Příštího roku má být konečně odstraněna nehorázná nespravedlnost, jeden z projevů soustavného podkopávání soukromého vlastnictví – regulace nájemného. I když se po odstranění regulace očekává lavina soudních tahanic a pří, nakonec se snad konečně zbavíme socialistického nesmyslu, který ukládá majitelům bytů a domů povinnost poskytovat vyvoleným lidem bydlení za cenu až několikanásobně nižší, než jaká je jeho skutečná tržní hodnota.

Majitelé jsou nuceni soustavně obětovávat svoje cíle ve prospěch “sociálního smíru”, ve prospěch lidí, kteří mají údajně nárok platit směšných patnáct stovek za rozlehlý byt v Praze v Ječné ulici. Musejí čelit nenávistné propagandě socialistů, údajných lidumilů, jenž si vymýšlejí nehorázné báchorky o nemravné hamižnosti pánů domácích, které jako by vypadly ze sociálních románů Charlese Dickense. Poslanec Křeček, sám privilegovaný obyvatel bytu, na nějž je uvalena regulace, je zářným příkladem takového nenávistného socialisty, který vidí majitele bytů jen jako ponížené služebníky “obecného blaha” a “sociálních nároků”.

Teď však bude regulacím nájemného konec, ale jeho zastánci se s tím samozřejmě nehodlají smířit. Socialističtí politici mají početný zástup příznivců v řadách nájemníků, kteří se strachují, že budou muset od Nového roku platit až dvakrát tolik, co doposud. Ukázkovým příkladem může být, kromě bezpočtu článků a blogů, které se předhánějí v hlouposti a ekonomické ignoranci, pořad Máte slovo odvysílaný 11. listopadu. I když je pořad Máte slovo spíše politickým bulvárem, než diskuzí, je hezkou, někdy úsměvnou, sondou do myšlení tzv. “obyčejných lidí” (těch, o nichž píší socialisté hesla na svých billboardech).

Mantra, kterou opakují jak levicoví politici, tak nájemníci obdaření privilegiem regulovaného nájemného, je stále stejná. Majitelé prý chtějí nájemníky stáhnout z kůže. Nájem, který za obývání jejich bytu požadují, je prý nepřiměřený. “Klidně se s majitelem dohodnu na vyšší ceně,” tvrdí v televizním pořadu rozhořčená paní občanka. “Ale pan majitel chce nepřiměřenou částku, a dům vůbec neopravuje, chce jen zbohatnout a nic víc!”

Naprostá nehoráznost takového výroku, a jim podobných, snad musí být jasná každému, kdo má v hlavě něco víc než jen zmuchlané Rudé právo. Na svobodném trhu přece neexistuje nic jako nepřiměřená cena! Každý smluvní vztah je založený na ceně, kterou obě strany považují za přiměřenou, a při níž se jim zvýší jejich osobní užitek. To je zásadní tržní vztah nabídky a poptávky, který se snad učí na každé střední škole! Platí všude, kde je prodávajícímu i kupujícímu dopřána svoboda rozhodování a konání. Platí v každé oblasti ekonomiky, ať už při prodeji auta nebo rohlíků, nebo prodeji práva používat nějaký byt k bydlení.

Jestliže by si pan domácí stanovil nájemné tak vysoké, že by si žádný potenciální nájemník nemohl dovolit tak velké peníze platit, žádná smlouva prostě nebude uzavřena – a tečka. Žádná “nepřiměřená cena” placena nebude. Jestliže se však najde alespoň jeden zájemce, který bude ochotný vysoké nájemné platit, smlouva bude podepsána a cena je zákonitě a logicky “přiměřená”.

On totiž celý koncept tzv. přiměřené ceny, jak o ni zastánci regulovaných nájmů mluví, stojí na vodě a není možné jej jakkoliv racionálně uchopit. Znamená předpokládat, že hodnota není vztahem hodnotící osoby k danému objektu, ale že je něčím přímo obsaženým ve věci, nezávisle na hodnotící osobě.

Taková teorie hodnoty je však nesprávná, o čemž se můžeme i bez velkého filozofování a přemýšlení přesvědčit dnes a denně. Sami si volíme naše hodnoty podle vlastních preferencí, přání, dlouhodobých vyšších cílů, podle toho, jakou roli v realitě hrajeme nebo chceme hrát. Podle toho si také určujeme, čeho se hodláme výměnou za tyto hodnoty vzdát – čím za ně chceme zaplatit. A preference a cíle různých osob se mohou velmi radikálně lišit. Cena přijatelná pro jednoho nemusí být přijatelnou pro druhého – a naopak. Neexistuje nic jako hodnota pevně a navždy spjatá s objektem. Aby existovala hodnota, musí existovat osoba hodnotitele. Stejně tak neexistuje nájemné, které by snad bylo “nepřiměřené” pro každého a vždy. Existuje “nepřiměřené” nájemné pro určitého zájemce nebo nájemníka. Ale pak musí následovat otázka, proč by měl někdo majitele nutit poskytovat bydlení za nižší cenu jen proto, aby bylo splněno přání jednoho nespokojeného člověka. Jestliže existuje nájemné nepřiměřené pro nájemníka, proč by měla být tolerována existence nájemného, které je nepřiměřené pro majitele?

Na jakém základě by chtěli zastánci regulací určovat onu mýtickou “přiměřenou cenu”? Neexistuje jiné měřítko, než svobodný tržní vztah. Proč by se měl majitel ohlížet např. na úroveň mezd nebo nezaměstnanosti v dané lokalitě? Měl by snad podle takových měřítek nastavovat, o kolik si smí dovolit nájemné zvýšit lidem, kteří dosud platili regulované ceny a žili si, de facto, nad poměry a parazitovali na majiteli?

Pokud bude zvýšení nájmů připadat dosavadním nájemníkům “nepřiměřené”, nedá se nic dělat, budou muset jít o dům dál. Koneckonců, o deregulaci se hovoří už mnoho let, a oni přece museli vědět, že jim ten sladký a bezstarostný život, vedený na náklady majitele, jednoho dne skončí! Měli a mají plnou volnost najít si levnější bydlení, pokud se jim zvýšení zdá “nepřiměřené”. A pan majitel jistě najde někoho, kdo bude ochotný platit skutečné, tržní nájemné. Jestliže by totiž nikoho nenašel, pak samozřejmě nemá smysl, aby nájemné zvedal.

Není to spíše tak, že to jsou dosavadní regulovaní nájemníci, kterým bylo státním privilegiem umožněno platit “nepřiměřenou cenu”? Za normálních, svobodných tržních podmínek nemůže dojít k uzavření smlouvy, která by se zdála jedné ze stran být nepřiměřenou. Avšak státní regulace toto umožňují. Stát donutil majitele prodávat bydlení za cenu, která by byla bez státního násilí nemožná. Nájemníci tak platili cenu, na níž by majitel nikdy dobrovolně nepřistoupil.
Zastánci regulací však tvrdí, že tržní cena “funguje” v případě automobilů nebo pečiva, ale ne v případě takových vztahů, které se vyznačují nepružnou cenou. Kromě cen nájemného je tak podle nich nutné regulovat například cenu práce. Tento argument je samozřejmě mylný. Dejme tomu, že může být problematické změnit bydlení, a ceny nájmů se tak nepohybují přesně podle změn na straně poptávky. Nic takového však nemůže být důvodem pro to, abychom mohli morálně obhájit donucení jedné ze smluvních stran. A co víc – jsou to spíše opět regulace, které nepružnost cen způsobují. Regulace nájmů např. demotivuje investory od staveb nových bytů, regulace práce způsobují nezaměstnanost, vysoké zdanění odčerpává lidem velkou část jejich financí… To vše může v tak složitém stroji, jakým je ekonomika, někde způsobit nesoulad – například horší dostupnost levnějšího bydlení.

Ale i kdyby byl výše uvedený argument pravdivý, není morálně obhajitelné znásilnit jednotlivce ve jménu “veřejného prospěchu”, nebo ve jménu údajných nároků chudých nájemníků. Majitel má naopak morální právo pokusit se žádat tak vysokou cenu, jakou mu trh umožní. Dokonce nikoliv jen právo – je to vlastně jeho morální povinnost vůči jemu samotnému, pokud si sám sebe váží. Je naprosto ničemné snažit se mu v tom jakkoliv bránit a jeho zájmy urážet.
Snad každému by připadalo absurdní, kdyby se měly takto regulovat ceny potravin; kdyby se mělo prodejnám a supermarketům přikázat, aby prodávaly bochník chleba hluboko pod tržní cenou. Proč toto lidem nedochází, když přijde řeč na regulaci nájemného? Snad každému by připadalo směšné přijít do hospody, objednat si pivo, a ačkoliv pan hospodský požaduje zaplatit 30 korun, dát mu jen 15 Kč, protože 30 Kč se nám zdá být poněkud nepřiměřenou cenou za jeden půllitr zlatavého moku. Ale kdoví, možná takto vypadají hospodské tahy pana poslance Křečka… Jak si mohou socialisté a jejich ovečky dovolit plivat na majitele a nadávat jim do vydřiduchů a vyprávět pohádky o nepřiměřené ceně? Vždyť to jsou právě oni, kdo se pro sebe snaží, pomocí násilí, získat nefér výhody, nepřiměřenou cenu, která by byla na trhu nemyslitelná. Takové jednání zaslouží nejhorší opovržení.

V podstatě ani nelze nazvat ty, kteří si vychutnávají ovoce regulovaného nájemného, skutečnými nájemníky. Oni přece neplatí nájemné. Nájemné je cena, a cena předpokládá svobodný tržní vztah. Oni platí regulovanou položku – podobně jako ceny zboží před rokem 1989 nebyly skutečnými cenami, ale jen regulovanými částkami. Skutečný nájemník se s majitelem na ceně svobodně dohodl, ku prospěchu obou. Nájemník a majitel si při uzavření smlouvy mohou přátelsky podat ruce – protože ani jeden z nich zde není k ničemu donucen. Státní zásahy však jakoukoliv harmonii mezi smluvními stranami ničí. Bezpochyby jsou to státní zásahy, co často nutí lidi vstupovat do nepřijatelných a nevýhodných vztahů a co působí mezi lidmi skrytou zášť a nenávist. Takovou zášť, jaká často panuje mezi regulovanými nájemníky a majiteli bytů, kteří museli regulace dlouhá léta mlčky trpět. Heslo “člověk člověku vlkem” se hodí daleko lépe na systém státních zásahů, než na svobodné tržní prostředí, v němž jakékoliv kořistnictví a parazitismus vyloučeno.

Tak či onak, zastáncům regulace nájmů snad konečně sklaplo. Snad alespoň do té chvíle, než kolektivisty napadne napravit “nespravedlnost a nelidskost” tržního nájemného nějakou prima regulací. Třeba speciální zdanění příjmů z nájemného a sociální dávka pro chudé nájemníky – to by mohlo mnohé voliče socialistů potěšit, a levicoví politici už mají možná takový zákon připravený v šuplíku. Mýtus o nepřiměřené ceně je totiž v hlavách občanů pevně zakořeněn, a odstranění jedné regulace je z jejich nesmyslných představ jistě nevyléčí.