(Podklad pro vystoupení na semináři
CEP „100 let od narození Ayn Randové, obhájkyně individualismu a kapitalismu“, konaném 17.1. 2005)

Lidská civilizace neprožívá rozkvět. Těšíme se sice z úžasných
vymožeností technologického pokroku a vzestupu materiálního blahobytu,
ale kvalita lidského života se zdaleka neměří jen technologickými
inovacemi. Ostatně ty by byly mnohem rychlejší a mohutnější, kdybychom
nežili v iracionální společnosti, která znemožňuje člověku
žít v souladu se svou přirozeností. Příkladů či projevů dlouhodobě
neblahých společenských trendů je bezpočet:
falešné ekonomické teorie veřejných statků,
monopolu, selhání trhu, tzv. společenské efektivnosti, neutuchající
snaha náboženství zachránit primitivismus víry; tragické zničení
pojmu „právo“; zásadní a trvalé selhávání států ve funkci ochrany
individuálních práv – naopak samy jsou největším ničitelem lidských
životů, agónie „sociálních států“ s jejich nemravnými „sociálními“
systémy postavenými na morálce sebeobětování a parazitování; drtivá
většina společnosti s kolektivistickým myšlením; neuvěřitelná
míra daňového vysávání, devastující regulace zdravotnictví a školství
ve jménu „solidarity“; absurdní a hanebné „antimonopolní“ zákony
trestající zejména ty nejschopnější a nejlepší podnikatele za jejich
ctnosti; státní krádež (vyvlastňování) soukromého majetku ve „veřejném
zájmu“; pošlapávání svobody slova – viz např. trestní stíhání vydavatele
Zítka za vydání překladu knihy Mein Kampf, nesmyslná existence „veřejně-právních“
médií a cenzura soukromého vysílání, nemožnost zaměstnavatele svobodně
rozhodnout, koho bude zaměstnávat, snaha státu ovlivňovat porodnost,
nesmyslné odmítání perspektivní jaderné energetiky, zákony nebo
jejich návrhy prolamující princip presumpce neviny, existence mnoha
absurdních ministerstev a úřadů provádějících nemravnou a nesmyslnou
regulaci všech sfér ekonomické aktivity; trvalá nemožnost dovolat
se práva a spravedlnosti v rozumné době, regulace nájemních
vztahů v oblasti bydlení; rozmach environmentalistických idejí a
hnutí usilujících o ochromení průmyslové civilizace; udělování nobelových
cen míru nejhorším teroristům, hrozivý vývoj Evropské unie směrem
ke gigantickému byrokratickému superstátu regulujícímu naprosto
všechny myslitelné oblasti lidského života; tažení za zákaz interrupcí;
masová produkce myšlenkově prázdného filmového a televizního odpadu
plného beznaděje, agresivity a násilí, V tomto ošklivém výčtu, který
jen namátkově zmiňuje některé oblasti či projevy, bych mohl pokračovat
na dalších mnoha stránkách, jejichž obsah lze shrnout slovy Ayn
Randové:

Současný stav světa je odrazem vlivu převládajících idejí:
idejí mysticismu, sebeobětování a kolektivismu.
Tyto ideje jsou v rozporu s lidským životem.
Ayn Randová ukázala, že „do tohoto stavu
přivedla lidstvo filozofie – a jen filozofie je může vyvést ven.“

Paní Randová neříká, že vše na světě se doposud dělo špatně a
že vše je třeba zbořit. Vše, co je dobré a čeho lidé dosáhli (a
je toho hodně), je však postaveno na velmi chatrných základech a
pokud nebudou zásadně zpevněny, povedou zhoubné společenské trendy
k novým katastrofám.

Filozofický přínos Ayn Randové

Americká filozofka-spisovatelka Ayn Randová (1905–1982) se zapsala
do vědomí miliónů čtenářů prostřednictvím hrdinů svých románů. Nesmírné
filozofické hloubky, pronikavé průzračnosti a vyhraněnosti, s níž
líčí jejich charaktery, mohla docílit jen díky tomu, že svou životní
filozofii nechovala jako neanalyzovaný pocit nebo vágní vizi, nýbrž
jako explicitně formulovaný a hierarchicky strukturovaný myšlenkový
systém. Paní Randová jednou napsala, že spisovatel se musí rozhodnout,
zda jeho dílo má být osobní projekcí existujících filozofických
idejí nebo zda vybuduje svůj vlastní filozofický rámec. „Já jsem
provedla to druhé,“ říká paní Randová. Její základní vize reality
a člověka ostře kontrastovala s existujícími filozofickými teoriemi.
Proto se musela stát filozofem. Svůj systém nazvala Objektivismem.

Kromě svých strhujících románů napsala řadu filozofických textů
a esejů. Mým dnešním cílem je stručně nastínit zásadní přínos její
filozofie.

Proč potřebujeme filozofii

Filozofie bývá považována za plané, příliš obecné „teoretizování“
bez jakékoli souvislosti s praktickým životem. Není ani třeba číst
Kanta, Hegela nebo Heideggera, stačí přečíst pár projevů Václava
Havla. Jejich vágní pojmy a nesrozumitelné konstrukce musí každého
čtenáře přivést k otázce, zda se filozofie nedostala na scestí
anebo zda, jako taková, má vůbec nějaký smysl. Sami filozofové dokonce
považují za neodmyslitelný a charakteristický rys svého oboru, že
filozofie je věda věčných pochybností a otázek. Sama o svém smyslu
a předmětu neustále pochybuje a je naivní od ní očekávat, že poskytne
spolehlivé a jasné odpovědi. Filozofie však nemá jen hledat a ptát
se. Má odpovídat, stejně tak jako každá jiná věda.

Proč vlastně člověk potřebuje filozofii? Protože je volní
bytostí, tj. musí se neustále rozhodovat, jak bude jednat, potřebuje
ke svým volbám vodítko. Jeho volby nejsou automaticky správné. Není
lhostejné, jaké jsou jeho myšlenky, protože na jejich základě člověk
jedná a protože přírodní zákony jsou, jaké jsou, a přizpůsobovat
se musíme my jim, nikoli naopak, Realita není „gumová“. Ignoruje-li
člověk fakt, že arzenik je něco jiného cukr, a že metanol je něco
jiného než voda, má to pro něj stejně katastrofální následky, jako
když ignoruje potřebu správného používání pojmů. Čím abstraktnější
myšlenka (pojem) je, tím více na ní záleží.

Filozofie je životně důležitým oborem ovlivňujícím každé naše rozhodnutí,
a v posledku je to ona, kdo určuje, zda člověk a společnost rozkvétají
anebo upadají. Úkolem filozofie je odpovědět na nejobecnější otázky
lidského poznání a poskytnout vodítko k jednání. Je svoboda
dobrem? A co je dobro? Jak to víme? Jsou dobro, zlo a morálka subjektivní
záležitostí? Je člověk ze své přirozenosti defektní, hříšnou, nedokonalou,
špatnou nebo dokonce zvrhlou bytostí? Nebo je strůjcem svého charakteru
a může dosáhnout morální dokonalosti a ušlechtilosti? Je ovládán
vnějším světem nebo je jeho život plně v jeho rukou? Máme ke správnému
názoru dospívat rozumem, nebo nějak jinak? Jakou roli hraje naše
cítění? Existuje jedna pravda? Můžeme se spolehnout na své smysly
nebo nás klamou? To vše jsou příklady otázek, na něž máme každý
nějakou odpověď. Většina lidí si odpovídá zcela bezděčně, automaticky,
a své odpovědi považuje za samozřejmá východiska veškerého svého
myšlení a jednání. Tyto odpovědi vstřebáváme odmalička prostřednictvím
výchovy rodičů, literatury, formálního vzdělání a médií. V konečné
instanci však tyto odpovědi přicházejí od intelektuálních autorit.
Díky omylům v těchto fundamentálních idejích nejsou lidé s to obhájit
racionální pohled na svět a důsledně se jím řídit. Nejde o to, že
by většina lidí nepřemýšlela rozumně. Jde o to, že lidé nejsou schopni
ve svém myšlení dlouhodobě odolávat zmatku šířenému iracionálními
intelektuály. A odkud v posledku čerpají intelektuální autority?
Z filozofie. A právě zde leží jádro problému.

Vzpomeňte si, jak často se vám stává, že se s někým dostanete do
názorového sporu, a váš oponent se po chvíli neúpěšného přesvědčování
místo věcného argumentu nakonec uchýlí k odpovědi typu: „dobře,
dobře, vy máte svůj názor, já mám svůj, mám na něj právo, nikdo
přece není majitelem pravdy.“ Tím pro vás diskuse skončí, protože
přesně zde začíná filozofie, do níž nechcete pronikat, ačkoli jedině
v ní tkví řešení vašeho sporu.

Nebo si připomeňme třeba slogan sociální demokracie „lidskost proti
sobectví“, který odsuzuje kapitalismus, protože je postaven na
sobectví. Odmítáte tento slogan, protože se nepovažujete za sobce
a myslíte si, že kapitalismus a svoboda nemají se sobectvím nic
společného? Dopouštíte se zásadní chyby. Své názory sami před sebou
neobhájíte a své oponenty nepřesvědčíte nikdy, dokud si nebudete
jisti, jak se pojmy tvoří. Je nutné svést bitvu o základní filozofické
pojmy a principy. Sobectví je jedním z nich. Když pochopíte jeho
správný obsah a jeho místo v pojmové hierarchii, zjistíte,
že kapitalismus opravdu spočívá na sobectví, ale zároveň pochopíte,
že sobectví je lidské a je dobrem.

Význam pojmů

Aby člověk mohl žít, potřebuje realitu poznávat, aby v ní mohl
jednat. Poznává jí pomocí pojmů. Protože je neustále vystaven bezpočtu
konkrétních okolních objektů a situací, potřebuje jeho vědomí metodu,
jak s nesmírným množstvím informací naložit při každé své konkrétní
volbě. Tou metodou jsou právě pojmy a principy. A nejdůležitějším
úkolem filozofie je identifikovat správnou metodu, jak pojmy a principy
tvořit a používat.

Odpovídá-li filozofie chybně na fundamentální otázky lidského poznání
a zejména tvorby a používání pojmů, dochází ke zpochybnění veškerého
lidského poznání a pojmovému chaosu. U běžných, málo abstraktních
pojmů ke zmatku nedochází, protože význam pojmů jako např. strom,
červená, stůl apod. můžeme velmi rychle ověřit přímým ukázáním na
smyslově vnímané věci. Katastrofa vzniká až na úrovni velmi abstraktních
pojmů. Jejich odvození z méně abstraktních pojmů a správné
používání je usilovnou mentální prací, výsledkem řetězce logických
odvození, tedy něčím, co nelze jednoduše ověřit pouhými smysly.
Čím abstraktnější pojem je, tím je jeho zničení závažnější. Způsob
tvorby pojmů by lidi měla učit filozofie, jako je matematika učí
násobilku. Místo toho si tyto pojmy každý vykládá, jak se mu zlíbí.
Došlo k úplnému překroucení tak zásadních pojmů, jakými
jsou egoismus, altruismus, objektivita, spravedlnost, právo, monopol
nebo diskriminace, a k rozšíření různých ničivých antipojmů
jakými jsou např. sociální spravedlnost, extrémismus nebo veřejné
statky. Většina lidí se snaží vyhnout příliš abstraktnímu
myšlení, lidé tápou v abstraktních pojmech, protože je kdekdo naplňuje
stále nesmyslnějšími obsahy. Dnes a denně slýcháme destruktivní
skeptické fráze typu „veřejných prospěch“, „každý má svou pravdu,“
„nic není absolutní“, tedy ani pravda, nebo „to je vaše definice
pojmu, já mám jinou“, „svět přece není černobílý“, „žádná jednoduchá
řešení neexistují“, „nechme té ideologie a pojďme diskutovat věcně“
atd. Tyto a mnohé další fráze, klišé a pojmové pasti účinně paralyzují
schopnost identifikace správných a vylučování nesprávných názorů.
Jsou jakýmsi neviditelným nástrojem k podrývání sebevědomí člověka
a jeho poznávací jistoty. Výsledkem je, že rozum přestává být svrchovaným,
konečným arbitrem správnosti myšlení, a jednoznačné morální hodnocení
ustupuje subjektivním pocitům. V otázce poznání stejně jako
morálky však nemohou existovat žádné kompromisy, rozum buď platí
absolutně a nebo prohrává na celé čáře, čímž se naplno protrhává
hráz zadržující záplavy mysticismu, skepticismu a relativismu. Od
neschopnosti rozumově obhájit své názory je pak již jen krůček ke
ztrátě sebevědomí, k orientaci na víru, na kolektiv, k intelektuální
závislosti, rezignaci, bezzásadovosti, snaze přenést odpovědnost
za vlastní život na ostatní, na společnost, k pocitu viny, k sebeobětování
a zoufalému volání intelektuálů po „konsensu“ a „toleranci.“

Výsledkem je všeobecné opovržení vůči abstraktním idejím a obecným
principům. Údajně nikdy nic nevíme jistě a nic neplatí absolutně.
Vlády se ujímá krátkozraký a rozporuplný pragmatismus a relativismus,
které se dříve nebo později zdiskreditují a nahrazuje je únik k víře.
Víra však není řešením, nýbrž stejným problémem, protože znamená
jen jiný typ odmítnutí rozumu. Jakákoli forma nerozumu je pokusem
uniknout realitě, které však uniknout nelze. Obnovit autoritu rozumu
znamená položit si a nalézt správnou odpověď na otázku, co jsou
pojmy, jak vznikly a k čemu slouží.

V nalezení této odpovědi spočívá zásadní filozofický obrat, který
přináší Ayn Randová. Je jím odhalení způsobu, jímž člověk odvozuje
své pojmy ze smyslově vnímané reality a že tudíž mají pevnou vazbu
na realitu, znamená v důsledku renesanci rozumu. Pojem zahrnuje
objekty se stejným rozlišovacím (podstatným) znakem, přičemž jednotlivé
takto zahrnuté objekty se liší jen v míře (rozměrech) tohoto
znaku. Skutečnost, že znak je podstatný, je dána jeho vztahem k ostatním
znakům, podstata tedy není přímo „vepsána“ v objektu. Člověk
ji pozorováním, porovnáváním odvozuje z kontextu všech ostatních
znaků objektu. Systematický a ucelený výklad objektivistické teorie
pojmů není účelem a přirozeně ani v možnostech tohoto shrnujícího
příspěvku.

Objektivistický systém

Objektivismus je integrovaným filozofickým systémem, který definuje
principy, jimiž by se měl člověk řídit ve svém myšlení a jednání,
má-li žít životem hodným člověka. Týkají se pojetí reality, poznání,
člověka, morálky a politiky (oblast estetiky zde pomíjím):

Svět (realita) existuje nezávisle na člověku, na
jeho vědomí. Nezávisle na našich přáních, idejích či emocích existují
nezměnitelné přirozené zákony, zákony příčiny a účinku. Aby člověk
mohl jednat, musí realitu poznávat a poté se jí přizpůsobit. Musí
se přizpůsobit i lidské přirozenosti, která je součástí reality,
a nejednat proti ní.

Rozum je jediným nástrojem člověka k poznání reality
a člověk je schopen ji poznávat na základě nezbytně platného smyslového
poznání. Rozum integruje smyslově vnímaná data do pojmů a principů,
na jejichž základě člověk jedná. Objektivita pojmů znamená, že musí
být jistou metodou odvozeny z reality a nejsou subjektivními
výtvory. To, co poznáme, víme jistě a absolutně. Absolutní
platnost není dána vševědoucností, protože člověk není vševědoucí.
Absolutní platnost je dána kontextem již poznaného.
Daný kontext vede k jistému, absolutně platnému závěru. Pocity
(emoce) nejsou argumenty, jsou druhotné, vyplývají z myšlenek (správných
či nesprávných), které člověk dříve přijal a uložil do svého podvědomí.

Člověk je reálnou autonomní bytostí. Je strůjcem
svého charakteru a osudu. Má volní schopnost a je plně odpovědný
za svůj život a důsledky svého jednání. Ani ve svém myšlení, ani
ve svém jednání není bezmocnou loutkou neznámých vnějších sil, společenského
prostředí, historických trendů či nevysvětlitelných vnitřních pudů.

Egoismus je systémem morálních hodnot, jakými jsou
nezávislost, integrita, spravedlnost, poctivost, produktivita a
hrdost, přičemž všechny jsou projevem racionality. Správné morální
hodnoty jsou stejné pro každého člověka, protože morálními
hodnotami jsou nejobecnější hodnoty, které jsou objektivně
dány přirozeností světa a člověka, nikoli konkrétními podmínkami
jeho života ani jeho subjektivními rozmary. Člověk je sám sobě nejvyšším
cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. On sám je příjemcem
prospěchu z dosažených hodnot, protože on si je zvolil, on
je vytvořil a on je potřebuje k životu. Neobětuje se ostatním,
ani nežije z obětování ostatních sobě. Dosahování vlastního štěstí
je nejvyšším morálním cílem člověka. Ayn Randová je prvním filozofem
v historii, který dává pojmu „egoismus“ správný, racionální obsah.

Naproti tomu převládající morálka altruismu je negací lidského života.
Altruismus není označením pro dobrou vůli a velkorysost, pro schopnost
člověka jednorázově pomoci člověku v mimořádných nouzouvých
situacích. Altruismus je zásadně nezištným jednáním. Altruismus
za dobro považuje obětování hodnot a prosadil se jen proto, že pojem
egoismus se díky překroucení stal synonymem nelidskosti. Morálkou
altruismu se nikdo důsledně neřídí. Každý, kdo chce žít, se jí musí
neustále zpronevěřovata unikat jí, pokud ji alespoň trochu považuje
za své vodítko. Nikdo však nemá odvahu ji zásadně odmítnout a proto
zůstává jakýmsi nedostižným „ideálem“, z jehož nedostižnosti se
pak vyvozuje ničivý závěr, že člověk není a nemůže být dokonalý.
Je nejvyšší čas říci, že tato morálka není ideálem, že je to nelidská
morálka. Ideálem je taková morálka, která je v souladu s přirozeností
člověka.

Objektivismus uznává hodnoty nikoli proto, že jsou tradiční a „historicky
osvědčené“. Objektivismus hájí jen racionální hodnoty, protože jsou
racionální a protože jen rozum je platným soudcem hodnot. Jen hodnoty,
které lze rozumem obhájit, se mohou prakticky historicky osvědčit.
Protože život je konečnou hodnotou a přirozenost člověka
je mimo jeho volbu, dospěla Ayn Randová ke svému epochálnímu
objevu, že morálka musí být objektivní, že hodnoty nejsou věcí arbitrárních
postulátů či subjektivních pocitů. Jinými slovy identifikovala klíčový
fakt, že „should (sollen)“ nutně vyplývá z „is (ist)“. Na základě
rozumového odvozování z pozorované reality víme, co život člověka
vyžaduje. Vyžaduje, aby volil a prací vytvářel hodnoty prospěšné
pro svůj život. V tom tkví jeho přirozenost. Primárním rozhodnutím
člověka žít, tj. přijmout fakt své existence, dochází k propojení
celé sféry morálky s přirozeností člověka. Rozhodl jsem se
žít a moje přirozenost (ta je mi dána) vyžaduje takové chování,
které podporuje život.

Kapitalismus je jediným morálním
společenským uspořádáním, protože život člověka ve společnosti vyžaduje
takové uspořádání, které mu umožňuje uplatňovat závěry svého rozumu,
řídit se racionální morálkou. Jen svobodný člověk se může chovat
racionálně. Kapitalismus je politický systém, kde jedinou funkcí
státu je prosazení a ochrana individuálních práv člověka. Kapitalismus
není jen praktickým nástrojem k dosažení blahobytu člověka. Kapitalismus
není dobrem jen pro zdravé, sebevědomé, racionální či bohaté lidi.
Je dobrem pro každého člověka, protože je odvozen z podstaty
člověka jako volní bytosti se schopností a potřebou poznávat
realitu. Každému otevírá možnost pro realizaci svého potenciálu,
umožňuje člověku žít jako člověk.

Podstatu objektivismu lze sice shrnout do několika výše uvedených
principů, avšak pochopit objektivismus a obhájit jej není možné
jinak než prostřednictvím uceleného systematického pojednání. Takové
pojednání v úžasně čtivé a přitom rigorózní formě nabízí přední
znalec objektivismu Leonard Peikoff ve své knize Objektivismus:
Filozofie Ayn Randové, která je přeložena do češtiny.

Vztah morálky a politické filozofie

Racionální politická ideologie musí vyzdvihovat a hájit svobodu,
avšak nikoli jako primární a neredukovatelný axiom. Svoboda není
primární. Nelze ji obhájit bez obhajoby rozumu a racionálního egoismu.
Nelze hájit svobodu a zároveň s implicitním altruistickým apelem
hlásat „veřejný prospěch“ a pokoru. Stejně groteskní je přesvědčovat
lidi o svobodě a zároveň se ohánět destruktivní skeptickou frází
„nikdo není majitelem pravdy“. Prázdně rozpráví o svobodě a kapitalismu
ten, kdo se zříká vyhraněných morálních soudů, kdo ignoruje nezbytnou
pojmovou a etickou bázi svobody. Snažit se o svobodnou společnost
a přehlížet přitom filozofii a morálku je beznadějným přístupem,
který dnes sledují libertariáni, všichni filozofičtí skeptikové
a morální agnostikové. Mylně se domnívají, že jakékoli sebevědomé
a principiální morální hodnocení na základě objektivních morálních
kritérií je povýšeným a nepatřičným „kázáním o morálce“ a tohou
„řídit společnost“, naivní snahou vytvářet „nového člověka“. Ještě
hůře si počíná ten, kdo se svobodu a kapitalismus snaží stavět na
mysticismu a víře.

Morální argumenty jsou tím nejdůležitějším, čeho se dnes v zápase
s kolektivisty nedostává, jsou tím nejdůležitějším, co jediné
má sílu změnit myšlení a jednání lidí. Dokud neodmítneme nejhlubší
morální premisy a cíle kolektivistů, budou jen dál a dál hledat
další a nové nástroje, aby svých údajně ušlechtilých cílů dosáhli.
Nestačí jim říkat, že to, co dělají není praktické, je třeba jim
zdůrazňovat, že jejich cíle jsou nemravné, protože
morálka sebeobětování, na kterou implicitně či explicitně apelují,
je zlem.

Svoboda je nezbytná. Je však nezbytným prostředkem, nikoli
cílem. Je nástrojem k uplatnění logicky primární morální hodnoty
– racionality. Primárně je třeba hájit rozum a racionalitu. Morální
ctnosti jsou všechny projevem racionality. Aby je člověk mohl
uplatňovat, musí být svobodný. Práva jsou tudíž obhajitelná
pouze na základě morálky racionálního egoismu. Nevěříte-li, ptám
se vás, jak může žádat právo na život a svobodu bytost, která je
ze své přirozenosti defektní či dokonce zkažená, své uvažování a
jednání nemůže stavět na svém vlastním úsudku, protože svým rozumem
není schopna poznávat realitu, a která nemá sledovat svůj vlastní
prospěch nýbrž se má obětovat ostatním? Proč by taková bytost měla
mít právo na život, když svůj vlastní život a zájem nemá sledovat?
A proč by měla mít možnost svobodně jednat dle svého rozumu, když
rozum není schopen poznávat? Pokud jediná pravda neexistuje, nic
není absolutní a každý může mít svou vlastní pravdu, jak může člověk
žádat svobodu? Svobodu k tomu, aby jednal dle své pravdy? Co
když mi moje pravda velí, abych žil na úkor jiných? Namítáte-li,
že svoboda zahrnuje zákaz agrese vůči ostatním, odpovídám, že to
je vaše pravda. Co když moje pravda je jiná? Co obhájce svobody
opravňuje odmítat kolektivisty a etatisty, kteří údajně mohou mít
svou pravdu?

Domnívá-li se někdo, že svobodu a kapitalismus obhájí na základě
ekonomie tvrzením, že jen svoboda a kapitalismus vedou k blahobytu,
mýlí se. Z čeho plyne, že by člověk měl sledovat blahobyt?
Je to správné? A jak pojímat blahobyt? Je to primitivní život uprostřed
člověkem nedotčené přírody, o nějž usilují ekologisté? A čí blahobyt?
Svůj vlastní, nebo ostatních lidí? A co když je člověk jen nepodstatným
fragmentem státu, nějakým druhotným nepodstatným hmotným projevem
primárního všezahrnujícího jediného kosmického celku, či Absolutna,
jak tvrdí např. Hegel, proč by měl zde na zemi žádat sledování svého
blahobytu mít a nějaká práva? Povrchnímu příznivci kapitalismu se
může sice podařit prokázat, že svobodný trh je praktický, protože
přináší prosperitu, nemá však zbraně proti morálním argumentům oponentů
ani proti nejhlubším filozofickým argumentům Hegelů, Platónů, či
zástupům jiných mystiků, skeptiků a subjektivistů.

Objektivismus není politickým hnutím a neusiluje primárně o odstranění
socialistických regulací. Objektivismus je historickým mezníkem
filozofie, protože přichází s radikální obhajobou rozumu a
racionálního egoismu. Politická filozofie kapitalismu pak automaticky
vyplývá.

Filozofie není pro filozofy

Zdá se, že filozofií objektivismu se žádný český filozof seriózně
nezabývá, alespoň ne veřejně. Zatím jsem zaznamenal jen překrucovaní,
očerňování a zesměšňování objektivismu pramenící z jeho zásadní
neznalosti či nepochopení. Poznáním objektivismu rozhodně není přečtení
mé knížky Trh a stát, která má být víceméně jen upoutávkou a motivací
ke studiu objektivismu. Existuje obrovské množství vynikajících
zdrojů v originále, zatím jen dva se podařilo přeložit a vydat v češtině.

Filozofie není vědou pro filozofy, je vodítkem pro lidi a musí být
jasná a srozumitelná každému. Objektivismus je takovou
filozofií. I pro toho, kdo objektivismus odmítne, je jeho poznání
velkým přínosem, protože jeho brilantně strukturovaná stavba odhaluje
klíčové otázky lidského poznání a morálky, hierarchii nejobecnějších
principů a jejich vzájemných vazeb.

Ayn Randová se svým dílem a (zatím nedoceněným) významem řadí k několika
největším filozofům v dějinách. Už proto stojí za to její filozofii
poznat.