S jistým zpožděním jsem v elektronickém časopise katedry filozofie Vysoké školy ekonomické v Praze (E-Logos, Electronic Journal for Philosophy/99) zaznamenal kritiku objektivistické teorie pojmů. Jan Vorlíček, autor stati „Objektivistická teorie pojmů (kritické zhodnocení významu)“ , podobně jako mnozí jiní, se domnívá, že přečtením mé knihy Trh a stát, poznal objektivismus a spěchá jej bez elementární znalosti hodnotit a vyvracet. V mé knize není objektivistická teorie pojmů systematicky a vyčerpávajícím způsobem pojednána – tak, aby po jejím přečtení bylo možné tuto teorii seriózně „kriticky hodnotit“, jak si předsevzal Vorlíček. Kdokoli se o to pokouší, marní svůj čas a mylnými projekcemi toho, o čem kniha detailně nepojednává, může dospět – podobně jako Vorlíček – k naivní dezinterpretaci objektivismu, protože detailní teorii pojmů na základě mé knihy nezná ani znát nemůže. Účelem mé knihy nebylo podat systematický podrobný výklad objektivistické epistemologie. V předmluvě jasně říkám, co bylo cílem knihy.

Níže odpovídám na Vorlíčkovy základní omyly. Přitom čtenáře předem upozorňuji, že jde jen o mou velmi stručnou reakci, kterou je třeba považovat za nástin objektivistické pozice. V žádném případě nejde o detailní pozitivní odvozování objektivistických myšlenek.

Na mé tvrzení v úvodu knihy (které dostatečně podpírá následující obsah knihy), že „dnešní společnost je iracionální, protože spočívá na iracionální filozofii“ a že „racionální společnost může vzniknout jen na bázi racionální filozofie“, Vorlíček reaguje takto:

„Sečteno a podtrženo nám autor těchto řádků vlastně říká, že dnešní (lidský) svět je naprosto iracionální, že se proto řítí do katastrofy.“

Lidský svět není „naprosto“ iracionální. Existuje mnoho racionálních lidí a obrovské množství lidí vynikajících ve svém oboru – ale na druhé straně iracionálních v názorech na svět, poznání, morálku, člověka a politiku. Filozofická katastrofa způsobila ve sféře abstraktního myšlení naprostou perverzi, která proniká do každé oblasti našich životů. V moderní společnosti je tolik iracionality, že to jednoznačně opravňuje k jejímu označení za iracionální společnost. Vyjmenujme namátkou jen některé nejvíce postižené oblasti:

Bujení „sociálních států“ s jejich nemravnými sociálními systémy postavenými na sebeobětování a parazitování; devastující regulace zdravotnictví a školství; obludné „antimonopolní“ zákony trestající zejména ty nejschopnější a nejlepší za jejich ctnosti; vyvlastňování majetku ve „veřejném zájmu“; stále horší a horší regulace trhu práce; nesmyslná a nemravná kriminalizace drog; rozmach neonacismu, anarchismu; pošlapávání svobody slova – viz trestní stíhání anarchistů, neofašistů, vydavatele Zítka za vydání knihy Mein Kampf; zničení peněz existencí centrálního bankovnictví; tuhá regulace finančních trhů; existence mnoha absurdních ministerstev a úřadů provádějících nemravnou a nesmyslnou regulaci všech sfér ekonomické aktivity; povinné členství v profesních komorách, na jejichž libovůli či zlovůli závisí kariéra každého člena příslušné profese; regulace nájemních vztahů v oblasti bydlení; chaos v metodologii vědy (dosavadním vrcholem iracionality zde je asi Feyerabendova kniha „Proti metodě“); katastrofální metoda a teorie „hlavního proudu“ ekonomie; náboženství a církve, které si neustále činí nárok na okupaci a primát v oblasti morálky; rozmach environmentalistických idejí a hnutí usilujících o ochromení průmyslové civilizace; vydávání mazanin a odpudivých shluků skvrn za malířské „umění“; označování nesrozumitelného ohavného hluku za hudbu; biologicky škodlivé násilné změny letního a zimního času v zájmu „společenských úspor“ a „národohospodářské efektivnosti“; brzké pořádání olympiády v Číně ovládané komunistickými hrdlořezy; nekonečný appeasement Ameriky a Západu (motivovaný zrůdnou doktrínou multikulturalismu a morální pokorou) ve vztahu k diktaturám a teroristickým státům – s účtem, který přišel loni 11. září; skandální odsuzování zcela správného sebeobranného jednání Izraele socialistickými vůdci a intelektuály Evropské unie; zničení pojmu „právo“; rozmach hnutí za „práva zvířat“; tažení proti interrupci; existence absurdních „veřejně-právních“ médií; mohutná regulace mediálního vysílání; násilná okupace televizního studia o vánocích roku 2000 pod praporem boje za „svobodu slova“; drtivá většina společnosti se socialistickým myšlením; významná a rostoucí politická síla komunistických stran v Evropě 13 let po pádu komunismu, atd. atd. Stačí? Nebo mám v tomto ošklivém výčtu pokračovat na dalších mnoha stránkách? Jestliže tomuto stavu Vorlíček neříká iracionální společnost, já ano, a mám pravdu.

Svět se „neřítí“ do katastrofy, nýbrž pomalu ale jistě k ní směřuje. Zánik antické civilizace a směřování do temného středověku také trvaly několik staletí, ale středověk nevyhnutelně přišel. Proč? Protože směřování lidských dějin je vposledku určeno nejobecnějšími filozofickými idejemi a protože intelektuálové starověku se přiklonili k idejím Platóna a ne Aristotela.

Pasáž mé knihy pojednávající o smyslovém poznání, kde naznačuji důvody, proč objektivismus hájí platnost smyslového vnímání, hodnotí Vorlíček takto:

„Domnívám se, že prokázat nesmyslnost výše uvedených tvrzení, by bylo hračkou i pro malé, průměrně inteligentní dítě. Objektivisté totiž na předchozích řádcích neřekli v podstatě nic jiného, než že existence brýlí je naprosto nemožná (pokus o změnu nezměnitelného). Prokazovat, že brýle (či dnes kontaktní čočky) nejen existují, ale že (obvykle docela dobře) plní svůj účel, tj. nápravu a zdokonalení smyslového (zrakového) vnímání člověka, což dotyčnému jedinci značně usnadňuje a zpříjemňuje život, by bylo nošením sov do Atén.“

O funkci brýlí a o jejich prospěšnosti pro člověka samozřejmě objektivismus nepochybuje a z ničeho, co objektivismus tvrdí, nevyplývá, že existence brýlí je nemožná. To jen Vorlíček fatálně neporozuměl objektivistickému tvrzení, že snaha o nápravu či zdokonalení našich smyslů je pokusem o změnu nezměnitelného. Existence brýlí není změnou nezměnitelného a není snahou o „nápravu“ a „zdokonalení“ v tom smyslu, jenž mají na mysli filozofičtí skeptikové.

Začněme tím, o čemž Vorlíček zřejmě není informován, jinak by nevystupoval s tak triviální a banální polemikou. Ono filozofické zpochybňování platnosti a tvrzení o „nedokonalosti“ smyslového vnímání, které objektivismus odmítá, nespočívá v poukazování filozofů na možnost oční vady nebo jiné smyslové poruchy u některých jedinců. Nicméně i na tuto námitku níže odpovím. Filozofové mají na mysli něco jiného, daleko hlubšího. Podle nich je totiž smyslové vnímání jakéhokoli člověka (tedy i člověka bez smyslových vad) nedokonalé, nespolehlivé, klamné.

Klasický příklad 1: máme tři nádoby s vodou – v každé s odlišnou teplotou. V jedné je voda studená, ve druhé vlažná a ve třetí horká. Jak bude lidská ruka vnímat vlažnou vodu, když před tím bude dlouho ponořena ve studené a jak bude vnímat tu samou vlažnou vodu, když před tím bude dlouho ponořena do horké? Hmat nás informuje o stejné věci pokaždé jinak. Hmat nás informuje klamně? Je „nedokonalý“?

Klasický příklad 2: Sbíhání kolejí v dálce. Dvě kolejnice vidíme v dálce jako jednu a přitom víme že jsou dvě. Zrakový klam? Zrak je „nedokonalý“?

Filozofové tedy vycházejí z této premisy: aby naše smysly byly platné, musely by fungovat jinak, nesměly by zpracovávat realitu v souladu se svou přirozeností. Musely by být „dokonalejší“, nesměly by nás takto „klamat“, musely by se změnit tak, aby se před našimi zraky koleje nesbíhaly, aby se hůl ve vodě nelámala, abychom stejně vlažnou vodu vždy cítili naprosto stejně bez ohledu na okolnosti. Jinými slovy, takto uvažujícím filozofům se prostě nelíbí nezměnitelná realita, nelíbí se jim přirozená povaha našich smyslů a jejich interakce s vnímanými objekty, chtěli by ji změnit. Chtěli by změnit přírodní zákony a identitu věcí tak, aby to vyhovovalo jejich přáním. Ono to ale nejde. Na vině není příroda. Realita, existence je taková jaká je, je nezměnitelná v tom smyslu, že věci (včetně lidského smyslového ústrojí) mají takové vlastnosti jaké mají a ne jiné, a chovají se tak, jak se chovají a ne jinak – nezávisle na našich přáních, myšlenkách a pocitech. Existence a identita jsou klíčové axiómy, proti nimž filozofičtí skeptikové absurdně revoltují. Platné smyslové vnímání by bylo takové, jaké by si oni přáli, nikoli takové, jaké nezbytně a nevyhnutelně je.

Tolik jen velmi stručně ke skutečným, fundamentálním filozofickým skeptikům. Nyní k banální Vorlíčkově poznámce ohledně smyslové vady. Tím, že člověk má poruchu zraku nebo jakéhokoli jiného smyslového orgánu, není zpochybněna platnost jeho smyslového vnímání. Člověk s vadou smyslového vnímání nadále vnímá a poznává realitu. Vnímá ji ale poněkud jinak než lidé bez vady. Fakt, že ji vnímá jinak, neznamená, že jeho vnímání je neplatné. Například krátkozrakost nezkresluje realitu, je pouze jejím jiným vnímáním, a to takovým, které člověku znesnadňuje vizuální orientaci v realitě a komunikaci s ostatními lidmi a jejich výtvory a ochuzuje je o využívání výhod ze společenské existence a dělby práce. Kůň nebo pes také vnímají realitu. Vnímají ji jinak než člověk. To neznamená, že ji vnímají nesprávně či nedokonale. Ani zraková vada člověka neznamená, že vidí „nedokonale“. Prostě vidí jinak než většina ostatních, protože jeho ústrojí je jiné. Jeho vnímání je nadále platné, protože vše, co není volní, je platné automaticky. Platné je to, co odpovídá realitě, co je s ní v souladu, co je s ní v kontaktu. To, co není volní, je součástí nezměnitelné reality, tj. je samo nezměnitelnou realitou, a nemůže být tudíž neplatné. Neplatné může být jen to, co závisí na volbě, na volní schopnosti. Bez existence volní schopnosti nemá pojem platný žádný smysl, protože nic neplatného by nemohlo existovat, pojem platný by nemohl vzniknout. Volní schopnost je fakt bezprostředně zjistitelný vnitřním vnímáním (introspekcí). Cokoli je závislé na volní schopnosti, může být tudíž buď platné (je-li správně odvozeno z metafyzické reality) nebo neplatné (není-li správně nebo vůbec odvozeno z metafyzické reality). Na smyslové vnímání vůbec nelze aplikovat pojmy „dokonalý“ a „správný“, protože ty charakterizují výsledek volby. Smyslové vnímání není výsledkem volby. „Náprava“ vady brýlemi, není „nápravou“ ve smyslu uvedení něčeho nesprávně či chybně zvoleného na pravou míru. Je prostě jen změnou jedné platné formy poznání na jinou platnou formu poznání. Je změnou k „normálu“, přičemž „normálem“ je v tomto kontextu taková stavba a takové fungování smyslového ústrojí, jimiž je zdravý člověk přirozeně nadán, přičemž &#8222zdravý“ je takový, který věda na základě dosavadního pozorování a poznání lidských jedinců zobecnila na standard fungování a stavby lidského organismu.

Náprava vady není vyvrácením tvrzení o nezměnitelnosti reality a identity. Ona nezměnitelnost tkví v tom, že člověk s oční vadou vidí tak, jak vidí, a nepřestává vnímat realitu. Vnímá ji jinak než lidé bez vady a musí ji vnímat jinak, protože A je A. Jeho smyslové vnímání je vždy a za jakýchkoli okolností automaticky platné.

I člověk s poruchou zraku je schopen vytvářet pojmy. Barvoslepý fyzik specializující se na optiku, by nemohl dospět k jiným fyzikálním zákonům optiky než fyzik bez oční vady. Jeho proces tvorby a výstavby pojmů by byl jen poněkud jiný, možná delší a složitější, ubíral by se jinými cestami. Pokud by byl přísně logický, byl by stejně platný.

Vorlíček dále říká, že

„tvrzení, že realitu nelze změnit, protože by to bylo popření její identity a tudíž existence samé prostě neobstojí. S vyvrácením tohoto základního axiómu se pak celá objektivistická teorie pojmů hroutí jako domeček z karet“.

Vorlíček žádný axiom nevyvrátil, spíše vůbec nepochopil pojem „nezměnitelná realita“. Tento pojem se vztahuje na existenci a identitu věcí jakož i na přírodní kauzální zákony, které existují nezávisle na vůli člověka. Kritizuji-li skepticismus a opírám se přitom o nezměnitelnost reality, nepopírám onu samozřejmou skutečnost, že člověk je schopen vytvářet věci, které v přírodě neexistují a měnit ty, které v ní existují. Člověk samozřejmě je schopen věci v realitě měnit, ale jen tak, že věc A přetvoří na věc B tím, že využije identitu věcí a nezměnitelných kauzálních vztahů a zákonů, tj. přivodí příčinu a důsledek se přirozeně a nevyhnutelně dostaví. Člověk nemůže změnit identitu věcí ani kauzální zákony. A právě to má objektivismus na mysli, když odmítá implicitní představu skeptiků, že „dokonalé“ a „spolehlivé“ smysly jsou jiné než ty reálné. Skeptikové by chtěli, aby se hůl ve vodě „nelámala“, tj. revoltují proti nezměnitelným přírodním zákonům optiky. Svá přání nadřazují realitě, kterou by chtěli přepisovat. Považovat (byť implicitně) za „dokonalé“ či „spolehlivé“ to, co je nutně v rozporu s realitou, je mimořádnou perverzí pojmů dokonalý a spolehlivý, která rozvrátila celou tradiční epistemologii hned na samém počátku.

A ve své karikatuře objektivismu pokračuje Vorlíček takto:

„Celý objektivismus tak potká osud mnohem slavnějších starověkých aporií: chybné výchozí předpoklady pak nutně vedou (při správném použití pravidel formální logiky) k nesmyslným závěrům (u aporií k tvrzení, že pohyb neexistuje, u objektivismu k tomu, že nošení brýlí je popřením identity člověka a tudíž i jeho existence). Vidíme tedy zcela jasně, že celý revoluční přínos Ayn Randové, je vlastně pouze mnoho povyku pro nic. Není prostě pravdou, že A. Randová objevila onu objektivní bázi, která je měřítkem správnosti utváření pojmů. Domnívat se, že pouhé smyslové vnímání, které může být na tolik nejrůznějších způsobů deformováno, je již samo o sobě identifikací reality, je prostě zásadní omyl.“

Není to omyl. Smyslové vnímání je vždy a všude platnou identifikací reality. Ať má smyslové vnímání jakoukoli formu, vždy vnímá realitu, jinak nejde o vědomí. Vorlíček, jako typický tradiční skeptik, však implicitně pojímá vědomí nikoli jako identifikaci nýbrž jako „odraz“ či jako „reprodukci“ či „věrný obtisk“ objektu ve vědomí subjektu. A proto když každé vědomí vnímá realitu jinak, musí Vorlíček nutně dospívat k závěru, že se ve vědomí realita může „odrážet deformovaně“. Z Vorlíčkovy argumentace vyplývá, že nedeformované smyslové vnímání je takové, na něž nepůsobí žádný vliv subjektu, je jen a pouze „čistým odrazem“ objektu. Nepůsobí-li ale na vnímání subjekt svým vlivem, pak se nejedná o vnímání, protože vnímat nutně znamená vnímat něčím. Vorlíček však bezděčně žádá, aby vnímaní nebylo subjektem „deformováno“, tj. aby subjekt nevnímal žádnou určitou formou, žádným určitým ústrojím s jistou identitou, aby tj. aby vnímal ničím, tj. aby nevnímal. Toto je jeho absurdní premisa, kterou si neuvědomuje. Jeho pozice není ničím jiným než snahou a přáním přepisovat realitu. Proč by se realita měla ve vědomí „odrážet“? Proč by vědomí mělo být modelováno jako zrcadlo? Právě v tom tkví omyl Vorlíčka a všech skeptiků. Vědomí je interakce vnímajícího subjektu a vnímaného objektu. Jak subjekt tak objekt mají svou identitu, vědomí není žádným obtiskem identity reality do subjektu nemajícího svou vlastní identitu, a který ji teprve získává oním obtiskem reality. Každá věc a vlastnost má svou identitu a má ji i smyslové ústrojí člověka, psa, koně či ryby. Existence je neoddělitelná od identity. Vědomí neodráží realitu ale registruje ji, vnímá ji, identifikuje ji. Smyslový vjem není dán „jen objektem“ bez ohledu na vnímající subjekt, nýbrž výsledkem vzájemného působení objektu a subjektu.

„ … naše smysly nedokáží realitu objektivně identifikovat“

Jak si Vorlíček představuje „objektivní identifikaci“? Zřejmě si přeje, aby nějaké (ne)smyslové (ne)ústrojí nezpracovalo ale „nějak“ jinak (jak?) realitu fantasticky nezpracovaně odrazilo (odraz není zpracováním?) nebo neodrazilo a předalo bez svého vlivu (jak? prostřednictvím čeho?) našemu vědomí. Co je to za vědomí, když nesmí mít nástroj vnímání, protože jakýkoli nástroj vnímání nutně musí na realitu působit a zpracovávat ji do vjemu? Vorlíček svým pojetím „objektivní identifikace“ implicitně odmítá identitu smyslového ústrojí. Bezděky hledá takové vědomí, které nemá identitu. To, co nemá identitu však neexistuje, protože vše, co existuje, má identitu, je něčím a nikoli ničím. Vorlíček žádá takové vědomí, které není ničím, tj. které není vědomím. Je nutné k tomu něco dodávat? Je. Vorlíček, spolu s tradiční filozofií, považuje za „objektivní“ to, co existuje mimo jakékoli působení člověka. Přehlíží přitom podstatné rozlišení mezi tím, co je dáno přirozeností člověka (tj. existuje mimo jeho vůli a volbu), a to co je výsledkem jeho volby. Smyslové vnímání není volní záležitostí a proto nemůže být objektivní nebo neobjektivní. Pojem objektivní, jak jej poprvé explicitně odvodila, nově definovala a jeho potřebu zdůvodnila Ayn Randová, se vztahuje a lze jej aplikovat pouze na volní činnost člověka. Jen díky existenci volní schopnosti potřebujeme být objektivní, tj. volit v souladu s realitou. Na smyslové úrovni nemá tedy pojem objektivita vůbec smysl a nelze jej použít.

„Identifikace reality, je prostě volním procesem“…

Není! Smyslové vnímání není volním procesem. Fakt, že zvuk houslí vnímají naše uši tak, jak je vnímají, nemůžeme rozhodnout. Můžeme si stokrát přát, aby housle našim uším zněly jako dunění lokomotivy, ale není nám to nic platné. Můžeme se donekonečna snažit, abychom červenou barvu viděli jako modrou, ale marně.

„subjekt může identifikovat vnímanou realitu nesprávně, třeba právě proto, že ho nesprávně informují jeho smyslové orgány“.

Ne, smyslové orgány nás nemohou informovat nesprávně. Opět je tu zjevná snaha pojímat vnímání jako „odraz“, snaha ignorovat formu vnímání a v potaz brát jen a jen objekt. Proč jen objekt? Cožpak smyslové ústrojí, jako vnímající subjekt, není součástí reality? Navíc pojem „nesprávně“ zde vůbec nelze aplikovat, protože jej lze aplikovat jen na volní procesy a smyslové vnímání není volní. Bez existence volby pojmy správný a nesprávný nemají smysl a nevznikly by.

Objektivismus se tváří, jako kdyby s definitivní platností vyřešil problémy, jimiž se noetika zabývá již tisíce let,

Ano filozofie se těmito otázkami zabývá již tisíce let a bohužel selhává, protože vrší omyly na omyly. Ayn Randová skutečně příčinu tohoto problému odhalila a vyřešila jej.

„ve skutečnosti však tento problém obešel přijetím dodatečných předpokladů, a je třeba zcela jasně říci: předpoklady, z nichž objektivismus vychází, jsou chybné,“

Nejsou chybné. Objektivismus vychází ze třech základních axiomů: existence, vědomí a identita, nevychází z žádných „dodatečných předpokladů“. Vorlíček ani nikdo jiný nemůže tyto axiomy zpochybnit, protože jakýmkoli pokusem o jejich zpochybnění je nevyhnutelně zároveň přijímá a staví na nich.

„tak, jak byl výše charakterizován pojem existence, je v moderní teologii definován pojem boha“

Vše, co objektivismus tvrdí, vyplývá buď z logického odvozování na základě smyslových dat nebo přímo ze smyslového vnímání. Pojem „Bůh“ nemůže mít s objektivismem nic společného, protože není odvozen z ničeho. Podstatou teologie v pravém slova smyslu je víra, nikoli smyslové vnímání a logika. Jakkoli teologie definuje jakékoli své na víře postavené pojmy, nemá to nic společného s realitou a tudíž ani s objektivismem.

„Takto utvořený pojem existence však nic nevypovídá o podstatě existence (či identity) jakéhokoli jednotlivého v realitě existujícího objektu. Identita jednotlivostí není nezměnitelná, jak tvrdí objektivisté. Kdyby tomu tak skutečně bylo, neexistovaly by žádné dějiny v pravém slova smyslu, žádný evoluční vývoj entit a vazeb mezi nimi.“

Vorlíček bohužel neporozuměl pojmu identita, a proto objektivismu podsouvá své absurdní závěry o nemožnosti dějin a vývoje. Identita neznamená nemožnost změny věcí. Identita znamená, že věc, vlastnost a cokoli co existuje, je tím, čím je a není zároveň a ve stejném ohledu něčím jiným. Rohlík není zároveň kamenem a modrá není zároveň žlutá. Poznání zákona identity, na němž je postavena logika, je vynikajícím dědictvím antické filozofie (Aristoteles jej sice explicitně formuloval jinak ale podstata je stejná), a objektivismus identitu samozřejmě plně akceptuje.

Vorlíček mě dále kritzuje za to, co jsem ve své knize napsal v souvislosti s identitou člověka jako lidského druhu ve vztahu k násilí. Uvedl jsem, že „ … je-li v důsledku lidské volby násilím zabráněno druhému člověku v jeho volbě, dostává se tento člověk do metafyzicky nesmiřitelného konfliktu. Volba je jeho nástrojem poznání, jednání a tedy předpokladem jeho přežití, a on chce přežít. Je zbaven možnosti využít atributu, který jej činí člověkem – atributu volby. Přestává být člověkem.“

„Výše uvedené řádky jsou klíčové pro uspořádání společnosti, které J.Kinkor obhajuje v druhé části své knihy, a které je povětšinou velmi blízké mé vlastní představě, a proto je mi velmi líto, že musím na tomto místě konstatovat, že citovaná filozofická argumentace bohužel není nevyvratitelným pilířem (za který ji její autor považuje), který by definitivně obhájil nezbytnost maximální svobody jednotlivce a nesprávnost a nemorálnost snahy o co možná nejrozsáhlejší a nejpodrobnější regulaci jeho života státem či jinými korporacemi vybavenými donucovacími pravomocemi. Je patrné již na první pohled, že citovaná úvaha je vnitřně rozporná. Na počátku hovoří o nezměnitelnosti identity člověka, a na konci nám tvrdí, že násilí tuto identitu mění.“

Uznávám, že moje formulace, že člověk pod násilným donucením nemůže využít atribut, který jej činí člověkem, a tudíž „přestává být člověkem“, je nesprávná. Měl jsem na mysli, že takový člověk se nemůže chovat a žít jako člověk, tj. je odsouzen žít jako otrok či zvíře. Není tedy pravda, že takový člověk přestává být člověkem, tj. že se mění jeho identita coby člověka. Taková formulace je zavádějící. Násilí nemění identitu člověka, násilí ji popírá a znemožňuje člověku žít životem člověka. Zmíněné nesprávné tvrzení je mou vlastní formulační chybou, nikoli logickým defektem objektivismu. Trvám na tom, že touto formulační chybou není dotčeno ani zpochybněno nic, co ve své knize tvrdím a odvozuji.

„ani [objektivismu] se nepodařilo, jak jsem ukázal již dříve, najít onu absolutní bázi, která by byla měřítkem pro správnou tvorbu pojmů …“

Vorlíček nic neukázal – kromě svého skepticismu a toho, že objektivismus nezná. Absolutní bází samozřejmě je realita, protože realita (existence) existuje nezávisle na nás. Existenci nutně předpokládáme a stavíme na ní v jakémkoli našem tvrzení či projevu, ať je jejich obsah jakýkoli, třeba i snaha o popření existence.

„Objektivisté, jako ostatně již i mnozí před nimi, podlehli mylné iluzi, že všechno lze dokázat za pomoci pravidel formální logiky. Bohužel však tomu tak není (viz Gödelův teorém o neúplnosti každého dostatečně výrazově bohatého formalizovaného systému). Svět (realita) prostě není konzistentně logický, jak si to představují objektivisté. Tuto vnitřní rozpornost systémů vyšší logiky můžeme dokumentovat třeba na příkladu ontologického důkazu boží existence sv. Anselma z Canterbury …“

Objektivismus neříká, že všechno lze dokázat, nýbrž že jen to, co lze logicky dokázat (indukcí, dedukcí), resp. zpětně (redukcí) validovat, je platným poznáním reality. (Objektivismus zásadně odmítá tzv. problém indukce, na nějž poukazoval zejména Hume a později Popper. Jejich fundamentální epistemologické omyly pramení z jejich neschopnosti odhalit objektivní základ pojmů, tj. z jejich nominalismu.)

Objektivismus zásadně odmítá údajné vyšší, případně tzv. ne-ontologické systémy logiky jako naprostou perverzi pojmu logika. Logikou je jen a pouze aristotelovská logika, která staví na zákonu identity a není ničím jiným než jeho aplikací. Objektivismus neříká, že svět je logický. Realita nemůže být logická, ona prostě je. Logické může být jen její pojmové vnímání člověkem. Je-li logické, pak je jejím poznáním. Není-li logické, není poznáním. Objektivismus tedy logiku považuje za jedinou možnou metodu lidského pojmového poznání. Všechny tzv. důkazy boží existence (včetně Anselmova), které kdy byly předloženy a které se pokoušejí o jisté odvození, byly vyvráceny – dávno před objektivismem.

„Objektivismus staví na naivním konceptu logické bezespornosti reálného světa, zcela dogmaticky odmítá argumentaci jiných filozofických směrů s poukazem na to, že pravda je (logicky musí být) pouze jedna, a to ta jejich – objektivistická – neboť ta je postavena na formálně logicky správném odvozování pojmů z absolutní, smysly identifikované reality. Objektivisté tak žijí ve stejně mylné víře, jako ty filozofické směry, které tak tvrdě kritizují.“

Jak může Vorlíček tvrdit, že objektivisté žijí „v mylné víře“? Něco může být mylné jen tehdy, pokud jsme schopni jednoznačně identifikovat to, co mylné není, tj. co je pravdivé. Vorlíček ale říká, že nejsme schopni jednoznačně určit, co je pravdivé. Pravda podle něj není jenom jedna. Vorlíček tu prezentuje klasickou skeptickou argumentaci, která popírá sama sebe. Skeptik v podstatě říká : „Není pravda, že existuje jen jedna pravda“. Je jistě oprávněné předpokládat, že toto své tvrzení myslí vážně. Je-li tomu tak, potom skeptik jistě bude souhlasit s tím, že jeho tvrzení je jen jeho pravdou a že jeho oponenti mají také svou pravdu. Takže můžeme shrnout groteskní pozici skeptika takto: „není pravda, že existuje jen jedna pravda, ale protože mí oponenti mají také pravdu, zároveň platí, že jedna pravda existuje.“