(Podklad pro vystoupení organizované východočeskou pobočkou Strany svobodných občanů dne 18.3. 2014)

 

Dobrý večer, dámy a pánové,

možná se mnozí z vás domníváte, když jste si přečetli název mého vystoupení, tedy morálka a politika, že zde budu hovořit o tom, že by politici měli být morální, a jak zařídit, aby byli odolní vůči korupci. Mým tématem je ale úplně něco jiného, daleko důležitějšího a hlubšího.

Já si pokládám otázku, proč zastánci svobodné společnosti tvoří nepatrnou menšinu společnosti. Kladu si otázku, proč svoboda dlouhodobě prohrává, proč socialismus vítězí. Asi vás nemusím přesvědčovat, že ve svobodné společnosti nežijeme. Těm, kdo vědí, co je kapitalismus, nemusím zdůrazňovat, že kapitalismus zde nemáme, nikdy jsme neměli a nemá ho ani žádná západní země včetně Spojených států. Kapitalismus je společenský systém, kde jedinou funkcí státu je ochrana individuálních práv, což v praxi znamená, že stát zabezpečuje policii, armádu, justici a zahraniční politiku. Takový systém nemáme. Máme smíšenou ekonomiku, plnou ničivých a neustále narůstajících regulací a nesmyslných úřadů, a nemalá část hospodářství je stále ve státních rukou, počínaje firmou ČEZ a veřejným zdravotnictvím a školstvím konče. Náš stát, stejně jako všechny moderní státy Západní civilizace, neomezuje použití síly jen na obranu proti zlodějům, vrahům, defraudantům, vnějším agresorům a jiným násilníkům. Stát se stal gigantickou mašinérií zla, která pošlapává individuální práva dnes a denně, v masovém měřítku. Dnešní vlády samy iniciují násilí proti miliónům nevinných jednotlivců prostřednictvím nekonečného proudu iracionálních regulací a intervencí do všeho možného. V Evropě se tak děje s mohutným přispěním zločinné organizace zvané Evropská unie. Státy selhávají ve své funkci ochrany individuálních práv – naopak samy jsou největším ničitelem lidských životů. Ničením života samozřejmě nemyslím nezbytně ztrátu života v biologickém smyslu. Mám na mysli znemožnění člověku žít životem člověka jako volní, rozumové bytosti a odsouzení jej do stavu poslušného otroka jednajícího pod hrozbou násilí ztělesněného v existenci dlouhé řady nemravných a absurdních zákonů – a to bez ohledu na to, která politická strana je u moci. Střídání moci socialistických a konzervativních stran dnešních demokracií je poměrně marginální, nepodstatnou záležitostí. Jejich politické ideje – i když se navzájem v míře iracionality různí – nevybočují z rámce dominující kolektivistické filozofie. Jsou to etatistické ideje, které znamenají pošlapání práv člověka.

Náš zápas o svobodnou společnost jasně prohráváme, socialisté mají navrch. Vyhráli nejen poslední volby, vyhrávají již dlouhá léta a celá desetiletí. Nevyhrávají proto, že pravice má takové nebo makové korupční aféry, ani proto, že je vnitřně slabá a neumí přesvědčit voliče o svých myšlenkách. Vždy mě po volbách fascinuje, jak ti, kdo jsou poraženi, hledají chybu u sebe. A co voliči? Co když je problém hlavně u nich, a ne u těch, kdo jsou voleni? Možná, že bychom se primárně měli zabývat nikoli tou či onou politickou stranou nýbrž lidmi, kteří politiky volí. Když například Strana svobodných občanů nedosáhla v parlamentních volbách výsledku 20% ale jen 2,46%, je problém v programu a idejích, které strana hájí, nebo je problém u drtivé voličů, kteří mají kolektivistické myšlení? Odpověď je jednoznačná a jasná. Samozřejmě, že problém je u voličů. Světonázor, politické myšlení a sympatie voličů se nemění dle toho, jak na ně ta či ona strana působí. Myšlení voličů je dlouhodobě dáno jejich výchovou v mládí, jejich vzděláním, a v neposlední řadě je ovlivňují intelektuální autority, jimž naslouchají. Nezanedbatelnou roli hrají i média. Proč tedy svoboda prohrává?

Ekonomická věda sice již dávno prokázala, že svobodný trh a kapitalismus fungují, že přinášejí prosperitu – na rozdíl od socialismu a centrálního plánování, které přinášejí chudobu, stagnaci a útlak. Máme i řadu historických a do očí bijících příkladů kontrastu ekonomického úpadku socialismu proti prosperitě relativně svobodných společností. Stačí porovnat Západní a východní  Německo v druhé polovině 20. století , nebo jižní a severní Koreu dnes. Přesto lidé svobodný trh a ničím nespoutaný, opravdový kapitalismus odmítají. Proč?

Protože je postaven na jisté morálce, s níž mají lidé problém. Čím se totiž řídíme a co sledujeme, když si jdeme do obchodu cokoli koupit? Když si kupujeme chleba, děláme to proto, abychom podporovali naše zemědělce a pekaře, nebo abychom stimulovali ekonomický růst?  Ne, to je směšné, děláme to proto, že uspokojujeme své potřeby, sledujeme vlastní zájem, vlastní sobecký zájem. Sledujeme osobní soukromý prospěch, rozhodujeme se pro  kvalitní zboží za co nejnižší cenu.  A co dělají soukromé firmy? Soukromé firmy se řídí ziskovým motivem, sledují dlouhodobou maximalizaci zisku a bohatství pro své vlastníky. Chováme se čistě sobecky. Ano, svobodný trh a kapitalismus jsou postaveny na sobectví. To není žádná novinka, na to poukazoval už slavný Adam Smith koncem 18. století.

A co se nám odmalička vštěpuje do hlavy ohledně sobectví? No přece že sobectví je zlem, že dobrem je péče o druhé, a vrcholem ctnosti je sebezapření a sebeobětování. Potřeby druhých mají přednost před zájmem o sebe sama, před vlastními potřebami. Ušlechtilé je přece myslet na ostatní, nikoli na sebe. Během desítek či stovek let došlo k tak gigantickému překroucení a zmatení pojmů, že za sobce jsou považováni ti, kdo kradou, podvádějí, lžou a ostrými lokty porážejí ostatní a za svými sobeckými cíli  jdou i přes mrtvoly. Tradiční pojetí egoisty jako člověka, který myslí jen na sebe, nikdy nikomu nepomůže a bezohledně, na úkor ostatních, se dere za svým krátkodobým prospěchem, je fantastické a absurdní. Právě toto pojetí je gigantickým pojmovým podvodem, který vede lidstvo k odmítání sobectví. Pod tento pojem totiž lidé zahrnují bezohledné násilníky žijící na úkor ostatních ale zároveň i všechny bohaté kapitalisty, manažery a obchodníky, tedy lidi dobré vůle, kteří nezávisle přemýšlejí, sledují racionální zájem o sebe sama, jsou mimořádně produktivní a nijak ostatním nebrání chovat se stejně. Není divu, že s takto zničeným pojmem sobectví nechce mít nikdo nic společného, není divu, že lidé chtějí sobecký kapitalismus spoutat a tvrdě regulovat, aby tolik nesloužil soukromému prospěchu ale hlavně prospěchu veřejnému.

Proto od socialistů neslyšíte žádnou chválu trhu a kapitalismu. Mají plnou hlavu a pusu pojmů solidarita, sociální spravedlnost, sociální soudržnost a veřejný prospěch. A pamatujete si na heslo „Lidskost proti sobectví“, s nímž před lety sociální demokracie vedla svou kampaň? Společným jmenovatelem všech těchto sloganů je myšlenka, že kapitalismus je nespravedlivý. Všechny  tyto kolektivistické fráze  jsou apelem na sebezapření, obětování majetku ostatním, masívní přesun bohatství od více produktivních k méně produktivním, k regulaci veškeré ekonomické aktivity. Sobectví je přece zlem, a je třeba s ním bojovat. Opravdu je zlem?

A co je to ten veřejný prospěch, kterému bychom se měli obětovat? Veřejný prospěch je protipólem individuálnímu prospěchu. Záměrem této pojmové pasti není vyjádřit fakt, že z jisté hodnoty může odvozovat prospěch současně více lidí, nýbrž to, že kromě paralelně existujících individuálních prospěchů či neprospěchů každého jednotlivého člověka z nějaké věci existuje odděleně ještě nějaký jiný, vyšší, a nadřazený prospěch „pro společnost" jako celek. V případě, že něco není prospěšné pro jednotlivé lidi ale údajně je to „společensky prospěšné," dostává pak ona „společenská prospěšnost" přednost a individuální cíle je třeba jí podřídit, a to i násilím. To je však zcela absurdní. Pokoušet se přisuzovat prospěch nějaké entitě, která ve skutečnosti neexistuje a je pouze člověkem vytvořenou agregátní mentální abstrakcí, je kardinálním omylem. "Společnost" nebo jiný kolektiv jako celek logicky žádný prospěch mít nemůže, protože ho mohou mít jen jednotliví živí lidé. Takže obětovat svůj vlastní prospěch a racionální zájem "veřejnému prospěchu" ve skutečnosti znamená obětovat se individuálnímu prospěchu jiných lidí. Žádný "veřejný prospěch" neexistuje a existovat nemůže, toto spojení je jen nesrozumitelným shlukem písmen, doslova prázdným zvukem, který slouží k zašlapání všeho, co je dobré pro člověka sledujícího svůj vlastní život, člověka odvozujícího vlastní prospěch z plodů své práce a intelektuálního úsilí. Prospěch může mít jen živá bytost nikoli abstraktní pojem veřejnost. Žádná entita veřejnost, která by mohla mít prospěch, neexistuje. Veřejný prospěch figuruje všude tam, kde je potřeba potlačit individuální prospěch, tj. kde je třeba obětovat se ostatním. Všude kde se volí mezi individuálním prospěchem a veřejným prospěchem, dostává automaticky přednost veřejný prospěch.

Nebo další otrávený pojem. „Solidarita“. Ten se dnes hanebně zneužívá. Solidarita dnes již neznamená dobrovolnou akci odpovědných lidí schopných racionálního hodnocení svého okolí. „Solidaritou“ se dnes už nenazývá pomoc člověku, který se ocitl v mezní nouzové situaci, např. při požáru, úrazu, autonehodě a podobně.  Solidaritou se dnes nazývá násilné státní donucení člověka k systematickému obětování svého majetku. Chudí, nemocní a staří na něj údajně mají morální nárok. Opravdu? Potřeby ostatních mají přednost před potřebami vlastními?  V okamžiku, kdy „solidarita" má znamenat potřebu obdarovávaného a nikoli darujícího, darující přestává být člověkem a stává se obětním zvířetem, protože se nemá řídit svým racionálním hodnocením svého okolí ve svém vlastním existenčním zájmu, nýbrž požadavky a představami jiných.

Podstatné na tom všem je, že tyto ideje nejsou jen idejemi sociální demokracie nebo levicových stran. Cožpak ODS nebo TOP 09 nebo jakákoli jiná strana razantně odmítá a bojuje proti solidaritě a veřejnému prospěchu? Slyšeli jste, že by ODS či jiné strany zásadně filozoficky napadly tato morální východiska, o něž se levice explicitně a hlasitě opírá? Nikoli. Pravice totiž není opravdovou pravicí, nachází se pouze velmi mírně napravo od levice. Cituji z volebního programu ODS: „Solidarita není slovo vyhrazené levici, princip solidarity byl a je pro lidské společenství podstatný. Důležité místo má solidarita bohatých s chudšími, zdravých s nemocnými, bezdětných s těmi, kteří mají děti, mladých se starými, zaměstnavatelů se zaměstnanci. Některé životní situace vyžadují speciální úctu a podporu. Musíme pečovat o ty, kteří se o sebe postarat nemohou, zajistit lidem důstojné stáří a kvalitní lékařskou péči.“ Cituji z programových principů TOP 09: „Usilujeme o sociální soudržnost. A to jak o mezigenerační solidaritu, tak o solidaritu se slabými, nemocnými a handicapovanými.“

Solidarita, sociální spravedlnost, sociální soudržnost a veřejný prospěch. Jde o fundamentální morální ideje, které naprosto převládají v celé společnosti, jednoznačně dominují myšlení širokých vrstev občanů,  voličů všech stran, nepochybně i včetně voličů strany svobodných. A lidé budou vždy volit to, co považují za morální nikoli to, co přináší více svobody a prosperity. A v tomto smyslu je nutné si uvědomit, že levice vítězí právě proto, že je více konzistentní. Kolektivismus a sebeobětování je konzistentní s regulacemi, pošlapáváním práv a rozsáhlými transfery bohatství. Jak může mít práva ten, kdo se má obětovat? Jen si vzpomeňte, kolik zákonů či jiných předpisů je motivováno solidaritou, veřejným prospěchem či veřejným zájmem. Všude se apeluje na potlačení vlastního zájmu a na obětování vlastního majetku pro veřejný prospěch. Vždyť přece nesmíme být sobci a musíme se hlavně postarat o potřeby těch druhých. Naproti tomu kapitalismus a individualismus jsou založeny na sobectví. Kdokoli hájí svobodu a kapitalismus, a přitom mlčky přijímá nebo dokonce podporuje údajnou solidaritu, ten se chová velmi nekonzistentně. Vítězí ti, kdo jsou  konzistentní. Jsou-li kolektivismus a sebeobětování dobrem, socialismus musí vítězit, svoboda nemá šanci a jakékoli snahy hájit právo na majetek a svobodu jsou beznadějné. Přednost má solidarita, sociální spravedlnost, a veřejný prospěch. Je-li kapitalismus  sobecký a nespravedlivý, je-li individualismus a sobectví zlem, musí zastánci kapitalismu dlouhodobě prohrávat. Je ale sobectví opravdu zlem? Není na čase tuto premisu, kterou většina z nás považuje za naprostou samozřejmost, pořádně prověřit a znovu promyslet?

Sobectví znamená sledování vlastního zájmu, tedy sledování vlastního prospěchu. Kupuji chleba pro vlastní prospěch, chodím do práce pro vlastní prospěch, kupuji auto nebo počítač pro vlastní prospěch, chodím na procházky pro vlastní prospěch, čtu knihu pro vlastní prospěch, poslouchám hudbu pro vlastní prospěch, piju víno pro vlastní prospěch, čistím si zuby pro vlastní prospěch, chodím do sauny pro vlastní prospěch, jdu se známým na večeři do restaurace pro vlastní prospěch. Jedu se svou rodinou na víkend na turistiku do přírody pro vlastní prospěch. Vše co podporuje můj život, je mým prospěchem. Ubližuji tím ostatním? Neubližuji. Sobectví neznamená obětování druhých lidí sobě samému. Sobectví neznamená izolování se od ostatních, nýbrž naopak spolupráci a soužití s ostatními pro náš vlastní prospěch. Sobecky se chováme téměř neustále. Sobecká je i láska i přátelství, v obou případech spatřujeme a získáváme v druhém člověku pro sebe hodnotu. Racionálně pojímané sobectví je sledováním dlouhodobého prospěchu, nikoli krátkodobým rozmarem. Racionálně pojímané sobectví je tedy objektivně dobrem, protože podporuje náš vlastní život a vede ke štěstí. Spěchám, abych doplnil, že sobectví nijak nevylučuje skutečnou solidaritu, tedy pomoc ostatním v nouzi, a taková pomoc vůbec nemusí být sebeobětováním. Pomoc ostatním je ale otázkou okrajovou, v žádném případě není ústřední otázkou a meřítkem morálky. Proč? Protože život není neustálou plavbou na záchranném člunu a úkolem morálky je dát člověku návod jak má žít, nikoli jak má pomáhat žít ostatním. Aby mohl někdo někomu charitativně věnovat hodnoty, musí je nejprve vytvořit. Morálka nám říká jak hodnoty vytvářet, nikoli jak se jich zbavovat. Morálka je vodítkem pro každodenní normální život, nikoli pro mezní nouzové situace. A je především návodem pro jednotlivce a jeho vlastní život, nikoli  pro jeho vztahy k ostatním.

Za morální se dnes však nepovažuje to, co by každý člověk měl dělat, aby se svým úsilím staral o svůj vlastní úspěšný a šťastný  život. Morální údajně není to, co drtivá většina lidí dnes a denně dělá, aby dosahovala štěstí. Ale proč se za morální nepovažuje každodenní chození do práce, vydělávání peněz jako podnikatel nebo zaměstnanec? Proč se za morální nepovažuje obchodování s ostatními s cílem získávat hodnoty pro vlastní potěšení? Vždyť přesně toto je potřeba, aby se člověk nechoval jako parazit, aby spokojeně a úspěšně žil na tomto světě. A proto se tak lidé normálně chovají. A člověku zdaleka není odměnou za jeho úspěšné produktivní úsilí jen mzda nebo zisk. Každý normální člověk ví, jak hřeje pocit z úspěšné práce, z dobře zvládnutého úkolu. Člověk svou prací prokazuje především sám sobě, že je schopen žít na tomto světě, že je schopen efektivně jednat. Každý ví (alespoň implicitně), že hodnoty, které potřebujeme a z nichž máme užitek, je třeba vyrobit. Ví, že žít především znamená být schopen produkovat hodnoty. Onen dobrý pocit z vlastní úspěšné práce vůbec není náhodný. Je dokladem toho, že každý normální člověk, ať si to plně uvědomuje či nikoli, považuje produktivní a úspěšné jednání za dobro, za ušlechtilou věc, na níž spočívá jeho sebeúcta.

Proč se tedy jako dobro nevyzdvihuje schopnost produkovat ale charita, která je reakcí na něčí neschopnost a nemohoucnost, a tedy reakcí na nenormální situaci člověka? Proč se za dobro nepovažuje normální stav a normální produktivní chování, nýbrž řešení nouze ostatních? Vždyť řešit nouzi jinému může jen ten, kdo nouzi nemá, tedy ten, kdo musel vyrobit hodnoty, tedy ten, kdo úspěšně, správně, normálně a sobecky jednal. Aby bylo možné řešit okrajové mimořádné případy nehod, úrazů, katastrof  apod., jimiž může být člověk i při nejlepší vůli postižen, musejí nejprve všichni ostatní lidé nějakým žádoucím, tj. morálním způsobem jednat. Proč se za dobro nepovažuje toto jejich žádoucí jednání? Proč se naopak něco nežádoucího, neběžného a nenormálního musí někomu stát, a morálně oceněn je ten, kdo se v jeho prospěch vzdá svých vlastních hodnot? Vzdávat se získaných hodnot lze v nepodstatném množství, jen občas, nikoli systematicky a trvale a nikoli principiálně. Proč se tedy za měřítko morálky považuje to, co nemůže být principiálním vodítkem úspěšného a šťastného žití? Proč se kritériem morálky stalo vzdávání se hodnot a ne jejich vytváření?

Vysvětlení je jasné: vytváření hodnot pro vlastní život morálně nevyzdvihuje ten, kdo nepovažuje život a štěstí člověka za důležité a podstatné. Kdyby je za důležité považoval, kladl by si otázku, co život vyžaduje a podle toho by stanovil měřítko dobra. V žádném případě by ho nestanovil podle mimořádných a krajních situací, ale podle normálních okolností, v nichž člověk existuje. Obhájci sebeobětování a ti, kdo morálně vyzdvihují právě charitu, nemají totiž na mysli životy těch chudých, nemohoucích či nemocných. Kdyby je na mysli měli, nebránilo by jim to daleko výše vyzdvihovat a morálně oceňovat produktivní úsilí a úspěšnost. Nebránilo by jim to vedle nemohoucích a nemocných vidět především milióny produktivních, úspěšných a šťastných, těch, kteří se žádoucím způsobem chovají a vedou svůj život. Uctívači sebeobětování a vyzdvihovatelé charity nemají na mysli život, ale jeho zničení. Pomoc nemohoucím je jim nikoli cílem, nýbrž pouhým prostředkem k apelu na obětování těch schopných a produktivních.

Podívejme se nyní, jak z morálky racionálního egoismu, vyplývá správné pojetí státu a jeho funkce. Jakmile žijeme, potřebujeme a musíme se chovat tak, abychom svůj život podporovali, nikoli podkopávali. Abych žil jako člověk, potřebuji se řídit rozumem, a abych se jím mohl řídit, potřebuji, aby mi v tom nikdo nebránil. Existuje jediný způsob, jak člověku zabránit, aby jednal dle svého rozumového úsudku. Fyzická síla, jinými slovy násilí. Jedině fyzickou silou lze ochromit člověka a znemožnit mu racionální chování. A tím se dostáváme k politice a k pojmu stát.

Co je tedy pravým obsahem pojmu stát ? Co je rozlišujícím znakem politického rozhodování na rozdíl od soukromého individuálního rozhodování? Odpověď je evidentní. Fyzická síla. Stát je formou použití fyzické síly. To je jeden z jeho podstatných znaků, jeho definiční rys. Nevím, nakolik si lidé do důsledku uvědomují, že neexistuje žádné státní opatření či právní norma, jejichž prosazení by nebylo v konečném důsledku provedeno násilím. Jakýkoli akt státu, jehož prosazení by v konečném důsledku nebylo vynutitelné násilím, by byl nesmyslný a samozřejmě směšný.

Jaký je vztah násilí a lidského života? Odpověď musí vycházet z úlohy rozumu v lidském životě. Rozum je totiž klíčovým předpokladem lidského poznání reality a jednání. Aby člověk mohl žít, musí respektovat na něm nezávislou realitu, musí respektovat přírodní zákony. Musí se jistým způsobem chovat. Aby věděl, jak se má chovat, potřebuje realitu poznat a podle rozumového poznání jednat. Člověk potřebuje mít možnost řídit se při praktickém jednání závěry svého rozumu. Násilí ze strany ostatních (včetně státu) však znemožňuje řídit se vlastním úsudkem, znemožňuje chovat se podle vlastního rozumu. Fyzické násilí je v rozporu s funkcí rozumu a je tudíž proti lidskému životu. Je-li iniciováno (zdůrazňuji slovo "iniciováno"), je jednoznačně zlem.
Dobrem je pouze v případě, je-li použito v sebeobraně. A právě sebeobranné použití síly je důvodem existence státu. Jedinou morální funkcí státu je ochrana individuálních práv, tj. použití síly k obraně proti iniciaci násilí. Funkce státu tudíž spočívá v zajištění bezpečnosti, justice, obrany a zahraniční politiky.

Ze skutečnosti, že funkcí státu je použití násilí (byť za specifických okolností), vyplývá i nebezpečí jeho zneužití. Použitím státního donucení za jakýmkoli jiným než sebeobranným účelem se stát sám nutně stává iniciátorem násilí a jedná tedy v příkrém rozporu se svou morální funkcí, popírá účel své existence. Stát, který používá fyzickou sílu (tj. zákony) proti člověku, který nepoužil násilí, jedná naprosto stejně jako jakýkoli jiný zločinec. Pošlapává nezcizitelné právo člověka na život a svobodu. Místo vlády práva vládnou iracionální, nemravné zákony.
Když dnes oslovíte intelektuály s otázkou, co je to stát a jaké jsou jeho funkce, uslyšíte nepřeberné množství různých arbitrárních představ, ničím nepodložených vágních frází a klišé, ale jasného logického odvození a definice tohoto pojmu byste se sotva dočkali. "Každá ideologie má přece své pojetí státu, nemůžeme tedy jednoznačně říci, co stát je a co má dělat", řeknou vám. Jedno jediné správné pojetí státu a jeho funkcí prý neexistuje, je to věc politického konsenzu.

Nejde však zdaleka jen o pojem stát. Snad nejvíce překrucovaným a zneužívaným pojmem vůbec je pojem právo. Jeho pravým účelem je vymezení domény individuální volby, do které nesmí nikdo z vnějšku násilím zasahovat. Smyslem pojmu právo je ochrana člověka proti iniciaci násilí, proti násilnému vniknutí do oblasti jeho vlastního rozhodování o svém životě. Právo je definováno jako absence iniciace fyzického násilí vůči člověku. Logicky mohou a musí existovat jen tři práva. Právo na život, svobodu a majetek. Jsou vymezena negativně. Právo na život říká, že nikdo nesmí iniciací násilí ohrožovat život člověka, nikoli že ostatní jsou povinni zajistit člověku uchování jeho života. Právo člověka na majetek znamená nikoli povinnost ostatních obětovat člověku svůj majetek jako jeho nárok vůči ostatním, nýbrž zákaz brát člověku majetek, který je jeho. Pozitivní nároková interpretace práva obsahuje rozpor a je neslučitelná s právem na majetek, na svobodu a v konečném důsledku s právem na život. Právo na život, svobodu a majetek znamenají zákaz vměšování kohokoli do individuální volby, nikoli násilné donucení člověka k nějaké činnosti nebo poskytnutí služby jiným. Právo "na něco" znamená, že to "něco", co již mám, mi nikdo nesmí vzít, nikoli že mi něco, co nemám, někdo musí poskytnout. Pokud je právo na život falešně interpretováno tak, že ostatní jsou násilím donuceni zachovat nějakému jednotlivci život, je v témže okamžiku popřeno jejich právo na život.

Podle kolektivistické filozofie má člověk mít „právo“ na vzdělání, práci, zdravotní péči, bydlení, na informace apod. „Právo“ jednotlivce na vzdělání se interpretuje tak, že ostatní lidé jsou donuceni obětovat svůj majetek, a financovat jiným nákup jistého statku, např. vzdělávací služby. Tím se popírá právo na majetek a tudíž na život těch, kdo jsou donuceni k obětování svého majetku. Kolektivisté význam tohoto pojmu zneužívají prostě tak, že cokoli by si člověk přál mít, aby neměl pocit, že jeho životní úroveň je podprůměrná, na to má údajně právo. Ignoruje se, že hodnoty, kterých si člověk cení, musí být vytvořeny a zaslouženy, že nepadají z nebe.

Tzv. „sociální práva“ jsou přece věcí společnosti a státu, tvrdí kolektivisté. Říkají, že do určitých životních situací se člověk dostává bez vlastního zavinění, aby bezprostředně z této skutečnosti vyvodili oprávněnost státního zásahu. Mýlí se. I kdyby nějakou situaci jednotlivce nikdo nezavinil, ani on sám svou nedbalostí či iracionalitou, což se může stát, nelze z toho logicky vyvodit přenesení odpovědnosti za její řešení na ostatní jednotlivce. Přesto se běžně požaduje, aby část odpovědnosti za život jednotlivce nesla "společnost". To odporuje povaze lidské existence. Za řešení vlastní životní situace je od věku své dospělosti odpovědný v konečné instanci vždy jednotlivec. Neexistuje takový princip, jímž by se jeho vlastní konečná odpovědnost za svůj život dala logicky přenést na jiného člověka. Akceptuje-li svůj život (existenci), což člověk v každém okamžiku svého dospělého života implicitně činí, nese on sám v každém okamžiku svého života za jeho uchování konečnou odpovědnost. Tvrdit něco jiného by znamenalo dopustit se zásadního rozporu s realitou, kterého se kolektivisté dopouštějí. Pro ně je jednotlivec odvozenou součástí celku, bezcenným přívěškem organismu zvaného společnost, nikoli primární, autonomní reálnou bytostí, ze které je každý kolektiv pouze odvozenou myšlenkovou abstrakcí. Budeme-li argumentovat, že ve skutečnosti existují jen jednotliví, živí, dobrovolně spolupracující a obchodující lidé se svými jednotlivými soukromými cíli a zájmy a že společnost je odvozeným pojmem existujícím pouze v našem vědomí, odpoví nám kolektivisté hloupým klišé, o „atomizované společnosti", které jim slouží k zavržení individualismu a svobodné společnosti.

A co další pojmové pasti kolektivistů? Třeba „sociální spravedlnost“. Spravedlnost je termín, který nutně potřebujeme při hodnocení druhých a chování vůči nim. Potřebujeme vědět, zda k nim přistupujeme tak, jak si zaslouží. Spravedlnost tedy označuje soulad hodnocení člověka s tím, co si zaslouží. Hodnotíme-li jeho chování jako zlo, a přitom je ve skutečnosti dobrem, dopouštíme se nespravedlnosti. "Sociální spravedlnost" je úplným zničením smyslu pojmu spravedlnost. Cílem je propašovat do pojmu spravedlnost myšlenku sebeobětování člověka cizím lidem, kteří si jen proto, že jsou chudí, údajně zaslouží majetek ostatních. Proč si jej zaslouží? Čím si jej zaslouží? Tím, že jsou lidé, odpovídají kolektivisté. A z toho, že člověk je člověkem, plyne jeho morální nárok na majetek ostatních, ptám se? Člověk není hodnotou prostě proto, že je člověk. Hodnotou se stává tím, že se určitým způsobem chová. Je snad pro vás hodnotou podvodník, zloděj nebo diktátor nebo ekologický pseudovědec manipulující či ignorující fakta tak, aby jeho závěry posloužily příslušným politickým cílům? Jsou pro vás hodnotou vandalové, kteří ničí cizí majetek? Jsou pro vás hodnotou neonacisté, kteří se hrdě hlásí k odkazu Adolfa Hitlera?

Kolektivistům navíc nejde jen o dobrovolné obětování se ostatním, protože v jejich absurdním termínu „sociální zabezpečení“ se skrývá apel na to, že předání majetku chudým musí být organizováno a fyzickým násilím vynuceno společností, tj. státem. Pokud jsem tedy údajně „nespravedlivý“ a odmítám systematicky obětovat svůj majetek cizím lidem, o jejichž chování nic nevím, hodlají mě kolektivisté přimět k tzv. sociální spravedlnosti namířenou státní pistolí, které říkají „sociální politika“.

Mohl bych ještě dlouho pokračovat ve výčtu dalších takto zničených pojmů a v analýze dlouhé řady nebezpečných frází. Kolektivisté si svou iracionalitu, svůj kolektivismus, zpravidla vůbec neuvědomují. Drtivou většinu tvoří implicitní kolektivisté, kteří se jimi bezděčně stávají tím, že používají kolektivistické pojmy, fráze a slogany, aniž by důsledně analyzovali jejich obsah, a proto nemohou zjistit, jak jsou absurdní. (např. „veřejný prospěch“, „alokace ekonomických zdrojů společnosti", „státní korekce tržních nedokonalostí", „sociálně tržní hospodářství“ ,„optimalizace sítě státních a soukromých škol", „solidární veřejné zdravotní pojištění", vládní prorůstová politika", „posílení konkurenceschopnosti ekonomiky“, „snížení míry přerozdělování“, „parciální zájmy“ atd.).

Pojmový chaos se neomezuje jen na kolektivistická klišé. Neustále čelíme frázím typu „svět přece není černobílý“, „nic přece neplatí absolutně,“ nebo „to je sice hezká teorie, ale praxe je jiná“ nebo „nechme stranou ideologie a velká slova a věnujme se věcným problémům“, nebo „nechme té konfrontace a zkusme najít společnou řeč,“ nebo „žádná jednoduchá řešení neexistují“ nebo „každý se přece může mýlit“ atd. Lidé si zpravidla vůbec nejsou vědomi, že jde o přenašeče zhoubných filozofických idejí. Tyto a mnohé další fráze, klišé a pojmové pasti účinně paralyzují schopnost přesvědčování, schopnost identifikace a vylučování nesprávných názorů. Jsou jakýmsi neviditelným nástrojem k intelektuálnímu odzbrojení oponentů, k podrývání jejich sebevědomí a poznávací jistoty.

Nedáváme-li si práci s pojmy, snadno se dostaneme na scestí a bezděky tak přijmeme filozofická východiska našich oponentů. Asi se vám také již někdy stalo, že jste se s někým dostali do názorového sporu a dotyčný, jsa zahnán do úzkých, se nakonec uchýlí k odpovědi typu: „dobře, dobře, vy máte svůj názor, já mám svůj, mám na něj právo, nikdo přece není majitelem pravdy.“ Tím pro vás diskuse skončí, protože zmíněná fráze „nikdo přece není majitelem pravdy“ vás zcela odzbrojí. Pokud se však nad jejím obsahem zamyslíte, zjistíte, že ten, kdo ji použije, popírá sám sebe.

Co z toho všeho, co jsem doposud uvedl, vyplývá? Co musíme udělat, aby svoboda konečně převládla a zvítězila nad socialismem? Musíme správně používat pojmy a nenechat si vnucovat jejich mylný obsah. Musíme obhájit morálku egoismu a hrdě a sebevědomě odmítnout morálku altruismu a kolektivismu. Racionální politická ideologie samozřejmě musí vyzdvihovat a hájit svobodu, avšak nikoli jako primární a neredukovatelný axiom, jako fakt, který je evidentní a nepotřebuje zdůvodnění. Svoboda není primární. Nelze ji obhájit bez obhajoby rozumu a racionálního egoismu. Nelze hájit svobodu a zároveň s implicitním altruistickým apelem hlásat „veřejný prospěch“. Stejně groteskní je přesvědčovat lidi o svobodě a zároveň se ohánět destruktivní skeptickou frází „nikdo není majitelem pravdy“, kterou popíráme sami sebe. Beznadějně a prázdně rozpráví o svobodě ten, kdo se zříká vyhraněných morálních soudů, kdo ignoruje nezbytnou pojmovou a etickou bázi svobody. Ještě hůře si počíná ten, kdo se svobodu snaží stavět na mysticismu, skepticismu a degradaci lidského rozumu.

Svoboda je nezbytná. Je však nezbytným prostředkem, nikoli cílem. Je nástrojem k uplatnění logicky primární morální hodnoty – racionality. Primárně je třeba hájit rozum a racionalitu. Racionalita je primárním cílem a dobrem, které je nezbytně obsaženo ve všech ostatních ctnostech a je jejich integrovaným vyjádřením. Morální ctnosti, jakými jsou nezávislost myšlení, produkce materiálních hodnot, čestnost, spravedlnost nebo integrita jsou všechny projevem racionality. Aby je člověk mohl uplatňovat, musí být svobodný.

Osvobození člověka tedy nezačíná v politice. Je dlouhodobým a složitým zápasem za změnu v myšlení lidí, který je třeba vést především na poli filozofických idejí, v celé oblasti vzdělání, v literatuře a umění, v médiích. V politické oblasti boj končí.

Chceme-li odstranit socialistické regulace, nestačí poukazovat na to, že jsou neúčinné, že ekonomické a společenské problémy neřeší ale vytvářejí. Kritiku nelze omezovat jen na to, co je nebo není praktické. Někteří se dokonce nezmohou na nic víc než bezduché porovnávání naší země s jinými zeměmi, jako by příklady ze zahraničí měly být nějakým měřítkem správnosti té či oné politiky. To všechno jsou beznadějné přístupy. To, co nám nejvíce chybí, je sebevědomé a principiální morální hodnocení. Morální hodnocení není povýšeným a nepatřičným „kázáním o morálce“ ani snahou „řídit společnost“. Vždyť právě morální argumenty jsou tím nejdůležitějším, čeho se dnes v zápase s kolektivisty nedostává, jsou tím nejdůležitějším, co má sílu změnit myšlení a jednání lidí. Dokud neodmítneme nejhlubší morální premisy a cíle kolektivistů, budou jen dál a dál hledat další a nové nástroje, aby svých údajně ušlechtilých cílů dosáhli. Nestačí oponovat jim tím, že k dosažení svých cílů používají nepraktické prostředky, je třeba jim zdůrazňovat, že samotné jejich cíle jsou nemravné, protože morálka altruismu, na kterou apelují, je zlem.

Altruismus není označením pro dobrou vůli a velkorysost, pro schopnost člověka jednorázově pomoci člověku v mimořádných nouzových situacích. Altruismus je zásadně nezištným jednáním. Altruismus za dobro považuje obětování hodnot a prosadil se jen proto, že pojem egoismus se díky překroucení stal synonymem nelidskosti. Morálkou altruismu se nikdo důsledně neřídí. Každý, kdo chce žít, se jí musí neustále zpronevěřovat a unikat jí, pokud ji alespoň trochu považuje za své vodítko. Nikdo však nemá odvahu ji zásadně odmítnout a proto zůstává jakýmsi nedostižným „ideálem“, z jehož nedostižnosti se pak vyvozuje ničivý závěr, že člověk přece není a nemůže být dokonalý. Je nejvyšší čas říci, že tato morálka není ideálem, že je to nelidská morálka.

Altruismus požaduje a morálně vyzdvihuje obětování. A je jedno, zda obětování ostatních sobě nebo obětování sebe sama ostatním. Je to stále stejný princip, který říká: člověk se má obětovat, protože je to dobré, ušlechtilé. Lidé tudíž přijímání obětí nevnímají jako parazitismus či vysávání, tj. jako něco špatného, protože všichni, včetně vysávaných, považují obětování za morální, za správné. Při posuzování, kdo je a kdo není altruista, vůbec nejde o to, kdo je příjemcem podpor, kdo je „jenom“ obhajuje, a z koho jsou vysávány.

Většina altruistů je mezi normálními slušnými a produktivními lidmi, z jejichž daní se všemožné dávky a podpory či dotace financují, a kteří s nimi v principu souhlasí. Altruismus zdaleka není jen idejí voličů socialistických stran. Altruismus je přijímán téměř všemi lidmi, ať volí levici či pravici nebo nikoho. Vždyť i dlouhá řada významných liberálních a konzervativních myslitelů v dějinách se snažila a snaží hájit svobodu a kapitalismus na základě altruistických argumentů. Méně regulace a méně státu potřebujeme podle nich proto, aby se vytvořilo větší bohatství, z něhož budou nakonec mít prospěch i chudí. Ponecháme-li každého sobecky sledovat své cíle, říkal Adam Smith, povede nakonec „neviditelná ruka trhu“ k prosperitě všech. Jinými slovy ona neviditelná ruka nakonec přetaví neřestný egoismus jednotlivců ve „společenské dobro“, „veřejný prospěch“.

To je falešná altruistická a kolektivistická (a tudíž beznadějná) apologetika kapitalismu, nikoli jeho správná morální obhajoba. A proto je pravice zcela bezzubá, proto svět dlouhodobě směřuje k socialismu, proto éra Reagana či Thatcherové byla pouhou krátkodobou zajížďkou, marnou snahou zastavit socialismus. Socialismus vítězí, protože přímo a konzistentně vyplývá z altruistické morálky, kterou nikdo nezpochybňuje. Je pravda, že řada pravicově orientovaných lidí kritizuje sociální stát za to, že produktivní lidi příliš „vysává“, trestá úspěch a umožňuje parazitování. Jejich kritika je však falešná, kolektivistická. Argumentují, že se tím podrývá motivace lidí pracovat, brzdí ekonomický růst, zvyšuje veřejný dluh, snižuje „konkurenceschopnost ekonomiky“. Chtěli by jen méně podpor, více „adresné“ dávky a méně jejich „zneužívání“. Nenapadají však kolektivismus a sociální stát jako morální princip, nenapadají samotnou jeho podstatu, která vychází ze zvráceného altruistického předpokladu, že člověk má morální závazek sloužit potřebám druhých a obětovat se jim. Nenapadají nejhlubší morální základ existence sociálního státu a socialistických regulací právě proto, že altruismus, tj. sebeobětování, implicitně respektují jako nedotknutelnou morální normu a tudíž sociální stát přes všechny jeho nedostatky přijímají jako v jádru správný systém, i když se svých peněz (daní) vzdávají neradi. Ani jednou jsem neslyšel, že by se někdo z těchto povrchních kritiků levice odvolal na princip práva na majetek.

Socialisté, stejně jako nesocialisté, konzervativci či pragmatici všech odrůd (kteří všichni sdílejí altruistickou morálku), často tvrdí že sociální stát odstranit nemůžeme, protože chudí by se vzbouřili. Dobře si uvědomují, proč, a v soudobém altruistickém světě mají naprostou pravdu. Sociální bouře by vznikly, a to jen a právě proto, protože je přece potřeba bojovat za to, co je morální. Jen proto, že se dnes za morální považuje obětavost, cítí se všichni altruisté provinile, protože se obětují nedostatečně. Morálka je dnes na straně těch, kdo chtějí ještě více podpor, dávek, dotací a regulací, jež mají zajistit splnění nejrůznějších potřeb a přání různých skupin na úkor produktivních lidí. Proto se ustupuje socialistům a všemožným nátlakovým skupinám, které pod hanebným praporem „solidarity“ žádají stále více obětování.

Pokud by naopak drtivá většina lidí za dobro považovala (racionálně pojímané) sobectví, žádné bouře by nevznikly. Kdokoli by něco takového chtěl organizovat, byl by spravedlivě ostatními morálně odsouzen jako opovrženíhodný obhájce parazitů a ne soucitně omlouván jako „oběť sociálního vyloučení“. A pokud by se snad dokonce chtěl uchýlit k násilí, patřičně by se s ním naložilo jako s obyčejným zločincem.

Morálka skutečně je tou nejsilnější motivací chování a nejmocnější intelektuální zbraní. A proto zásadní důraz musíme směrovat na změnu morálky a na obhajobu rozumu. Jen ten je zdrojem poznání, že důsledný egoismus je dobrem a že důsledný altruismus je morálkou smrti a ne života.

Nakonec chci vymezit svou pozici vůči těm mým oponentům (chcete-li libertariánům), kteří sice souhlasí s kapitalismem, ale otázky morálky nepovažují za podstatné. Rozdíl mezi námi je propastný. Fundamentální omyl povrchních libertariánů tkví v jejich ignorování myšlenek, na jejichž základě se lidé chovají, a na jejichž základě si vytvářejí politické názory, tedy názory na správné společenské uspořádání. Libertarián prostě říká: chci svobodu, odmítám násilné donucování nevinných lidí, odmítám státní daňové a jiné násilí. Vůbec se nezabývá otázkou proč. Proč je správné chtít to, co chce libertarián, proč je správné odmítat to, co odmítá? Libertarián tvrdí, explicitně či implicitně, že morálka je individuální, subjektivní věcí každého člověka a nemá s politikou nic společného. Tím okamžitě zpochybňuje všechna svá tvrzení o tom, co chce a co odmítá. Je-li morálka subjektivní záležitostí, proč by ty jeho preference měly být správné? Socialisté a komunisté chtějí něco úplně jiného. Je dobrem to, co chce libertarián nebo to, co chtějí komunisti? A jak to víme? Má každý svou pravdu nebo je pravda jen jedna? Vzpomeňte si na slogan „nikdo není majitelem pravdy“. To všechno jsou fundamentální otázky, které libertarián ignoruje.

Kapitalismus je jediný morální společenský systém, protože jako jediný umožňuje lidem chovat se morálně tím, že jim zajišťuje svobodu jednat dle vlastního rozumového úsudku. Morálka racionálního sobectví vyplývá z podstaty a přirozenosti člověka jako volní bytosti, která se rozhodla žít. Dobro a zlo není subjektivní záležitostí. Jakmile jsem se rozhodl žít, musím se určitým způsobem chovat. To, co život podporuje je dobrem, to, co ho ničí, je zlem. Morálka egoismu je objektivně dobrem, protože rozumem odvozuje a definuje nejobecnější principy, jimiž se má člověk řídit, aby žil v souladu s přírodními zákony a úspěšně žil na tomto světě a nebránil ostatním dělat totéž. Morálka egoismu vyzdvihuje racionalitu, nezávislé myšlení, produktivitu, poctivost, spravedlnost a integritu. Dobro není věcí pocitu ani libovolných subjektivních představ. Dobro v politice není demokratickou výslednicí politických sil ve společnosti. I když se politická většina dohodne, že má člověk jíst hlínu a pít kyselinu sírovou, není to dobro, protože, to, co má člověk jíst a pít, aby podporoval svůj život, určují zákony reality a nikoli zákony státu a arbitrární přání voličů nebo poslanců. Stejně tak stát nemá dělat to, na čem se politická většina dohodne, že je takzvaně "veřejně prospěšné," nýbrž to, co je racionální, tj. to, co chrání práva člověka. A to práva racionálně interpretovaná, odvozená z morálky egoismu. Nikoli pseudopráva jako gumové nálepky na vše, co by si lidé prostě přáli mít. Pojem právo není ničím jiným než implikací dobra a morálky do oblasti politiky a státu.
Děkuji za pozornost.