"Evropa je blízko scénáři, který popisuje moderní klasické dílo nedávno publikované česky: Atlasova vzpoura. Popis světa, kterému vládnou úředníci, lobbisté a pseudointelektuálové, zatímco podnikaví a pracovití lidé postupně končí, zavírají své podniky a stahují se do soukromí… To je daleko větší a reálnější riziko než hypotetické problémy způsobené nízkými cenami energií."
Pavel Kohout, ekonom, Partners, Česká pozice , 25.2. 2015
Sdílejte...
Měl bych dotaz, jak by měl racionálně stát řešit nebo neřešit výchovu dětí rodiči. Dítě do 18 není plnoleté, tudíž do té doby nemá práva jako dospělý člověk (vlastnit byt, vydělávat peníze…), je tedy vázaný na rodiče. Jak by měl racionálně stát "nařizovat" starat se o děti? Nemyslím si, že by bylo moudré, aby stát zcela nechával volně na rodičích, jestli se chtějí/nechtějí o děti starat, aby trpěli hlady nebo nedostávali alespoň základního vzdělání.
Rodice museji mit ze zakona urcite vyzivovaci povinnost a povinnost zajistit diteti minimalne zakladni vzdelani, rekneme na urovni dokoncene zakladni skoly. Samozrejme skolni dochazka nesmi byt povinna, rodice se mohou rozhodnout pro alternativni zpusoby vzdelani – treba domaci skola. Dale musi zajisit nezbytnou zdravotni peci. Krome toho jsou povinni naucit ho zakladni normy chovani (zakladni vychova) – jak samostatneho tak vuci ostatnim (zejmena zakaz iniciace nasili). Stat take musi trestat fyzicke i psychicke tyrani deti.
Jinymi slovy rodice jsou, protoze dite splodili, povinni zajistit diteti vse potrebne, aby se stalo samostatnym dospelym clovekem, protoze dite toho neni samo schopno – dokud se fyzicky a mentalne nevyvine v dospeleho cloveka.
Kdo by však určoval, co je minimální základní vzdělání, když by neexistovalo jednotné školství a každá škola by měla vlastní osnovy či ŠVP? Stejně by stát musel zaměstnávat inspektory, kteří by tyto v rodinách vzdělávané děti musel kontrolovat.
Ano, urcoval by to stat, stejne tak jako stat urcuje, co je a co neni trestny cin a zda byl ci nebyl spachan.
Neni problem urcit, co je zakladni vzdelani, stejne tak jako neni problem urcit, ze vek dospelosti je nekde kolem 18 let. U nekoho je to 16, u nekoho 19 ale proste nejaka priblizna objektivni hranice se musi zakonem urcit.
Inspektori, kteri by to kontrolovali, by vubec nemuseli byt zamestnanci statu, stejne tak jako soudni znalci v jakemkoli oboru, kteri dnes vypracovavaji odborne posudky, take nemusi byt statnimi zamestnanci.
Kontrola by probihala az v pripade obvineni, nikoli preventivne.
A neměl by se stát postarat o duševně nemocné anebo o lidi s demencí, tedy o ty, kteří se nedokáží sami o sebe postarat? To jsou lidé, kteří sice mohou být starší 18 let, ale jejich rozumová stránka je často na úrovni dětí. Neměl by je stát chránit?
Ne. Zasadni rozdil mezi detmi a ostatnimi, kteri se o sebe nemohou postarat, je prave v tom, ze deti vznikly z rozhodnuti rodicu a je logickou odpovednosti a zavazkem rodicu, aby se o ne starali. O nemohouci a postizene se nemuze starat stat (nezapomente ze stat= fyzicke nasili). Stat nema pravo nikoho nutit, aby financoval tuto peci. Mnohokrat jsem na tomto webu uvadel, ze tuto funkci (pece o nemohouci) by samozrejme bohate pokryla soukroma charita.
Dobrá, pokud vezmeme v potaz, že stát nemá právo nikoho nutit, aby se staral např. o postiženého člověka, kterému je více jak 18 let (nemohou tedy nutit ani jeho rodiče), vyplývá z toho logicky, že je nutná existence soukromé charity. Proč však není morální, starat se o tyto nemocné, kteří se o sebe nemohou postarat sami, a ani si svůj osud nezvolili? Na webu píšete, že charita je okrajová věc, ale v případě absence sociálního systému by charita vůbec okrajovou záležitostí být nemohla, otevřel by se jí tak ohromný sektor, který doposud leží na bedrech soc. státu. Z okrajové záležitosti by se naopak stala velmi žádanou, provozovala prospěšnou činnost.
To nařizování ze strany státu mi rozhodně nesedí, stát by neměl nařizovat ale chránit. Co se týče dětí, dítěte. Dítě se ve většině případů narodí lidem, kteří ho chtějí, pokud jsou oni správně morálně vychováni, budou chtít aby dítě šlo ve stejných stopách. Vychovávat dítě je radost, rodiče se o dítě starají, ono jim nazpět vrací radost. Je to vzájemná láska. Je přirozené aby bylo dítě vychováno tak aby hrdě obstálo v životě a rodiče na něj byli hrdí. Tohle žádná vláda nenařídí. Je přeci normální, když chci aby bylo dítě vzdělané. Pokud se někdo nebude chtít starat, tak to dělat nebude, i kdyby měl jít do kriminálu.
S tou okrajovou rolí Charity to bylo myšleno tak, že ubude lidí, kteří jí budou potřebovat.
Stat samozrejme nezajisti, aby dite bylo dobre vychovano. A je pravda, ze "pokud se někdo nebude chtít starat, tak to dělat nebude, i kdyby měl jít do kriminálu". Nicmene stat musi trestat cloveka, ktery neplni svuj zavazek vuci svemu diteti. Trest neni primarne od toho, aby nekoho primel delat neco, co nechce. Funkci trestu je retribuce (odplata) vuci cloveku za zlocin, ktery spachal.
A na konci rikate, ze "s tou okrajovou rolí Charity to bylo myšleno tak, že ubude lidí, kteří jí budou potřebovat."
Ne, nebylo to tak mysleno. Znovu opakuji, co jsem jiz uvedl: Okrajova role charity je myslena tak, ze z hlediska moralky, (tj. z hlediska posouzeni, zda se clovek chova moralne), je charita marginalni, tedy okrajovou a nepodstatnou zalezitosti. Proc? Protoze meritkem moralky NENI to, zda clovek pomaha ostatnim.
A ano, odstranenim socialniho statu a jeho nahrazeni soukromou charitou velmi pravdepodobne zasadne ubyde lidi, kteri ji budou dostavat, protoze ji budou dostavat jen ti, kteri ji skutecne potrebuji.
Pane Kinkore, ale není obecně (přestože nemáte slovo obecně v lásce) pro společnost přínosnější, když je postaráno o všechny psychicky nemocné lidi? Jde totiž o to, že tito lidé mohou být (záleží na míře a druhu postižení) nebezpeční. Ať se jedná o schizofrenii, psychopatii nebo jiná vážná onemocnění. Představa, že by tito lidé (nemyslím tím každého postiženého, ale ty nebezpečné) se mohli volně pohybovat bez léčby, mě děsí.
O psychicky nemocné lidi by bylo ve svobodne spolecnosti postarano podobne jako nyni – krome toho, ze veskera zarizeni by byla soukroma. To znamena, ze ti pacienti, kteri pro sve okoli predstavuji nebezpeci, by samozrejme byli pod trvalym dozorem prislusneho zarizeni a jejich pripadny pohyb na verejnosti by byl mozny pouze s doprovodem opravnenych osob. Omezeni pohybu a svobody takto nemocnych osob by samozrejme stanovil zakon.
Financovani techto zarizeni by bylo normalne komercni (zrejme vcetne komercniho pojisteni psychickych nemoci) a v pripade potreby by se nepochybne angazovala i soukroma charita.
U pachatelu trestnych cinu, kteri by byli odsouzeni a psychicky nemocni, si dovedu predstavit, ze by existovalo zvlastni vezeni spojene s psychiatrickou peci. To by bylo statni zarizeni.
Vsechny tyto otazky jsou samozrejme uz pomerne detailni a jejich detailni reseni vyzaduje odborniky z psychiatrie, prava apod.
Pokud by byla zařízení soukromá, kdo by ale platil za péči těchto osob, kteří jsou postižení od narození? Pokud by pravidelnou platbu nemohla zajistit charita, zbylo by to stejně na státu.
I pro ty, kteri jsou postizeni od narozeni, by mohly existovat pojistne produkty pojistoven. Pojisteni by byli rodice pro pripady, kdy se jim narodi postizene dite.
Proc by charita neprokryla tuto oblast – tam, kde by pojisteni neexistovalo? Vsichni lide jako vy (a je vas velmi mnoho) okamzite pokladaji na prvnim miste otazku zda by charita stacila ci nestacila. Vzdyt vam nikdo nebrani poskytovat na charitu co nejvice je ve vasich moznostech. Neexistuje zadny vnejsi hodnotitel, ktery by hodnotil, co je dostatecne a co nikoli. Zda-li se komukoli z vas, ze charita je nedostatecna, nic vam nebrani poradat promocni akce za zvyseni prispevku a presvedcovat lidi at prispivaji vice. Vzdyt to povazujete za spravne, tak proc byste nedali vice?
Vase slova "zbylo by to stejně na státu" odhaluji to, ze zastavate moralku sebeobetovani a statni iniciace sily. Kdyz podle vas bude charita nedostatecna tak proti lidem vytahnete statni pusky a pistole a budete jim hrozit zastrelenim pokud nedaji vice? Jakym pravem?
Kdyby u vasich dveri stal vas soused a hrozil vam pistoli, ze vas zastreli, pokud mu nedate penize pro jeho postizene dite, budete to povazovat za spravne? Asi ne. A kdyz u vasich dveri bude stat statni policie a bude hrozit ze vas zastreli, pokud nedate vice na charitu, budete to povazovat za moralni?
Stat nema v teto oblasti zadnou roli.
Vaše reakce je zřejmě založená na tom, že víte, co si myslím, avšak vůbec neodpovídá věcně. Psal jste, že "O psychicky nemocné lidi by bylo ve svobodne spolecnosti postarano podobne jako nyni – krome toho, ze veskera zarizeni by byla soukroma". Dnes se o psychicky nemocné lidi stará stát, a to soustavně a bez výjimky, a platíme to, jak už jste řekl (ne)dobrovolně my všichni. Když jste psal napsal to "bylo by postarano stejne jako nyni", což jsem pochopil jako postarat se SOUSTAVNĚ, logicky mě zajímalo, čím by to bylo financované. Zřejmě jste však měl na mysli, že JEN o některé nemocné a JEN na určitou dobu by bylo postaráno, protože náklady na léčbu psychických onemocnění jsou astronomické.
ne, nemel jsem na mysli "JEN o některé nemocné a JEN na určitou dobu", mel jsem na mysli soustavne
Rozumím, soustavná péče založená na dobrovolné charitě. Je pravda, že tyto otázky jsou vysoce hypotetické, tudíž nedokážu objektivně říct, jestli by to fungovalo nebo ne, ale spíše se kloním k tomu ne.
Pokud se přikláníte k "NE" a nemáte pro to ne důkazy, pak vás nikdo nepřesvědčí. Ani argumenty.
To myslíte vážně? K přirozené skepsi, neboli pochybovačnosti, snad nemusí mít člověk důkazy ani argumenty. Naopak Vy byste přeci měl jako nadšenec do racionální filosofie říct, jak jste došel k tomu, že dobrovolná charita dokáže zajistit soustavnou a nákladnou léčbu. Ale jak k té zaručeně správné odpovědi dojít a zároveň si nevymýšlet ve svých představách, že?
Objektivista nepochybuje. Vychází ze svých postojů.
Že vycházíte ze svých postojů, o tom nepochybuji. Nicméně ze svých postojů vycházejí i jiní, kteří věří svým vlastním ideologiím. I komunisté stále hlásají beztřídní společnost, utopickou socialistickou/komunistickou společnost, kde se budou mít všichni dobře, přestože z historie víme, že žádný z takto postavených systémů/režimů nemůže ekonomicky i společensky přežít. Jak tedy mohu nepochybovat o tom, že je možná existence společnosti, o které básníte Vy? Jenom kvůli tomu, že je postavená na racionálních premisách? To však stejně nic nevypovídá o tom, jestli tuto filosofii přijme většina lidí a bude z ní vycházet v každodenním životě. Nepochybují jen lidé, co žijí pouze v ideálním světě myšlenek, což snad jak objektivista nejste.
Objektivismus nerika, ze charita neni moralni. Objektivismus povazuje charitu za okrajovou zalezitost nikoli v tom smyslu, ze charita bude nepatrna a nevyznamna. Okrajova zalezitost je to tom, smyslu, ze mira charity neni kriteriem a meritkem moralky. Moralka je system racionalnich principu a norem, ktere cloveku rikaji, jak ma zit, nikoli jak pomahat zit ostatnim. Clovek nema zadny moralni zavazek pomahat ostatnim, nikomu nedluzi zachovani jeho zivota, nikomu nesmi obetovat vlastni zivot, neni k tomu zadny duvod. Meritkem moralky je vlastni zivot a jeho stastne proziti.
Pokud jde o charitu, asi by nebyla nevyznamna, ale urcite by neslo o pausalni prevzeti starosti o spoustu parazitu, kteri se dnes malo (nebo vubec) snazi postarat se o sebe. Soukroma charita by mimo jine spocivala na moralnim hodnoceni jejich prijemcu. A take pojistovny by se chovaly jinak a nabizely by pojisteni pro pripady ruznych nemoci a postizeni.
Urcite si precete muj clanek
https://www.aynrand.cz/view.php?cisloclanku=2014040701
Jak se liší pseudointelektuál od pravdointelektuála? Dnes se slovo pseudointelektuál používá skoro jako nálepka (nadávka) a pojem tak ztrácí svůj význam…
Ano, dobry postreh, ja bych slovo "pseudointelektual" nepouzil. To, ze drtiva vetsina intelektualu dnes premysli iracionalne, neznamena, ze kvuli tomu vytvorime novy pojem "pseudointelektual".