Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Filozofie Proč potřebujeme filozofii Ayn Randové
Vydáno dne 17. 01. 2005 (čteno 5278×)

Jiří Kinkor

(Podklad pro vystoupení na semináři CEP „100 let od narození Ayn Randové, obhájkyně individualismu a kapitalismu“, konaném 17.1. 2005)

Lidská civilizace neprožívá rozkvět. Těšíme se sice z úžasných vymožeností technologického pokroku a vzestupu materiálního blahobytu, ale kvalita lidského života se zdaleka neměří jen technologickými inovacemi. Ostatně ty by byly mnohem rychlejší a mohutnější, kdybychom nežili v iracionální společnosti, která znemožňuje člověku žít v souladu se svou přirozeností. Příkladů či projevů dlouhodobě neblahých společenských trendů je bezpočet:
falešné ekonomické teorie veřejných statků, monopolu, selhání trhu, tzv. společenské efektivnosti, neutuchající snaha náboženství zachránit primitivismus víry; tragické zničení pojmu „právo“; zásadní a trvalé selhávání států ve funkci ochrany individuálních práv - naopak samy jsou největším ničitelem lidských životů, agónie „sociálních států“ s jejich nemravnými „sociálními“ systémy postavenými na morálce sebeobětování a parazitování; drtivá většina společnosti s kolektivistickým myšlením; neuvěřitelná míra daňového vysávání, devastující regulace zdravotnictví a školství ve jménu „solidarity“; absurdní a hanebné „antimonopolní“ zákony trestající zejména ty nejschopnější a nejlepší podnikatele za jejich ctnosti; státní krádež (vyvlastňování) soukromého majetku ve „veřejném zájmu“; pošlapávání svobody slova - viz např. trestní stíhání vydavatele Zítka za vydání překladu knihy Mein Kampf, nesmyslná existence „veřejně-právních“ médií a cenzura soukromého vysílání, nemožnost zaměstnavatele svobodně rozhodnout, koho bude zaměstnávat, snaha státu ovlivňovat porodnost, nesmyslné odmítání perspektivní jaderné energetiky, zákony nebo jejich návrhy prolamující princip presumpce neviny, existence mnoha absurdních ministerstev a úřadů provádějících nemravnou a nesmyslnou regulaci všech sfér ekonomické aktivity; trvalá nemožnost dovolat se práva a spravedlnosti v rozumné době, regulace nájemních vztahů v oblasti bydlení; rozmach environmentalistických idejí a hnutí usilujících o ochromení průmyslové civilizace; udělování nobelových cen míru nejhorším teroristům, hrozivý vývoj Evropské unie směrem ke gigantickému byrokratickému superstátu regulujícímu naprosto všechny myslitelné oblasti lidského života; tažení za zákaz interrupcí; masová produkce myšlenkově prázdného filmového a televizního odpadu plného beznaděje, agresivity a násilí, V tomto ošklivém výčtu, který jen namátkově zmiňuje některé oblasti či projevy, bych mohl pokračovat na dalších mnoha stránkách, jejichž obsah lze shrnout slovy Ayn Randové:

Současný stav světa je odrazem vlivu převládajících idejí: idejí mysticismu, sebeobětování a kolektivismu.
Tyto ideje jsou v rozporu s lidským životem.
Ayn Randová ukázala, že „do tohoto stavu přivedla lidstvo filozofie - a jen filozofie je může vyvést ven.“

Paní Randová neříká, že vše na světě se doposud dělo špatně a že vše je třeba zbořit. Vše, co je dobré a čeho lidé dosáhli (a je toho hodně), je však postaveno na velmi chatrných základech a pokud nebudou zásadně zpevněny, povedou zhoubné společenské trendy k novým katastrofám.

Filozofický přínos Ayn Randové

Americká filozofka-spisovatelka Ayn Randová (1905–1982) se zapsala do vědomí miliónů čtenářů prostřednictvím hrdinů svých románů. Nesmírné filozofické hloubky, pronikavé průzračnosti a vyhraněnosti, s níž líčí jejich charaktery, mohla docílit jen díky tomu, že svou životní filozofii nechovala jako neanalyzovaný pocit nebo vágní vizi, nýbrž jako explicitně formulovaný a hierarchicky strukturovaný myšlenkový systém. Paní Randová jednou napsala, že spisovatel se musí rozhodnout, zda jeho dílo má být osobní projekcí existujících filozofických idejí nebo zda vybuduje svůj vlastní filozofický rámec. „Já jsem provedla to druhé,“ říká paní Randová. Její základní vize reality a člověka ostře kontrastovala s existujícími filozofickými teoriemi. Proto se musela stát filozofem. Svůj systém nazvala Objektivismem.

Kromě svých strhujících románů napsala řadu filozofických textů a esejů. Mým dnešním cílem je stručně nastínit zásadní přínos její filozofie.

Proč potřebujeme filozofii

Filozofie bývá považována za plané, příliš obecné „teoretizování“ bez jakékoli souvislosti s praktickým životem. Není ani třeba číst Kanta, Hegela nebo Heideggera, stačí přečíst pár projevů Václava Havla. Jejich vágní pojmy a nesrozumitelné konstrukce musí každého čtenáře přivést k otázce, zda se filozofie nedostala na scestí anebo zda, jako taková, má vůbec nějaký smysl. Sami filozofové dokonce považují za neodmyslitelný a charakteristický rys svého oboru, že filozofie je věda věčných pochybností a otázek. Sama o svém smyslu a předmětu neustále pochybuje a je naivní od ní očekávat, že poskytne spolehlivé a jasné odpovědi. Filozofie však nemá jen hledat a ptát se. Má odpovídat, stejně tak jako každá jiná věda.

Proč vlastně člověk potřebuje filozofii? Protože je volní bytostí, tj. musí se neustále rozhodovat, jak bude jednat, potřebuje ke svým volbám vodítko. Jeho volby nejsou automaticky správné. Není lhostejné, jaké jsou jeho myšlenky, protože na jejich základě člověk jedná a protože přírodní zákony jsou, jaké jsou, a přizpůsobovat se musíme my jim, nikoli naopak, Realita není „gumová“. Ignoruje-li člověk fakt, že arzenik je něco jiného cukr, a že metanol je něco jiného než voda, má to pro něj stejně katastrofální následky, jako když ignoruje potřebu správného používání pojmů. Čím abstraktnější myšlenka (pojem) je, tím více na ní záleží.

Filozofie je životně důležitým oborem ovlivňujícím každé naše rozhodnutí, a v posledku je to ona, kdo určuje, zda člověk a společnost rozkvétají anebo upadají. Úkolem filozofie je odpovědět na nejobecnější otázky lidského poznání a poskytnout vodítko k jednání. Je svoboda dobrem? A co je dobro? Jak to víme? Jsou dobro, zlo a morálka subjektivní záležitostí? Je člověk ze své přirozenosti defektní, hříšnou, nedokonalou, špatnou nebo dokonce zvrhlou bytostí? Nebo je strůjcem svého charakteru a může dosáhnout morální dokonalosti a ušlechtilosti? Je ovládán vnějším světem nebo je jeho život plně v jeho rukou? Máme ke správnému názoru dospívat rozumem, nebo nějak jinak? Jakou roli hraje naše cítění? Existuje jedna pravda? Můžeme se spolehnout na své smysly nebo nás klamou? To vše jsou příklady otázek, na něž máme každý nějakou odpověď. Většina lidí si odpovídá zcela bezděčně, automaticky, a své odpovědi považuje za samozřejmá východiska veškerého svého myšlení a jednání. Tyto odpovědi vstřebáváme odmalička prostřednictvím výchovy rodičů, literatury, formálního vzdělání a médií. V konečné instanci však tyto odpovědi přicházejí od intelektuálních autorit. Díky omylům v těchto fundamentálních idejích nejsou lidé s to obhájit racionální pohled na svět a důsledně se jím řídit. Nejde o to, že by většina lidí nepřemýšlela rozumně. Jde o to, že lidé nejsou schopni ve svém myšlení dlouhodobě odolávat zmatku šířenému iracionálními intelektuály. A odkud v posledku čerpají intelektuální autority? Z filozofie. A právě zde leží jádro problému.

Vzpomeňte si, jak často se vám stává, že se s někým dostanete do názorového sporu, a váš oponent se po chvíli neúpěšného přesvědčování místo věcného argumentu nakonec uchýlí k odpovědi typu: „dobře, dobře, vy máte svůj názor, já mám svůj, mám na něj právo, nikdo přece není majitelem pravdy.“ Tím pro vás diskuse skončí, protože přesně zde začíná filozofie, do níž nechcete pronikat, ačkoli jedině v ní tkví řešení vašeho sporu.

Nebo si připomeňme třeba slogan sociální demokracie „lidskost proti sobectví“, který odsuzuje kapitalismus, protože je postaven na sobectví. Odmítáte tento slogan, protože se nepovažujete za sobce a myslíte si, že kapitalismus a svoboda nemají se sobectvím nic společného? Dopouštíte se zásadní chyby. Své názory sami před sebou neobhájíte a své oponenty nepřesvědčíte nikdy, dokud si nebudete jisti, jak se pojmy tvoří. Je nutné svést bitvu o základní filozofické pojmy a principy. Sobectví je jedním z nich. Když pochopíte jeho správný obsah a jeho místo v pojmové hierarchii, zjistíte, že kapitalismus opravdu spočívá na sobectví, ale zároveň pochopíte, že sobectví je lidské a je dobrem.

Význam pojmů

Aby člověk mohl žít, potřebuje realitu poznávat, aby v ní mohl jednat. Poznává jí pomocí pojmů. Protože je neustále vystaven bezpočtu konkrétních okolních objektů a situací, potřebuje jeho vědomí metodu, jak s nesmírným množstvím informací naložit při každé své konkrétní volbě. Tou metodou jsou právě pojmy a principy. A nejdůležitějším úkolem filozofie je identifikovat správnou metodu, jak pojmy a principy tvořit a používat.

Odpovídá-li filozofie chybně na fundamentální otázky lidského poznání a zejména tvorby a používání pojmů, dochází ke zpochybnění veškerého lidského poznání a pojmovému chaosu. U běžných, málo abstraktních pojmů ke zmatku nedochází, protože význam pojmů jako např. strom, červená, stůl apod. můžeme velmi rychle ověřit přímým ukázáním na smyslově vnímané věci. Katastrofa vzniká až na úrovni velmi abstraktních pojmů. Jejich odvození z méně abstraktních pojmů a správné používání je usilovnou mentální prací, výsledkem řetězce logických odvození, tedy něčím, co nelze jednoduše ověřit pouhými smysly. Čím abstraktnější pojem je, tím je jeho zničení závažnější. Způsob tvorby pojmů by lidi měla učit filozofie, jako je matematika učí násobilku. Místo toho si tyto pojmy každý vykládá, jak se mu zlíbí. Došlo k úplnému překroucení tak zásadních pojmů, jakými jsou egoismus, altruismus, objektivita, spravedlnost, právo, monopol nebo diskriminace, a k rozšíření různých ničivých antipojmů jakými jsou např. sociální spravedlnost, extrémismus nebo veřejné statky. Většina lidí se snaží vyhnout příliš abstraktnímu myšlení, lidé tápou v abstraktních pojmech, protože je kdekdo naplňuje stále nesmyslnějšími obsahy. Dnes a denně slýcháme destruktivní skeptické fráze typu „veřejných prospěch“, „každý má svou pravdu,“ „nic není absolutní“, tedy ani pravda, nebo „to je vaše definice pojmu, já mám jinou“, „svět přece není černobílý“, „žádná jednoduchá řešení neexistují“, „nechme té ideologie a pojďme diskutovat věcně“ atd. Tyto a mnohé další fráze, klišé a pojmové pasti účinně paralyzují schopnost identifikace správných a vylučování nesprávných názorů. Jsou jakýmsi neviditelným nástrojem k podrývání sebevědomí člověka a jeho poznávací jistoty. Výsledkem je, že rozum přestává být svrchovaným, konečným arbitrem správnosti myšlení, a jednoznačné morální hodnocení ustupuje subjektivním pocitům. V otázce poznání stejně jako morálky však nemohou existovat žádné kompromisy, rozum buď platí absolutně a nebo prohrává na celé čáře, čímž se naplno protrhává hráz zadržující záplavy mysticismu, skepticismu a relativismu. Od neschopnosti rozumově obhájit své názory je pak již jen krůček ke ztrátě sebevědomí, k orientaci na víru, na kolektiv, k intelektuální závislosti, rezignaci, bezzásadovosti, snaze přenést odpovědnost za vlastní život na ostatní, na společnost, k pocitu viny, k sebeobětování a zoufalému volání intelektuálů po „konsensu“ a „toleranci.“

Výsledkem je všeobecné opovržení vůči abstraktním idejím a obecným principům. Údajně nikdy nic nevíme jistě a nic neplatí absolutně. Vlády se ujímá krátkozraký a rozporuplný pragmatismus a relativismus, které se dříve nebo později zdiskreditují a nahrazuje je únik k víře. Víra však není řešením, nýbrž stejným problémem, protože znamená jen jiný typ odmítnutí rozumu. Jakákoli forma nerozumu je pokusem uniknout realitě, které však uniknout nelze. Obnovit autoritu rozumu znamená položit si a nalézt správnou odpověď na otázku, co jsou pojmy, jak vznikly a k čemu slouží.

V nalezení této odpovědi spočívá zásadní filozofický obrat, který přináší Ayn Randová. Je jím odhalení způsobu, jímž člověk odvozuje své pojmy ze smyslově vnímané reality a že tudíž mají pevnou vazbu na realitu, znamená v důsledku renesanci rozumu. Pojem zahrnuje objekty se stejným rozlišovacím (podstatným) znakem, přičemž jednotlivé takto zahrnuté objekty se liší jen v míře (rozměrech) tohoto znaku. Skutečnost, že znak je podstatný, je dána jeho vztahem k ostatním znakům, podstata tedy není přímo „vepsána“ v objektu. Člověk ji pozorováním, porovnáváním odvozuje z kontextu všech ostatních znaků objektu. Systematický a ucelený výklad objektivistické teorie pojmů není účelem a přirozeně ani v možnostech tohoto shrnujícího příspěvku.

Objektivistický systém

Objektivismus je integrovaným filozofickým systémem, který definuje principy, jimiž by se měl člověk řídit ve svém myšlení a jednání, má-li žít životem hodným člověka. Týkají se pojetí reality, poznání, člověka, morálky a politiky (oblast estetiky zde pomíjím):

Svět (realita) existuje nezávisle na člověku, na jeho vědomí. Nezávisle na našich přáních, idejích či emocích existují nezměnitelné přirozené zákony, zákony příčiny a účinku. Aby člověk mohl jednat, musí realitu poznávat a poté se jí přizpůsobit. Musí se přizpůsobit i lidské přirozenosti, která je součástí reality, a nejednat proti ní.

Rozum je jediným nástrojem člověka k poznání reality a člověk je schopen ji poznávat na základě nezbytně platného smyslového poznání. Rozum integruje smyslově vnímaná data do pojmů a principů, na jejichž základě člověk jedná. Objektivita pojmů znamená, že musí být jistou metodou odvozeny z reality a nejsou subjektivními výtvory. To, co poznáme, víme jistě a absolutně. Absolutní platnost není dána vševědoucností, protože člověk není vševědoucí. Absolutní platnost je dána kontextem již poznaného. Daný kontext vede k jistému, absolutně platnému závěru. Pocity (emoce) nejsou argumenty, jsou druhotné, vyplývají z myšlenek (správných či nesprávných), které člověk dříve přijal a uložil do svého podvědomí.

Člověk je reálnou autonomní bytostí. Je strůjcem svého charakteru a osudu. Má volní schopnost a je plně odpovědný za svůj život a důsledky svého jednání. Ani ve svém myšlení, ani ve svém jednání není bezmocnou loutkou neznámých vnějších sil, společenského prostředí, historických trendů či nevysvětlitelných vnitřních pudů.

Egoismus je systémem morálních hodnot, jakými jsou nezávislost, integrita, spravedlnost, poctivost, produktivita a hrdost, přičemž všechny jsou projevem racionality. Správné morální hodnoty jsou stejné pro každého člověka, protože morálními hodnotami jsou nejobecnější hodnoty, které jsou objektivně dány přirozeností světa a člověka, nikoli konkrétními podmínkami jeho života ani jeho subjektivními rozmary. Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. On sám je příjemcem prospěchu z dosažených hodnot, protože on si je zvolil, on je vytvořil a on je potřebuje k životu. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka. Ayn Randová je prvním filozofem v historii, který dává pojmu „egoismus“ správný, racionální obsah.

Naproti tomu převládající morálka altruismu je negací lidského života. Altruismus není označením pro dobrou vůli a velkorysost, pro schopnost člověka jednorázově pomoci člověku v mimořádných nouzouvých situacích. Altruismus je zásadně nezištným jednáním. Altruismus za dobro považuje obětování hodnot a prosadil se jen proto, že pojem egoismus se díky překroucení stal synonymem nelidskosti. Morálkou altruismu se nikdo důsledně neřídí. Každý, kdo chce žít, se jí musí neustále zpronevěřovata unikat jí, pokud ji alespoň trochu považuje za své vodítko. Nikdo však nemá odvahu ji zásadně odmítnout a proto zůstává jakýmsi nedostižným „ideálem“, z jehož nedostižnosti se pak vyvozuje ničivý závěr, že člověk není a nemůže být dokonalý. Je nejvyšší čas říci, že tato morálka není ideálem, že je to nelidská morálka. Ideálem je taková morálka, která je v souladu s přirozeností člověka.

Objektivismus uznává hodnoty nikoli proto, že jsou tradiční a „historicky osvědčené“. Objektivismus hájí jen racionální hodnoty, protože jsou racionální a protože jen rozum je platným soudcem hodnot. Jen hodnoty, které lze rozumem obhájit, se mohou prakticky historicky osvědčit. Protože život je konečnou hodnotou a přirozenost člověka je mimo jeho volbu, dospěla Ayn Randová ke svému epochálnímu objevu, že morálka musí být objektivní, že hodnoty nejsou věcí arbitrárních postulátů či subjektivních pocitů. Jinými slovy identifikovala klíčový fakt, že „should (sollen)“ nutně vyplývá z „is (ist)“. Na základě rozumového odvozování z pozorované reality víme, co život člověka vyžaduje. Vyžaduje, aby volil a prací vytvářel hodnoty prospěšné pro svůj život. V tom tkví jeho přirozenost. Primárním rozhodnutím člověka žít, tj. přijmout fakt své existence, dochází k propojení celé sféry morálky s přirozeností člověka. Rozhodl jsem se žít a moje přirozenost (ta je mi dána) vyžaduje takové chování, které podporuje život.

Kapitalismus je jediným morálním společenským uspořádáním, protože život člověka ve společnosti vyžaduje takové uspořádání, které mu umožňuje uplatňovat závěry svého rozumu, řídit se racionální morálkou. Jen svobodný člověk se může chovat racionálně. Kapitalismus je politický systém, kde jedinou funkcí státu je prosazení a ochrana individuálních práv člověka. Kapitalismus není jen praktickým nástrojem k dosažení blahobytu člověka. Kapitalismus není dobrem jen pro zdravé, sebevědomé, racionální či bohaté lidi. Je dobrem pro každého člověka, protože je odvozen z podstaty člověka jako volní bytosti se schopností a potřebou poznávat realitu. Každému otevírá možnost pro realizaci svého potenciálu, umožňuje člověku žít jako člověk.

Podstatu objektivismu lze sice shrnout do několika výše uvedených principů, avšak pochopit objektivismus a obhájit jej není možné jinak než prostřednictvím uceleného systematického pojednání. Takové pojednání v úžasně čtivé a přitom rigorózní formě nabízí přední znalec objektivismu Leonard Peikoff ve své knize Objektivismus: Filozofie Ayn Randové, která je přeložena do češtiny.

Vztah morálky a politické filozofie

Racionální politická ideologie musí vyzdvihovat a hájit svobodu, avšak nikoli jako primární a neredukovatelný axiom. Svoboda není primární. Nelze ji obhájit bez obhajoby rozumu a racionálního egoismu. Nelze hájit svobodu a zároveň s implicitním altruistickým apelem hlásat „veřejný prospěch“ a pokoru. Stejně groteskní je přesvědčovat lidi o svobodě a zároveň se ohánět destruktivní skeptickou frází „nikdo není majitelem pravdy“. Prázdně rozpráví o svobodě a kapitalismu ten, kdo se zříká vyhraněných morálních soudů, kdo ignoruje nezbytnou pojmovou a etickou bázi svobody. Snažit se o svobodnou společnost a přehlížet přitom filozofii a morálku je beznadějným přístupem, který dnes sledují libertariáni, všichni filozofičtí skeptikové a morální agnostikové. Mylně se domnívají, že jakékoli sebevědomé a principiální morální hodnocení na základě objektivních morálních kritérií je povýšeným a nepatřičným „kázáním o morálce“ a tohou „řídit společnost“, naivní snahou vytvářet „nového člověka“. Ještě hůře si počíná ten, kdo se svobodu a kapitalismus snaží stavět na mysticismu a víře.

Morální argumenty jsou tím nejdůležitějším, čeho se dnes v zápase s kolektivisty nedostává, jsou tím nejdůležitějším, co jediné má sílu změnit myšlení a jednání lidí. Dokud neodmítneme nejhlubší morální premisy a cíle kolektivistů, budou jen dál a dál hledat další a nové nástroje, aby svých údajně ušlechtilých cílů dosáhli. Nestačí jim říkat, že to, co dělají není praktické, je třeba jim zdůrazňovat, že jejich cíle jsou nemravné, protože morálka sebeobětování, na kterou implicitně či explicitně apelují, je zlem.

Svoboda je nezbytná. Je však nezbytným prostředkem, nikoli cílem. Je nástrojem k uplatnění logicky primární morální hodnoty - racionality. Primárně je třeba hájit rozum a racionalitu. Morální ctnosti jsou všechny projevem racionality. Aby je člověk mohl uplatňovat, musí být svobodný. Práva jsou tudíž obhajitelná pouze na základě morálky racionálního egoismu. Nevěříte-li, ptám se vás, jak může žádat právo na život a svobodu bytost, která je ze své přirozenosti defektní či dokonce zkažená, své uvažování a jednání nemůže stavět na svém vlastním úsudku, protože svým rozumem není schopna poznávat realitu, a která nemá sledovat svůj vlastní prospěch nýbrž se má obětovat ostatním? Proč by taková bytost měla mít právo na život, když svůj vlastní život a zájem nemá sledovat? A proč by měla mít možnost svobodně jednat dle svého rozumu, když rozum není schopen poznávat? Pokud jediná pravda neexistuje, nic není absolutní a každý může mít svou vlastní pravdu, jak může člověk žádat svobodu? Svobodu k tomu, aby jednal dle své pravdy? Co když mi moje pravda velí, abych žil na úkor jiných? Namítáte-li, že svoboda zahrnuje zákaz agrese vůči ostatním, odpovídám, že to je vaše pravda. Co když moje pravda je jiná? Co obhájce svobody opravňuje odmítat kolektivisty a etatisty, kteří údajně mohou mít svou pravdu?

Domnívá-li se někdo, že svobodu a kapitalismus obhájí na základě ekonomie tvrzením, že jen svoboda a kapitalismus vedou k blahobytu, mýlí se. Z čeho plyne, že by člověk měl sledovat blahobyt? Je to správné? A jak pojímat blahobyt? Je to primitivní život uprostřed člověkem nedotčené přírody, o nějž usilují ekologisté? A čí blahobyt? Svůj vlastní, nebo ostatních lidí? A co když je člověk jen nepodstatným fragmentem státu, nějakým druhotným nepodstatným hmotným projevem primárního všezahrnujícího jediného kosmického celku, či Absolutna, jak tvrdí např. Hegel, proč by měl zde na zemi žádat sledování svého blahobytu mít a nějaká práva? Povrchnímu příznivci kapitalismu se může sice podařit prokázat, že svobodný trh je praktický, protože přináší prosperitu, nemá však zbraně proti morálním argumentům oponentů ani proti nejhlubším filozofickým argumentům Hegelů, Platónů, či zástupům jiných mystiků, skeptiků a subjektivistů.

Objektivismus není politickým hnutím a neusiluje primárně o odstranění socialistických regulací. Objektivismus je historickým mezníkem filozofie, protože přichází s radikální obhajobou rozumu a racionálního egoismu. Politická filozofie kapitalismu pak automaticky vyplývá.

Filozofie není pro filozofy

Zdá se, že filozofií objektivismu se žádný český filozof seriózně nezabývá, alespoň ne veřejně. Zatím jsem zaznamenal jen překrucovaní, očerňování a zesměšňování objektivismu pramenící z jeho zásadní neznalosti či nepochopení. Poznáním objektivismu rozhodně není přečtení mé knížky Trh a stát, která má být víceméně jen upoutávkou a motivací ke studiu objektivismu. Existuje obrovské množství vynikajících zdrojů v originále, zatím jen dva se podařilo přeložit a vydat v češtině.

Filozofie není vědou pro filozofy, je vodítkem pro lidi a musí být jasná a srozumitelná každému. Objektivismus je takovou filozofií. I pro toho, kdo objektivismus odmítne, je jeho poznání velkým přínosem, protože jeho brilantně strukturovaná stavba odhaluje klíčové otázky lidského poznání a morálky, hierarchii nejobecnějších principů a jejich vzájemných vazeb.

Ayn Randová se svým dílem a (zatím nedoceněným) významem řadí k několika největším filozofům v dějinách. Už proto stojí za to její filozofii poznat.



[Akt. známka: 1,89] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 2 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.