V níže uvedeném dialogu hovoří autor (A) se
socialistou (S) a ekonomem (E) o reformě veřejných financí. Samozřejmě, že
ekonom může být (a v drtivé většině případů dnes je) zároveň i
socialistou, nicméně rozlišení na S a E je vhodné pro oddělení specificky
ekonomických argumentů od obecnějších morálních a politicko-filozofických
argumentů.

S: Vláda musí provést
reformu veřejných financí, protože stát neustále zvyšuje své zadlužení a tento
trend je třeba zastavit. Je třeba veřejné rozpočty stabilizovat a dodržet
fiskální kritéria, které nám ukládá Evropská unie, tj. poměr deficitu a
státního dluhu k HDP.

A: Reformu veřejných
financí potřebujeme, ale úplně jinou a z úplně jiného důvodu. To, co říká
EU, není měřítkem správnosti. Jakýkoli deficit a dluh státu je špatný.
Poměr k HDP není vůbec podstatný, protože samo HDP je celkem bezvýznamnou
statistickou veličinou.

E: Jak něco takového
můžete říci? Vždyť HDP měří ekonomický výkon země a úspěšnost hospodářské
politiky. A ne každý deficit je špatný, protože ve fázi konjunktury se státní
rozpočet dostává do přebytku a ve fázi ekonomické recese se zase dočasně
dostává do schodku, je to přece dáno cyklickým vývojem ekonomiky.

S: Ano, samozřejmě, to
jsou přece základní poučky každé moderní ekonomické učebnice. A stát přece musí
svou hospodářskou a fiskální politikou provádět korekce hospodářských výkyvů.

A: Moderní učebnice
ekonomie, podle nichž se dnes a v posledních 50 letech vyučuje na
univerzitách, překládají studentům zásadně mylné teorie a nesmyslné
kolektivistické pojímání ekonomické aktivity člověka ve společnosti. Navíc sama
metoda ekonomické vědy hlavního proudu, je zcela defektní. Ekonomickým učením,
které má nejblíže k racionálnímu myšlení, je ekonomie Rakouské školy. Ta je
však zcela na okraji zájmu ekonomické obce.

Vraťme se ale
k hospodářskému cyklu, což je koncept, který je studentům vykládán tak, že
tržní ekonomika je ze své podstaty přirozeně nestabilní a více či méně
pravidelně v ní nutně dochází k cyklickým výkyvům. Není tomu tak.
Cyklické výkyvy nejsou dány přirozeností tržní ekonomiky ale státními zásahy.
Nejdůležitějším faktorem je monetární politika centrální banky, která je ze své
podstaty neschopná  řídit
peněžní zásobu.

E: Centrální banka přece
není státním zásahem?

A: Samozřejmě že je.
Centrální banka je státní instituce. Je výtvorem státu. A to jedním
z nejhorších, které stát kdy vytvořil. Tržní ekonomika žádnou centrální
banku nepotřebuje, to jen stát k financování své expanze, svých nesmyslných
a nemravných regulačních a dotačních funkcí historicky potřeboval instituci,
která mu v případě nouze uměle vytvářela a dodnes vytváří peníze. Tato
instituce manipuluje s peněžní zásobou podle svých teorií a nástrojů. Tak
způsobuje umělé kolísání peněžní zásoby, odchylně od skutečné potřeby, což
v závěru vede ke k ekonomickým výkyvům.

S: To je na hlubší
odbornou diskusi, na kterou já nemám potřebné znalosti. Pojďme zpět
k vašemu argumentu, že HDP je bezvýznamnou veličinou. Jak tomu mám
rozumět? Vždyť stát tento ukazatel přece potřebuje k provádění
makroekonomické a fiskální politiky? Nemůže se přece zříci odpovědnosti za
ekonomiku?

A: Absence racionálních
argumentů se v diskusi o reformě veřejných financí často nahrazuje globálním
poukazováním na poměr veřejných výdajů do té či oné oblasti k hrubému domácímu
produktu (HDP). Často slýcháme, že veřejné výdaje do toho či onoho odvětví by
měly být „adekvátní“ proporcí HDP či „ekonomické úrovně země.“ Výsledná relace
se poté mezinárodně porovná, z čehož se vyvodí, že „společnost“ vydává např. na
zdravotnictví příliš mnoho nebo příliš málo podle toho, jak se domácí poměr
odchyluje od světového trendu. Míra takto zjištěné odchylky se někdy dokonce
prezentuje jako důvod problémů v daném odvětví.  Uvažování tohoto typu je naprosto
fantastické.

Přemýšlení o fundamentálních
příčinách a následcích ekonomických problémů toho či onoho odvětví a úvahy o
úloze státu nelze nahrazovat hrou se statistickými agregáty, které jsou
výsledkem nekonečného počtu faktorů a nevypovídají téměř o ničem. Porovnáváním
se světem nic o příčinách problémů nezjistíme. Žádné zahraniční „modely“
financování ani jejich kombinace nemohou tudíž být příkladem, měřítkem či
rozumnou inspirací. Příčiny současného kritického stavu veřejných financí a
vize do budoucna musíme hledat v politické filozofii,
protože jen ta je kompetentní k odpovědi na otázku, jaké jsou funkce státu
ve společnosti a co se vlastně má veřejným politickým rozhodováním (státu,
regionálních či místních vlád) financovat.

Odvolávka na „poměr k HDP“
je jasným příznakem kolektivistického myšlení. Kolektivismus pojímá společnost
jako jeden organismus, jako primární entitu a jednotlivé lidi jako podřízené
buňky sloužící organismu jako celku. Jednotlivci v tomto pojetí nejsou autonomními
bytostmi, nýbrž odvozenými součástkami. Nemají sledovat své vlastní
cíle, protože pracují a obětují se pro „systém“, pro celek, pro
společnost, pro „veřejný prospěch“. Kolektivismus ve skutečnosti znamená
pohrdání člověkem, jeho vlastními hodnotami a prospěchem. Odsunutí člověka do
pozadí pak přímo vede k orientaci na celospolečenské statistické
agregáty, tj. celkové výdaje na tu či onu sféru a jejich „podíl na HDP“. Tyto
agregáty kolektivismus vnímá jako primární a podstatné. Ony však nejsou
primární a podstatné. Primární je člověk. Kolektivistické myšlení nevidí
člověka. Vidí jen celek, pojímá stát jako manažera národního
hospodářství, jako organický systém sloužící jednomu cíli: „veřejnému
prospěchu“. Ve skutečnosti žádný „systém“ ani žádný „veřejný prospěch“
neexistuje, existují jen jednotliví lidé se svými reálnými soukromými cíli,
kteří chtějí dobrovolně spolupracovat pro svůj vlastní individuální prospěch.

Proč by se měl vůbec někdo starat
o nějaké celkové výdaje a jejich absurdní „adekvátní“ poměry k HDP, když tento
poměr je zcela irelevantní vypočtenou agregátní výslednicí rozhodování
spotřebitelů a producentů? Není žádným kriteriem či cílem, jemuž bychom se měli
podřizovat či k němu směřovat, je nezajímavým vedlejším efektem,
celkem nevýznamným matematickým podílem. Jak může být něčím cílem vývoj
statistického makroagregátu, který neodráží nic jiného než výsledný
agregovaný efekt nekonečného počtu rozhodnutí jednotlivců při sledování svých vlastních
cílů? Jak může někdo požadovat, aby se politik cítil odpovědným za to, zda a
v jaké míře dobrovolně jednající lidé více či méně to či ono vyrábějí,
spotřebovávají, dovážejí a vyvážejí? Vždyť konkrétní skutečné ex-post naměřené
statistické veličiny typu HDP, objem průmyslové produkce, míra úspor a
investic, atd. jsou výslednicí právě toho, co si lidé přejí.

Kolektivistické myšlení a jeho
šíření je často implicitní. Lidé mu bezděky podléhají tím, že
používají kolektivistické pojmy, klišé a slogany, aniž by důsledně analyzovali
jejich obsah, a proto nemohou zjistit, jak jsou absurdní – např. „veřejný
prospěch“, „celospolečenský zájem“, „obecně prospěšné společnosti“, „alokace
ekonomických zdrojů společnosti“, „selhání trhu“, „společensky žádoucí
transformace zdravotnictví“, „solidární veřejné zdravotní pojištění“. 

S: A co by tedy podle vás
měl stát dělat, vy byste ho asi nejraději úplně zrušil, že?

A: Ne. Stát je nezbytná
instituce pro existenci člověka ve společnosti. Jeho správné funkce definuje
jediná věda, která je k tomu kompetentní. Tou je politická filozofie.
Racionální politická filozofie odvozuje pojem individuálních práv člověka na
život, svobodu a majetek. Stát je institucí, jejíž jedinou morální funkcí je
chránit tato práva. Protože jediným způsobem, jímž práva člověka mohou být porušena,
je iniciace fyzické síly proti němu, znamená ochrana práv použití sebeobranné
fyzické síly k zastavení a potrestání útočníka. Pokud stát dělá něco
jiného, nutně práva porušuje, nikoli chrání, protože v takovém případě
používá sílu jako první. Z toho vyplývá, že jakékoli vměšování státu do
ekonomiky je porušováním práv dobrovolně vyrábějících a obchodujících
soukromých subjektů. Jakýkoli zákon, který pod hrozbou trestu či pokuty
zakazuje dobrovolné obchodování, je nemravnou iniciací síly.

Proto má stát pouze tyto funkce:
vnitřní bezpečnost (policie), vnější obrana, justice a zahraniční politika.

S: Vaše
radikální a extrémní názory jsou nepřijatelné. Vždyť stát musí mít řadu funkcí
jak na poli ekonomiky tak i v sociální sféře. Řadu ekonomických argumentů
určitě uvede kolega Ekonom, ale řekněte mi, jak můžete vyloučit stát ze
sociální sféry? Vždyť v moderní společnosti musí existovat určitá míra
solidarity. Existuje a vždy bude existovat řada lidí, kteří si nemohou sami
zajistit důstojný život. Stát jim musí zabezpečit přístup
k nejzákladnějším službám, poskytnout přístup ke vzdělání a zdravotní
péči.

A: Podstatné není, zda
jsou mé názory radikální či extrémní. K tomu dospíváte jen tím, že je
srovnáváte k mínění většiny lidí. Proč by mínění většiny lidí mělo být
kriteriem správnosti?

Nesouhlasím s vámi, že
státní sociální politika je výrazem lidské solidarity. Všeobecné zneužívání
pojmu „solidarita“ v souvislosti s tzv. státní sociální politikou spočívá
zaprvé v tom, že tento pojem nelze se státem vůbec spojovat, protože solidarita
obsahuje jako svůj základní znak dobrovolnost, kdežto jedním z definičních
znaků státu je použití síly. Pokus o spojování solidarity se státem je
křiklavým rozporem. Kolem moderní interpretace pojmu solidarita se odehrává
však ještě další a hlubší zmatení. Ti, kdo obhajují tzv. „povinnou solidaritu,“
k níž má pravá solidarita údajně být jen doplňkem, totiž tvrdí, že dobrovolná
solidarita – kdyby byla ponechána sama o sobě – by nedosáhla potřebných rozměrů. Potřebných pro
koho? To je otázka, na kterou zcela
falešně odpovídají, když tvrdí, že pro obdarovávané.
Pojem solidarita totiž vůbec neoznačuje potřebu obdarovávaného. Je především
výrazem potřeby a ochoty dobrovolného dárce někomu konkrétnímu pomoci, vyjádřit
mu podporu. Je to vlastní zájem, cíl či potřeba dárce. Jen on a nikdo jiný
hodnotí, co si obdarovávaný podle něj zaslouží. V okamžiku, kdy by „potřebná
solidarita“ měla znamenat potřebu obdarovávaného a nikoli darujícího, přestává
darující sledovat svůj život a stává se obětním zvířetem, protože se nemá řídit
svým racionálním hodnocením svého okolí ve svém vlastním existenčním zájmu,
nýbrž požadavky a představami jiných. Protože klíčem k přežití člověka je jeho
vlastní rozum a hodnocení, znamená spoléhání na hodnocení jiných rezignaci na
svůj vlastní život.

S: Vy byste tedy chudé a
nemohoucí nechal umřít?

A: Vaše otázka ukazuje,
jak zvrácený je váš pohled na člověka a svět kolem vás. Vidíte život člověka
jako neustálou plavbu na záchranném člunu. Prvotní morální otázka pro člověka
je podle vás nikoli to, jak má člověk vést svůj vlastní život, aby
úspěšně jednal a dosahoval hodnot, nýbrž to, jak má neustále někomu pomáhat,
neustále se obětovat pro ostatní. Chcete, aby nežil svůj vlastní nezávislý
život a dle svého uvážení si volil s kým a jak bude jednat, chcete aby
žil, či spíše přežíval skrze životy ostatních, dle jejich potřeb a přání. Pojem
solidarita jste vy, socialisté, úplně zničili. Pro vás neznamená mimořádnou
podporu někomu, kdo je v nouzi, ale systematické obětování se člověka ostatním.
Bídu, nemohoucnost a volání o pomoc vidíte jako normální prostředí, v němž
člověk žije. Lidi obecně chápete jako chudáky neschopné se spoléhat na sebe
sama. Proto se vám systematické a nepřetržité organizování pomoci a vzájemné
podporování se všech všemi jeví jako normální. Tak tomu ale není. Samozřejmě,
že je normální, že čas od času se ten či onen jednotlivec může dostat do nějaké
nouzové, zcela mimořádné situace. Takovou situací však není nemoc, ani
stáří, ani ztráta zaměstnání, ani chudoba. Všechny tyto situace jsou běžné,
normální a lze se na ně připravit (např. dobrovolné pojištění, úspory).
Nezaměstnanost a chudobu lze navíc aktivním jednáním i ovlivnit. Za mimořádnou
situaci nouze lze považovat právě to, co v rámci normální existence
člověka je mimořádné: náhlé běsnění přírodního živlu (požár, povodeň ..), vážný
úraz, nehoda, náhlé zdravotní selhání, apod.

Vy jste však dobrovolnou,
autentickou humanitu a solidaritu zničili tím, že s pistolí v ruce
nutíte každého člověka obětovat se každému člověku – kdykoli,
neustále, systematicky. Přesně taková je podstata vaší státní „sociální
politiky“, ať té aktivní (různé dávky či příspěvky) nebo pasivní („sociální“
daňové úlevy, odpočty, zvýhodnění, apod.)

Z čeho vyvozujete, že po odstranění vaší „sociální“
politiky by chudí umírali a nikdo by nikomu nikdy nepomohl? Člověk, který není
schopen dobrovolně a na základě vlastního hodnocení pomoci
v nouzi druhému, ač je toho fyzicky i finančně schopen, a bezcitně,
cynicky a s nezájmem se obloukem vyhne komukoli, kdo se ocitl ve skutečné,
mimořádné tísni, je lidskou zrůdou. Pochybuji, že takové je vaše pojetí
člověka, a že to je důvodem, proč ho k obětování se ostatním nutíte. Důvod
vaší „sociální“ politiky je zřejmě jinde. Zdá se, že vám totiž vůbec nejde o
to, aby se v nouzi někomu pomohlo, nýbrž o to, abyste každého, kdo něčeho
dosáhl, kdo má nějaký majetek, kdo je relativně bohatý, donutili obětovat svůj
majetek, obětovat se komukoli. Nenávidíte úspěch a dobro za to, že jsou dobrem.
To je pravá příčina, proč neustále hovoříte o solidaritě. Vaším
skutečným cílem není pomáhat člověku, který to potřebuje a zaslouží si to,
nýbrž sebrat majetek tomu, kdo ho má, protože ho má.

S: Stále mě překvapuje,
kde berete jistotu, že těch, kteří budou ochotni dobrovolně pomáhat, bude dost,
aby to stačilo.

A: Opět vyplouvá na povrch
vaše mylné chápání správné vzájemné pomoci mezi lidmi. Proč považujete za
prvotní, že se někomu, stůj co stůj, musí pomoci či dokonce systematicky
pomáhat? Jak vůbec můžete odpovědnost člověka za svůj vlastní život automaticky
přenášet  na ostatní? Co vás
k tomu opravňuje? Za vlastní život nemůže odpovídat nikdo jiný než člověk
sám. Plyne to z přirozenosti člověka. Proč vás v první řadě nezajímá,
zda někdo má či nemá zájem pomoci? Jak to že úplně ignorujete fakt, že to, zda
si někdo zaslouží pomoc, musí nějaká konkrétní osoba zhodnotit a pak se
v rámci svých možností a priorit dobrovolně rozhodnout, zda a v jaké
míře pomůže? Vaše otázka, zda to bude „stačit“ je zcela nesmyslná, protože
správnou míru pomoci neurčují a nemohou určovat ti, kdo ji přijímají, ale ti,
kdo ji díky své velkorysosti a finanční schopnosti  – a  nikoli
morální povinnosti – poskytují. Vy, socialisté, se prezentujete sloganem
„člověk na prvním místě“ ale chováte se úplně jinak. Kdyby byl u vás člověk
opravdu na první místě, tak budete především ctít jeho práva – na život,
svobodu a majetek. Vám ale o žádná práva nejde. Zmíněný slogan je pro vás jen
zástěrkou k tomu, jak úspěšným konfiskovat majetek, protože racionální,
sobecké dosahování hodnot a bohatství pro vlastní prospěch považujete za zlo.
Bohatý a úspěšný člověk je pro vás dobrem jen tehdy, pokud se obětuje. I když
velká většina lidí sdílí vaši středověkou obětní morálku, vy se na nějaké
individuální rozhodování a dobrovolné sebeobětování jednotlivců samozřejmě
nemůžete spoléhat. Jednotlivci jsou pro vás koneckonců jen nepodstatnými
buňkami jednoho „organismu společnosti“. Ten, jako celek, je pro vás podstatný
a podle toho se k lidem chováte. Železnou daňovou pěstí z nich
vymáháte peníze, abyste jim je poté v bílých rukavičkách a s plnou
pusou „solidarity“ zase předávali zpět.

Vaší sociální politikou trvale
vytváříte a rozmnožujete řady parazitů, kterým dáváte majetek (peníze) ukradený
ostatním. Kromě toho na vydržování obrovské mašinérie nesmyslných státních
úřadů a jejich byrokratů, které vaší politiku provádějí, spotřebováváte nemalou
část peněz z onoho balíku, který ukradnete. Nebýt tohoto všeho, teprve
byste viděli, jak málo ve skutečnosti je takových lidí, u nichž je důvod
k jakékoli charitě a kteří vůbec jsou hodni toho, aby jim někdo pomohl.
Byl by to nepatrný zlomek všech dnešních příjemců vašich nesmyslných dávek a
podpor.

Dnes dáváte nemocenské všem,
starobní důchody všem, podpory v nezaměstnanosti všem, zdravotní péči
platíte všem, vzdělání platíte všem. Odečtěte všechny, kteří jsou schopni si
tyto své základní potřeby finančně zabezpečit, a zbude velmi malá část, mizivé
procento populace. Samozřejmě, že řada lidí by musela přehodnotit své dosavadní
výdaje a zvážit priority. Některé zbytné výdaje by si řada lidí prostě nemohla
dovolit a musela by změnit své chování, které jim umožňuje dnešní pokřivený
kolektivistický systém. Zbylé procento populace zahrnuje řadu lidí, kteří si
prostě a jednoduše zvykli, že se až tak nemusí moc snažit se o sebe postarat,
protože se o ně v konečné instanci vždy přece jen postará stát. Mnozí
z nich sice poctivě hledají práci, ale nejsou ochotni se za ní stěhovat do
skromnějších poměrů a jiných regionů, nehodlají přijmout nekvalifikovanou
práci, nehodlají dojíždět. Mnozí lidé též neuvažují, kolik dětí budou schopni
finančně podporovat, a pak, když už děti přivedou na svět, mají dokonce ještě
tu drzost si stěžovat, že jim stát s jejich zabezpečením nepomůže. Všichni
tito lidé si budou muset uvědomit, že jejich vlastní život, zdraví ani vzdělání
ani zaopatření jejich dětí není závazkem nikoho jiného, že oni sami musejí
najít způsob, jak žít jako lidé a nikoli jako paraziti vysávající ostatní. Když
tyto všechny lidi odečtete, zbudou skutečně jen případy maximálně pár tisíc
lidí, kteří jsou od mládí zdravotně postižení a trvale invalidní a zároveň
nemají žádný majetek, nikdo je nikdy nepojistil, nikdy nepracovali, aby si
mohli odkládat úspory a/nebo pojistit se pro případy invalidity, nebo starších
lidí, které nějaká životní katastrofa připravila o všechno (a nebylo možné se
proti ní pojistit) a nejsou již s to si vlastní prací vydělat na živobytí.

Nepochybujte ani na vteřinu o
tom, že o tento zbývající nepatrný zlomek populace se prostřednictvím té pravé,
dobrovolné solidarity (ne té vaší ostudné pseudosolidarity pod namířenou státní
pistolí) dostatečně finančně či jinak postarají jak ti, co osobně a přímo znají
jejich nešťastné osudy, tak i jiní velkorysí lidé, kteří budou mít dost
spolehlivých informací a záruk, že jejich finanční pomoc se dostává do
správných rukou a není zneužívána, tak jako tomu ve velké míře je – a nutně
musí být – ve vašem neosobním a nemravném altruistickém systému. Navíc
odpadne obrovská a nesmyslná armáda vašich úředníků, které živíte a kteří uměle
zvyšují objem peněz, které z produktivních lidí násilím vysáváte.

V každém případě však vždy
zbude hrstka jedinců, o něž se nepostará nikdo, protože svým hanebným,
iracionálním chováním dostatečně a opakovaně prokázali, že si pomoc
nezaslouží. Takoví lidé nejsou pro nikoho hodnotou, jsou beznadějnými parazity.
Nejsou zdravotně postižení ale sami se rozhodli přežívat životem
nehodným člověka. Takoví si zaslouží pohrdání a nikoli solidaritu, ať jde o
notorické opilce, gamblery, narkomany a jim podobné, o kriminálních živlech ani
nemluvě.

S: Proč říkáte, že
altruismus je nemravný, když vlastně jistý druh pomoci ostatním uznáváte?

A: Altruismus vůbec není synonymem ochoty pomoci
člověka druhému, to je zásadní a velmi tragický omyl v chápání altruismu a
jeho opaku, egoismu. Právě tento omyl, kvůli němuž se pokládá rovnítko mezi
egoismus a nelidskost, je v konečné instanci odpovědný za expanzi
kolektivistického myšlení, za zničení pojmu právo a za devastující vměšování
státu do všech sfér lidského života, včetně ekonomické aktivity. Altruismus
není morálkou pomoci druhému, jak se lidé často domnívají, nýbrž nezištného
jednání, tj. sebeobětování. Pomoc druhému člověku, kterého znáte a ceníte si
ho, není nezištná, protože takový člověk je pro vás hodnotou, kterou chcete pro
sebe uchovat. I neznámému člověku, jemuž jednorázově v nouzi pomůžete,
nepomáháte nezištně, ale sobecky, protože je správné předpokládat, že neznámý
člověk je potenciálně hodnotou, dokud se nepřesvědčíte o opaku. Daleko
podstatnější však je to, že ve sféře etiky vůbec nejde primárně o vztah „já“ a
„ty“, tj. o vztahy mezi lidmi. Jde v ní o to, co má člověk dělat, aby žil
jako člověk. Etika nevzniká proto, aby nabídla normy pro mezilidské vztahy. To
jen altruismus zcela vymazal primární a klíčové etické otázky co jsou hodnoty,
proč (a jaké) hodnoty člověk potřebuje k životu. Altruismus tak zúžil
sféru etiky na jedinou otázku: kdo má být příjemcem hodnot a prospěchu z nich.
Na ni odpovídá jasně: nikoli jejich tvůrce ale ostatní lidé. Proto se
altruistům jeví etika jako norma chování vůči ostatním.

S: Nejsou výrazné
majetkové rozdíly přece jen však sociálně nespravedlivé?

A: Co to je „sociální
spravedlnost“? Kde jste vzal ten pojem? Vy si vůbec neuvědomujete, jak
kolektivismus úplně zničil váš slovník a tím pádem vaše myšlení. Víte vůbec, co
je to spravedlnost? Spravedlnost je ctnost správného morálního hodnocení
člověka na základě jeho chování a jednání s ním podle toho. Tedy jednání
s ním tak, jak si zaslouží. Co z takto jasně definovaného a platného
pojmu vznikne, když k němu přidáte přívlastek „sociální“? Co to je
sociální? Hlavní význam anglického pojmu social
nebo německého sozial je totiž
společenský, tj. týkající se společnosti. Vaše kolektivisticko-altruistická
filozofie mu však přidala ještě význam „týkající se povinnosti péče člověka o
druhé“, kterému v češtině odpovídá pojem „sociální“ – v tom smyslu, že
zaopatření potřeb jednotlivce je záležitostí či dokonce morálním závazkem celé
společnosti – tj. ostatních lidí. Cílem sloganu „sociální spravedlnost“ je
propašovat do pojmu spravedlnost altruistickou morálku sebeobětování člověka
cizím lidem, kteří si jen proto, že jsou chudí, údajně zaslouží majetek
ostatních. Proč si jej zaslouží? Čím si jej zaslouží? Tím, že jsou lidé,
odpovídají kolektivisté. A z toho, že člověk je člověkem, plyne jeho morální
nárok na majetek ostatních, ptám se? Existence člověka není žádným závazkem pro
ostatní. Z ničeho takový závazek neplyne. Nikdo mu život nedluží. Morálním
závazkem člověka je uchování vlastního života. Člověk nemůže přemýšlet za
jiného člověka, nemůže za něj cítit, nemůže si za něj být vědom reality a
jednat v ní jako člověk. Navíc, člověk není hodnotou prostě proto, že je
člověk. Hodnotou se stává tím, že se určitým způsobem chová. Je snad pro
vás hodnotou zloděj nebo diktátor nebo rodič týrající své dítě? Jsou pro vás
hodnotou příslušníci sekty, kteří hlásají bizarní mystické ideje, aby na jejich
základě pak spáchali hromadnou sebevraždu?

Pod pojmem „sociální“ se někdy chápe i dobrovolná péče a
podpora mezi jednotlivci navzájem, avšak v daleko větší míře mají kolektivisté
na mysli nejrůznější typy donucení k obětování se druhým. Váš slovní
patvar „sociální spravedlnost“ nemá se spravedlností nic společného. Je to
pouze eufemismus pro váš apel na sebeobětování člověka, apel na rovnostářství,
za nímž se skrývá vaše závist a nenávist vůči schopným, úspěšným a bohatým
lidem.

Nejde vám jen o dobrovolné obětování se ostatním, protože
ve vašem absurdním termínu „sociální zabezpečení“ se skrývá apel na to, že
předání majetku ostatním musí být organizováno a fyzickým násilím vynuceno
společností, tj. státem. Pokud jsem tedy údajně „nespravedlivý“ a odmítám
systematicky obětovat svůj majetek cizím lidem, o jejichž chování nic nevím,
hodláte mě vy, kolektivisté, přimět k „sociální spravedlnosti“ namířenou státní
pistolí, které říkáte „sociální politika“.

Vaše „sociální spravedlnost“ je
morálně zrůdnou, nelidskou doktrínou, kterou je třeba hlasitě odsoudit. 

E: Říkáte, že funkce státu
a samotnou jeho existenci odvozuje politická filozofie. Vždyť ale i ekonomie
přichází s pádnými argumenty, proč stát musí existovat. Jde přece o
poskytování či alespoň financování veřejných statků. V tom přece trh
selhává, tj. poskytuje tyto statky neefektivně nebo vůbec.

 

A: Ekonomie skutečně není
kompetentní k diskusi o tom, co je stát, a jaké jsou jeho funkce. Nijak jí
nepřísluší odvozovat  a validovat
nutnost existence státu. Drtivá většina ekonomů vůbec nechápe, že jedním z definičních
znaků státu je použití fyzické síly. Jak může věda, jejímž předmětem je úplně
něco jiného, totiž zkoumání produkce a dobrovolné směny hodnot
v podmínkách rozvinuté dělby práce, cokoli říci o tom, co je správné, co
je morální, a kdo, proč a za jakých okolností má v mezilidských vztazích
použít sílu? K tomu ekonomie nemá co říci, protože není normativní vědou.

Pokud jde o teorii veřejných
statků, samotný pojem „veřejný statek“ je nesprávně vytvořen, je neplatný a
celá teorie spočívající na tomto pojmu je neplatná. Podobně nesmyslná je teorie
selhání trhu, a koncept tzv. paretovské efektivnosti. Všechny tyto koncepce
jsou postaveny na pojmu „společenský prospěch“, což je nesmyslný pojem. Kdokoli
tyto teorie k čemukoli používá, dostává se zcela mimo realitu, protože
operuje nesmyslnými pojmy. Zevrubnou analýzu a kritiku jak teorie selhání trhu
tak pojmu veřejných
statků jsem v minulosti 
publikoval.

 

E: Já vám neberu vaše
pojmy a vaše definice, vy zase ale zase musíte respektovat to, když si své
pojmy jiní lidé definují a používají jinak než vy. Já nevidím důvod, proč bych
si nemohl pojem definovat tak, jak potřebuji – ostatně celá ekonomická obec
pojem veřejné statky používá a jako ekonomové všichni víme, o čem mluvíme.

A: Definice pojmu není
otázkou dohody. Pojmy se tvoří na základě podstatných společných znaků.
Co se stane, vytvoříme-li pojem integrováním objektů na základě jejich nepodstatné
podobnosti, tj. nepodstatného společného znaku? Představte si vizuálně
například následující entity: kotvu, číslici 3 a čtyřlístek: Všechny tyto
objekty mají něco společného, jistý společný znak. Tak, jako mají stromy jistou
podobnost ve svém tvaru, mají i tyto jmenované entity jistou podobnost ve svém
tvaru. Jsou totiž charakteristické svými na sebe navazujícími oblouky,
symetricky se upínajícími k (pomyslné či skutečné) ose. Počtem těchto oblouků,
jejich velikostí, mírou zaoblení nebo i symetrie se entity mohou navzájem
lišit. Podobně jako stromy. Některé jsou košatější, mají více větví než jiné,
některé jsou vyšší než jiné apod. Proč bychom tedy nevytvořili pojem, který by
zahrnoval čtyřlístek, trojku a kotvu a další jim podobné entity. Nový pojem
nazvěme třeba „obloukovec“. Vezměme libovolný z těchto tří obloukovců a
nějakou vlastnost či specifické chování, které u něj objevíme, a zkusme tuto
svou znalost aplikovat na ostatní „obloukovce“. Která z vlastností kotvy,
jako jistého případu „obloukovce“, nám něco řekne o chování „obloukovce“
čtyřlístku? Žádná. A jak nám ve studiu ostatních obloukovců pomůže číslice 3
jako matematický pojem, který označuje jistý kvantitativní vztah entit
k nějaké jednotce k níž je poměřujeme. Nijak.

Uvedený příklad naznačuje, jaká katastrofa vzniká, vytvoříme-li
pojem sice na základě společného znaku, ale takového, který není
podstatnou podobností zahrnutých entit. Kotva, číslice 3 a čtyřlístek mají
kromě zmíněného zcela nepodstatného společného znaku (podobnosti tvaru) i jiné
atributy, jimiž se fundamentálně odlišují, a proto je nelze shrnout pod
jeden pojem. Cokoli, co bychom zjistili o jednom objektu tohoto pojmu, nelze
aplikovat na další objekty tohoto pojmu. Takový pseudopojem neplní
základní funkci pojmu – funkci úspory poznávací práce. Pojem „obloukovec“ nemá
žádné důsledky, nic z něho neplyne. Pro studium a poznání jakékoli jím
zahrnuté entity je nepoužitelný. Dostáváme se do kognitivní slepé uličky,
pojmového zmatku.

A přesně tímto způsobem došlo
k vytvoření pojmu „veřejný statek“. Zahrneme-li do pojmu „veřejný statek“
národní obranu, policii, maják a třeba veřejné osvětlení, a to na základě
společného znaku nerivality a nevylučitelnosti, zcela přitom ignorujeme, že
národní obrana a policie jsou službami, které zdaleka nejsou normální produkcí
hodnot, neboť jejich podstatou je použití fyzické síly proti člověku, a to
za velmi specifických okolností a v rámci jistých objektivně nutných
pravidel. Cokoli podstatného odvodíme a poznáme o národní obraně či policii,
nemá nic společného s majákem ani veřejným osvětlením. Důvod, proč národní
obrana či policie musí být poskytovány státem, nemá nic společného
s nerivalitou, ani nevylučitelností a ekonomie nemá nic, co by k tomu
mohla říci.

S: Všechno, o čem nás tady
přesvědčujete, je váš názor, na který máte právo. Není to ale žádné jednou pro
vždy dané dogma. Žádné absolutně platné ideologie neexistují a nikdo přece není
majitelem pravdy. Jsou to jen vaše teorie, možná z určitého pohledu
správné, praxe je ale vždy trochu jiná a je třeba palčivé sociální otázky řešit
věcně, případ od případu.

A: To, co tvrdím, určitě
není dogma. Dogmatem se myšlenka nestává tak, že hájím její absolutní platnost,
nýbrž tak, že odmítám nutnost jejího logického odvození a zdůvodnění a přijímám
ji na základě víry. Absolutní platnost pravdivé, logicky platné myšlenky, je
dána tím, že má jistý, jasně identifikovaný vztah k realitě a realita není
ohebná podle našich přání nebo pocitů. Ona prostě je taková jaká je, je
absolutní, a proto i myšlenka, která je z ní odvozena, musí být absolutně
platná. Člověk – na rozdíl od zvířat – je bytostí pojmovou, integruje své
poznání do idejí a principů, které, jsou-li správně odvozeny, jsou absolutně
platné. Je-li praxe lidského jednání jiná, znamená to jen, že se mnozí lidé
správnými principy neřídí, chovají se iracionálně a nic to neříká o principech
samotných.

Pravda je jen jedna,
protože realita je jen jedna. Realitu si člověk nevytváří, ona prostě je
a člověk ji musí poznávat, protože na tom závisí jeho život. Nemůže existovat
více pravd, protože je-li A pravda, nemůže být zároveň non-A (tedy její opak)
také pravda.

S: Dobře, nechme toho,
dostáváme se do stále obecnějších poloh a přitom jsme chtěli diskutovat o
veřejných financích. Co byste tedy doporučil reformátorům našich veřejných
financí?

A: Já jsem přesvědčen, že
politikům v naší kolektivistické éře nemá smysl doporučovat cokoli, co se
zásadně liší od převládajícího kolektivistického myšlení jejich voličů. Je
třeba měnit myšlení lidí samotných, zejména a především však intelektuálů a pedagogů
na všech stupních škol. K přesvědčení, že stát vůbec nemá regulovat
většinu ze všech oblastí, do nichž dnes zasahuje, musí v té či oné formě
dospět nakonec především volič, nikoli nejprve politik, jenž je jimi volen.
Politik sice může a měl by mít inspirující vize, nikdy ale nebude rozhodující
intelektuální autoritou, která od malička formuje názory lidí.

Politikům bych nic nedoporučoval,
pouze bych velmi hlasitě morálně hodnotil jejich počínání.

Nemám teď vůbec na mysli korupci
ani nějaké jejich jiné osobní poklesky. Mám na mysli to, že náplní jejich
profese v naší éře je příprava a schvalování nekončící řady ostudných a
ničivých zákonů, pod nimiž musíme žít. Sdělil bych jim, že jsou aktivní
součástí státní mašinérie zla, že mají na svědomí každodenní používání fyzické
síly proti miliónům nevinných lidí a to v neuvěřitelném rozsahu. To jsou
slova, která ve veřejné diskusi nejvíce chybí. Chybí přesvědčivé, veřejné a
zcela vážně chápané morální odsouzení systematické zločinné politiky státu, jeho
gigantického pošlapávání práv člověka. Divíte se? Podívejte se, jak dnes
socialisté i konzervativci na jedné straně neustále vyzdvihují „lidská práva“
ale na druhé straně odsuzují nebo jen tiše tolerují morálku egoismu. K čemu
jsou práva člověka a kdo je vůbec může správně pojímat, když nejvyšším cílem
člověka nemá být sledování vlastního života a prospěchu nýbrž jeho obětování?
Proto je také možné, že lidé jsou dnes vůči státnímu bezpráví tak otupělí a
tiše tolerují tak neslýchaný rozměr daňového okrádání státem. Když jim na ulici
nebo doma zloděj ukradne peníze, jsou pobouřeni a brání se. Proč se nebrání,
když jim peníze krade stát, a to navíc legálně?

Nepotřebujeme žádné kosmetické
„reformy“ veřejných financí, nýbrž fundamentální změnu v morálce.
Chceme-li smést absurdní socialistické regulace, nestačí poukazovat na to, že
nejsou účinné a že ekonomické a společenské problémy neřeší ale vytvářejí. To
je beznadějný přístup, který dnes sledují všichni filozofičtí skeptikové a
morální agnostikové, kteří se domnívají, že jakékoli sebevědomé a principiální
morální hodnocení je povýšeným a nepatřičným „kázáním o morálce“ a snahou
„řídit společnost“. Přitom právě morální argumenty jsou tím nejdůležitějším,
čeho se dnes v zápase s kolektivisty nedostává, jsou tím nejdůležitějším,
co má sílu změnit myšlení a jednání lidí. Dokud neodmítneme nejhlubší morální
premisy a cíle kolektivistů, budou jen dál a dál hledat další a nové nástroje,
aby svých údajně ušlechtilých cílů dosáhli. Nestačí jim říkat, že to, co dělají
není praktické, je třeba jim zdůrazňovat, že jejich cíle jsou nemravné,
protože morálka, na kterou apelují, je zlem.

Morálkou altruismu se nikdo důsledně neřídí. Každý, kdo
chce žít, se jí musí neustále zpronevěřovat, pokud ji alespoň trochu považuje
za své vodítko. Nikdo však nemá odvahu ji odmítnout a proto zůstává jakýmsi
nedostižným „ideálem“, který se alespoň ztělesňuje do zákonů. Je nejvyšší
čas říci, že tato morálka není ideálem, že je to nelidská morálka. Ideálem je
taková morálka, která je v souladu s přirozeností člověka.

Musíme vidět člověka jako bytost,
která potřebuje svým jednáním sledovat vlastní prospěch, chce-li žít
jako člověk, tj. v souladu se svou přirozeností. Musíme jako dobro vyzdvihovat morálku racionálního egoismu a ukázat obludnost morálky altruismu, morálky sebeobětování, která vždy byla a nezbytně je největším ničitelem lidských životů.