Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: "Solidarita" "Sociální politika" státu vs. individuální práva člověka
Vydáno dne 18. 02. 2000 (čteno 14772×)

Jiří Kinkor

(Referát přednesený na semináři "Tržní hospodářství a sociální politika" pořádaný Mladými konzervativci dne 18.10. 1997)


Představte si, že vám někdo drží u hlavy pistoli a požaduje peníze. Myslím, že v takovém případě je pro vás celkem bezvýznamné, o jaký druh pistole se jedná a jakou má ráži. Nezajímá vás, zda útočníkem je usměvavý blonďák nebo zamračený brunet. Jste nevinen, a jde vám především o to, že na vás někdo páchá násilí, ačkoli jste k němu nezavdal sebemenší příčinu.

Stejně tak rozsah, metody či způsoby, jakými stát provádí tzv. sociální politiku mě příliš nezajímají. Nikdy nebyly a nebudou mým primárním tématem. Já se především ptám, proč vůbec existuje a z jakých kořenů vyrůstá ono zlo oblečené do absurdního pojmu "státní sociální politika". Já se ptám, čím se provinil člověk, kterému státní železná pěst konfiskuje majetek a v sametových rukavičkách jej předává jiným lidem. Podat jasnou a logickou odpověď na tyto otázky je cílem mého příspěvku. Není-li Vám moje paralela mezi útočícím zločincem a tzv. sociální politikou státu srozumitelná v tuto chvíli, doufám že na konci mého vystoupení bude zřejmá.

Cílem tzv. sociální politiky státu je zajistit, aby člověk obětoval svůj majetek jiným a orientoval své chování na prospěch jiných lidí, z nichž navíc drtivou většinu nezná a ani znát nemůže. Prostředkem k tomuto cíli je stát. V tomto okamžiku vznikají dvě klíčové otázky. Zaprvé, zda samotný cíl této politiky je správný a morální. Zadruhé, zda zmíněný prostředek k jeho dosažení je správný a morální.

K hodnocení tzv. sociální politiky se cítí být oprávněna řada disciplín. Zejména ekonomie prostřednictvím své absurdní teorie blahobytu, dále pak třeba sociologie nebo politologie. Ve skutečnosti však jedinou vědou, která je k logickému odvození oprávněnosti či neoprávněnosti existence sociální politiky kompetentní, je filozofie. Pouze filozofie je oprávněna k odvození racionálních a morálních funkcí státu. Pouze etika (tzn. filozofie morálky) a z ní vyplývající politická filozofie je kompetentní odvodit a říci, co je dobro a co je zlo. Pouze etika je oborem, který je oprávněn odvozovat normativní soudy. Hodnocení cíle tzv. sociální politiky, které je samozřejmě primární otázkou, teď prozatím odložíme a budeme se věnovat nástroji, tzn. státu.

Nástroj "sociální politiky" - stát

Co je obsahem pojmu stát? Co je podstatou státu? Jaký je např. rozdíl v tom, když někomu darujeme peníze či jinou hodnotu na základě svého vlastního soukromého rozhodnutí a když mu je poskytuje stát? Co je rozlišujícím znakem politického rozhodování na rozdíl od soukromého individuálního rozhodování? Odpověď je evidentní. Fyzická síla. Stát je formou použití násilí. To je jeho podstata, jeho definiční rys. Právě proto je dnes stát používán k tomu, aby jistí lidé dostali od jiných peníze, kterým je stát pod hrozbou násilí sebere. Jiný důvod účasti státu není. Pouze násilí. Kdyby lidé dávali stejné množství peněz jejich stávajícím příjemcům dobrovolně, nikoho by nenapadlo angažovat v této záležitosti stát. Zda je morální, aby člověk dobrovolně obětoval svůj majetek cizím lidem, ať jsou jakkoli chudí, je otázka, na kterou - jak jsem dříve slíbil - odpovím později. Nyní se vraťme ke státu. Nevím, nakolik si lidé do důsledku uvědomují, že neexistuje žádné státní opatření či právní norma, jejichž prosazení by nebylo v konečném důsledku provedeno násilím. Jakýkoli akt státu, jehož prosazení by v konečném důsledku nebylo vynutitelné násilím, by byl nesmyslný a samozřejmě směšný.

Jaký je vztah násilí a lidského života? Odpověď musí vycházet z úlohy rozumu v lidském životě. Rozum je totiž klíčovým předpokladem lidského poznání reality a jednání. Aby člověk mohl žít, musí respektovat na něm nezávislou realitu, musí respektovat přírodní zákony. Musí se jistým způsobem chovat. Aby věděl, jak se má chovat, potřebuje realitu poznat a podle rozumového poznání jednat. Člověk potřebuje mít možnost řídit se při praktickém jednání závěry svého rozumu. Násilí ze strany ostatních však znemožňuje řídit se vlastním úsudkem. Fyzické násilí je v rozporu s funkcí rozumu. Paralyzuje úlohu rozumu a je proti lidskému životu. Je-li iniciováno (zdůrazňuji slovo "iniciováno"), je jednoznačně zlem.

Vyvstává tedy otázka, zda samotná existence státu (jako nástroje násilí) je morální. Odpověď zní ano. Donucení silou, jako forma lidské interakce, je totiž v jednom případě nezbytnou podmínkou přežití, a v tom případě je dobrem. A to tehdy, je-li fyzická síla reakcí na iniciaci násilí. Proti násilí totiž nelze uplatnit rozum a přesvědčování. Lze se o to zpočátku pokusit, avšak jako princip je takový přístup iracionální. Není-li útočící strana schopna přijímat od druhé strany argumenty či s nimi polemizovat a pokračuje ve fyzickém útoku, neexistuje pro napadenou stranu jiný způsob sebeobrany než obrana silou. Nepoužít síly jako odpovědi vůči násilí za žádných okolností, tj. principiální zřeknutí se sebeobranného použití síly, znamená zřeknout se vlastního života a učinit se obětí ostatních.

Použití síly, i když jde o sebeobranu, nelze založit na arbitrárním soudu napadeného. Použití síly, má-li sloužit ke skutečné ochraně lidského života a majetku, je třeba objektivizovat, tj. přesně vymezit, co je iniciace násilí, a kdo, za jakých okolností a jakým způsobem může sílu v sebeobraně použít. Nástrojem objektivizace sebeobranného použití síly je kolektivní (politické) rozhodování - stát. Ponechání použití násilí na soukromém individuálním rozhodování znamená ignorovat možnost iracionálního a arbitrárního jednání člověka, tj. ignorovat identitu člověka, jako volní bytosti, která se může mýlit. Absence státu (anarchie) by byla popřením existence a identity člověka.

Jedinou morální funkcí státu je ochrana individuálních práv, tj. použití síly k obraně proti iniciaci násilí. Funkce státu spočívá v zajištění bezpečnosti, justice, obrany a zahraniční politiky.

Ze skutečnosti, že funkcí státu je použití násilí (byť za specifických okolností), vyplývá i nebezpečí jeho zneužití. Použitím státního donucení za jakýmkoli jiným než sebeobranným účelem se stát sám nutně stává iniciátorem násilí a jedná tedy v příkrém rozporu se svou morální funkcí, popírá účel své existence. Stát, který používá fyzickou sílu (tj. zákony) proti člověku, který nepoužil násilí, jedná naprosto stejně jako jakýkoli jiný zločinec. Pošlapává nezcizitelné právo člověka na život a svobodu. Místo vlády práva vládne iracionální zákon.

Právě toto naneštěstí činí moderní státy, a to v gigantickém měřítku. Neomezují použití síly na obranu proti těm, kdo ji používají jako první - tj. proti zlodějům, vrahům, defraudantům a jiným násilníkům. Dnešní vlády samy iniciují násilí proti nevinným jednotlivcům prostřednictvím nekonečného proudu devastujících iracionálních regulací a intervencí do všeho možného. Existence tzv. sociální politiky je jen jedním z nejkřiklavějších příkladů. Státy fatálně selhávají ve své funkci ochrany individuálních práv - naopak samy jsou největším ničitelem lidských životů. Ničením života samozřejmě nemyslím nezbytně ztrátu života v biologickém smyslu. Mám na mysli znemožnění člověku žít životem člověka jako volní, rozumové bytosti a odsouzení jej do stavu poslušného otroka jednajícího pod hrozbou násilí ztělesněného v existenci dlouhé řady nemravných a absurdních zákonů. Tolik ve stručnosti moje odpověď na otázku, zda stát je racionálním a morálním nástrojem k dosažení cíle tzv. sociální politiky.

Pojmový chaos

Co umožňuje státům něco takového dělat? Především smýšlení voličů samotných a zejména intelektuální elity. Lidé snadno podléhají zneužitým pojmům, obhajobě prázdných klišé, skrytým fundamentálním rozporům v argumentaci dnešních filozoficky neblaze ovlivněných intelektuálů (mám-li je charakterizovat velmi zdvořile), z nichž se samozřejmě rekrutuje i politická reprezentace. Čím vším se vlastně obhajuje tzv. sociální politika a kde se vůbec vzal tento název?

Pojem "sociální" má ekvivalent a zřejmě i původ v německém sozial a anglickém social. Tato cizí slova však mají kromě významu "sociální" také význam, kterému v češtině odpovídá pojem společenský. Zatímco pojem společenský znamená týkající se společnosti či společenského jevu a nemá žádný morální obsah (např. společenské vědy, společenský vývoj, společenské dění, atd.), pojem "sociální" je produktem kolektivisticko-altruistické filozofie. Nese jasný morální imperativ a ztělesňuje kolektivistické pojetí člověka. Ve všech spojeních jako "sociální politika," "sociální síť," "sociální únosnost," "sociální péče," "sociální rozměr," apod. vyjadřuje jednak chápání jednotlivce jako podřadné součástky odvozené z primární entity "společnost," jako závislý prvek nadřazeného organismu, za který považují společnost, a z toho vyplývá apel na obětování jednotlivce společnosti, která údajně má své separátní cíle nadřazené cílům individuálním. Pojem "sociální" je nositelem ideje, že životní úroveň člověka - protože je jen odvozenou součástkou celku - se automaticky stává záležitostí společnosti, tj. odpovědností a závazkem ostatních jednotlivců. Pojem sociální - kromě použití v neutrálním významu společenský - je daleko nejčastěji frekventován jako nosič morálního apelu na obětování vlastního majetku člověka jiným a orientace života na prospěch jiných. Nevyjadřuje pomoc člověka člověku v nouzových situacích nýbrž fundamentální přijetí odpovědnosti za život jiných lidí na úkor života vlastního. Ve spojení s pojmem politika je pojem "sociální" obhajobou iniciace státního fyzického násilí vůči nevinným lidem. V soudobém pojmovém chaosu si většina lidí s termínem "sociální" spojí myšlenku humanity a solidarity. Po chvíli přemýšlení si člověk uvědomí, že k oné "humanitě" jej kolektivisté hodlají povzbudit namířenou státní pistolí.

Podívejme se dále na jiné pojmy, které jsou ve skutečnosti ještě mnohem sofistikovanější a nebezpečnější zbraní kolektivistické argumentace a rétoriky než relativně nevinný pojem "sociální." Mám samozřejmě na mysli zejména ono bizarní spojení "veřejný prospěch" v jeho četných mutacích jako "společenské blaho," "prospěch pro společnost" apod. Záměrem této pojmové pasti není vyjádřit fakt, že z jisté hodnoty může odvozovat prospěch současně více lidí, nýbrž to, že kromě paralelně existujících individuálních prospěchů či neprospěchů každého jednotlivého člověka z nějaké věci existuje odděleně ještě nějaký jiný, vyšší, a nadřazený prospěch "pro společnost" jako celek. V případě, že něco není prospěšné pro jednotlivé lidi ale údajně je to "společensky prospěšné," dostává pak "společenská prospěšnost" přednost a individuální cíle je třeba jí podřídit (i násilím). To je zcela absurdní. Pokoušet se přisuzovat prospěch nějaké entitě, která ve skutečnosti neexistuje a je pouze člověkem vytvořenou agregátní mentální abstrakcí, je kardinálním a životunebezpečným omylem. "Společnost" nebo jiný kolektiv jako celek logicky žádný prospěch mít nemůže, protože ho mohou mít jen jednotliví živí lidé. Takže obětovat svůj vlastní prospěch a racionální zájem "veřejnému prospěchu" ve skutečnosti znamená obětovat se individuálnímu prospěchu jiných lidí. Žádný "veřejný prospěch" neexistuje a existovat nemůže, toto spojení je jen nesrozumitelným shlukem písmen, doslova prázdným zvukem, který slouží k zašlapání všeho, co je dobré pro člověka sledujícího svůj vlastní život, člověka odvozujícího vlastní prospěch z plodů své práce a intelektuálního úsilí. Moderní civilizace však od člověka očekává něco jiného než primární zájem o svůj život a odpovědnost za jeho uchování. Od člověka se čeká obětování, sebezapření, intelektuální pokora, sebeponižování. To se dnes - více či méně explicitně - hlásá jako "ušlechtilá" morálka. Morální kredit se úspěšným a bohatým nepřiznává proto, že se jimi stali na základě vlastní práce a úsilí motivovaného vlastním prospěchem, nýbrž jen tehdy, pokud své bohatství alespoň částečně obětují - a teď to přijde - "veřejnému prospěchu,"a podle toho jak upřímně dokáží hovořit o ušlechtilosti altruismu. Je to opravdu ušlechtilá morálka? K tomu, jak jsem řekl, se později vrátím.

A co další pojmové pasti kolektivistů? Např. tzv. "sociální práva" - na vzdělání, zdravotní péči a pomoc v nouzi? Tyto záležitosti jsou přece věcí společnosti a státu, tvrdí kolektivisté. Argumentují, že do určitých životních situací se člověk dostává bez vlastního zavinění, aby bezprostředně z této skutečnosti vyvodili oprávněnost státního zásahu. Mýlí se. I kdyby nějakou situaci jednotlivce nikdo nezavinil, ani on sám svou nedbalostí či iracionalitou, což se může stát, nelze z toho logicky vyvodit přenesení odpovědnosti za její řešení na ostatní jednotlivce. Přesto se běžně požaduje, aby část odpovědnosti za život jednotlivce nesla "společnost." To odporuje povaze lidské existence. Za řešení vlastní životní situace je od věku své dospělosti odpovědný v konečné instanci vždy jednotlivec. Neexistuje takový princip, jímž by se jeho vlastní konečná odpovědnost za svůj život dala logicky přenést na jiného člověka. Akceptuje-li svůj život (existenci), což člověk v každém okamžiku svého dospělého života implicitně činí, nese on sám v každém okamžiku svého života za jeho uchování konečnou odpovědnost. Tvrdit něco jiného by znamenalo dopustit se obludného rozporu s realitou, kterého se kolektivisté dopouštějí. Pro ně je jednotlivec odvozenou součástí celku, bezmocným přívěškem organismu zvaného společnost, nikoli primární, autonomní reálnou bytostí, ze které je každý kolektiv pouze odvozenou myšlenkovou abstrakcí. Na tvrzení, že ve skutečnosti existují jen jednotliví, živí, dobrovolně spolupracující a obchodující lidé se svými jednotlivými soukromými cíli a zájmy a že společnost je odvozeným pojmem existujícím pouze v našem vědomí, reagují kolektivisté hloupým klišé, o "atomizované společnosti," kterou odmítají. Asi jako kdyby vás, každého jednotlivce, v obchodě prodavač odmítl obsloužit s odůvodněním, že on nerozeznává žádné "atomizované" zákazníky, a že obsluhovat bude jen "klientelu."

Vraťme se však k pojmu právo. Tento pojem je snad nejvíce překrucovaným a zneužívaným pojmem vůbec. Jeho pravým účelem je vymezení domény individuální volby, do které nesmí nikdo z vnějšku násilím zasahovat. Smyslem pojmu právo je ochrana člověka proti iniciaci násilí do oblasti jeho vlastního rozhodování o svém životě. Právo je definováno jako absence iniciace fyzického násilí vůči člověku. Logicky mohou a musí existovat jen tři práva. Právo na život, svobodu a majetek. Jsou vymezena negativně. Právo na život říká, že nikdo nesmí iniciací násilí ohrožovat život člověka, nikoli že ostatní jsou povinni zajistit člověku uchování jeho života. Právo člověka na majetek neznamená povinnost ostatních obětovat člověku svůj majetek jako jeho nárok vůči ostatním, nýbrž zákaz brát člověku majetek, který je jeho. Pozitivní nároková interpretace práva je kontradiktorní a neslučitelná s právem na majetek, na svobodu a v konečném důsledku s právem na život. Právo na život, svobodu a majetek znamenají zákaz vměšování kohokoli do individuální volby, nikoli násilné donucení člověka k nějaké činnosti nebo poskytnutí služby jiným. Právo "na něco" znamená, že to "něco," co již mám, mi nikdo nesmí vzít, nikoli že mi něco, co nemám (nebo nejsem schopen uchovat), někdo musí poskytnout. Pokud je právo na život falešně interpretováno tak, že ostatní jsou násilím donuceni zachovat nějakému jednotlivci život, v témž okamžiku je popřeno jejich právo na život.

Podle kolektivistické filozofie má člověk mít "právo" na vzdělání, práci, zdravotní péči, bydlení apod. "Právo" jednotlivce na vzdělání se interpretuje tak, že ostatní lidé jsou donuceni obětovat svůj majetek, a financovat jiným nákup jistého statku, v tomto případě vzdělávací služby. "Právo" na práci se zase chápe tak, že někdo je donucen nabídnout člověku zaměstnání. V obou případech jde o flagrantní popření práva na majetek a tudíž práva na život těch, kdo jsou donuceni k obětování svého majetku. Kolektivisté význam tohoto pojmu zneužili prostě tak, že cokoli by si člověk přál mít, na to má údajně právo. Že hodnoty, kterých si člověk cení, musí být vytvořeny a zaslouženy, že nepadají z nebe– se úplně ignoruje. To, že člověk existuje, není žádná jeho zásluha. To k získání hodnot nestačí.

Míra zneužívání pojmu právo překonává všechny představitelné meze mentálního úpadku. Nevěříte-li, přečtete si zprávu komise OSN pro takzvaná "lidská práva", která je citována v HN, 9.9. 1997. Tam se poukazuje na chudou Afriku, kterou prý ovládají hospodářské mocnosti a jejich působení v Africe představuje "opravdový zdroj masivních a hrubých porušování ekonomických, sociálních a kulturních práv," což by mělo být postihováno jako zločin proti lidskosti. Jako příklad tohoto "zločinného nelidského chování" bohatých zemí se uvádí to, že trvají na splácení dluhů z poskytnutých úvěrů. Co navrhují tzv. experti ze slavné OSN ve své zprávě? Aby se 20% nejbohatších zemí zřeklo 20% svých příjmů a nasypalo je do Afriky. Raději se zdržím komentáře a přejdu k dalšímu otrávenému pojmovému lízátku, které nám kolektivisté nabízejí.

Jde o pojem "solidarita." Také ten se dnes hanebně zneužívá. Solidarita dnes již neznamená dobrovolnou akci odpovědných lidí schopných racionálního hodnocení svého okolí. Solidarita není již jen autentickým projevem dočasné pomoci člověku, aby překonal bezpráví ze strany ostatních či jeho dočasná podpora v zápase s přírodním živlem, jako tomu bylo v průběhu záplav na Moravě v roce 1997. Tzv. "občanskou solidaritou" se dnes nazývá také násilné donucení člověka k obětování svého majetku. Chudí, právě proto že jsou chudí, na něj údajně mají morální nárok. Opravdu?

Všeobecné zneužívání pojmu "solidarita" v souvislosti s tzv. státní sociální politikou spočívá zaprvé v tom, že tento pojem nelze se státem vůbec spojovat, protože solidarita obsahuje jako svůj základní znak dobrovolnost, kdežto jedním z definičních znaků státu je násilí. Pokus o spojování solidarity se státem je křiklavým rozporem. Kolem moderní interpretace pojmu solidarita se odehrává však ještě další a snad ještě hlubší zmatení. Ti, kdo obhajují tzv. "povinnou solidaritu," k níž má pravá solidarita údajně být jen doplňkem, totiž tvrdí, že dobrovolná solidarita - kdyby byla ponechána sama o sobě - by nedosáhla potřebných rozměrů. Potřebných pro koho? To je otázka, na kterou zcela falešně odpovídají, když tvrdí, že pro obdarovávané. Koncept solidarita totiž vůbec neoznačuje potřebu obdarovávaného. Je především výrazem potřeby dobrovolného dárce někomu konkrétnímu pomoci. Je to vlastní zájem, cíl či potřeba dárce. Jen on a nikdo jiný hodnotí, co si obdarovávaný podle něj zaslouží. V okamžiku, kdy by "potřebná solidarita" měla znamenat potřebu obdarovávaného a nikoli darujícího, darující přestává být člověkem a stává se obětním zvířetem, protože se nemá řídit svým racionálním hodnocením svého okolí ve svém vlastním existenčním zájmu, nýbrž požadavky a představami jiných. Protože klíčem k přežití člověka je jeho vlastní rozum a hodnocení, znamená spoléhání na hodnocení jiných rezignaci na svůj vlastní život. Ti, kdo tvrdí, že míru solidarity má určovat míra potřeb obdarovávaných, implicitně říkají, že dárci mají ignorovat svůj vlastní život.

Mohl bych pokračovat ve výčtu dalších takto zničených pojmů a v analýze nekonečné řady nebezpečných frází, jimiž při šíření kolektivismu bezděky pomáhají bohužel i ti, kteří jinak nepatří k jeho explicitním přátelům. Několika příklady jsem chtěl jen ilustrovat obecný pojmový chaos moderní civilizace a položit klíčovou otázku. Jak je možné, že lidé k takovému pojmovému nepořádku dospěli? Většina lidí včetně intelektuálů a profesionálů ve společenskovědních oborech neví, co přesně velmi abstraktní pojmy jakými jsou hodnota, morálka, právo, svoboda, stát, objektivita apod., znamenají. Mají sice jistou vágní představu a více méně vědí, v jakých situacích je používat, avšak nechápou jejich pravý a přesný obsah, netuší jak a z jakého kontextu jsou odvozeny, tápou v jejich interpretaci a používání. Nikdo je neučí, co je funkcí pojmu, jak pojmy vznikají, jak je třeba je odvozovat. V případě potřeby si každý definuje pojem tak, jak chce.

Kdo je za tento zmatek odpovědný? Je to obor, který je v konečné instanci odpovědný za celou oblast lidského poznání, a tudíž za historický vývoj, kterým se lidstvo ubírá. Je to obor, který je nepostradatelným východiskem všech idejí a tedy i lidského chování a hodnocení na základě idejí (dobrých i špatných), ať si to člověk uvědomuje či nikoli. Je to obor, který je nepostradatelnou bází pro všechny speciální vědy - přírodní i společenské. Je jím filozofie. Všechny obory lidského vědění spočívají na pojmové výbavě. Potřebují vědět, jak pojmy vznikají, kde se tu vzaly. Potřebují znát, jak vytvářet teorie, co je logika, jaké metody odvozování lze vůbec kvalifikovat jako poznání, a co je třeba důrazně smést ze stolu jako arbitrární fantazii a nesmysl. Odpověď získávají z filozofie. Všechny vědy mají za úkol poznávat realitu - každá na svém konkrétním poli. Jen jediná jedna věda je kompetentní k tomu, aby jim řekla, jak ji mají poznávat. Je to filozofie. Filozofie musí odpovědět na otázku, jak odvozujeme své myšlenky nejprve ze smyslového vnímání a postupnou abstrakcí vytváříme komplexnější a abstraktnější pojmy. Odpovídá-li filozofie chybně na fundamentální otázky lidského poznání a zejména tvorby a používání pojmů, ocitá se veškeré lidské poznání na vodě a je vystaveno všem možným i těm nejhorším útokům nejrůznějších filozofických mystiků a skeptiků, jejichž výsledkem jsou pojmy a spojení typu "veřejných prospěch" nebo neméně destruktivní skeptické fráze jako "každý má svou pravdu," "nic není absolutní", tedy ani pravda, nebo "to je vaše definice pojmu, já mám jinou" apod. A na tomto beznadějném základě chtějí konzervativci a libertariáni všech odrůd a odstínů obhajovat svobodu a kapitalismus? Vždyť ani netuší, co tyto pojmy znamenají!

U nejméně abstraktních pojmů ke zmatku nedochází. Proč? Protože význam pojmů jako např. strom, červená, stůl apod. můžeme velmi rychle ověřit a validovat přímým ukázáním na smyslově vnímané věci. Katastrofa vzniká až na úrovni velmi abstraktních pojmů, jakými jsou dobro, spravedlnost, morálka, právo, svoboda, stát, egoismus atd., jejichž odvození ze smyslové reality a správné používání je usilovnou mentální prací, výsledkem dlouhého řetězce logických odvození, tedy něčím, co nelze jednoduše ověřit pouhými smysly. Jejich přesný a jedině správný význam by lidi měla učit filozofie, jako je matematika učí násobilku. Místo toho si tyto pojmy však každý vykládá, jak se mu zlíbí. Výsledkem je morální a politický chaos moderní civilizace, hrozivé společenské trendy (obrovský nárůst kriminality mládeže a dětí, rasismus, nacionalismus, náboženské sekty předstihující se navzájem v míře iracionality, drogy, úpadek estetiky, literatury, hudby atd.). Výsledkem je 20. století, století extrémních forem kolektivismu - tj. komunismu a nacismu, století dvou světových válek, století devastujícího státního vměšování do oblasti vzdělání, zdravotnictví, finančního sektoru a peněz - abych jmenoval jen ty nejkřiklavější příklady zotročení člověka etatismem. Co je integrující a nejhlubší příčinou? Filozofie. Moderní filozofie dospěla za posledních dvě stě let svého úpadku do stavu, kdy téměř neexistuje, protože nemá co by řešila. Filozofové dnes tvrdí, že rozum je v poznání reality impotentní a vybaveni pevnou vírou, pokorou a nadějí transcendují k mystickým dimenzím. Mnozí dokonce říkají, realita možná neexistuje (kdo ví?), tvrdí, že morálka je věcí pocitů, že pojmy nejen že nejsou objektivně odvozeny z reality, ale že vůbec neexistují. Máme prý jen slova, jejichž význam je určen tím, na čem se společnost "dohodne". Dohodne-li se společnost na tom, že pomeranč, tenisový míček a lidskou hlavu budeme napříště označovat jedním slovem - třeba "kulatina", tak je to podle filozofů objektivní pojem. Bude-li věřitel trvat na tom, aby dlužník splatil dluh, přijde OSN s obludnou myšlenkou, že onen věřitel páchá zločin proti lidskosti a porušuje tzv. "lidská práva". Pojmy jsou nejhlubší příčinou kolektivistické devastace naší civilizace. Boj o pojmy je bojem o život.

Cíl "sociální politiky"

Nyní mám dostatečný kontext k tomu, abych se zase vrátil k tématu tzv. sociální politiky a konečně odpověděl na otázku, zda cíl sociální politiky, tj. obětovat svůj majetek ve prospěch ostatních, je morální. Co je morální? Co je to dobro ? Dobro není to na čem se lidé arbitrárně dohodnou, nebo co chce většina společnosti. Dobrem se něco nestává ani tehdy, dělají-li to lidé třeba tisíc let. Lidé se mohou mýlit a jestliže se fundamentálně mýlí filozofie, má to katastrofální historické důsledky. Dobro je objektivním pojmem. Objektivita není to, na čem se společnost dohodne, nýbrž to, co je v souladu s realitou, s lidským životem. Dobro je vše, co podporuje lidský život. A to nezávisle na našich pocitech, a přáních. Dobro není věcí pocitu ani libovolných subjektivních představ. A už vůbec ne jakási výslednice politických sil ve společnosti. I když se politická většina dohodne, že má člověk jíst hlínu a pít kyselinu sírovou, není to dobro, protože, to, co má člověk jíst a pít, aby podporoval svůj život, určují zákony reality a nikoli zákony státu a arbitrární přání voličů nebo poslanců. Stejně tak stát nemá dělat to, na čem se politická většina dohodne, že je takzvaně "veřejně prospěšné," nýbrž to, co je racionální, tj. to, co chrání práva člověka. A to práva racionálně interpretovaná. Nikoli pseudopráva jako gumové nálepky na vše, co by si lidé prostě přáli mít. Pojem právo není ničím jiným než implikací dobra a morálky do oblasti politiky a státu.

Podle altruistické morálky má být vrcholným cílem a hodnotovým standardem jednotlivce služba ostatním, nikoli sledování vlastního života. Je to etika, která nestaví na rozumu, nýbrž na víře či nějakém jiném arbitrárním východisku. Je to morálka, která vede člověka proti jeho rozumu, proti jeho existenci, proti jeho životu. A právě proto, že morálka obětování se údajnému veřejnému prospěchu, tj. ostatním, je nezbytně proti lidskému životu a její důsledné dodržování vede k sebedestrukci, nikdo se jí v praktickém jednání samozřejmě důsledně neřídí. Zůstává však ideálem, který člověk - chce-li zůstat naživu - nemůže dosáhnout. Proto je člověk údajně od přírody nedokonalou bytostí. Podle této filozofie je morálka věcí cítění, nikoli rozumu a přírodních zákonů. Normativní tvrzení nelze údajně odvodit z pozitivního faktu reality. Člověk je ubohou bezmocnou loutkou v nepochopitelném světě nevysvětlitelných věcí ovládaných mystickou silou. Rozum je impotentní, pravda neexistuje, co je objektivně dobré pro každého člověka, údajně nikdo neví a kdokoli tvrdí, že to ví a snaží se přesvědčit ostatní, je arogantní a je prohlašován za "sociálního inženýra". Rozum údajně není schopen odvodit a obhájit obecné principy morálky, které jsou platné pro každého člověka jako bytosti s jistými přirozenými atributy. Správnost myšlenek a chování prý "prověřuje" čas a tradice, nikoli rozum. Čím déle tedy člověk přijímá a praktikuje nějakou myšlenku, tím se stává správnou. Takže pokud budeme dostatečně dlouho papouškovat, že 1+1=3, možná se tento nesmysl stane pravdou. A pokud jde o sféru politiky, vyvozují skeptikové všech odstínů absurdní závěr, že přílišné spoléhání na schopnost rozumu vede k touze ovládat ostatní, řídit společnost. Kdo aplikuje rozum do oblasti morálky, je konstruktivistický a osudně domýšlivý. Svobodu údajně potřebujeme k tomu, abychom překonali neschopnost rozumu vysvětlit společenské jevy a dali lidem možnost adaptovat se na rozumem nevysvětlitelné důsledky našeho chování.

Za tyto životu nebezpečné názory - jak jistě víte - se ve 20. století dokonce uděluje Nobelova cena.

Racionální etika obhajuje vlastní život člověka, jeho hrdost na sebe sama a jeho vlastní prospěch a štěstí jako konečný účel jeho chování. Není to kolektivisty dezinterpretovaný a filozofy historicky obludně překroucený egoismus přirovnávaný k iracionálnímu chování zvířete. Je to egoismus s velkým E, egoismus založený na rozumu, který jediný je platnou bází pro obhajobu práva člověka na život, svobodu a majetek. Z altruismu logicky vyplývá sebezničení a zničení ostatních, protože altruistou má samozřejmě být každý, všichni se mají obětovat všem. Z racionálního egoismu vyplývá obhajoba života, člověka jako bytosti existující nikoli primárně pro ostatní ale pro sebe sama.

Racionální egoismus samozřejmě nepopírá vzájemnou pomoc mezi lidmi. Naopak. Člověk se však racionálně a morálně chová tehdy, je-li ten, komu systematicky pomáhá, pro něho hodnotou, tedy někým, kdo pro něj znamená přínos pro jeho vlastní život. V opačném případě by šlo o obětování hodnot a nikoli jejich uchování. Člověk, kterého neznám, nemůže být takovou hodnotou. Ostatní lidé mohou totiž být pro člověka největším štěstím a hodnotou v jeho životě, ale třeba také největší hrozbou. Člověk se nestává pro druhé hodnotou tím, že existuje. Takovému člověku je morální jednorázově pomoci jen v případě nouze, hrozí-li mu bezprostředně nebezpečí či dokonce smrt (přírodní katastrofy, požár, nehoda, úraz apod.). K tomu, abychom člověku pomohli, tedy nestačí jen to, že je člověkem. Pomáháme mu tehdy, když jsme poznali, že se jistým způsobem chová, anebo - v případě, že jej neznáme - když můžeme takové chování alespoň předpokládat. Je-li jeho chování zlem, je třeba jej odsoudit a ignorovat a nikoli pomáhat. Systematicky se starat o někoho, koho neznáme, je iracionální a nemorální, protože může jít (a v řadě případů skutečně jde) o člověka, který pouze parazituje na produktivní práci a životech ostatních a který pro ně představuje jednoznačně zlo. Soustavně a programově podporovat neznámé lidi znamená nejen bezdůvodně obětovat život svůj životu cizích lidí ale i ignorovat možné zlo a tedy být proti vlastnímu životu. Přesně takový přístup je implicitně obsažen ve státních tzv. sociálních programech.

Přijímat dobrovolnou pomoc a velkorysost druhých jako mimořádnou záležitost, jako nouzové východisko ze své vlastní tíživé situace způsobené vlastními minulými chybami či jinak, je morální. Přijímat ji však jako morální princip, jako standardní způsob koexistence lidí, jako "morální nárok" jednotlivce vůči ostatním, je zcela nemorální a iracionální.

Je frustrující pozorovat tzv. liberální ekonomy, s jak malým úspěchem bojují proti rozsáhlým státním sociálním programům, jak zbytečné a marné jsou jejich ekonomické argumenty v očích všech, kteří volají po státem (tj. násilím) garantované "občanské solidaritě," po "lidskosti proti sobectví," a odvolávají se na ústavou zakotvená "sociální práva." Tyto argumenty ekonomové napadnout nemohou, protože jako ekonomové k tomu nejsou kompetentní. Přitom je to právě rozbití těchto pseudoargumentů a falešných premis, na čem nejvíce záleží. Ostatní je jen odvozené nebo irelevantní. Debaty o tzv. sociální politice se soustřeďují na "adresnost dávek," "posun věkových hranic," odmítání průběžného systému financování. Za hlavní problém se považuje rostoucí neschopnost vlády financovat tyto programy. Je třeba prý hledat stále "společensky efektivnější" alternativy k zabezpečení cíle, o kterém se však nediskutuje, a který se prezentuje - jak jinak - jako "veřejný zájem": tj. zajistit každému údajně důstojný život. Život parazita, který natahuje ruku pro peníze a ohání se zničenými pojmy "solidarita" nebo "humanita," já za důstojný život člověka nepovažuji. Údajná důstojnost jednoho člověka, znamená v rámci státního "garantování" nedůstojné ponížení či destrukci života jiného, jenž je donucen obětovat produkt své práce (peníze). Filozofická premisa všech takzvaných reformátorů je tedy stále stejná: kolektivisticko-altruistická sebezničující etika. Tolik moje odpověď na otázku, zda cíl tzv. sociální politiky je racionální a morální.

**********

Prezentuje-li dnes někdo své názory na morální a politické otázky formou jednoznačných tvrzení, jasně definovaných pojmů a zřetelně identifikovaných argumentů, sotva může očekávat, že případná kritika se jimi bude zabývat. Soudobá mentální kultura postupuje jinak. Kritizovaný člověk se nedozví, zda se někde dopustil logického rozporu, ale může si být jist, že bude označen za "fundamentalistu", "extrémistu" či obviněn z podlehnutí "příliš radikálním názorům." Příliš se totiž odchyluje od šedého společenského průměru. Ostatní jsou zděšeni jeho sebevědomím. Místo logických argumentů se uchylují k pohrdavým grimasám a neplatným ironickým přirovnáním. Vždyť přece prý nikdy nic nevíme jistě. A kdo si to troufá kázat nám o morálce?

Nezávislost na myšlení a závěrech ostatních není dnes příliš v módě a proto názorová vyhraněnost a jistota vypadá v očích většiny lidí téměř jako mentální porucha. Cílem dnes není soulad s realitou, nýbrž soulad se společností. Jenže onou "společností" jsou jednotliví lidé, a člověk je bytostí omylnou. Testem správnosti našeho myšlení tedy nemůže být to, co si myslí ostatní, protože ti ostatní se také mohou mýlit, také potřebují standard správnosti. To by byl jen pohyb v kruhu. Své myšlenky musíme testovat něčím, v čem se nemůžeme mýlit– tedy smyslovým vnímáním nezávislé reality. Všechny naše myšlenky z ní musí být bez rozporu odvozeny.

Co je nám však místo toho vnucováno jako standard správnosti třeba v politických otázkách? Země Evropské unie či zámořské demokracie. Z nich by prý naše transformující se země měla čerpat inspiraci. V těchto zemích, jejichž politiku nám mnozí dávají za příklad k následování, je však duch kolektivismu po staletích filozofické destrukce zakořeněn možná dokonce ještě více než u nás. Jsou pod neblahým vlivem stejné filozofie jako naše země. Ve jménu tzv. sociálně tržního hospodářství, a řady dalších kolektivistických pojmových pastí, tam státy zotročují člověka a systematicky podkopávají jeho vlastním prospěchem motivovanou produktivní činnost. Toto máme kopírovat?

Co tedy navrhuji? Nikoli politickou revoluci, politika je pouhým derivátem myšlení lidí. Právě v myšlení lidí a jeho fundamentální změně leží klíč. Klíč k tomu, aby se stát opět stal ochráncem práv a přestal být nejhorším zločincem, kterému se nelze legálně bránit. Chci přesvědčit všechny, kteří chtějí přemýšlet, aby nezavrhovali filozofii jako bezcenné abstraktní teoretizování odtržené od reality. Zavrhnout je třeba iracionální filozofii, která je pravým kořenem společenských problémů moderní civilizace, nikoli však filozofii jako takovou. Ten, kdo se nebojí logicky prověřovat abstraktní premisy, z nichž veškeré jeho myšlení často automaticky a nevědomě vychází, musí dospět až k těm nejabstraktnějším pojmům a otázkám, které jsou bází všeho poznání a chování. A právě o nich pojednává filozofie. Úkolem filozofie není neustále o nich pochybovat a utápět se v moři vágních a mystických abstrakcí, nýbrž dávat jasné a logické odpovědi. Racionální filozofie existuje, jde jen o to ji poznat.

18. 2. 2000
(Autor není konzervativcem a ideologii konzervativismu zásadně odmítá)

[Akt. známka: 3,24] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 1 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.