Investiční pobídky jsou nástroje. Nástroje státu k dosažení jistých cílů státu.

Jako ekonom
zastávám názor, že kauzalita mezi A a B neexistuje, tj. že investiční pobídky
nevedou nezbytně ke snížení nezaměstnanosti, nevedou nezbytně ke zvýšení
ekonomického růstu. Ke zvýšení „konkurenceschopnosti ekonomiky“ také nemohou
vést, protože pojem „konkurenceschopnost ekonomiky“ je absurdní, nic takového
neexistuje. To je však spíše otázka mimoekonomická.

Jako politický
filozof tvrdím, že zmíněné cíle investičních pobídek, tj. snížení
nezaměstnanosti, zvýšení ekonomického růstu a zvýšení „konkurenceschopnosti
ekonomiky“ jsou naprosto nesmyslné, iracionální a jejich sledování státem je
nemorální, je zlem. Než přistoupím k rozboru obou hledisek, chci zdůraznit, že
podstatné je politicko-filozofické
hledisko, nikoli ekonomické. Jsou-li totiž samy cíle nesmyslné a nemravné, není
důležité, zda nástroje, jež k nim mají vést, k nim skutečně vedou či nikoli.
Jinými slovy: kompetentním oborem, který říká, zda pobídky ano či ne, je filozofie, nikoli ekonomie, protože
normativní soudy spadají do oblasti morálky a filozofie. Odvození a zdůvodnění
potřeby existence státu a jeho racionálních
funkcí je doménou jen a výhradně politické filozofie. To neznamená, že
ekonomické hledisko a ekonomické argumenty jsou v diskusi o pobídkách
bezvýznamné, a proto se o nich zmíním.

Domácí investoři

Ekonomii
investičních pobídek rozdělme na pobídky domácím investorům a zahraničním
investorům. V obou případech nás pak dále zajímá jednak samotná částka pobídky
jako takové a jednak objem investice, kterou má pobídka vyvolat či stimulovat.

Částka pobídky
domácímu investorovi znamená pouze přesun peněz tomuto investorovi od daňových
poplatníků. V případě, že pobídka má formu daňové úlevy, jde o snížení výdajů
státu o částku nevybranou na daních, která by jinak byla použita
k financování nějakého státního výdaje.

Kdyby
pobídkové peníze nebyly použity příjemci pobídek, byly by jejich původními
majiteli či adresáty státních výdajů použity ke spotřebě či úsporám a
investicím. Tudíž z ničeho nevyplývá, že by se ekonomický růst a
zaměstnanost měly z tohoto titulu nezbytně zvýšit.

Pokud jde o
samotné investice, které pobídkami mají být stimulovány, a o jejich vliv na
zaměstnanost a růst, mohou nastat dva případy. Buď daná investice stejně bude
provedena – bez ohledu na to, zda pobídka přijde či nikoli, což znamená, že
pobídka nemá na zaměstnanost a růst žádný vliv. Nebo se investice při absenci
pobídky neuskuteční a firma neinvestované peníze buď rozdělí vlastníkům nebo
použije na finanční investice či na něco jiného. V každém případě by tyto
peníze opět skončily ve spotřebě nebo investicích, tudíž ani v tomto případě
nemusí mít pobídka na ekonomický růst žádný vliv. Ani míra nezaměstnanosti se
nesníží, spíše možná dokonce naopak, protože poměr práce/kapitál je u pobídkou
stimulovaných převážně vyspělých technologií zpravidla nižší než u
alternativních investic, které by jinak byly pořízeny

Investiční
pobídky domácím investorům mohou (nikoli musí) pouze uměle změnit přirozenou
aktuální proporci spotřeba-investice ve prospěch investic, nemohou dlouhodobě
ovlivnit ekonomický růst a nezaměstnanost. Ta odvětví, jimž nuceně klesne
poptávka, neboť jejich zákazníkům (daňovým poplatníkům) byly odebrány peníze
určené na pobídky, budou méně investovat, čímž se přinejmenším částečně
kompenzuje přírůstek investic z pobídek. Daňové úlevy působí stejně. O co
se v jejich důsledku sníží daňové příjmy, o to se sníží veřejné výdaje,
tj. klesnou jimi financované investice či spotřeba.

Zahraniční investoři

Efekt samotné částky investiční pobídky je u zahraničních
investorů stejný jako u domácích, tj. nezaměstnanost ani HDP zřejmě neovlivní.
Efekt samotné investice na HDP a nezaměstnanost bude však jiný než u domácích
investorů. Pokud pobídka neexistuje a investor se rozhodne neinvestovat
v ČR, bude investovat v jiné zemi, zřejmě v té, kde pobídku
dostane. Zahraniční úspory tedy nepřiplynou do ČR, ale jinam. Nestanou se
investicí v ČR, což má vliv na HDP a nezaměstnanost v ČR. O co se sníží
nezaměstnanost a zvýší národní produkt v ČR, o to se nesníží
nezaměstnanost v jiné, zemi kde by investice jinak byla uskutečněna.
Podstatné je to, že pobídka nesnižuje nezaměstnanost ani nevyvolává uskutečnění
investice, která by jinak uskutečněna nebyla. Ona by uskutečněna velmi
pravděpodobně byla. Investor má primárně jiný
důvod k investici a pobídka rozhoduje pouze o tom, kde se investice
uskuteční. Pobídky poskytované jednotlivými státy totiž způsobují pouze to, že
země si navzájem „přetahují“ investice. Nejde o nic jiného než o ostudné
„soutěžení“ států o to, který z nich více ukradne svým daňovým poplatníkům, aby
z jejich peněz přilákal investora právě do své země a „pozitivně“ ovlivnil
makroekonomické statistické agregáty.

Samozřejmě, že v různých
statistikách budou investoři tvrdit, že investiční pobídky jsou právě tím (nebo
alespoň hlavním) důvodem, který při zvažování investice rozhodl. Rozhodl možná
o tom, že investují právě v ČR ale sotva o tom, že vůbec investují. Navíc,
žádný racionální investor neodpoví, že pobídky jsou mu lhostejné, nebo že
nejsou podstatné a že by v ČR investoval i bez nich. Odpoví vždy, že jsou
velmi důležité, protože z nich má dodatečný finanční prospěch. Skutečnost,
že řada investorů se o pobídky uchází a přijímá je, vůbec neznamená, že
investují právě díky nim.

Můžeme shrnout, že i když v
některých případech může pobídka vést ke snížení celkové nezaměstnanosti a
zvýšení HDP na daném území, neplatí to obecně. Kauzalita A Þ B
neplatí.

I kdyby důvodem investic
v dané zemi pobídky byly, dochází v situaci, kdy pobídky nabízejí
všechny země, pravděpodobně k tomu, že objem investic je ve všech zemích,
které pobídky zavedly zhruba stejný jako před nimi. Jen daňovým poplatníkům ve
všech zemích se ukradne o miliardy více.

To už se ale dostáváme na pole politické filozofie.

Politická filozofie investičních pobídek

Hodnotíme-li chování státu,
ocitáme-se na poli morálky a politické filozofie. Politická filozofie odvozuje
správné funkce státu a především definuje podstatu státu. Jedním z podstatných
a definičních znaků státu je použití fyzické
síly. Už toho bezprostředně vyplývá nesmyslnost jakýchkoli ekonomických
„pobídek“. Jak mohu někoho pobízet a používat přitom fyzickou sílu? Jde o
hrozbu, nikoli o pobídku. Jde o hrozbu fyzické síly použitou vůči člověku,
jemuž stát krade majetek, aby jej předal příjemci pobídky, případně – má-li
pobídka formu daňové úlevy – o hrozbu krádeže majetku samotnému investorovi,
pokud podmínky pobídky nesplní.

Racionální politický systém, je
takový, kde jedinou funkcí státu je chránit individuální práva člověka. Cokoli jiného stát dělá, je nevyhnutelně
porušováním těchto práv. Na tomto pozadí budeme analyzovat cíle pobídek.

Snížení nezaměstnanosti je
nesmyslným cílem investičních pobídek. Nezaměstnanost člověka je výsledkem
individuálního rozhodování či vyústěním dobrovolně uzavřeného kontraktu mezi
zaměstnancem a zaměstnavatelem. Nezaměstnanost je problémem ryze individuálním. Ocitnutí se ve stavu
nezaměstnanosti je pro člověka podnětem, na který může (nebo nemusí) reagovat.
Je informací o tom, že ten typ práce, který nabízí, není v daný okamžik, za
danou cenu (mzdu) a v daném konkrétním zaměstnání, potřebný. Vměšuje-li se do
tohoto soukromého rozhodování stát prostřednictvím své politiky
„zaměstnanosti“, říká tak nezaměstnaným, že jejich problém je i problémem
ostatních, že odpovědnost za řešení jejich individuální situace neleží jen a
jen na nich, nýbrž na „celé společnosti“. Ostatní lidé se mají obětovat, mají
obětovat svůj majetek a pod namířenou státní pistoli se zříkat svých hodnot ve
prospěch jiných, pro „veřejný prospěch“. Dnes se této státní železné pěsti,
která v bílých rukavičkách konfiskuje
majetek, říká „solidarita“. Rozbor tohoto hanebného zneužití pojmu
„solidarita“ by vydal na samostatný seminář, a proto se jím zde nemohu zabývat.
Podstatné je, že každý dospělý člověk nese plnou odpovědnost za svůj život a
nelze ji přenést na někoho jiného.

Poznamenejme jen na okraj, že náš
socialistický stát vůbec nemá na mysli jednotlivé nezaměstnané lidi. I kdyby
starost o to, aby lidé měli zaměstnání, byla správným cílem státu (což
samozřejmě není), cílem investičních pobídek a celé politiky zaměstnanosti není
člověk a jeho zaměstnání. Cílem je pouze statistické číslo, např. snížení vysoké
regionální nezaměstnanosti. Kolektivistická mentalita totiž uvažuje tak, že
povede-li investiční pobídka ke snížení nezaměstnanosti o 1000 lidí
v okrese s 18% nezaměstnaností, interpretuje to kolektivista jako velký
úspěch. Nezajímá jej, že o částku peněz odebranou daňovým poplatníkům se sníží
soukromá poptávka, v důsledku čehož budou muset firmy omezit produkci a
pracovní místa a jednotliví lidé přijdou o práci. Vždyť tento efekt bude
rozprostřen, a mírný nárůst nezaměstnanosti například v okresech s 3%
nezaměstnaností není pro centrální plánovače žádným problémem. Pro kolektivistu
jsou důležité statistické agregáty, nikoli člověk.

Může být
„konkurenceschopnost ekonomiky“ cílem státu? Konkurenceschopné mohou být pouze
jednotlivé firmy, produkty či lidé. Ekonomika nemůže být „konkurenceschopná“.
Jde tu opět o projev kolektivistického pojetí společnosti. Toto pojetí se příčí
reálným faktům. Existují pouze jednotlivci a firmy sledující své vlastní zájmy
ve svůj vlastní sobecký prospěch. Ekonomika je jen abstraktní pojem, není
žádným organismem, žádnou velkou firmou, v jejímž čele je stát jako manažer,
který organizuje její jednotlivá oddělení.

Může růst HDP
být cílem státu? Jak může být něčím cílem vývoj statistického makroagregátu,
který neodráží nic jiného než výsledný, agregovaný efekt nekonečného počtu
rozhodnutí jednotlivců při sledování svých vlastních cílů? Jak může někdo
požadovat, aby stát byl odpovědným za to, zda svobodní lidé více či méně
spotřebovávají, více či méně spoří a investují, více či méně dovážejí a
vyvážejí? Vždyť konkrétní skutečně naměřené statistické veličiny typu HDP, míra
úspor a investic, atd. jsou přesně tím, co si lidé přejí, pokud je jim
ponechána svoboda jednat podle vlastního úsudku. Nejdůležitějším správným
krokem, který stát může učinit ve vztahu k HDP, je zrušit centrální banku,
která – jako státní emitent peněz – je ze své podstaty největším faktorem
neblahých výkyvů HDP a nezaměstnanosti.

Kolektivismus
pojímá společnost jako jeden organismus, jako primární entitu a jednotlivé lidi
jako podřízené buňky sloužící organismu jako celku. Jednotlivci nejsou
autonomními bytostmi, nýbrž odvozenými
součástkami. Nemají sledovat své vlastní cíle, protože pracují a obětují se pro „systém“, pro celek, pro
společnost, pro „veřejný prospěch“. Kolektivismus ve skutečnosti znamená
pohrdání člověkem, jeho vlastními hodnotami a prospěchem. Odsunutí člověka do
pozadí pak přímo vede k orientaci
na celospolečenské agregáty. Tyto
agregáty kolektivismus vnímá jako primární a podstatné. Ony však nejsou primární a podstatné. Primární je
člověk.

Kolektivismus
jako světonázor drtivé většiny lidí však nespadl z čistého nebe. Je důsledkem
morálky sebeobětování a filozofického zpochybnění schopnosti rozumu být jediným
vodítkem lidského poznání a správného jednání. Kolektivismus je pouze odpovědí
na otázku, komu se má člověk obětovat. Kolektivu, ostatním lidem, „veřejnému
prospěchu“.

Investiční
pobídky nejsou ničím jiným než dalším apelem na sebeobětování. Máme obětovat
svůj majetek, a hodnoty, aby jiní lidé nemuseli nést plnou odpovědnost za svůj
život, za nalezení svého zaměstnání. Má se člověk obětovat? Je dobrem se
obětovat? Není, protože kdo chce
žít, nemůže se obětovat. Sebeobětování je morálkou smrti nikoli života. (Pomáhat
lidem v mimořádných nouzových situacích není sebeobětování.)

Chceme-li
smést socialistické regulace a absurdní stimulace včetně investičních pobídek,
nestačí poukazovat na to, že nejsou účinné. Dokud neodmítneme nejhlubší morální
premisy kolektivistů, budou hledat neustále další a další nástroje jak
dosáhnout svých cílů. Musíme vidět člověka jako primární bytost, jako bytost,
která musí sledovat vlastní prospěch, chce-li žít. Musíme jako dobro
vyzdvihovat morálku racionálního egoismu, a smést obludnou morálku altruismu,
morálku sebeobětování a tudíž sebezničení. Tato morálka vždy byla a nezbytně je
největším ničitelem lidských životů. Jak chce obhájit práva člověka ten, kdo
odsuzuje nebo jen tiše toleruje morálku egoismu? K čemu jsou práva člověka,
když jeho nejvyšším cílem není vlastní život nýbrž jeho obětování?

Namítáte-li,
že má kritika je příliš ideologická, odpovídám, že ideologie je systémem
principů a že moje kritika je principiální. Jiná než principiální kritika je
bezcenná a beznadějná. Říkám-li v rovině abstraktních idejí a principů, že
cíle investičních pobídek nejsou ničím jiným než uplatněním kolektivistického
pojetí člověka a světa, zobecňuji tím chování socialistů v nekonečné řadě
konkrétních případů a projevů. Za všechny vzpomenu třeba ostudnou kauzu
soukromého pozemku paní Regecové, o jehož předání vedla vleklý spor s městem,
které absolutně nebylo schopno se vyrovnat s faktem, že existuje jistý morální
princip, princip práva na majetek, a že vlastník majetku má plné právo se svým
majetkem nakládat podle své vůle a při případném prodeji za něj žádat jakoukoli
protihodnotu. Kolektivisté a socialisté všech odrůd namísto toho mávali
hanebným sloganem „veřejného prospěchu a zájmu“. Aby se podobná situace
(rozuměj: neochota člověka obětovat svůj majetek a své zájmy) neopakovala,
budou kolektivisté napříště soukromý majetek konfiskovat přímo zákonem. Pan
Jahn k tomu v týdeníku Ekonom (14/2001) říká:

„Věřím, že výkup ve veřejném zájmu pro strategické průmyslové
zóny se podaří schválit … nedovedu si představit, že by chtěl někdo nést
odpovědnost za ohrožení investice, která má zásadní vliv na rozvoj ČR“.

A co zásadní vliv konfiskace na
člověka? Jaký člověk, jaký jednotlivec, opáčí kolektivista? Vždyť jde přece o
společnost, o ekonomiku, o vytváření „společensky účelných pracovních míst“ , o
dobro „pro společnost“, o „strategické zájmy republiky“, o „rozvoj ČR“. A
člověk? Jednotlivec? To je přece jen bezcenná buňka společenského organismu.
Člověk se přece má obětovat kolektivu, společnosti, žádá altruistická morálka.
Vždyť sobecké zájmy jsou přece zlem. Opravdu?

Dalším
výmluvným příkladem kolektivistické mentality je také pasáž z důvodové zprávy k
zákonu o investičních pobídkách:

„Z hlediska nákladů na rekvalifikaci se považuje za
určité optimální řešení rovněž participace jak zaměstnavatele, tak státu
reprezentovaného v tomto případě Ministerstvem práce a sociálních věcí jakožto
vrcholným představitelem služeb zaměstnanosti.“

Takže podle
kolektivistů není zaměstnání výlučně a pouze otázkou dobrovolné dohody mezi
zaměstnavatelem a zaměstnancem. Člověk, jeho svoboda a zároveň plná odpovědnost
za svůj život? To není podstatné. Člověk je jen jakýmsi bezcenným kolečkem,
přívěškem kolektivu jako primární entity. Zaměstnavatel v tomto pojetí
neposkytuje zaměstnání. On jen jaksi „participuje“ na „službách zaměstnanosti“,
jejichž &#8222vrcholným představitelem“
je ministerstvo, tj. stát. Co to jsou „služby zaměstnanosti“? Vždyť zaměstnání je
ryze individuální záležitostí každého jednotlivce a nikoho jiného!

Investoři se
samozřejmě chovají racionálně a morálně, když žádají a přijímají pobídky.
Kdybych byl podnikatelem a splnil bych příslušné podmínky, také bych o pobídku
žádal. Kritizovat a odsuzovat ideu
investičních pobídek je zcela v souladu s přijímáním konkrétních investičních
pobídek, když – navzdory mé kritice – existují. Jako daňový poplatník mám právo
využít příležitost, jak alespoň část majetku, který mi stát uloupil na daních,
dostanu zpět, resp. jak se získáním daňové úlevy jeho krádeži alespoň částečně
vyhnu.

Tomu, kdo by
snad chtěl uspět s námitkou, že investiční pobídky jsou v EU či jinde ve světě
naprosto běžné, již předem odpovídám, že tato námitka je hodná spíše
imitujícího papouška než myslící lidské bytosti. Kriteriem správnosti té či oné
politiky či chování státu není to, co dělají ostatní země. Kriteriem správnosti
je vždy a všude rozum, nic jiného. Evropské socialistické etatistické režimy,
včetně ČR, se chovají zoufale iracionálně a nemravně, regulacemi všeho možného
pošlapávají práva člověka v gigantickém měřítku a jsou obrovskou mašinérií zla.
Systematicky ničí člověka a pomalu ale jistě směřují k totalitní diktatuře. EU
je nepochybně prohnilou a zločinnou kolektivistickou organizací, kterou je
třeba zásadně odsoudit a odmítnout. Jestli nás EU nutí, abychom nějaké pobídky
poskytovali, je to jen další z mnoha dobrých důvodů, proč do ní nevstoupit.

(referát byl přednesen na semináři Centra pro ekonomiku a politiku dne 29. 11. 2001)