Není koho volit aneb Kdo vyprázdnil českou politiku

Díky tomu, že předčasné volby přišly vlastně docela nečekaně a zaskočily všechny zúčastněné, čeká nás možná nejzajímavější předvolební kampaň, jakou jsme tady za dvacet let měli. Velké strany nestihnou zapojit všechny prostředky, které by jinak utratily za nabubřelou propagační masáž připravenou některou z renomovaných agentur, a budou tedy muset jednat daleko flexibilněji. Kampaně jsou spíše živelné, uspěchané, nepřipravené – a tím vzácně upřímné: není tak snadné zakrýt absenci myšlenek pečlivě promyšlenými frázemi. Vedle toho zde máme nebývalou záplavu malých volebních projektů, jejichž počet jen ilustruje ideovou vyprázdněnost nikoliv politiky, ale celé společnosti. Zatímco poslední předvolební kampaně nevyčnívaly ze zaběhnutých schémat a její výsledek, ať už znamenal zisk pro levici nebo střed, nebyl z dlouhodobého hlediska tak zásadní, nyní budeme svědky kampaně, která nastaví zrcadlo české společnosti – ať už bude samotný výsledek voleb jakkoliv hrůzostrašný (a že bude, to už je dnes jasné prakticky každému).


Nelze tvrdit, že česká politika je špinavá, vyprázdněná, nabubřelá, plná lží, a přitom se tvářit, že občané jsou v tom nevinně. Ačkoliv se mnozí komentátoři snaží vzbuzovat dojem, že se politika vyvíjí jaksi mimo občany, že se jim vzdaluje a odcizuje, a tím se vlastně pokoušejí udržovat představu, že je možné vynalézt nějakou jinou politiku, která "skutečně vzejde občanů", je ve skutečnosti současná politika přímým důsledkem nejhlubších morálních premis, které ve společnosti panují. Společnost plná křišťálově čistých lidí nemůže dostat k moci bytosti typu Miroslava Kalouska, Bohuslava Sobotky nebo Davida Ratha, naopak: Kalouska, Sobotku i Ratha volí jejich menší, méně ambiciózní, poněkud ušlápnutější ale o to zbabělejší varianty.


A je-li politika ideově vyprázdněná, není to spíše proto, že politickou filozofii většiny společnosti tvoří jedna velká, zoufalá prázdnota, v níž se pouze tu a tam volně vznášejí stokrát omleté floskule, jež každý do omrzení opakuje, ale nikdo se neptá po jejich významu? Z těchto frází bychom pak mohli bez větších obtíží sestavit vzorový politický projev pro jakéhokoliv představitele zavedených stran a nepohrdli by jím jistě ani lídři nově vzniknuvších, čistě účelových politických projektů.


Není koho volit, říká se často. Nic není výmluvnějším projevem ideové vyprázdněnosti a zároveň zoufalství voliče, který je schopen jeden rok volit Sládkovy Republikány, příště ČSSD a nakonec skončit třeba u Bursíka (bez ohledu na to, do jaké strany zrovna dneska vstoupil), ale čistě z racionálního hlediska nemá jeho hlas větší váhu, než jakou by měla volba losem nebo hodem kostkou. Motivem voliče, který se rozhodl, že vůbec k volbám půjde, je pak spíše jeho zloba vůči těm, kteří jsou právě u moci a kteří mají za uplynulou vládu přímou odpovědnost, a nikoliv jeho pozitivní, dlouhodobě utvářený názorový systém. Výrazem toho zoufalého nihilismu je pak růst podpory tzv. antipolitickým uskupením, které se pokoušejí vzbuzovat dojem, že stojí mimo politický establishment a mohou jej tedy kritizovat, ale jakmile se stanou jeho součástí, velice rychle se v něm zabydlí – ku velkém zklamání svých příznivců. To je případ Zelených, Unie svobody, Věcí veřejných, a v případě úspěchu půjdou ve stejných stopách i Babišovci a Okamurovci a jim podobní.


Je skoro s podivem, že předvolební marketingové projekty vždy najdou svoje příznivce, ačkoliv se vzájemně podobají jako vejce vejci. Stejná hesla, stejné letáčky, stejné sliby, a hlavně stejně očividná faleš patrná z každého slova nebo gesta kandidátů. Andrej Babiš může s blahosklonným úsměvem mluvit o tom, že naše země je v problémech, a že bychom je měli řešit, aby se za nás naše děti jednou nestyděly – ale on sám se ani v nejmenším nestydí za zisk, jenž mu plyne z povinného pančování pohonných hmot, které se valnou měrou podílí na zvýšení jejich ceny (což se pak samozřejmě promítne do cen bezpočtu dalšího zboží). To je jen ten nejkřiklavější příklad předvolebního pokrytectví – které však Babišovým příznivcům patrně nevadí, nebo si jej nejsou vědomi.


Lze se také pozastavit nad zajímavou skutečností, že ačkoliv se negativně naladění, notoričtí nespokojenci rozhodují v podstatě impulsivně, vždy je nakonec výrazný nepoměr mezi volebním výsledkem toho, kdo nabízí prázdná, marketingová hesla, a toho, kdo nabízí myšlenky. Pokud by šlo čistě o impulsivní rozhodování proti tomu, kdo momentálně vládne, měly by být síly opozičních, mimoparlamentních stran a projektů víceméně vyrovnané. Ve skutečnosti však lidé, kteří sami nezastávají žádné kategorické ideje, budou volit spíše toho, kdo sám žádné myšlenky nenabízí. Myšlení bolí a mnozí lidé se k němu uchylují až když už jim skutečně teče do bot. A ten, kdo myslí, je jim automaticky spíš podezřelý. Lidem se v této zemi, bez ohledu na to, co zde napáchaly minulé levicové vlády, ať už šlo o vlády socialistů nebo zbabělých levičáků v masce pravice, žije stále ještě příliš dobře a zdá se jim, že si mohou dovolit nebezpečný luxus nemyšlení. Zatím…


Bezmyšlenkovost a vyprázdněnost politiky se šíří jako nákaza a postihuje i ty, kteří si po jistou dobu byli do určité míry vědomi důležitosti a síly myšlenek a jejich efektu na praktickou politiku. Nakonec se však stále víc lidí nechá pod vlivem politické reality polapit rezignovaným zoufalstvím: "Všichni jsou stejní!" Buď ztratí zájem o politické dění jako takové (což je nejspíš právě to, co si mnozí mocní přejí), nebo se jich zmocní nihilismus, díky kterému sednou na lep každému Okamurovi, který volá, že bude dělat věci jinak. Jak? Prostě jinak! A zklamání naivních, impulsivních voličů dá pak v dalším funkčním období vzniknout dalším uskupením samozvaných politických spasitelů. Je to začarovaný kruh, z něhož vede jediná cesta: začít přemýšlet a znovu objevit pozitivní ideje.


Tvoří-li totiž politickou filozofii průměrného občana jedno velké nic, doprovázené znechucením z těch, kteří momentálně třímají ve svých rukou otěže moci, nevolí se ve volbách pro něco, ale proti něčemu. Strana nebo hnutí, které se pak na základě takové volby uspěje, nemůže dělat žádnou smysluplnou politiku, protože její volební program je pouze negací politiky předchozí vlády. Negace není ideologie. A i když se mnozí intelektuálové snaží lidem vštěpovat názor, že ideologii již dávno odzvonilo, bez ní to nejde. Stranu bez ideologie nelze nijak posuzovat a hodnotit (tedy kromě toho jediného faktu, že postrádá ideje), nelze od ní očekávat nic a zároveň cokoliv, a celá její existence se pak smrskne na pouhý marketing. Věci veřejné, zvolíme-li si tuto stranu za příklad, se v podstatě nezpronevěřily žádné své ideologii – nikdy ji neměly.


Absence ideologie zachvátila kdysi pravicovou ODS, jak je vidno z její jalové volební kampaně, v níž se trapně snaží prezentovat samu sebe jako spasitele české pravice a znovu mobilizuje proti levici – třebaže k ní dnes již sama patří. Top09 nikdy skutečnou ideologii neměla, vznikla jako výtečně připravený marketingový projekt elitářských havlistů – tedy levičáků, kteří pochopili, že levicovost prostě není cool. A nakonec ani ČSSD není ideologickou stranou v pravém slova smyslu a pouze těží z morálního a myšlenkového krachu stran, které tvořily v minulých letech "pravicové" koalice.
Můžeme se vůbec divit, že politika je nasáklá vším negativním, když se zde posledních více než deset let permanentně volí proti něčemu?


I když se to často (možná kvůli špatnému svědomí) zdráháme přijmout jako fakt, politika je odrazem občanů. A pokud si nejsou lidé sami schopni jasně a objektivně definovat, jaké by měly být jejich osobní cíle, jaké hodnoty by měli zastávat, nebo zda vůbec nějaké cíle mít, výsledkem jsou mátožní občané a stejně mátožná politika. Tu otázku si musí každý položit sám: chci žít jako nezávislá, hrdá bytost, která nežádá obětování jiných lidi sobě ani sebe samého druhým? Nebo chci být parazitem, který použije stát jako nájemného lupiče, jehož prostřednictvím budu okrádat ostatní? Chci se sám pokusit nalézt svou cestu ke štěstí, nebo budu ničit štěstí ostatních? Chci mít radost z toho, že život kolem nás skýtá nepřeberné možnosti úspěchu pro každého, kdo se jen trochu snaží, nebo chci vidět kolem sebe neúspěch a mizérii, která mi poslouží jako omluva vlastní neschopnosti a lenosti? Nebo si zvolím zlatou střední cestu, budu jednat podle momentálních vrtochů, bez jediného pevného bodu a hodnotového systému? Každé životní krédo, ať už je to hrdá nezávislost, shrbená závist, nebo nudná prázdnota, má nakonec své důsledky, jež nakonec v součtu tvoří politickou realitu.



Jaké osobní postoje a životní krédo odráží politický program (nebo spíše absence programu) Babišovy strany ANO, Okamurova Úsvitu (nebo jak se to jmenuje), skomírající a směšně bezradné ODS? Jaké názory člověka na svět se odrážejí v politických programech zbaběle levicové Top09 nebo otevřeně zlodějského a nenávistného tandemu ČSSD a KSČM, a jake názory odráží program upřímně a autenticky pravicové Strany svobodných občanů?

Sdílejte...

9 Komentářů k "Není koho volit aneb Kdo vyprázdnil českou politiku"

  1. Jaký je pohled objektivistů na duševní vlastnictví? Dost často jsem četl kritiku (nikoli ze strany objektivistů) na adresu open source programů, že prý likvidují podstatu kapitalismu. To je ale nesmysl ne? Proč by neměli mít programátoři právo na to, psát a vydávat programy pod licencí GPL (nebo pod jinou), jako je operační systém GNU/Linux? Na tom je něco zvráceného, že to píšou bez nároku na honorář, když sami chtějí, a nikomu nic nevnucují?

    • Open source programy jsou podle mého názoru dobrým příkladem svobodné společnosti, protože nikdo nenutí ty programy používat, nejsou placené z veřejných peněz a programátoři se pro ně "obětují" svobodně, nikdo je nenutí na nich pracovat zdarma. Pohled objektivistů na tuto problematiku bohužel neznám.

      • Pane Kinkore, jak se stavíte k myšlence open source programům, které nikdo nevlastní? Neznamená podpora tohoto hnutí také podporu altruismu?

      • Vážení objektivisté, vysvětlete mi ještě jednu věc. Po přečtení spousty článků na vašem webu jsem si udělal jakousi představu o tom, jak by měl dle Vás fungovat stát. Pokud jsem to pochopil správně, tak by vše, kromě policie, soudnických institucí, ministra zahraničí a obrany, bylo v soukromých rukou. Ale! Jak by to bylo s cestami, s chodníky kolem domů, s náměstím ve městech? Kdo by je vlastnil? Nebylo by logické, aby určitý "veřejný majetek" jako komunikace ve městech existoval? A ještě nevím, jak by to bylo s měnou. Kdo by tiskl peníze? Nejsem vzděláním ekonom, tudíž omluvte mojí neznalost, ale netiskne peníze státní instituce, tudíž neměla by být zachována? Nebo by každá banka měla právo tisknout si vlastní měnu, čímž by existovaly peněžní alternativy? Předem Vám děkuji za odpověď.

      • Nebo poradíte mi, kde bych mohl získat/najít odpovědi na tyto otázky?

      • Není možné, aby se ve státě na jedné straně vůbec nevybírali daně a zároveň existovala státní armáda, policie, a justice. Dle rozpočtu dostupného na budovanistatu.cz má ministerstvo vnitra, spravedlnosti, obrany a zahr. věcí rozpočet celkem 120 miliard. Je úplný nesmysl, aby tyto položky dokázaly zaplatit tzv. dobrovolné daně. Pokud budeme tedy chtít zachovat tyto instituce, bez nucených daní se, ať objektivisté tvrdí cokoliv, bohužel neobejdeme.

      • Existuji tuny materialu na http://www.aynrand.org. Pokud jste omezen na cestinu, tak zacit muzete mou knihou Trh a stat nebo rovnou Peikoffovou knihou Objektivismus. Obe nabizime na webu.

      • Neexistuje zadna "objektivisticka pozice" k teto konkretni zalezitosti. Podpora cehokoli, co neprinasi bezprostredni financni efekt, vubec neimplikuje ze musi jit o altruismus.
        Ten, kdo takovou vec podporuje, muze mit dlouhodobe cile, ktere jiz musi nejaky prospech prinaset, jinak by skutecne slo iracionalni plytvani energii, casem a slo by skutecne o sebeobetovani. Dlouhodobym prospechem muze byt i to, ze se dany clovek zviditelni a ma mnohem vetsi sance na to, ze se pozdeji uplatni v komernim businessu, ktery musi nest financni efekt.

  2. Dobrý den, zajímavé je řazení ODS do sekce levice, přestože ji dnes většina levicově smýšlejících lidí nenávidí kvůli tomu, že ji považuje za pravicovou stranu. Jinak jako perličku byl doplnil morální zásady paní Bobošíkové, která roku 2008 kandidovala na prezidentku za stranu KSČM, nyní jde do voleb s vlastní stranou Hlava vzhůru, jež je podle ní pravicová. Zvláštní je, že se stejně najdou lidé, kteří jí věří. A tento smutný případ není v naší politice ojedinělý.

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*