Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Proč konzervativci nehájí svobodu
Vydáno dne 03. 02. 2014 (čteno 2012×)

Luboš Zálom

Které politické uskupení by se mělo stát vůdčí silou nově se konsolidující pravice, jež nyní zažívá asi svoji největší krizi identity za celých dvacet let naší polistopadové existence? Zatímco se na politickém jevišti odehrává nesmiřitelný boj pravice a levice (i když se zdá, že tzv. pravicová ODS nebo Top09 se s levicí už dávno smířily), v zákulisí probíhá souboj daleko zásadnější: spor konzervativců a libertariánů o samotnou podstatu pojmu pravice.

Konzervativců je na naší politické scéně nesrovnatelně víc než libertariánů, nebo jsou alespoň hlasitější. Patří mezi ně např. bývalý poradce prezidenta Klause Petr Hájek, jenž se ve svém nedávném článku sebevědomě navezl do Strany svobodných občanů, kterou podle svých slov nepokládá za pravicovou stranu a už vůbec ne za zastánce svobody. (A než jsem stihl dopsat tento svůj příspěvek, vytasil se pan Hájek s dalším obsáhlým pojednáním na téma Svobodní) Podobně se vyjádřil jeho kolega ze serveru Protiproud.cz Václav Danda, pro něhož nejsou Svobodní relevantní pravicovou stranou, jelikož nestaví svoje ideje na křesťanských tradicích. Ze stejné pozice odsoudil Svobodné ještě před loňskými volbami Lukáš Petřík, předseda Mladé pravice a též konzervativec.

Svobodní se za čtyři roky své existence vyprofilovali ve svébytnou libertariánskou stranu odvozující své postoje z myšlenek takových velikánů jako byl Frederic Bastiat, Ludwig von Mises nebo Murray Rothbard. Zda u nás taková strana může nalézt dostatečnou podporu a stát se vůdčí silou na pravici, to ukáže teprve budoucnost. Zdá se však, že konzervativci mají z takového vývoje věcí příštích přinejmenším obavy.

Pokládám tedy výpady konzervativců vůči Straně svobodných občanů za jedinečnou příležitost objasnit, jak to vlastně konzervativci se svobodou mají - skutečně ji obhajují, nebo je svobodná rétorika pouze nejsvrchnější, viditelnou úrovní ideologického systému, zakrývající skutečnou podstatu jejich  myšlenek? Je konzervativní kritika eurofederalismu, neomarxismu, havlismu, ekologismu a levicového sociálního inženýrství opravdu upřímná? A jak má vypadat správná obhajoba svobody jednotlivce?

Libertariánství vs. konzervatismus

Aby nedošlo k žádným misinterpretacím, vymezme si nejprve základní pojmy (například pan Hájek to ve svém článku neudělal) Za prvé je třeba si uvědomit, že ani libertariáni, tím méně konzervativci, nejsou principiálními zastánci svobody, což v tuto chvíli neberu jako nějakou apriorní výtku nebo odsudek. Politika je teprve vyústěním filozofických a morálních principů, které ve společnosti převládají. Jakkoli principiálně budeme svobodu v politice hájit, dříve nebo později musíme nevyhnutelně narazit na hranici, za kterou se již nelze v daném společenském a kulturním prostředí dostat. Třebaže budou lidé ochotni souhlasit, že by bylo dobré zrušit některé daně, několik nejničivějších regulací, rozpustit některá ministerstva a úřady, omezit sociální systém a orientovat se důrazně na trh, neznamená to, že lidé odvrhnou kolektivismus ani jeho etické implikace. Žijeme-li ve společnosti, kde si lidé ve skutečnosti svobodu nepřejí, ale jsou ochotni alespoň odstraňovat nejhorší projevy nesvobody, potom je jakékoliv politické uskupení, které hájí svobodu alespoň významně, třebaže ne principiálně, velice cenné - jeho dílčí úspěchy (a já věřím, že jich lze dosáhnout) získají čas těm, kteří dokáží svobodu hájit a vysvětlovat bezrozporně a staví ji na nějakých ucelených základech.

Libertariáni staví svoje pojetí svobody, stručně řečeno, na jednom jediném principu: nenásilí. S tím by se dalo souhlasit, problémem však je, že taková obhajoba se vznáší ve vzduchoprázdnu. S pojmem svoboda zacházejí jako s neredukovatelným axiomem. Pokusy o odvození libertariánské etiky (např. Murray Rothbard: Etika svobody) jsou ve své podstatě velice povrchní a neřeší zásadní otázku: jak to vše vlastně víme? (Je však třeba poznamenat, že samotné libertariánství zahrnuje několik různých proudů, a alespoň jeden z nich, zastávaný Stefanem Molyneuxem, se o jakési odvození svobody z racionálního poznání pokouší; jeho myšlenky, popsané například v knize Universaly Preferable Behavior, by stály za hlubší analýzu.) Je to, co nám říkají naše smysly, skutečně platné? Jsme schopni poznávat realitu s určitostí a formulovat o ní kategorické soudy? Dokážeme jednoznačně poznat, co je morální a co je nemorální? Podle libertariánů vlastně ne, protože to nemáme jak poznat. Lidské jednání totiž libertarián považuje za nepřístupné rozumu - nelze posoudit, zda je racionální nebo iracionální. Tím v podstatě zbavují člověka jeho základního atributu přežití – rozumu. Ty nejabstraktnější pojmy považují za apriorní a nepoznatelné. Jestliže však přijmeme za skutečnost, že principy lidského jednání nejsou otevřené empirickému zjišťování, tedy že je nemůžeme poznat (a tedy že vlastně jakýkoliv pokus o jejich poznání nás od jejich podstaty vzdaluje), odmítáme schopnost poznání jako základní vlastnost lidské bytosti. A nabízí se pak otázka (která se později vynoří i u konzervativců): proč by tvor neschopný poznávat realitu měl mít svobodu?

Principiálním důsledkem odmítnutí lidské schopnosti odvozovat z reality etické principy potom nemůže být nic jiného, než morální nihilismus, který v tomto konkrétním případě naštěstí nevede k žádném zjevnému zlu, protože zde pořád existuje princip nenásilí, který však libertariáni hájí, aniž by vlastně veděli proč. Libertarián bude odsuzovat jakékoliv státní regulace distribuce alkoholu nebo omamných látek a bude požadovat v této oblasti maximální svobodu. Jestli je morální nebo nemorální píchat si do žíly dávku heroinu nebo se denně opíjet do němoty, to už by pravověrný libertarián neměl být schopen říct.

Konzervativci mají naproti tomu mnohem pevnější a ucelenější myšlenkový systém, jsou přísnými moralisty. Vycházejí však z toho, co nazývají tradičními civilizačními hodnotami, jako je např. rodina, přičemž se opírají o křesťanství. A právě v tom lze spatřovat zásadní problém. Náboženství stojí na dvou pilířích. Prvním je existence jakési vnější, dokonalé reality, jíž je náš svět pouhým nedokonalým a zkresleným odrazem, v němž jsme všichni dočasně polapeni, než konečně, po smrti vstoupíme do dokonalého božího království. Život člověka je v tomto pojetí nekonečným soupeřením duše a těla: duše svou podstatou patří do dokonalé vnější reality, zatímco tělo představuje přízemní zkaženost a povrchnost. (mind/body dichotomy). Morálka pak představuje donucení vyšší bytostí, nikoliv racionální poznání, jak má člověk žít, aby mohl být zde, na Zemi, šťastný.

Druhým pilířem je popření rozumu jako jediného prostředku, jímž poznáváme realitu: neboť realita je dvojí, a její dokonalou variantu nejsme schopni rozumem obsáhnout, zbývá nám k poznávání pouze svět, v němž žijeme -  svět, jenž není dokonalý, a my sami jsme pouze součástí této nedokonalosti. Jakékoliv snahy o rozumové uchopení našeho světa je z tohoto pohledu něčím marným. Lidská bytost je ztracena, nedokáže se správně rozhodovat, a zbývá jí jediné vodítko: víra, mystická vnuknutí a slepé kopírování vykladačů zjevené pravdy. A opět se nabízí otázka: proč by bytost, která je ze své podstaty neschopná a nedokonalá, vůbec měla mít nějakou svobodu? Proč by jí mělo být umožněno sledování vlastního štěstí, když není schopna poznávat svět kolem sebe, a tedy i s určitostí formulovat jakékoliv morální soudy? Odtud pramení náboženské apely na sebeobětování, na pokoru a na slepou poslušnost. Politická filozofie konzervativců se důsledkům, které plynou z těchto premis, nemůže nijak vyhnout, jak je patrné i z posledního textu Petra Hájka stejně jako z postojů předních českých konzervativců, jako je např. Roman Joch, Michal Semín a další představitelé hnutí D.O.S.T.

"Nevysvětlujete, jak poznáte dobré od špatného, nemáte-li kotvu v žádném uceleném hodnotovém systému a řádu," vyčítá Petr Hájek pisateli, který se ve svém dopise zastává Svobodných. Ano, skutečně mnozí libertariáni takový systém nemají, ovšem pan Hájek na tom není o mnoho lépe, jestliže jediný zdroj morálního poznání je pro něj mystické vnuknutí nebo slepé kopírování tradic. Sice libertariánům přisuzuje morální subjektivismus, ale co jiného je náboženství, než subjektivismus a libovůle nadpřirozena?
Na základě těchto stručných charakteristik lze tvrdit, že pokud jsou libertariáni co se týče obhajoby svobody horší dvojka (a zaplať pánbůh za to!) a socialisté všech barev si zaslouží pětku jak Brno, potom konzervativci jsou jasná čtyřka. Ačkoliv se, jak je poznat z projevu Petra Hájka, pasují do role jediné možné síly, která může hájit svobodu, ve skutečnosti jim o skutečnou svobodu příliš nejde. Lidská bytost v pojetí konzervativců totiž svobodu vůbec mít nemůže.

Konzervativci a štěstí

"Já jako katolík ... nesouhlasím, že právem člověka je sledování osobního štěstí,“ píše Petr Hájek a velice upřímně tím odhaluje podstatu náboženského pohledu na lidskou bytost (mimochodem, v posledních amerických prezidentských volbách podobným výrokem odhalil podstatu konzervatismu republikánský kandidát Rick Santorum). Jako mystik neuznává absolutismus rozumu, tedy není schopen uznat, že etické principy jsou otevřené racionálnímu odvození a odkazuje člověka na božskou autoritu, podle níž máme být morální nikoliv proto, abychom žili dobrým životem sami pro sebe, ale jednoduše proto, že jde o zjevení dokonalé vnější reality, jíž jsme podřízeni. Neměl-li by člověk nad sebou tento božský řád, konejšivý, jsme-li poslušni, ale tvrdě trestající, rozhodneme-li se po svém, jeho sledování vlastní cesty ke štěstí by skončilo u bezuzdného hédonismu a bezohledného zneužívání druhých lidí.

Objektivistická filozofie tvrdí něco jiného. Etické principy jsou poznatelné rozumem a ničím jiným. Člověk musí nejprve poznat, jak se má chovat, aby mohl nejen přežívat, ale i dlouhodobě prospívat a soustavně rozvíjet svůj život. A aby to mohl poznat, musí přemýšlet. Hledat svou cestu ke štěstí neznamená poslechnout každý svůj okamžitý rozmar, ale vidět svůj život v dlouhodobém horizontu, sledovat svou vlastní cestu, na základě svého hodnotového žebříčku, a být připraven poučit se z vlastních chyb. Pojem štěstí oddělený od racionality nedává smysl. Jestliže se někdo domnívá (což je možná to, na co Petr Hájek naráží), že zloděj či násilník, jehož životní cestu lemuje násilí páchané na druhých lidech, sleduje své štěstí, nemá pravdu. Násilí je totiž negací rozumu, a štěstí vykoupené iniciovaným násilím je rozpor. Racionální člověk jedná s ostatními na principu obchodu.

Opravdu přísně racionální přístup k vlastnímu životu je spíše vzácný, nežijeme totiž v kultuře, kde by racionalita byla pokládána za něco absolutního. Skutečně se můžeme setkávat spíše se slepým hédonismem, kdy lidé chtějí všechno, aniž by vlastně věděli proč. (Právě teď, v povánoční době, na mnoho lidí dopadají důsledky slepé snahy užít si Vánoce za cenu spotřebitelských půjček - domnívá se někdo, že ti lidé jsou nyní šťastni? Já si to nemyslím.) Náboženství však jako alternativu nabízí shrbené a ponížené sebezapření, v němž je pozemské štěstí něco výjimečného, nezaslouženého a podezřelého. Oba přístupy k životu jsou iracionální, a dlouhodobě ke štěstí vést nemohou.

Pokud Petr Hájek neuznává právo lidské bytosti na sledování osobního štěstí, znamená to tedy, že člověk nemá na štěstí právo? Že existuje autorita, která může jeho cestu ke štěstí překazit? Protože pojem "právo" znamená nebýt vystaven násilí, neuznáme-li právo na sledování vlastního štěstí (což v principu není nic jiného než právo na svobodu), musíme automaticky předpokládat, že na naší cestě za životním štěstím budeme omezováni - tedy, že nebudeme svobodní. Kdo nebo co nás má omezit, zda má jít o autoritu v podobě státu nebo o mystický příkaz naroubovaný na naše svědomí, o tom se Petr Hájek blíže nerozepisuje. Politické implikace takového přístupu k lidem jsou však evidentní.

Konzervativci jako hlasatelé veřejného zájmu

Druhým tématem, na němž lze ilustrovat přístup konzervativců ke svobodě, je pojem veřejný zájem,  jímž se ohánějí bezmála tak často jako kovaní socialisté. "Stát podporuje a zvýhodňuje rodinu, protože jde o veřejný zájem," píše Petr Hájek. "Je ve veřejném zájmu [rodiče] podporovat, protože bez dětí národ nemůže do budoucna existovat."

Ve skutečnosti však neexistuje nic jako veřejný zájem, protože veřejnost není jednající entitou; je pouhou sumou jednotlivců, z nichž každý má své vlastní osobní zájmy. Součtem těchto zájmů bychom snad mohli získat něco, co bychom s notnou dávkou představivosti mohli pokládat za "veřejný zájem", ale protože lidé jsou natolik různí, mají různé hodnoty, různé životní cíle, dovolím si předpokládat, že snaha o takový součet zájmů by byl naprosto marnou námahou, už proto, že lidské zájmy jsou vzájemně neporovnatelné a nelze je kvantifikovat.

Domnívat se, že existuje něco jako veřejný zájem, znamená předpokládat, že nad námi jednotlivci ční nezpochybnitelná autorita v podobě společnosti, jejíž cíle a zájmy jsou nezávislé na zájmech jednotlivců. Plynou z toho dvě otázky: jak tyto zájmy kolektivisté poznávají, a co dělat ve chvíli, kdy jdou "zájmy veřejnosti" a zájmy jednotlivců proti sobě. Kolektivisté v tom samozřejmě mají jasno, a má v tom jasno i Petr Hájek.

Veřejný zájem musí hrát prim - i kdyby se naprosto neshodoval s osobními cíli jednotlivců. Jestliže stát musí podporovat rodinu, a to nejen morálně, ale i finančně, znamená to jediné: veškerá taková podpora se bude odehrávat na úkor osobních zájmů jednotlivců, na úkor jejich majetku i jejich cílů. A nemá smysl utěšovat se, že podpora rodiny je ve srovnání s podporou všeho možného ještě v pořádku - je přirozená a dlouhodobě žádoucí. Jestliže totiž uznáme hodnotu rodiny jako něco, co plyne ze společnosti, neexistují pro její nároky vůbec žádné hranice. Principiálně nehraje roli, zda stát na podporu rodiny vybere jednu malou daň, nebo zda zavede tvrdou, totalitní rodinnou politiku, v níž zakáže potraty, rozvody, bude trestat bezdětné páry vysokými daněmi, a bůhví co by je ještě mohlo napadnout.

Není žádnou náhodou, že právě křesťansky smýšlející konzervativci jsou tak pevně přesvědčeni o platnosti pojmu "veřejný zájem". S jejich mysticismem je totiž jakákoliv víra v nadpřirozeno, v jakoukoliv vyšší realitu, oddělenou od našeho světa v naprostém souladu; víra v jakoukoliv vyšší dokonalost, jíž nelze v našem světě dosáhnout; a neustálý apel na nadřazenost vnějšího světa, jehož jsme pouhým nedokonalým a pokřiveným odrazem. Je v zásadě jedno, zda je touto vyšší, dokonalou entitou Bůh nebo jakákoliv abstrakce typu společnost, rasa nebo třída. Vox populi, vox dei. Nebo naopak.

Sledování tzv. společenských projevů a civilizačních tradic není v zásadě opět nic jiného než snaha o uchopení projevů abstraktní, neexistující bytosti, tedy v tomto případě společnosti. Podle kolektivistů se společnost projevuje jaksi nezávisle na jednotlivcích, vytváří své vlastní vzorce chování, jejichž podstata je pro nás něčím nerozpoznatelným - můžeme je jen slepě poslouchat. Proč bychom měli? Protože jde o projev něčeho vyššího, co existuje mimo náš nedokonalý svět. Nedokonalost a zkaženost jednotlivců může být korigována dokonalostí projevů společnosti: jednotlivci si sice možná přejí kouřit v hospodách, jíst nezdravá jídla, konzumovat, užívat si života, ale společnost si přeje něco jiného. A nám nezbývá než její přání uposlechnout - zakázat kouření, omezit nezdravé pokrmy, znepříjemňovat konzum a zatěžovat jednotlivce nezvolenými závazky, jakým může být třeba morální povinnost přivádět na svět děti. A to není nějaké přehánění - konzervativci toto skutečně vidí jako morální povinnost, jako to píše např. Roman Joch ve svém článku Civilizační velezrada. Moji reakci najdete zde.

Nabízejí nám konzervativci diktaturu?

Všechna zla moderních dějin byla páchána ve veřejném zájmu. Žádný diktátor nenabádal lidi, aby mysleli na sebe, aby se sami snažili o své vlastní štěstí a užívali si dobrého života. Naopak, zaštiťovali se vyšší entitou - společností, v jejímž zájmu je zapotřebí se obětovat. Netvrdím, že Petr Hájek nebo Roman Joch jsou zakuklení diktátoři. Nemyslím si, že oni jsou těmi, kdo se snad někdy bude pokoušet zotročovat lidi ve jménu rodinné politiky nebo jiných vyšších nároků ve výrazně vyšší míře, než se to děje již dnes. Pouze se obávám, že jejich filozofie k diktatuře v principu míří, pouze jde o cestu klikatější a delší, než po které kráčejí sociální demokraté, progresivisté nebo třeba komunisté a nacisté.
A má-li pravdu  Leonard Peikoff, který ve své nedávné knize DIM Hypothesis popsal myšlenkový kurs náboženských konzervativců jako v zásadě shodný s myšlenkovým schématem komunistů nebo nacistů, potom může být cesta od umírněných konzervativců ke konzervativním totalitářům rychlejší, než si myslíme - pro Ameriku odhaduje L. Peikoff přechod k nábožensko-fašistické diktatuře na padesát let, nepřijde-li zásadní změna. Pravda, nás může utěšovat, že je-li Česká republika nejateističtějším státem Evropy, neměl by nás takový vývoj potkat. Ale proč riskovat?

Konzervativci přeskupují své pozice a pokoušejí se zaujmout na pravici výraznou roli, u nás uprázdněnou po intelektuálním bankrotu ODS. Ale nejenom u nás - např. americká Tea Party, která je tedy spíše slepencem různých směrů tvořící opozici jak vůči demokratům, tak vůči apatickým a bezradným republikánům, ale náboženští konzervativci v ní hrají hlavní roli. Jakýkoliv shluk konzervativních hnutí, jenž se snad bude u nás vyvářet, nás nemá šanci přivést ke větší svobodě. Může nás sice dostat ven z Evropské unie, může krátkodobě zamezit těm nejhorším zlům, ale v konečném důsledku nemá žádná pozitivní východiska.

Minarchističtí libertariáni, tedy u nás Svobodní, se ke správné obhajobě svobody alespoň výrazně blíží, přičemž za zvláště důležité považuji, že v libertariánské politické filozofii není ani stopy po jakémkoliv nároku "vyššího dobra". I přes zjevné nedostatky ve své filozofii docházejí libertariáni ke správným závěrům. Oproti konzervativcům je to naprosto zásadní rozdíl. V současné společenské realitě je to asi maximum, co můžeme žádat a tvrdit opak by znamenalo požadovat od politiky něco, čeho stejně není schopna. Bez řádné filozofické obhajoby, která musí mezi nejširší veřejnost proudit od intelektuálních a kulturních autorit, se jakýkoliv posun k principiální svobodě v určitém bodě nevyhnutelně zastaví. Strana jakou jsou Svobodní mohou, jak jsem poznamenal na začátku, při výjimečném úspěchu koupit takovým intelektuálům, racionálním filozofům, alespon nějaký čas. Konzervativci ne, protože jakýkoliv úspěch jejich vpravdě kolektivistické a protisvobodné politické filozofie by se musel logicky stát terčem zásadní kritiky svobodomyslných intelektuálů (pokud se zde vůbec někdy takoví objeví - to je samozřejmě zásadní otázka).

Protože jsou konzervativci polapeni mysticismem a vidí naši realitu jako nedokonalou, a to, co z ní plyne, tedy člověka, jako něco zkaženého, co se musí podřídit skutečné, dokonalé a vše přesahující realitě, tedy božství, nejsou schopni správně definovat svobodu a jejich cesta vede do otroctví. I když nám mohou konzervativci na první pohled imponovat jako oponenci socialismu, fundamentálně jsou na spolu stejné lodi. Chceme-li zastávat svobodu, nezbývá než od takové politické filozofie dát ruce pryč.



[Akt. známka: 2,33] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 2 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.