Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Ekonomie Pojem „veřejné statky“ je neplatný
Vydáno dne 01. 04. 2000 (čteno 14638×)

Jiří Kinkor

Pojem „veřejné statky“ je neplatný[1]

Klíčovou součástí tradičního výkladu veřejných financí a tzv. ekonomie blahobytu (welfare economics) je teorie veřejných statků. Koncept veřejných statků zasazený do normativního rámce Pareto-optimality slouží jako hlavní ospravedlnění státních zásahů do hospodářství, resp. do života lidí obecně[2].

Základní schéma argumentace ekonomie blahobytu:

Svět tzv. dokonalé konkurence je podle prvního fundamentálního teoriému teorie blahobytu (např. Silberberg 1990, s. 587) Pareto-optimální. Reálný svět však „ideálu“ tzv. dokonalé konkurence nedosahuje – je např. plný externalit, veřejných statků, „nedokonalých informací“. Reálný svět (trh) tedy podle této teorie selhává.

Paretovské kritérium

Paretovské kriterium je ekonomy považováno za měřítko efektivnosti. Možná, že ne všichni ekonomové si uvědomují, že se jedná o efektivnost z hlediska „společnosti“:

„Materiální blahobyt nebo morální a náboženské kvality nebo jakékoli jiné kvality společnosti lze zvýšit pouze tehdy, lze-li ve společnosti učinit takovou změnu, která bude výhodná pro všechny její členy, nebo jen pro některé z nich, aniž by znevýhodnila jiné.“ (Pareto, 1971, s. 365) (zvýraznění přidáno)

Nic takového jako společenská efektivnost však neexistuje a myšlenka „alokační efektivnosti“ či jakékoli jiné efektivnosti „pro společnost“ je nesmyslná, protože neexistují žádné „zdroje společnosti“, které by měly či mohly být alokovány a žádná společnost, pro níž, jako celek, by mohlo či mělo být něco efektivní.[3]

Ilustrujme to na učebnicové Edgeworth-Bowleyho krabici s indiferenčními křivkami, kde z levého dolní rohu se zvyšuje užitek osoby X, zatímco z pravého horního rohu se zvyšuje užitek osoby Y.[4]

Posun z bodu A do bodu B se označuje za pareto-efektivní (tj. „společensky efektivní“), protože osoba Y dosahuje vyššího užitku, aniž by se snížil užitek osobě X. Osoba X však k takovém posunu nemá důvod, žádnou změnu k lepšímu jí nepřináší. Jakmile si uvědomíme, že neexistuje žádný vnější hodnotitel či alokátor, který má stát kdesi mimo X a Y, zřetelně se vyjevuje absurdita paretovského měřítka. Jedinou efektivností, o které lze smysluplně hovořit, je efektivnost (prospěch) pro osobu X a efektivnost (prospěch) pro osobu Y . Pohyb z A do B není pro X efektivní, a proto jej X neučiní.

Termín efektivnost navíc propašovává do vědomí myšlenku, že toto kriterium je ekonomickou konstrukcí. Tato představa je samozřejmě nesprávná. Paretovský standard je zcela jasně konceptem morálním, nikoli ekonomickým.

Koncept Pareto-optimality je neplatný, jak jsem ukázal i na jiném místě[5], neboť plně spočívá na neplatném pojmu „společenský prospěch.“ Pojmy prospěch, blahobyt, dobro apod. jsou etickými či normativními pojmy a týkají se hodnoty a hodnocení. Pojem hodnota znamená to, co se jednotlivec snaží získat a/nebo uchovat. Je neoddělitelně spojen s jednotlivým člověkem – hodnotitelem. Hodnota může existovat jen pro jednotlivou živou lidskou bytost a pro nějaký účel. Hodnotu nelze oddělit od otázky „pro koho“. Neexistuje a nemůže existovat nezávisle na živém subjektu hodnotícím nějaký objekt. Může nějaká abstraktní entita, jako např. skupina, kolektiv nebo společnost jako „celek“, sledovat nějakou hodnotu? Nikoli, pouze jejich členové, jednotlivci, každý zvlášť. Můžeme logicky odvodit nějaký „kolektivní prospěch“ z individuálních prospěchů jednotlivců? Odpověď zní zcela jednoznačně a důrazně: ne. Společenský prospěch není prospěchem žádného jednotlivce. Je doslovně míněn jako neosobní prospěch, který nemůže být spojen s žádným konkrétním jednotlivcem. „Neosobní hodnota“ je však křiklavým pojmovým rozporem.

Tento defekt obsahuje i paretovské kritérium. Je kolektivistickou a subjektivistickou (tj. arbitrární) konstrukcí, která plně spočívá na kolektivistickém konceptu „dobro pro společnost“, což doslova znamená pro dobro pro vůbec nikoho. Pareto, bohužel, učinil příliš málo, než aby mohl uniknout kolektivismu ztělesněnému v dřívější utilitaristické koncepci agregátní kalkulace „společenského prospěchu“ založené na interpersonálním porovnávání prospěchu. S úspěchem se sice vyhnul interpersonálnímu porovnávání, avšak neunikl kolektivismu, který je podstatou utilitarismu. Implicitně přijímá myšlenku, že hodnotu a hodnocení lze spojovat s neosobním kolektivním hodnotitelem - společností. „Společenský prospěch“, jako prázdná abstrakce, není únikem z kolektivismu nýbrž z reality do říše absurdity.

Ke zpochybnění implikace (Pareto-optimalita + veřejné statky) Þ„selhání trhu“ je prokázaní neplatnosti paretovského kriteria (resp. jakéhokoli kritéria postaveného na pojmu „společenský prospěch“) plně postačující. Hroutí se totiž celé normativní měřítko, k němuž je reálný svět prostřednictvím teorie blahobytu poměřován. Nyní chci však ukázat, že i samotná teorie veřejných statků je neplatná.

Tvorba pojmu na základě podstatného znaku

Jakýkoli pojem je platný tehdy, když reálné objekty, na něž se pojem vztahuje, obsahují jistý podstatný rozlišovací znak, který každý z těchto objektů v té či oné míře má a jímž se odlišuje od všech ostatních objektů reality. Např. pojem strom. V realitě existují jisté entity, rostliny, jejichž podstatným znakem je kmen, z něhož vyrůstají větve. Kmeny mohou mít různé rozměry, povrchy, tvary či strukturu, ale všechny tyto vzájemné odlišnosti jsou v posledku jen otázkou míry, tedy kvantity daného znaku. Srovnáváním těchto entit s ostatními entitami dospívá naše vědomí k vytvoření mentální jednotky, do níž zahrne všechny podobné entity, přičemž ponechává stranou vzájemné odlišnosti v míře jejich podstatného společného znaku[6]. Touto jednotkou je v našem příkladu pojem strom. Metoda pojmotvorby je univerzální, platí pro každý pojem, na jakémkoli stupni abstrakce a je dána povahou našeho vědomí jako klasifikujícího a integrujícího mechanismu. Nesmírně důležité je uvědomit si, že pojem integruje jednotlivé objekty právě na základě jejich podstatného společného znaku, nikoli libovolného společného znaku.

Mají-li objekty reality některé znaky společné, ale v některém jiném relevantním znaku (či znacích) se fundamentálně odlišují, nelze je shrnout pod jeden pojem a ignorovat přitom jejich zásadní odlišnosti. Opět připomeňme, že to platí jak pro pojmy prvního řádu abstrakce (přímo odvozované ze smyslového vnímání) tak pro pojmy vyššího řádu odvozované z méně abstraktních pojmů.

Pojem „veřejný statek“ jako porušení principu podstatného znaku

Prozkoumejme, co se stane, vytvoříme-li pojem integrováním objektů na základě jejich nepodstatné podobnosti, tj. nepodstatného společného znaku. Vezměme si například následující entity: kotvu, číslici 3 a čtyřlístek:

Všechny tyto objekty mají něco společného, jistý společný znak. Tak jako mají stromy jistou podobnost ve svém tvaru, mají i tyto jmenované entity jistou podobnost ve svém tvaru. Jsou totiž charakteristické svými na sebe navazujícími oblouky, symetricky se upínajícími k (pomyslné či skutečné) ose. Počtem těchto oblouků, jejich velikostí, mírou zaoblení nebo i symetrie se entity mohou navzájem lišit. Podobně jako stromy. Některé jsou košatější, mají více větví než jiné, některé jsou vyšší než jiné apod. Proč bychom tedy nevytvořili pojem, který by zahrnoval čtyřlístek, trojku a kotvu a další jim podobné entity. Nový pojem nazvěme třeba „obloukovec“. Vezměme libovolný z těchto tří obloukovců a nějakou vlastnost či specifické chování, které u něj objevíme, a zkusme tuto svou znalost aplikovat na ostatní „obloukovce“. Která z vlastností „obloukovce“ kotvy nám něco řekně o chování „obloukovce“ čtyřlístku? Žádná. A jak nám ve studiu ostatních obloukovců pomůže číslice 3 jako matematický pojem, který označuje jistý kvantitativní vztah entit k nějaké jednotce k níž je poměřujeme. Nijak

Uvedený příklad jasně demonstruje, jaká katastrofa vzniká, vytvoříme-li pojem na základě společného znaku, který však není podstatnou podobností zahrnutých entit. Kotva, číslice 3 a čtyřlístek mají kromě zcela nepodstatného společného znaku (podobnosti tvaru) i jiné atributy, jimiž se fundamentálně odlišují, a proto je nelze shrnout pod jeden pojem. Cokoli, co bychom zjistili o jednom objektu tohoto pojmu, nelze aplikovat na další objekty tohoto pojmu. Takový pseudopojem neplní základní funkci pojmu – funkci úspory poznávací práce. Pojem „obloukovec“ nemá žádné důsledky, nic z něho neplyne. Pro studium a poznání jakékoli jím zahrnuté entity je nepoužitelný. Dostáváme se do kognitivní slepé uličky, pojmového zmatku. Tudy poznání nevede.

Obdobná situace jako v příkladě „obloukovce“ vzniká vytvořením pojmu „veřejný statek.“ Pojmem „veřejný statek“ jsou tradičně označovány statky charakterizované dvěma znaky: nevylučitelností a nerivalitou[7]. Na základě těchto znaků se do této kategorie zpravidla zařazují např. národní obrana, vnitřní bezpečnost, veřejné pouliční osvětlení, rozhlasové či televizní vysílání, maják a řada dalších statků, které alespoň jednu či druhou charakteristiku v té či oné míře vykazují. Oba znaky se týkají objektivních technických okolností jejich poskytování, přičemž právě podle těchto znaků se zmíněné statky klasifikují z hlediska Pareto-optimality a z tohoto rámce se následně vyvozuje požadavek na jejich veřejné (státní, obecní) poskytování.

Někdo by mohl namítnout, že bizarní příklad s „obloukovcem“ nelze srovnávat s veřejnými statky. Proč ne? Vždyť u obou skupin existují společné znaky a jednotlivé objekty té či oné skupiny se vzájemně liší jen v jejich míře. Podobně jako se tvary „obloukovců“, tj. čtyřlístků, kotev a trojek, vzájemně liší, i míra nerivality a nevylučitelnosti se u tzv. veřejných statků také navzájem velmi různí a vzniká dokonce řada nejasností. Např. je velmi sporné, zda a nakolik je národní obrana nerivalitním statkem. V případě, že nepřátelské napadení je vedeno z více stran, než kolik jich lze obrannými systémy efektivně pokrýt, je zřejmé, že ne všichni lidé budou stejnou měrou ochráněni. V případě policie či soudů, které jsou díky obrovskému objemu kriminality (a nesmyslné kriminalizaci řady lidských činností) více než zahlceny prací, je pokles či dokonce ztráta nerivality ještě zřejmější.

Problém však nespočívá v míře odlišnosti rozměrů společného znaku. Při tvorbě pojmů „veřejný statek“ i „obloukovec“ dochází k jinému omylu, totiž k integraci entit do pojmových skupin na bázi nepodstatných znaků. Stejně jako „obloukovitost“ a symetrie nejsou podstatnými společnými znaky kotev, čtyřlístků a trojek, tak ani nerivalita a nevylučitelnost ve skutečnosti nejsou podstatnými společnými charakteristikami jevů označovaných pojmem „veřejný statek“, protože mezi nimi existují vzájemné fundamentální odlišnosti, které neumožňují shlukovat je pod smysluplný vědecký pojem. Jinými slovy: mají-li statky vlastnosti nerivality či nevylučitelnosti, nevyplývá bezprostředně z toho faktu nic univerzálně platného, nic obecného pro způsob jejich poskytování, co by opravňovalo vytvoření pojmu, jako zvláštní kategorie pro specializované poznání a studium určitého typu statků či jevů. Pojem „veřejný statek“ je tudíž neplatný.

I když se dnes již často připouští, že některé „veřejné statky“ lze poskytovat (dokonce lépe) na soukromé bázi a nikoli státním financováním, nelze z toho vyvodit, že pojem „veřejný statek“ nemá se způsobem jeho poskytování nic společného a že se vlastně omezuje jen na označení vlastností těchto statků. Není tomu tak. Tento pseudopojem nezahrnuje technické vlastnosti statků jako takové nýbrž jednoznačně je snahou o promítnutí těchto vlastností do způsobu jejich poskytování.[8] Mým cílem zde není vyvrátit pouhou implikaci „veřejné statky“ Þ jejich státní poskytování, nýbrž implikaci „veřejné statky“ Þ jakékoli jejich poskytování. Činím tak vysvětlením neplatnosti pojmu „veřejné statky“. Žádné „veřejné statky“ neexistují.

Použití vs. nepoužití fyzické síly vůči člověku

Zmínil jsem se o existenci zásadních odlišností mezi statky, na něž bývá pojem „veřejné statky“ vztahován. O jaké odlišnosti jde? Národní obrana, justice či policie se od ostatních tzv. veřejných statků zásadně odlišují tím, že v jejich případě nejde o prostou produkci a směnu hodnot. Jejich poskytování se nezbytně provádí použitím (resp. hrozbou) fyzické síly vůči člověku.[9] Všechny případy služeb, které vyžadují použití síly vůči člověku, jsou výhradní doménou politické filozofie, která musí zdůvodnit, v kterých případech je správné použít proti člověku fyzickou sílu. Toto zdůvodnění je samozřejmě primárně otázkou morální teorie, která musí odvodit a definovat, co je správné a co není, co je dobrem a co zlem. Politická filozofie, je především morální teorií.

Naproti tomu veřejné osvětlení či jiné statky (s vlastnostmi nerivality/nevylučitelnosti nebo bez nich), naopak nemají charakter použití fyzického násilí vůči člověku. Právě proto je studium metod a zákonitostí poskytování a směny těchto hodnot zcela v kompetenci ekonomie. Jejich praktické poskytování je otázkou dobrovolné produkce a směny, tedy trhu.

Máme tedy před sebou dvě skupiny statků (obsahujících použití násilí / neobsahujících použití násilí), z jejichž diametrálně odlišné povahy vyplývají zásadně odlišné režimy jejich poskytování. Pro řešení otázky kdo a za jakých okolností je oprávněn použít vůči člověku fyzickou sílu, je zcela irelevantní, zda z aktu jejího použití vzniká nerivalitní prospěch více osobám a zda existuje možnost vyloučení neplatících osob ze spotřeby dotyčných služeb, resp. jejich efektů.

Racionální etická a politická filozofie logicky vyvozuje, že použití fyzické síly paralyzuje funkci lidského rozumu, který je základní podmínkou lidského života. Proto je iniciace síly vždy a všude proti lidskému životu, je zlem. Ze stejného principu zároveň vyplývá, že sebeobrana proti iniciaci násilí je dobrem, protože hájí lidský život. Bránit se účinně proti iniciaci násilí nelze jinak než silou. Použití sebeobranné síly však nelze ponechat na subjektivním rozhodnutí napadené osoby – kromě případů okamžité potřeby obrany vůči útočníkovi. Použití sebeobranné síly je třeba objektivizovat, tj. logicky odvodit a ustavit monopolní instituci, na niž své právo na sebeobranu občané delegují. Tato instituce musí definovat, co je iniciace násilí a takové jednání násilím trestat – a to vše na základě procedur, jimiž se zjistí a ověří, zda k iniciaci násilí došlo a kdo se jej dopustil. Touto institucí je stát. Podstatným znakem policie, národní obrany a justice tudíž není pouze to, že jejich poskytování znamená použití síly, nýbrž to, že jde o použití sebeobranné síly a to objektivizovaným způsobem prostřednictvím instituce – které se svěří výlučná pravomoc vykonávat tuto funkci na vymezeném území.

Lze předvídat námitku, že např. soukromé bezpečnostní agentury také používají při poskytování svých služeb fyzickou sílu (či hrozbu silou), což je v rozporu s požadavkem, aby monopol na použití síly měl stát. Tato námitka je neoprávněná. Kdybychom za podstatný společný znak obrany, justice a policie, jako statků poskytovaných výlučně státem, považovali použití násilí, pak by skutečně žádné soukromé bezpečnostní agentury nesměly existovat. Obrana, justice a policie, jako státní instituce, však mají kromě použití násilí ještě další společnou vlastnost, která je jejich podstatným rozlišovacím znakem, jímž se fundamentálně liší od soukromých bezpečnostních agentur. Tímto znakem je právě objektivizace procedur, v jejichž rámci se síla státu používá, zatímco bezpečnostní agentury žádnou objektivizaci neprovádějí. Jednají již v rámci existujícího státu a jím (zákonem) určených mezí a svou podstatou nejsou ničím jiným než rozšířeným uplatněním principu individuální soukromé sebeobrany, jejímž účelem je bezprostřední reakce na útok - po němž však musí následovat objektivizace státem, tj. přivolání policie a řešení konfliktu vyšetřováním a důkazním řízením před soudem a případným potrestáním.

Je dobré si také uvědomit, co vyplývá z tvrzení, že teorie veřejných statků a teorie blahobytu vysvětlují existenci státu či ukazují důvody, proč stát musí existovat. Kdyby totiž národní obrana, policie, a soudy neměly vlastnost nerivality a nevylučitelnosti, což – jak jsem výše ukázal – nemusí být v řadě případů nereálné (zahlcení police, soudů, nestejná ochrana obyvatelstva území obranným systémem státu), nebyla by existence státu ospravedlnitelná. Přímou implikací teorie veřejných statků by pak byla obhajoba absence státu (anarchie), tj. obhajoba stavu, který nevyhnutelně vede k zániku civilizace a destrukci člověka.

Závěr

Na závěr jen zopakujme, že existenci ani funkci veřejného sektoru nelze vysvětlit ani ospravedlnit teorií veřejných statků ani žádnou jinou ekonomickou teorií. Protože otázka, co má dělat stát, je výsostně morální otázkou, nemůže na ni principiálně odpovědět žádná věda kromě filozofie. K validaci státu (veřejného sektoru) a jeho funkcí je tudíž kompetentní pouze politická filozofie, nikoli ekonomie. Politická filozofie je přitom logicky až poslední vrstvou mohutné konstrukce filozofického systému, které předchází teorie poznání a morální filozofie. To vše ale teorie veřejných statků a celá ekonomie blahobytu zcela ignorují. Proto jsou beznadějně odsouzeny k neúspěchu.

*****

Literatura

Kinkor, J.: Je ekonomie blahobytu racionální? Politická ekonomie, 1996, č. 2.

Pareto, V.: Manual of Political Economy, A.M. Kelley, New York, 1971.

Rand, A.: Introduction to Objectivist Epistemology. Expanded 2nd ed. (edited by Binswanger, H. and Peikoff, L.) Meridian. New York. 1990.

Rosen, H. S.: Public Finance. 2. ed., Homewood, Illinois. Irwin, 1988.

Silberberg, E.: The Structure of Economics, 2nd ed., McGraw-Hill, 1990.

Varian, H.R.: Microeconomic Analysis, 3rd. ed., Norton & Co., New York, 1992.

[1] Tento příspěvek je drobně upravenou verzí referátu „K pojmu veřejné statky“ předneseného na VI. ročníku konference veřejných financí pořádané KVF VŠE v Praze, dne 31. 3. - 1. 4. 2000.

[2] Veřejné statky, jak známo, nejsou jediným argumentem, z něhož se vyvozuje teze o „selhání trhu“. Kromě dalších jevů, jimiž se reálný svět podle welfare economics „odchyluje“ od pareto-optimálního modelu (externality, „nedokonalé informace“, nenulové transakční náklady, tzv. monopoly, apod.), se za důležitý projev „tržního selhání“ považuje chronická nevyrovnanost nabídky a poptávky, existence hospodářských cyklů. Vyjádřeno jinými slovy: popírá se platnost fundamentálního ekonomického zákona: Sayova zákona. Všechny tyto argumenty jsou falešné, nejsou však předmětem tohoto příspěvku.

[3] Existují jen zdroje jednotlivců. Jediným případem, kdy má smysl hovořit o nějakých jiných než individuálních soukromých zdrojích a o jejich alokaci, je státní rozpočet. Ten však ekonomové frází „efektivní alokace zdrojů“ rozhodně nemají ma mysli.

[4] Viz. např. Rosen (1988, ss. 41-45), Silberberg (1990, s. 579), Varian (1992, s. 314).

[5] Ve svém článku (Kinkor 1996), který podává celkový přehled a rozbor vývoje teorie blahobytu, jsem zevrubně analyzoval Pareto-optimalitu a pojem „společenský prospěch“.

[6] Způsob, jakým lidské vědomí odvozuje pojmy, či jak pojmy vůbec vznikají, je jednou z ústředních otázek, o jejíž řešení se filozofové snažili od starověku - bez uspokojivé odpovědi. Epochální obrat v pojetí pojmotvorby (a tudíž nezbytně i v celé historii filozofie) přináší filozofie objektivismu americké filozofky Ayn Rand. Právě tato filozofie dokazuje, že obsah pojmu a jeho platnost nevyplývá jen z jistých atributů reálných vnímaných objektů. Platnost pojmu není dána ani tím, že se na něm lidé (či v našem případě ekonomové) „dohodnou“. Podle objektivismu je způsob odvození pojmu dán jak atributy vnímaných objektů tak současně i povahou a funkcí vědomí, které je aktivním procesem vnímá. S tímto pojetím pojmotvorby, jehož výklad sahá daleko za rámec tohoto časopisu, se plně ztotožňuji. Případné zájemce odkazuji na výše zmíněnou autorku (Rand 1990).

[7] Pomíjím zde spory ekonomů o to, která z obou vlastností je pro definici „veřejného statku“ důležitější, nutná či postačující. Pro můj argument, jímž zpochybňuji pojem „veřejný statek“ jako takový, jsou tyto spory zcela nevýznamné.

Stejně nevýznamná je i volba slova, které k označení tohoto pojmu použijeme. Používá-li někdo označení „statek kolektivní spotřeby“ (collective consumption good) či jiného synonyma, jde stále o tentýž pojem. Nekritizuji tedy slovo, nýbrž pojem.

[8] Např. monetární ekonomie se také nezabývá vyšetřováním chemických či fyzikálních vlastností zlata jako takových , nýbrž jejich implikací pro použití zlata člověkem pro peněžní účely. Nemá smysl předstírat, že ekonomie, která se ze své podstaty zabývá chováním člověka při produkci a směně hodnot a nikoli technickými aspekty těchto hodnot, by se v otázce tzv. veřejných statků najednou měla zabývat technickými atributy a nikoli jejich vztahem k produkci a směně.

[9] Není podstatné, že ono násilí, které je součástí těchto služeb, nemíří vůči spotřebitelům těchto služeb, nýbrž vůči třetí osobám. Podstatné je, že jde o fyzické násilí vůči člověku.



[Akt. známka: 2,17] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.