Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Zahraniční politika Sankcemi ukazuje Západ svoji slabost
Vydáno dne 21. 08. 2014 (čteno 996×)

Luboš Zálom

Okřídlený citát pruského vojenského teoretika von Clausewitze říká, že válka není nic jiného než pokračováním politiky jinými prostředky. Hranice mezi skutečně viditelnou válkou, kdy se již opravdu střílí, a mezi válečně orientovanou politikou, je však mnohdy velice neostrá. Nenachází se nyní Západ de facto ve válečném stavu s Ruskem - třebaže zatím se bojuje pouze na poli ekonomiky?

V první řadě je třeba vyjasnit si otázku, existuje-li něco jako právo uvalovat ekonomické sankce na druhou zemi. I když s tím mnozí radikální libertariáni a anarchokapitalisté nebudou souhlasit, stát jako instituce se zbraní v ruce je nutností pro zachování civilizovaného a svobodného světa.  (I když se dnes svobodě spíše postupně vzdalujeme.) Prvořadou úlohou státu je chránit přirozená práva svých občanů proti agresorům jak uvnitř svých hranic, tak vně. V případě hrozby z vnějšku má povinnost jednat v nejlepším zájmu svých občanů a jejich práv a zvolit efektivní prostředky, jak tuto hrozbu eliminovat. Samozřejmě se musí vojensky bránit přímému napadení, ale je-li to nutné, má právo i preventivně zaútočit. A pokud to k odvrácení hrozby postačí, má právo uvalit na nepřátelský stát ekonomické sankce, zabránit obchodování s ním, uvalit embargo na jeho výrobky.

Samotné uvalení sankcí je již v podstatě válečným aktem - třebaže se zatím nestřílí a neshazují bomby, stát v tu chvíli uplatňuje určitou formu násilí. A nehraje zde roli, zda je v tuto chvíli násilí namířeno vůči vlastním občanům, kteří by snad chtěli s nepřátelskou zemí obchodovat. V případě války totiž stát jedná i na vlastním území a do vojenských plánů jsou zahrnuti i vlastní občané - například ti, kteří by se pokusili nepříteli pomáhat a působit jako pátá kolona.

Tolik principy: stát má právo uplatňovat sílu vůči zjevné hrozbě a formou síly jsou i ekonomické sankce. Klíčovou otázkou, na níž je nutné si odpovědět, je věcná ospravedlnitelnost. Je stát, vůči němuž je síla uplatněna, skutečně hrozbou? Nejde o umělé zveličení zdánlivého ohrožení? V takovém případě se pak napadený nachází na druhé straně.
Jak se tedy z tohoto pohledu jeví ekonomické sankce, jež Západ uvalil na Rusko za jeho vystupování vůči Ukrajině?

Ekonomická stránka věci, jakkoliv může být vážná, je spíše podružná. Pokud jsou sankce preventivním krokem, jak odstranit hrozbu ze strany Ruska, potom platí to samé, co při skutečné válce - s nepřítelem, proti němuž vedeme válku, se neobchoduje. Důležité je, zda je pro nás Rusko skutečně hrozbou a sankce, nebo jakákoliv jiná forma obrany, je ospravedlnitelná.

Nechci zde hodnotit faktickou sílu Ruska ani jeho případně choutky stát se znovu mocenským hegemonem ve východní nebo i střední Evropě. Domnívám se, že lidí, kteří jsou na toto schopni skutečně odpovědět, je velice málo - a zcela určitě v současné době nesedí ve vládách západních států nebo v pozici jejích poradců. Jsou snahy o ovládnutí Čečenska, Gruzie, anexe Krymu nebo aktivity na východě Ukrajiny jen postupným získáváním bodů tam, kde se k tomu naskytla příležitost, nebo jednotlivými kroky v promyšleném plánu znovu vybudovat ruské impérium? Nevím. Odmítám obavy rusofobů, kteří za každým rohem vidí agenta GRU, nesdílím však ani naivní naděje těch, kteří v Rusku z nějakého důvodu spatřují svobodnější alternativu vůči totalitářským tendencím Evropské unie a obamovské Ameriky.

Pro nás jako obyvatele střední Evropy však platí zásadní princip: s trochou nadsázky, z Ruska nepřišlo nikdy nic dobrého, a v jeho mocenských kruzích funguje nikoliv nezanedbatelný kroužek lidí, kteří by opět rádi obnovili ruské panství v rozsahu bývalého sovětského bloku. Rusko vždy bylo v nějaké formě totalitní, nikdy tam nevznikla živná půda pro jakékoliv smysluplné pojetí svobody. Ruská totalita byla vždy brutální a primitivní, se všemi důsledky, které z toho plynou jak pro obyčejné Rusy, tak pro jakoukoliv formu intelektuálního nebo politického odporu. Evropská unie a Amerika, jakkoliv totalitářské tendence nyní vykazují (EU z principu, Amerika naopak odvržením svých principů), budou naproti tomu totalitou sofistikovanou, spíše uhlazenou, kulturní a opírající se nikoliv o sílu ale o manipulaci. Proti jaké variantě totality se lépe bojuje, je nabíledni.

Předpokládejme tedy, že Rusko je skutečně dlouhodobou hrozbou a že jeho akce na Ukrajině jsou snahou rozšířovat své teritorium, a Západ, jehož jsme součástí, má důvod se Ruska obávat a zahájit proti němu nějakou formu odporu.
V tom případě nás mělo zajímat, zda jsou západní politické elity, které uvalením sankcí učinily první krok v určité formě války, zatím pouze studené, schopné za tento první krok dohlédnout a uvědomují si, co činí. Jestliže jsou sankce namířením zbraně, mají naše politické elity dost vůle zmáčknout spoušť? A vědí, co by to znamenalo?

Na zahraniční politice Ameriky i Evropské unie je dlouhodobě vidět naprostá absence jakékoliv koncepce, pouze nesouvisející sled do sebe nezapadajících akcí a bezradných proklamací. Libye, Sýrie, více než deset let Irák, Afghánistán, předtím Kosovo a Jugoslávie, naivní domlouvání se s Íránem, podlézání Saúdské Arábii, hanebné zrazování Izraele jako jediného spojence Západu na Blízkém východě - dlouhá řada, která má pouze jednoho společného jmenovatele: všechno špatně.

Může být Ukrajina výjimkou? Nesázel bych na to. Pokud zahraniční politiku západních zemí reprezentují bytosti jako je Barrack Obama, Hillary Clintonová, nebo rudá baronka Ashtonová, a mnoho jejich menších a méně viditelných variant, kteří odvádějí každodenní práci, jejíž výsledky pak vidíme ve více či méně zkreslené podobě večer ve zpravodajských relacích, potom je mnoho důvodů mít obavu, že vlastně nikdo neví, jak mají sankce vůči Rusku fungovat, jaký mají mít efekt, a co se bude dít, když se pod jejich tíhou Ruskou neskloní.

Myslí si snad někdo, že centrální plánovači EU, jsou schopni „spočítat“, jaký hospodářský dopad budou mít sankce na ruskou ekonomiku, jaké strádání obyčejné Rusy čeká, a jaký politický tlak snad na svou vládu vyvinou? Počítají s možností, že by Putin nakonec mohl z celé situace vyjít posílen, díky vlně národní sounáležitosti, jíž by sankce mohly v obyčejných Rusech vyvolat? Na západních politických elitách je vidět jediná snaha: zoufalý strach, že by mohly být obviněny z nečinnosti, ale zároveň stejně zoufalý strach učinit něco opravdu pádného a zásadního. Sankce se jeví jen jako jakási automatická povinnost, k níž prostě muselo dojít, bez ohledu na jejich smysl a následky. Udělejme něco! Co? To je přece jedno...

Má Evropská unie společně s Amerikou chuť válčit s Ruskem? Jsou ochotni, obrazně řečeno, bombardovat Moskvu? Nebo by si snad západ chtěl střihnout druhou verzi studené války a udolat Rusko ekonomicky? Narozdíl od 80. let na to dnes Evropa ani Amerika prostě nemá, ani ekonomicky, ani morálně. Ronald Reagan, jenž je hlavním hrdinou vítězství Západu nad sovětským blokem, měl nad Sovětským svazem morální převahu a dokázal ji přenést na přinejmenším valnou část západní společnosti. Věděl, o co mu jde. Naproti tomu dnešní politické elity Reaganem pohrdají a vlastně nic jako objektivní morálku, na níž by se dala stavět nějaká převaha, neuznávají. A ekonomika? Západ svou ekonomickou sílu dokonale paralyzoval na mnoho let dopředu a nakonec se zdá, že odvetné sankce, které zavedlo Rusko, jsou pro nás větším problémem než západní sankce pro Rusko. Domnívá se snad někdo, že země, které se potácejí na hraně bankrotu, trpí vysokou inflací a nezaměstnaností a jejich ekonomika přinejlepším stagnuje, může na někoho účinně uvalovat hospodářské sankce? To je pouze zbožné a zoufalé přání našich politických elit.

Sankce se jeví jen jako samoúčelné a pokrytecké gesto, jež má budit dojem, že to, co lze nazvat západním velmocenským uskupením, je stále silné a těší se mezinárodní autoritě. Jak se však ukazuje, Rusko si ze sankcí mnoho nedělá a jedinou obětí budou evropské firmy.

Oběť - konečně to slovo zaznělo. Jestliže ze sankcí neplyne pro Evropu žádný prospěch ani není odvrácena žádná bezprostřední, jasně definovatelná hrozba, potom je zřejmé, že hlavním motivem je to, co vlastně dlouhodobě motivuje celou politiku Evropské unie i Spojených států: altruistická etika, morálka, která vyzdvihuje sebeobětování jako nejvyšší dobro. Nyní nás altruisté nabádají, abychom se obětovali ve prospěch Ukrajiny, aniž bychom vůbec věděli, zda to bude mít nějaký efekt - protože cílem není oslabení Putina (takový cíl nikdo nemá rozmyšlený) nebo získání strategické výhody vůči zjevné hrozbě, nýbrž obětování jako takové. Vlastně bychom se vůbec neměli ptát na nějaký účel, protože pouze tehdy, odvrhneme-li účel, obětujeme se zcela a naplníme altruistický ideál.

Pokládám Rusko v dlouhodobém horizontu za hrozbu, před níž bychom se měli mít na pozoru. Jenomže hrozbu z něj dělají především západní politici, svou neschopností, nerozhodností, zbabělostí, pragmatismem, relativismem, a nedůvěrou až nenávistí vůči hodnotám, které postavily úspěch západní civilizace. A tito lidé by nás nyní měli před Putinem chránit? Raději ať nedělají nic - alespoň nic nepokazí.

Z těchto důvodů se sankcemi vůči Rusku zásadně nesouhlasím, protože jsou zbabělé a pokrytecké, motivované představou vlastní důležitosti a touhou po moci. Západ jimi ukazuje svoji slabost, a pokud se je stejní politici, kteří je prosazovali, nakonec rozhodnou potichu zrušit, protože nefungují, budeme Putinovi nebo dalším totalitářům, kteří přijdou po něm, jen pro smích. Jsme nuceni obětovat se pro nic za nic, a nakonec obětujeme naši vlastní bezpečnost. Jestliže se jednoho dne Rusko ukáže být skutečně bezprostřední hrozbou pro Evropu, mají na tom morální vinu především ti politici, kteří dnes zvedli ruku pro zavedení ekonomických sankcí.



[Akt. známka: 2,00] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 1 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.