Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Terorismus Co mám společného s imámy?
Vydáno dne 08. 01. 2015 (čteno 7410×)

Jiří Kinkor

Islám v Evropě – obohacení nebo nebezpečí? Moje odpověď na tuto otázku je jasná a jednoznačná: je nebezpečím. A tato odpověď není nějakou emocionální reakcí na teroristické útoky islámských fanatiků. Je výsledkem seriózního studia a přemýšlení o podstatě islámu.

Dnes se za hrozbu považuje militantní islám (zvaný „islamismus“, nebo také islámský fundamentalismus), nikoli však islám jako takový, jako náboženství. Jinými slovy, za nebezpečí se považuje nikoli náboženská ideologie, ale její fundamentální, tedy důsledné uplatňování. Proč bychom však měli spatřovat problém v důslednosti? Proč bychom měli předpokládat či očekávat, že lidé budou nebo by dokonce měli uplatňovat svá přesvědčení nedůsledně? Proč bychom měli předpokládat, že nebudou brát ideje příliš vážně? Pokud jsou například poctivost a spravedlnost pravdivými a ušlechtilými morálními zásadami, proč bychom je měli sledovat nedůsledně, tedy nebýt příliš poctiví nebo být spravedliví jen někdy? Jediným důvodem, proč by určité ideje neměly být důsledně uplatňovány, je případ, kdy tyto ideje jsou falešné, nepravdivé, a jednání podle nich je pro člověka škodlivé. Pokud náboženství jako určitý světonázor a morální vodítko lidského jednání je správným a platným poznáním, proč by mělo být nebezpečím jeho důsledné, ortodoxní uplatňování? Ve skutečnosti však jakékoli náboženství, a zvlášť islám, platným poznáním není, a proto se lidé obávají jeho důsledného uplatňování a ty, kdo se jím řídí vážně, nazývají extrémisty a fundamentalisty. Problém tedy spočívá primárně v chybné ideologii – a právě proto, že je chybná, je i nebezpečná. Je nebezpečná sama o sobě, ne teprve tehdy, když ji někdo uplatňuje důsledně.

Argument, že většina muslimů je umírněná, je pro hodnocení islámu, jako ideologie, nepodstatný. Islám nemůžeme hodnotit podle toho, že většina muslimů nesouhlasí s militantními proudy uvnitř své kultury, ani podle toho, že mezi muslimy je možná řada velmi vzdělaných a moudrých lidí. Vzdělaní a moudří jsou navzdory islámu, nikoli díky němu. Jestliže považuji například krádež za nemravný čin jen proto, že to zakazuje písmo svaté, rozhodně nejsem moudrý. Jen slepě papouškuji autoritu a nevím proč. Jestliže však dokáži rozumově zdůvodnit, proč je krádež zlem, a proto nekradu, teprve tehdy se chovám moudře – bez ohledu na to, co říká náboženská víra.

Důsledným uplatňováním islámu zdaleka nemám na mysli jen vykonávání brutálních instrukcí obsažených v těch či oněch konkrétních izolovaných verších koránu. Mám na mysli i běžné, nikoli militantní, jednání muslimů, které je v souladu s ortodoxní teologií, tedy v souladu s mystickou podstatou islámu jako soustavou dogmat náboženské víry. Mám na mysli fakt, že rozum nemůže fungovat, je-li je spoután a musí se zastavit kdykoli, když narazí na otázky, které jsou předem uzavřeny v říši dogmat. Není shodou okolností, že slovo islám znamená „podrobení se“. Islám skutečné žádá naprostou a bezvýhradnou poslušnost vůči boží vůli, plné podřízení a odevzdání se Alláhovi, a to ve všech aspektech lidského života. Podstatou islámu je tudíž totální intelektuální závislost, orientace na autoritu, na ostatní lidi. Islám jednoznačně zavrhuje rozum jako nezávislé vlastní vodítko a konečnou instanci posouzení správného jednání. A jako každé náboženství i islám jasně vyzdvihuje domnělý posmrtný život nad skutečný život na tomto světě, který je jen pomíjivý a tudíž nepodstatný. Teroristé z 11. září unesli několik letadel, rozhodně to však nebyli „únosci velkého náboženství“, jak je nazval americký prezident Bush. Postavil se tak na stranu těch, kdo tvrdí, že mezi islámským terorismem a islámem není žádná souvislost. Opak je pravdou. Ve všech podstatných aspektech teroristé jednali v souladu s postojem islámu vůči bezvěrcům sekulárního Západu a vůči pomíjivému životu na tomto světě.

Důslednost, s jakou vyzdvihuje víru a zavrhuje rozum, se islám výrazně liší od moderního křesťanství a judaismu. Islám morálně oceňuje mučednickou smrt a degraduje vše, co činí jednotlivce samostatným a intelektuálně nezávislým na boží autoritě. Proto je islám jednoznačně nebezpečnou ideologií. Neprošel totiž zásadním sekularizačním procesem, jímž prošlo křesťanství. Klíčovou postavou v křesťanském vývoji byl Tomáš Akvinský, jenž svým dílem vážně narušil absolutní diktát (tj. důsledné uplatnění) víry, když vedle ní postavil rozum jako důležitý a suverénní nástroj poznání pozemských zákonů. Vzkřísil staletími pohřbené antické myšlenkové dědictví a především Aristotela. Výsledkem byla renesance a její kulminace v osvícenství.

Paradoxem (z hlediska pozdějšího vývoje) je, že se antická díla do křesťanské Evropy dostala prostřednictvím arabských myslitelů, kteří je staletí před tím z řečtiny a jiných jazyků překládali, čímž významně pozvedli kulturu tehdejšího islámského světa. Několik set let byla tato část světa civilizovanější, intelektuálně úspěšnou kulturou, která vyčnívala nad stagnující středověkou Evropou. A právě toto historické období se dnes, naneštěstí, uvádí jako jeden z důležitých argumentů, proč bychom měli respektovat a uznávat islám jako úctyhodnou ideologii. Jde však o zcela neoprávněný argument a největší mýtus o islámu. Relativní vyspělost tehdejší kultury byla výsledkem antického vlivu, vlivu sekulárních kultur, civilizačního působení rozumu a vědy, nikoli islámu. Nešlo o žádný „zlatý věk islámu“, nýbrž o zlatý věk rozumu, kterému se dočasně podařilo zatlačit víru do pozadí. Islám měl v této epoše významné teology a filozofy, kteří se snažili o jistou formu „syntézy“ rozumu a islámu, nicméně žádný z nich neměl tak převratný vliv, který by z ortodoxního islámu učinil to, co učinil tomismus (filozofie Akvinského) z křesťanství. Naopak v době, kdy v křesťanské Evropě sílí vliv rozumu a ustupuje důslednost víry, upadá islámský svět do temného mysticismu, k důslednému islámu. Proto islámská kultura stagnuje na intelektuální úrovni středověku, zatímco kolem ní se odehrála a stále pokračuje průmyslová revoluce.

Zášť vůči Západu zdaleka nepanuje jen mezi militantními islámskými radikály, je charakteristická pro celý islámský svět. Rostoucí kulturní a technologický vliv západního sekularismu prohlubuje propast mezi moderní průmyslovou civilizací na Západě a středověkým životem v islámu a stále více podkopává autoritu islámské ideologie. Muslimové nemohou nevidět, že západní kultura preferuje šťastný život a blahobyt na tomto světě, že náboženství na Západě už dávno není bráno vážně a není kulturní silou, která by formovala myšlení a chování lidí. To vše je v přímém protikladu s jejich hodnotami a s islámem. Imámové a ostatní islámští intelektuálové si to dobře uvědomují. Ti radikálnější a důslednější žádají posílení autority islámu a jeho přísnější uplatnění v soukromém a veřejném životě. Čím větší vliv budou ortodoxní muslimové mít, tím větší hrozbou islám bude.

Pro Západ by islám nebyl tak vážným ohrožením, pokud by Západ sebevědomě, hlasitě a s plnou morální jistotou vyzdvihoval svoji kulturu a hodnoty, na nichž spočívá. Největší nebezpečí hrozí Západu zevnitř. Je jím ideologie multikulturalismu, podle které nejsou rozdíly mezi různými kulturami morálně významné, žádná kultura údajně není lepší než ostatní kultury a je třeba všechny stejně respektovat a s porozuměním tolerovat. Multikulturalismus neznamená vstřícnost vůči imigrantům a odmítat multikulturalismus neznamená být vůči nim xenofobní. A kdo kritiky multikulturalismu napadá z nacionalismu nebo dokonce z rasismu, nechápe co je rasismus. (Rasista je ten, kdo morálně hodnotí na základě rasy).

Naopak sám multikulturalismus je fundamentálně kolektivistickou a rasistickou doktrínou. Pohlíží na člověka jako na příslušníka rasy či etnika, jako na produkt společnosti, nikoli jako na jednotlivce plně odpovědného za volbu svého chování. Kulturu pojímá jako soubor hodnot, tradic a zvyků závislých na rase, etnické příslušnosti či dokonce zeměpisném regionu – tedy na atributech, které nijak nesouvisejí s individuální lidskou volbou, a tudíž s morálkou. Multikulturalismus chápe islámskou či jakoukoli jinou kulturu jako hodnoty, způsob myšlení a chování, které „jaksi historicky patří k danému náboženství, regionu, k danému národu, rase“. Kdokoli k takto definované skupině patří, chová se prostě jistým způsobem, a nemůže si pomoci. Jeho hodnoty jsou determinovány skupinou, kolektivem. A tudíž bychom ho neměli morálně hodnotit.

Multikulturalismus tak zcela ignoruje, že člověk je volní bytostí a jeho myšlení a chování není determinováno výše uvedenými atributy. Je lhostejné, zda Arab, černoch, hispánec či běloch žije ve Francii, Sýrii nebo Americe. Podstatné je, že si volí, zda je či není muslim. Zda nezávisle používá vlastní rozum nebo se poslušně podvoluje instrukcím imámů. Zda se několik hodin denně modlí v odevzdaném očekávání „posmrtného ráje“ nebo zda vědecky zkoumá účinky vakcíny zachraňující lidské životy. Zda provolává smrt „imperialistické“ Americe nebo hájí individuální práva a svobodu. Každý člověk si volí, nakolik (a zda vůbec) používá rozum, a z toho vyplývá, jaké hodnoty sleduje, a zda se chová tak či onak. Kultura vzniká tak, že si významně početná skupina jednotlivců volí stejné nebo podobné fundamentální hodnoty a podle toho jedná. Islámskou (stejně jako jakoukoli jinou) kulturu potřebujeme a musíme hodnotit, a to nikoli podle toho, kde vznikla, jak dlouhou má historii a který národ ji vyznává, nýbrž podle toho, jaké hodnoty tvoří podstatu této kultury. Jsou-li tyto hodnoty v souladu s životem, jsou dobrem a taková kultura je dobrem. Jsou-li naopak v rozporu s životem, jsou zlem, a taková kultura je zlem. Multikulturalismus však odmítá legitimitu morálního hodnocení, odmítá morálně rozlišovat objektivně dobré od objektivně špatného, odmítá fakta.

Multikulturalismus nespadl z nebe, není primárním ideovým východiskem. Mnozí pravicově orientovaní komentátoři považují multikulturalismus za módní levicovou ideologii, protože její zastánci prosazují další a další státní regulace (kvóty apod.). To je velmi povrchní, politická klasifikace multikulturalismu. Multikulturalismus je nutno chápat jako jeden z výhonků zničené filozofie, filozofie skepticismu, subjektivismu a morálního agnosticismu. Je to doktrína, kterou hlásají nihilističtí profesoři prestižních západních univerzit (o jimi infikovaných politicích ani nemluvě). Tito intelektuálové tvrdí, že fakta reality nelze objektivně poznávat, že „nikdo není majitelem pravdy“, „žádná jednoduchá řešení neexistují“, svět není „černobílý“ (rozuměj dobro a zlo nelze objektivně rozlišit, nelze vynášet jednoznačné morální soudy). Z tohoto intelektuálního úpadku pak pramení morální nejistota, sebenedůvěra, obava z jednoznačných, razantních tvrzení a soudů.

Nic než multikulturalistická vstřícnost a smířlivost nemůže více živit snahy o důslednější (tj. fundamentálnější) uplatňování islámu, jeho expanzi a jeho ambice k světové dominanci. To, co nedokáží teroristé, bezpečně dokáže multikulturalismus, protože intelektuálně odzbrojuje naši kulturu a eliminuje možnost sebeobrany proti destruktivnímu mysticismu islámu. Co více může imámům i řadovým muslimům pomoci v sebevědomém šíření islámu než zdrženlivost Západu v morálním hodnocení jejich nebezpečné ideologie? Co je může více povzbudit, než pochybování Západu o správnosti vlastní kultury? Nedávno to velmi výstižně shrnul americký publicista Robert Tracinski v souvislosti s francouzskými výbuchy násilí: „Nejde jen o to, že francouzští muslimové musí asimilovat s francouzskou kulturou. Nejdříve musí existovat sebevědomá kultura, s níž by bylo možné se asimilovat. Nelze se asimilovat s kulturou, která sama sebe ničí a vymazává“.

Navzdory iracionálním intelektuálům stále platí, že západní sekulární kultura je objektivně lepší než středověká kultura islámské víry. A dokud rozum zůstane na Západě dominantním nástrojem poznání a vodítkem jednání, bude to platit i nadále.

„Mohl by se dobře uživit jako imám v mešitě“ komentoval mé vystoupení na nedávném semináři Centra pro ekonomiku a politiku jeden z řečníků, čímž reagoval na mé razantní morální hodnocení islámu. Ano, jistota, s níž hájím myšlenky a morálně je hodnotím, je možná podobná jistotě, s jakou imámové hlásají svá kázání. Jako imám bych se však neuživil, protože v tom podstatném se od imámů zásadně liším. Já hájím životodárné ideje, oni smrtonosné.



[Akt. známka: 1,64] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 24 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.