Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Proti hanobení nenávisti
Vydáno dne 25. 09. 2016 (čteno 18742×)

Daniel Martínek

Paragraf č. 356 trestního zákona ve svém prvním odstavci hrozí, že „kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, rase, etnické skupině, náboženství, třídě nebo jiné skupině osob....bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Nedávno mi jeho existenci připomněl novinář, který ho ve svém komentáři doplnil a podpořil myšlenkou : „...má logiku. Proč? Protože pogromy v České republice nechceme“. Tato argumentace ovšem logiku nemá. Kauzalita mezi nenávistí a násilím trpí hned několika vadami. Jednak pojem nenávist v sobě inherentně fyzické násilí (pogrom) neobsahuje a násilí není neoddělitelným atributem nenávisti. Emoce obecně, jakkoli mohou užitečně doplňovat naše prožívání reality, lidské jednání včetně iniciace násilí nutně neimplikují, tj. nenávidím, přesto nejednám. To za prvé. Dále je třeba si uvědomit podstatu jevu. Emoce nejsou žádným nezávislým prvkem vědomí, nýbrž odvozenými reakcemi, automatickým odrazem myšlenek a hodnotových soudů, ať už správných či špatných, vědomých či podvědomých.

Emoce mají příčinu v tom, co si myslíme. Nejsou na rozumu nezávislým nástrojem aktivního vnímání reality, který by mohl vést naše kroky. Jsou reakcemi, které už jen když jim chceme porozumět a nějak je zužitkovat, musíme rozumově zpětně analyzovat a ověřovat jejich význam. Při vzniku emoce naše vědomí vyhodnocuje smyslový vjem a v tom okamžiku využije složitý komplex již existujících myšlenek, přičemž většina tohoto myšlenkového obsahu ani není obsažena v bezprostředním vědomí, ale v podvědomí a je často velmi nekonzistentní. Proto se některým lidem zdá, že jednají, jak říkají, emočně. Často slyšíme, jak o sobě prohlašují, že emoce jsou jim v určitých situacích spolehlivějším vodítkem než rozum. Ve skutečnosti si jen neuvědomují řetězec idejí a hodnotových soudů uložený v jejich vědomí a podvědomí, který ovlivňuje jak podobu emoce samotné, tak i rozhodnutí jednat. Nebo narazíme na tvrzení, že „zabila manžela ze vzteku“ , což je sice výrok odpozorovaný z reality, kdy k násilí dochází v okamžiku emoční reakce, nicméně časový souběh nedefinuje podstatu. Rozhodnutí vražedkyně zahájit akt násilí zůstává stále ukotveno v tom, co si o svém partnerovi myslí a v tom, jak jej morálně hodnotí, byť svůj morální závěr v tom okamžiku není schopna formulovat. Lidské jednání není ukotveno v emocích, ale v myšlení, přesněji v morálce. Rozhodujeme se a jednáme na základě našich morálních a hodnotových soudů. Jakékoli filozofické pokusy o určení emocí jako primárních hybatelů lidského jednání jsou degradací člověka jako morálně volní bytosti nadané rozumem, a proto pojmy jako například „násilí z nenávisti“ (hate violence) či „trestná činnost z nenávisti“ (hate crime) jsou pojmy s intelektuálně nepoctivým obsahem, se značnou příměsí mysticismu, a jejich používání v praxi je třeba odmítnout. Tzv. „násilí z nenávisti“ zůstává v realitě stále násilím z defektní morálky.

Nenávist je vysokým stupněm averze zaměřené proti nějaké konkrétní osobě či skupině a jejím průvodním kontextem je opakovaná agrese, týrání, vydírání či nějaká jiná forma trvalejšího útlaku. Nenávist je naší emoční pomůckou vyšší koncentrace a přípravy vědomí k obraně. Pokud jsou její podkladové ideje a hodnotové soudy pravdivé, pak lze hovořit o racionální nenávisti. Například můžeme říct, že jsme si vypěstovali racionální nenávist k nadřízenému, který opakovaně krade naše nápady a pak je dál ve firmě prezentuje jako své vlastní. V tom případě naše nenávist a také s ní spojené další doprovodné projevy netolerance jako pohrdání, výsměch, urážlivá ironie, nejen že nepředstavují žádný etický problém, ale díky své funkci mohou být důležitými prvky obrany proti krádeži. Emoce nenávisti je v tomto případě bezrozporná, tj. je stavem bez trestu či viny, je oprávněným a čistě integrovatelným stavem, který nenaráží na žádnou jinou z našich hodnot. Proto je směšné izolovat nenávist jako takovou a dělat z ní obecně nějaký patologický jev. I osvícenští myslitelé potřebovali nenávidět své pronásledovatele, političtí vězni bestiální dozorce a statkáři šílené kolektivizátory. Emoce racionální nenávisti slouží jako pomůcka v boji za přežití. Možnost veřejně projevit nenávist vůči komukoliv je pak inherentně obsažena v základním předpokladu pro život člověka jako člověka – v možnosti svobodně přemýšlet. A to i tehdy, když náš projev obsahuje neplatný, iracionální a nemorální soud, i tehdy stále platí, že i chybující rozum zůstává nezbytným předpokladem života člověka a samotná možnost svobodného projevu (free speech) zůstává morálním protikladem jakéhokoliv násilného jednání (violent action). Přežívání v zajetí „správných“ a „bezpečných“ myšlenek a emocí, či vyhánění svobodného projevu do rezervací (free speech zones)  není měřítkem života, ale otroctvím. Zatímco násilné jednání, (které může pochopitelně zahrnovat i specifické verbální útoky, vyhrožování násilím, psychický teror apod.) život ničí, svobodný projev je základní podmínkou pro jeho zachování. Proto akt násilí a svobodný projev jsou jako dvě oddělená teritoria. Racionální lidé si projev, zahrnující i veřejné projevy nenávisti vůči komukoliv, na straně jedné od iniciace násilí, zahrnující také přímé výzvy k násilí na straně druhé, dokáží odlišit. Racionální stát pak hranici mezi jedním a druhým respektuje. Naopak kolektivisté se tuto hranici urputně snaží setřít. Tvrdí, že kontextem nenávisti je lidská hloupost, nevzdělanost či nějaká masově šířená ohlupující dezinformace. Tím nejenže ukazují jak moc opovrhují člověkem, ale také popírají (v rozporu s realitou), že základním kontextem nenávisti je již existující agrese, a pokouší se o vyřazení funkce nenávisti jako pomůcky mentální defenzivy. Filozofickým zdrojem tohoto postoje a také celého kolektivismu je subjektivismus. V něm měřítkem pravdy nejsou fakta a měřítkem morálky není život člověka, ale obojí se řídí subjektivním míněním (buď nejvyšší autority, partaje, vůdce či většinově zvolené reprezentace). Kvůli tomuto fundamentálnímu konfliktu s realitou musí pro prosazení své teorie kolektivisté iniciovat řadu forem násilí (především to, komu a kolik máme odevzdávat ze svého majetku). Při tom nevyhnutelně narážejí na přirozený odpor racionálních lidí, a proto nezbytně potřebují likvidovat jejich oponentní kritické myšlení. Kriminalizace nenávisti (hate speech law) spolu s celou řadou dalších zákonů proti urážkám, hanobení apod. kolektivistům slouží právě k tomuto hanebnému účelu. Zákon proti nenávisti oproti ostatním jen zneužívá falešný pseudopsychologický argument démonizující nenávist jako prapříčinu násilí (pogromu) a propojuje jej s neomarxistickým konceptem privilegizace tzv. skupin obětí (victim groups), tj. ras, etnik, pohlaví, náboženství atd., a tím maskuje skutečnou relevantní příčinu masívního celospolečenského násilí jako byly pogromy či holokaust: šílenou kolektivistickou morálku sebeobětování. Zákony proti nenávisti zpravidla sice neposílají své oběti do vězení, ale vydávají podřízený zbytek společnosti napospas arbitrární zvůli byrokratů a různých aktivistů, kteří dokáží s jejich pomocí vyvolat lavinovitý efekt ustrašené autocenzury. Zatímco racionální stát ponechá lidem v jejich myšlení a ve veřejné prezentaci myšlenek a emocí naprostou svobodu, ale za to velmi důsledně potrestá zahájené násilí, iracionální kolektivistický režim před násilím nechrání, ale diktuje, co si lidé mají myslet a co smějí říkat.


Boj proti emoci nenávisti je v jistém ohledu specifický. Jestliže boj proti svobodnému projevu obecně míří na likvidaci naší schopnosti nazývat věci správnými jmény, pak boj proti nenávisti míří na likvidaci naší odvahy správně pojmenovat zdroj, původce agrese, míří na naši schopnost přesně pojmenovat iniciátora násilí. Představme si následující situaci. Dejme tomu, že hate speech paragraf č. 356 trestního zákona v našem právním řádu existuje, ale píše se rok 1936! V Německu právě v platnost vstoupily norimberské zákony a vy jste redaktorem pražského židovského rodinného časopisu. Ve filmovém týdeníku vídáte hajlující Němce a sledujete projevy vůdce. To davové šílenství vám nedá spát, a tak v dnešním vydání časopisu si neodpustíte pár šťavnatých a hanobících poznámek o hajlujících Němcích jako zfanatizovaném germánském živlu a navrch doplníte, že se všichni jednou budou smažit v pekle. Hned na druhý den si vás předvolá rozčílený šéfredaktor a začne vám vyhrožovat, že ohrožujete existenci celého časopisu! Nevíte snad, že máme zákon proti podněcování nenávisti vůči národu? Útočíte na Němce jenom proto, že jsou Němci a našli svoji novou identitu v budování nové tisícileté říše? Proboha, budete určitě oba souzeni! On minimálně ztratí licenci a vy za veřejné podněcování proti německému národu půjdete na dva, možná až na tři roky za mříže! S tím musíte okamžitě přestat! Snažíte se oponovat, že přece žádnou zvláštní nenávist vůči německému národu necítíte, ale na vlastní oči v biografu sledujete zfanatizovaný německý dav a že jste si z toho všeho potřeboval trochu ulevit, protože chápete bezprostřední nebezpečí, které hrozí, a Židům zvlášť.  Šéfredaktor se ale rozčílí ještě víc. Cožpak si neuvědomujete, že mezi hloupé české čtenáře šíříte nakažlivou nenávist vůči Němcům? Chcete snad vyvolat pogrom na sudetské Němce? Dobrá tedy, mávnete rukou a na adresu Němců již nenapíšete jednu jedinou hanlivou poznámku, místo toho se věnujete tématu květin a nábytku. Za necelé tři roky Hitler obsadí Československo. Příběh si dokončete sami a přitom si položte otázku, nakolik možnost nenávistně napadat, na cti urážet, veřejně zesměšňovat, znevažovat, hanobit cokoli a kohokoli, přispěla k tomu, že žijeme v moderní ještě relativně svobodné civilizované společnosti? A zda není současná populární démonizace nenávisti příznakem postupné ztráty soudnosti a racionálního přístupu k realitě, a to v rozsahu, který napomáhá vzniku nové tyranie?

 


 



[Akt. známka: 1,00] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 1 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.