Objektivismus vs. fantazie

(Tato reakce byla publikována v měsíčníku Mladých konzervativců Pravý
úhel č. 6/97)

Ve své reakci (PÚ 4/97) na přednášku doc.
Pavlíka (PÚ 3/97) jsem analyzoval některé jeho zásadní omyly. Ve svém
novém příspěvku (PÚ 5/97) Pavlík většinu svých fantastických překroucení pouze opakuje, ale některé jeho další myšlenky
vyžadují krátké odpovědi. Nebudu přitom objektivismus obhajovat odvolávkami na
filozofické autority, jak to neustále činí Pavlík, protože argumenty
z autority jsou logicky neplatné.

1) Ayn Randová nepovažuje objektivismus za
„filozofickou legitimizaci liberálních hodnot“, jak tvrdí Pavlík. Randová
filozoficky obhajuje primárně rozum (tj. schopnost člověka poznávat realitu),
teprve potom odvozuje etiku racionálního egoismu a teprve potom princip individuálních práv (včetně práva na svobodu).
Proto se fundamentálně liší od povrchních a vnitřně rozporuplných
libertariánských a konzervativních ideologií neschopných svobodu obhájit a tedy
ani v praxi politicky prosadit. Na rozdíl od těchto ideologií považuje
objektivismus za primární hodnotu
racionalitu, nikoli svobodu. Svoboda je pouze nezbytným předpokladem
racionality (tj. praktického uplatňování závěrů rozumu).

2) Ve své knize
uvádím, že „nezměnitelnost neznamená
že objekty reality nelze měnit na objekty jiné“ (str.39) (zvýraznil J.K.).
Pavlík mi však podsouvá přesný opak: „nezměnitelnost metafyzických entit
znamená, že objekty reality nelze měnit
na objekty jiné“ (zvýraznil J.K.). Proč mě Pavlík takto překrucuje?

3) Podle Pavlíka pojímám svobodu jako
„volbu vždy v souhlasu s nezměnitelnou identitou čili povahou
člověka“. Nic takového v mé knize není. Tvrdím, že svobodu potřebujeme
k tomu, abychom mohli prakticky jednat podle svého rozumu, tj. abychom
jednali (volili chování) v souladu s nezávislou realitou. Např. na
str. 58 uvádím: „Volit lze však správně nebo nesprávně. Jde o to volit správně.
Jde o to využít svobodu v souladu s nezměnitelnou metafyzickou
realitou, jde o to být racionální.“

4) Identita není
žádnou „projekcí myšlenkového
obsahu do věci samé“, jak tvrdí Pavlík. Identita jako fundamentální metafyzický
axiom je neoddělitelná od existence. Projekcí metafyzického axiomu identity do
myšlení (poznání) je logika, nikoli naopak. Identita je spojovacím článkem
metafyziky a epistemologie. Identita je metafyzickou bází logiky a nikoli arbitrárním
epistemologickým axiomem „promítajícím se do reality“.

5) Objektivistická
filozofie pojímá „podstatu“, podle které jsou objekty reality pojmově
klasifikovány, nikoli metafyzicky ale epistemologicky. Právě tím se objektivismus klíčově liší
od Aristotela a od naivního realismu obecně. Zde nejde o Pavlíkovo pouhé
nepochopení, nýbrž o jeho elementární neznalost objektivismu.

6) Objektivismus
nic netvrdí o „neměnnosti druhů“ či objektů, jak mu podsouvá Pavlík.
Objektivismus neříká, že věci se nemění ve věci jiné, nýbrž to, že v daný
okamžik je věc sama sebou (zákon identity) a její změna ve věc jinou je
projevem metafyzické příčinnosti (zákon kausality). Příčinnost je zákon
identity projevený v chování věcí.
Věc se nemůže chovat v rozporu se svou identitou.

7) Ve své knize
uvádím, že pojem „evoluce“ je nepodstatný. Uvádím to samozřejmě
v příslušném kontextu, tj. v kontextu politické filozofie když kritizuji konzervatismus, nikoli
v kontextu diskuse o biologickém vývoj druhů či jiném kontextu. Pan Pavlík
však kontext ignoruje. Pro politickou filozofii je relevantní to, že člověk je volní bytostí a zůstává jí. Biologickou
evoluci člověka (či jiných druhů) nijak nehodnotím ani nezpochybňuji. Dokud
však člověk bude volní, pojmovou bytostí, je objektivistická
filozofie platná a pravdivá. Ani
nikde netvrdím, že principy politické filozofie mají být prosazeny politickou
revolucí. Naopak říkám, že filozofie objektivismu se může prosadit jen
postupným dlouhodobým procesem změny myšlení lidí, přičemž jedním ze samozřejmých
důsledků jejího vlivu (na voliče) bude racionální praktická politika, která
povede k dosažení svobodné společnosti (tj. politické prosazení individuálních
práv).

8) Pavlík opovrhuje
objektivitou v pojetí Randové, aniž by její teorii pojmů znal, a ignoruje,
že podstatou objektivismu je objektivita
lidského poznání, racionálně pojímaná jako soulad volní tvorby a používání
pojmů s nezávislou realitou, kterou primárně identifikujeme našimi smysly.
Místo toho tvrdí, že „objektivace“ poznání dosáhneme na základě „konstituce intersubjektivně platných pojmů“
(zvýraznil J. K.). Za „objektivní“ tedy Pavlík považuje to, na čem se lidé
„intersubjektivně“dohodnou. Dohodnou-li se matematici na tom, že 2+2=7, je to
„objektivní“!!! Dohodnou-li se
lidé na tom, že pro věci, kterým dnes říkáme míč, lidská hlava a pomeranč, je
třeba vytvořit nový pojem, třeba „kulatina“, pak takto vytvořený pojem je
„intersubjektivně platným“ a tedy „objektivním“ poznáním!!!
Čím více lidí papouškuje stejný nesmysl, tím více se takový nesmysl stává „objektivním“ poznáním!!!

9) Pavlík argumentuje proti teorii pojmů
teorií jazyka. Teorie pojmů je však zásadně něco jiného než teorie jazyka.
Slovo totiž není ekvivalentem pojmu. Slovo je pouze smyslově vnímaným symbolem
pojmu a je završením (poslední fází) tvorby pojmu. Filozofie není lingvistika,
to jen postkantovský rozklad filozofie došel až tak daleko, že část filozofů –
poté co z filozofie vyloučili metafyziku, pak etiku a epistemologii –
považuje lingvistiku za své nejnovější útočiště.

10) Pavlík obhajuje Descartův argument o
neschopnosti člověka rozlišit svůj stav bdění (tj. skutečné vnímání reality) od
stavu snění či halucinace. Argument „ukradeného pojmu“ (stolen concept
fallacy), kterým Randová Descarta oprávněně odmítla, Pavlík nepřijímá, protože
„sen“ a „realita“ jsou prý „předvědecké“ či „předfilozofické“ pojmy, na které
nelze argument „ukradeného pojmu“ aplikovat. Pavlík se mýlí. Třídění pojmů na
„předvědecké“ a „vědecké“ je v tomto kontextu absurdní. Pojem buď platný
je či není. Pojmy sen i realita jsou
platnými pojmy. Omyl „ukradeného pojmu“ je aplikovatelný na jakékoli platné pojmy. Pavlík nemůže
nijak uniknout skutečnosti, že pojem sen nemohl nikdy vzniknout, kdyby člověk
nebyl (automaticky) schopen rozpoznat stav svého bdění. Pavlík (společně
s Descartem) totiž implicitně požaduje, aby člověk „dokázal“ své vědomí
reality (stejně jako např: dokaž, že vidíš!). To je samozřejmě absurdní,
protože pojem „dokazovat“ obsahuje již v sobě implicitně platnost axiomů
existence, vědomí a identity. Pavlík ani
Descartes ani nikdo jiný nemůže platnost smyslového poznání zpochybnit.

I „sbíhaní“ kolejí
v dálce i „lámání“ hole ve vodě jsou normální jevy, pokud si konečně
uvědomíme, že smyslové ústrojí je takové jaké je a je součástí na nás nezávislé
reality. Nejde o zrakový klam.
„Klam“ je to podle všech, kdo by rádi viděli realitu podle svého přání (primát vědomí nad metafyzickou
realitou) – všech, kdo by chtěli „vyskočit“ z identity svého smyslového
ústrojí a poznávat ničím, tj nebýt si vědom reality vůbec. Jakýkoli pokus o
zpochybnění platnosti smyslového
poznání není ničím jiným než gigantickou „krádeží pojmů“.

11) Sotva může být něco dále od pravdy, než
tvrzení, že objektivismus považuje „uchování pouhého života jako biologické
existence za nejvyšší účel lidského konání“, jak hlásá další obludná Pavlíkova
fantazie. Z ničeho, co jsem
ve své knize napsal, takový nesmysl nevyplývá. Život jako konečná (ultimate)
hodnota, kterou jsou všechny ostatní hodnoty měřeny, znamená život člověka
v souladu se svou identitou (tj.
využívajícího svou volní schopnost) –
nikoli biologickou existenci člověka, který je iniciací vnějšího fyzického
násilí (ze strany ostatních lidí, resp. státu) redukován do stavu obětního
zvířete. Právě ten, kdo obětování vlastního života „kolektivním hodnotám“
považuje za přirozeně existující „smysl života“ (viz pan Pavlík), redukuje
člověka na zvíře obětované „veřejnému prospěchu“. Kdyby Pavlík nekradl pojmy na
každém kroku, nemohl by vyslovit takový nonsens jako „obětování vlastní
existence ve jménu transcendentních či kolektivních hodnot“. Pojem hodnota
bezprostředně a klíčově závisí na pojmu život, a mimo život nedává žádný smysl. Stává se jen prázdným
zvukem mystické a kolektivistické rétoriky. Umísťovat hodnotu mimo rámec
existence je řvavým pojmovým rozporem. Jediným konzistentním chováním člověka,
který tvrdí, že hodnoty hledá mimo existenci (tj. v neexistenci !) resp. někde v „transcendentnu“, je zavřít ústa a okamžitě spáchat sebevraždu. To myslím zcela vážně, bez sebemenší nadsázky.

Právě
z klíčového vztahu pojmů hodnota
a život vyplývá objektivita „sollen“
(morálky) ve vztahu k „sein“ (existenci). Identita člověka nezbytně vyžaduje
odpovídající morálku. Volní atribut člověka a jeho schopnost poznávat realitu
vyžadují etiku racionálního egoismu.

******

Pavlík opakovaně
prokázal elementární neznalost objektivismu Ayn Randové. Nazval svůj příspěvek
„předběžné kritické poznámky“ a vztáhl jej k myšlenkám, o nichž téměř nic
neví. Tyto poznámky, které já nazývám pustou fantazií a pouhou filozofickou
„exhibicí“, jsou nejen „předběžné“ ale hlavně bezcenné. Cenu mají jen argumenty
založené na seriozní znalosti.
„Předběžnost“ – natož veřejně vyjádřená – ve filozofii nikoho nezajímá.

1 Komentář k "Objektivismus vs. fantazie"

  1. Všechny odkazy na měsíčník Mladých konzervativců Pravý úhel jsou nefunkční. Myslím že nedostupnost argumentů druhé strany – činí polemiku poněkud jednostrannou. 🙂

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*