Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Zahraniční politika Turecko na cestě k novému osmanskému chalífátu
Vydáno dne 21. 04. 2017 (čteno 437×)

Luboš Zálom

Referendum v Turecku posílilo postavení prezidenta Erdogana a zasadilo tak další ránu tamnímu už tak dost vratkému sekulárnímu systému. Erdogan se v podstatě stal novým islamistickým chalífou.

Nejde ani tak o to, zda je turecké referendum výsledkem jakéhosi demokratického procesu, vůle tureckých občanů, a zda tudíž vyjadřuje jejich podporu současnému prezidentu - ostatně výsledek referenda byl velmi těsný, a žádný jednoznačný politický postoj turecké veřejnosti z něj vyvozovat nelze. Čísla však platí a poskytují prezidentu Erdoganovi posvěcení jeho dalších kroků a těsný výsledek zcela jistě nebude pokládat za signál k umírněnosti.

Ačkoliv samotný mechanismus referenda lze pokládat za demokratický (třebaže už se ozývají hlasy o manipulacích), to, co umožňuje, bude spíše popřením demokracie - už proto, že Turecko pod Erdoganovou vládou základní nutnou charakteristiku demokracie popírá: právo být opozicí a vyjadřovat nesouhlas. Stát, kde jsou opoziční politici a nepohodlní novináři zatýkáni (za posledních 15 let 23 zabitých novinářů a 79 uvězněných) a demonstrující občané rozháněni vodními děly, nelze považovat za plně demokratický, a za svobodný už vůbec ne - a je s podivem, jak hladce taková politika Turecku prochází, zvláště v kontrastu ku všeobecnému mezinárodnímu rozhořčení nad podobnou praxí v Rusku.

Cílem Erdoganovy politiky je vytvořit z Turecka mezinárodního vůdce jeho regionu i celého islámského světa a v podstatě obnovit turecký vliv v síle bývalé osmanské říše - což byl ve své podstatě nejbrutálnější chalífát tehdejšího světa. Má k tomu nejlepší předpoklady. Narozdíl od Saúdské Arábie i Íránu platí Turecko za spolehlivého spojence, s nímž nikdy nebyly navenek žádné problémy a řádně plnil své závazky v rámci NATO. Turecko má nálepku civilizované, západně orientované, a stále ještě sekulární země. Přesto však hraje svoji vlastní hru a podporuje, mimo jiné, Islámský stát proti sekulárnímu (třebaže autoritářskému) režimu prezidenta Asada, útočí na kurdské bojovníky, kteří vzdorují džihádistům IS, podporuje palestinské hnutí Hamas a různé odnože Islámského bratrstva v Africe i na Blízkém východě. Nelze se tomu divit - Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje v podstatě vznikla spojením stran a hnutí se silným napojením na Muslimské bratrstvo a na jeho tureckou pobočku Milli Görüs.


Prezident Erdogan se dlouhodobě snaží ovlivňovat politické dění v Evropě, zasahovat, vměšovat se, klást si nároky - a vychází mu to. Např. v loňskému roce na Erdoganům nátlak schválila kancléřka Merkelová soudní stíhání televizního komika Jana Böhmermanna za údajné zesměšňování tureckého prezidenta. Tureckou menšinu v evropských zemích, zejména v Německu, vidí Erdogan jako svoji pečlivě budovanou kolonizační armádu. Turkové v EU by, dle jeho slov, měli mít co nejvíce dětí - a pak jim bude patřit budoucnost Evropy. Nadto hrozí, že znovu nechá do Evropy proudit statisíce muslimských migrantů.

Posílení moci posvěcené demokratickým procesem referenda je jen dalším dílkem do mozaiky. Co bude následovat? Další referendum, jehož prostřednictvím turečtí občané umožní odsuzovat Erdoganovy politické odpůrce k smrti? Lze to očekávat.

Máme zde zemi, která pod vedením svého prezidenta postupně demontuje sekulární politický systém a nevyhnutelně směřuje k nějaké formě teokratické totality, a zároveň se chová sebevědomě a výbojně vůči Západu - zatímco západní státy ji tvrdošíjně pokládají za svého partnera a spojence.

Tento pohled na Turecko je nutné přehodnotit:

Turecko je spíše soupeřem, nikoliv spolehlivým partnerem, s nímž bychom sdíleli hodnoty a cíle. Prezident Erdogan má cíle své vlastní - a lze se právem obávat, že jsou s hodnotami a cíli nositelů západní kultury v příkrém rozporu.
Místo toho se však vládci EU s Tureckem pokoušejí normálně jednat a ukazují svoji slabost a ohebnost. Turecká snaha vymoci si na EU výhody a speciální zacházení, třeba s použitím výhrůžek a vydírání migrační vlnou, nenachází na straně evropských politiků patřičnou odezvu. Jestliže lze Turecko pokládat za nově se etablujícího islamistického hegemona, západní země vůči němu projevují stejnou míru ustrašenosti, díky které se dříve staly tak silnými zeměmi Írán a Saúdská Arábie, v jejichž režii se dnes odehrává kulturní i násilný džihád islámských fanatiků vůči Západu.

Podobně lze pohlížet i na turecké členství v NATO. Jestliže je dnes Turecko kryptototalitním státem, na jakém principu lze jeho členství obhájit? Argumentace důležitou strategickou polohou vůči Rusku je podle mého názoru velmi slabá. Jestliže důvodem vzniku NATO byla snaha o zadržení mocichtivé a rozpínavé totalitní ideologie - tedy komunismu - čím lze obhájit členství země, která se sama začíná definovat totalitní ideologií - tedy v případě Turecka islamismem? Zůstane-li Turecko členem NATO, znamená to, že ostatní členské země jeho politické a ideologické ukotvení pokládají za přijatelné a jeho samého za spolehlivého vojenského spojence?

Co tedy znamená výsledek tureckého referenda pro nás, pro Českou republiku? Závěry jsou jednoznačné. Tlak Turecka vůči Západu a zejména slabé EU bude bezpochyby pokračovat se stále větší razancí a nekompromisním sebevědomím. Turecko se stane, po Íránu a Saúdské Arábii, dalším státem prosazujícím na mezinárodním poli islamismus jako životaschopný a progresivní politický směr, třebaže jeho cesta k islamismu a konkrétní politika bude nejspíš na první pohled civilizovanější, než co si představíme pod islamismem prosazovaným Saúdy nebo íránskými ajatolláhy.

Budeme-li i nadále členy EU, podílíme se tak automaticky i my na jakýchkoliv projevech appeasementu vůči turecké mocichtivosti, a zároveň je i vůči nám namířen turecký nátlak, aniž bychom byli schopni, proti politkům jako je Merkelová či Juncker, prosadit a obhájit opačný postoj. Kyselé ovoce ustrašené politiky EU tak nevyhnutelně sklidíme i my. Přibývá tím další pádný důvod k co nejrychlejšímu opuštění EU.

V případě našeho vztahu k Turecku v rámci NATO je to o něco složitější. Protože NATO je účelovým vojenským uskupením, nikoliv institucí s nějakými dlouhodobými politickými ambicemi, naše členství v NATO je určeno účelem jeho existence. A tedy si musíme položit otázku, zda členství v NATO zvyšuje naši obranyschopnost a zajišťuje nám bezpečí před případnou agresí zvenčí. Znamená NATO obranu západních hodnot před vojenským útokem nositelů hodnot opačných? Je třeba se obávat ruské rozpínavosti? A islámské rozpínavosti? A pokud nás má NATO chránit před případnou ruskou agresí, zatímco obrana před islamistickou agresí bude značně ztížena, vzhledem k tomu, že druhá nejsilnější armáda NATO podléhá islamistickým politikům, k čemu takové obranné společenství je?

Situace nabízí pouze dvě východiska: buď se podaří Turecko z NATO vyloučit, což je však velmi nepravděpodobné, vzhledem k jeho poloze vůči Rusku, nebo je načase naše vlastní členství v takovém svazku, v němž druhého nejsilnějšího člena představuje islamistická despocie, důkladně přehodnotit a znovu si spočítat všechna pro a proti.
Prezident Erdogan, jehož americký expert na islám Daniel Pipes charakterizuje jako "islamistu druhé generace, chytřejšího a dlouhodobě nebezpečnějšího než byl Bin Ládin", dobře ví, co chce, a pokud Západ neopustí svoji sebezničující politiku appeasementu vůči islamismu, nebude mu prakticky nic stát v cestě.

Politiku prezidenta vládnoucí nejsilnější armádou v této části světa a mezi jehož výroky patří např. "není žádný umírněný islám a radikální islám, je pouze islám", nebo "mešity jsou naše kasárny, minarety jsou naše bajonety, a věřící jsou naše armáda", pak dříve či později, pocítíme i sami na sobě.



[Akt. známka: 1,00] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.