. Pokud tomu tak je, proč bychom neměli nerovnost příjmů a její růst vítat? A proč naši vůdci, namísto omlouvání tohoto jevu, raději neodsuzují egalitářské závistivce, kteří nás všechny chtějí srazit na stejnou úroveň?
Přeložil Luboš Zálom
duben 2007
Obětování se je ve své podstatě činnost podobná směňování. Od směňování se však obětování liší v jedné podstatné záležitosti.
Při směně 2 lidé popřípadě jiné entity ( podniky apod.) vyměnují mezi sebou statky a hodnoty s cílem zvýšit užitek obou zúčastněných. Když jeden člověk umí pěstovat brambory a druhý banány je celkem pochopitelné že budou chtít mezi sebou směňovat, protože jim přináší větší užitek konzumovat obě potraviny v urcitem poměru, než zivořit pouze o bramborách respektive banánech.
Obětování se na druhou stranu předpokládá, že se 1 člověk dobrovolně vzdá nějaké hodnoty ve prospěch druhého (zvýší užitek druhého) a zároveň tím vědomě sníží užitek svůj. Pokud svůj užitek vědomě nesníží nejedná se o obětování. Nejedná se zde o to v jaké formě ten užitek bude.
Celý spor je vlastně o dvou negativních lidských vlastnostech. O sobectví a závisti. Kapitalismus staví na sobeckosti – viz ekonomický model člověka. Snaha o sociální rovnost staví na závisti člověka. Přesněji řečeno, snaží se mu předejít.
Podle mého nedělá hlavní problém to, že lidé nemají rovný příjem, ale že nemají rovné podmínky. Bohatství plodí bohatství a chudoba chudobu. A problém je v tom, že lidé se nerodí stejně bohatí/chudí, takže někteří mají lepší a jiní horší podmínky a příležitosti bez ohledu na osobní kvality toho člověka.
Toto vede postupem času k stále větší majetkové polarizaci společnosti, až se společnost zhroutí a zkusí nastavit nové podmínky.
Imho je řešením zrušení dědičnosti majetku. Tím dosáhneme rovnějších startovních podmínek pro všechny a mnohem lépe se tak budou moci projevit osobní kvality každého člověka. Zní to jako kacířská myšlenka, ale uvědomme si, že stejným způsobem jsme se zbavili dědičnosti moci. Dříve nepředstavitelné a dnes je to považováno za samozřejmé a správně. Obávám se ale, že dobrovolně to nepůjde. Společnost si bude muset nejprve pořádně sáhnout na dno a zhroutit se.
Jen tak bokem bych se chtěl zeptat, jaká je produktivita práce tenisty, který má vetší příjem než leckteré město? Myslím že krátká úvaha u každého dospěje k poznání, že výše příjmu s produktivitou práce zas až tak moc společného nemá, a že se tvoří poněkud jiným způsobem.
cela vase reakce je od zacatku az do konce pomylena, nepochopil jste vubec nic z toho, co ten text rika, nejvetsim vasim nepochopenim je tvrzeni, ze sobectvi je negativni vlastnost a ze je jakymsi "ekonomickym modelem cloveka"
cely tento web je o tom, ze sobectvi je dobrem, pokud tento pojem spravne definujete ..
To že mi nerozumíte nemusí být tím, že jsem něco (všechno nepochopil). Trochu méně sebestřednosti, prosím.
Nejprve si doplňte vzdělání. Onen jakýsi ekonomický model člověka je velmi dobře známá věc (alespoň ekonomům) a je na něm založen princip tržní ekonomiky. http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_economicus
Sobectví je negativní vlastnost a je jednou z nejzávažnějších příčin současných společenských problémů, protože dnešní společnost sobectví přes onen ekonomický model protěžuje. Díky tomu postupem času začíná lidským vlastnostem dominovat.
Jestli je celý web o tom, že sobectví je dobré, pak je celý web pomýlený. Sobectví se nezbavíme a určitá míra egoismu je prospěšná, ale sobectví by rozhodně nemělo dominovat lidským vlastnostem.
sobectví – odmítnutí obětovat se ostatním a obětovat ostatní sobě. co je na tom probůh negativního??? současné společenské problémy naopak pramení z toho, že lidé vyznávají morálku sebeobětování. požadují, aby se ti schopní obětovali pro méně schopné. a jsou ochotni souhlasit za tím účelem i s násilným donucením.
"určiná míra egoismu je prospěšná" – a jaká míra to je?
Co znamená to obětování se? Spadá pod to i nezištná pomoc někomu jinému?
Příklad sobectví. Rodiče si pořídí potomka, ale odmítají se mu věnovat (obětovat mu část svého času). Nevěnují se jeho výchově a nechají ho růst jako kůl v plotě. To je dnes vcelku běžný jev. Takový potomek se špatnou výchovou se pak obtížně uplatňuje v životě a díky špatnému vzoru a návykům toto uplatní pravděpodobně i u svých potomků. To je hodně negativní jev.
Míra nejde taxativně stanovit, ale péče o vlastní blaho i blaho svého okolí by měla být vyvážená. Extrémy v obou směrech jsou nežádoucí.
samozřejmě, že ne! to, že někomu nezištně pomůžu, neznamená automaticky, že se sebeobětuju. člověk může být prostě velkorysý k ostatním lidem, pokud si to zaslouží, aniž by se obětoval.
Výborně, sobec není velkorysý, sobec myslí jen na sebe.
Zrejme nevite, ze pan Kinkor je ekonom a ne ledajaky. Jinak sobectvi v pojeti Ayn Rand neznamena zit na ukor druhych, tedy jim ublizovat, okradat je apod. Tak jste to urcite myslel vy. To je obvykla a samozrejme pochopitelna dezinterpretace.
K tomu, ze "bohatstvi plodi bohatstvi a chudoba plodi chudobu". Ono by se s trochou nadsazky dalo rict, ze je to naopak. Mezi nejvetsimi bohaci je rada lidi, kteri zacinali uplne od nuly. A tenista, ktery vydelava jako cele mesto…zacnete hrat tenis taky. On vas nijak neokrada. Naopak obohacuje tisice lidi, kteri se divaji na jeho zapas. Stejne tak jako farmaceuticke firmy, ktere "vydelavaji nekrestanske penize", zachranuji tisice lidskych zivotu, a jako Microsoft, ktery usnadnuje milionum lidem neskutecne mnozstvi prace. Lide se stavaji bohatymi, protoze maji lidem co nabidnout – za to dostavaji penize. Pokud tedy nekdo bohatne, neni to na ukor jinych. Je to naopak dusledek toho, ze cini bohatsimi i ostatni.
To opravdu nevím, a přijde mi podivuhodné, že ekonom neví, že ekonomie pracuje s modelem ekonomického člověka, který je sobecký a amorální.
Pojem sobectví vnímám jako "myslet jen na sebe". A takto pojaté sobectví vnímám jako špatné, protože člověk je sociální tvor.
Ano, i člověk který začíná od nuly může získat bohatství, když má štěstí na příležitost a dovede ji využít, ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Oblasti postižené chudobou, kde děti často umírají hladem zůstávají chudé. Protože do toho aby člověk mohl vyniknout je potřeba něco investovat a kde se nedostává investic, tam bohatství nevznikne a naopak. V americe třeba chudý student, je-li nadaný, může získat stipendium. To by ale nezískal, kdyby byli všichni sobci a mysleli jen na sebe.
Ad tenista. Já tenistovi jeho příjem nezávidím, jen upozorňuji na to, že příjem není odvozen od produktivity práce. Jinak řečeno, za stejnou práci může být člověk v závislosti na okolnostech hodnocen různě.
člověk jako společenský tvor a egoismus přece nestojí v protikladu.
Znamená-li to myslet jen na sebe a ne i blaho společnosti, pak to v protikladu stojí. Definujete-li sobce jako člověka, který myslí na blaho společnosti a něco pro ně dělá, pak je to v pořádku, ale obávám se půjde o hodně pokroucenou představu sobce.
Sobec který dělá něco pro blaho společnosti to dělá zcela jistě jen protože je to v jeho zájmu, stejně tak vy všichni chráníte a obhajujete své zájmy, své ideály. Podle sebe soudím tebe, nemýlím-li se.
Zkuste něco jako "Outside looking in"
ale to, že je člověk společenský tvor, přece nijak neznamená, že by se měl obětovávat pro ostatní! není sporu o tom, že život ve společnosti přináší lidem velký užitek – možnost dělby práce, každý se může věnovat tomu, co nejlépe umí, a směňovat hodnoty s ostatními lidmi. ale kde je obětování pro blaho společnosti??
Připadám si tak trochu jako ve zlém snu. Já jsem o sebeobětování nehovořil ani ho nepožadoval, začal jste tu s ním vy. Proč mi ho tedy pořád tak agresivně předkládáte?