S čínskou společností to není zas až tak špatné a morální otázky rozhodně nejsou prvořadé. To je podstata sdělení, které Mezinárodní olympijský výbor předává čínské komunistické diktatuře a celému světu svým nedávným rozhodnutím, že Olympijské hry 2008 bude hostit Peking.

Tamní režim zničil a nadále systematicky ničí životy miliónů lidí, obětí zrůdné socialistické ideologie. To je sice politováníhodné, slýcháme, ale důležitější prý je, že se Čína reformuje, a olympijské hry jí v tom údajně pomohou. Nepomohou. Naopak žádoucí zásadní změny jen oddálí či zpomalí. Říše zla se nikdy neobrátí v dobro, pokud zlo bude díky nedůslednosti dobra neustále podporováno a tolerováno. Americká filozofka Ayn Randová identifikovala klíčovou pravdu, když napsala, že zlo je samo o sobě impotentní a sílu získává jen tím, že parazituje na úspěších dobra a na jeho nedůslednosti. Čínská společnost musí nést konečné důsledky iracionality a nemorálnosti svého režimu, potřebuje zjistit, že pošlapávání práv člověka vede ke katastrofě. Jen když dobro přestane spolupracovat se zlem a kompenzovat jeho zhoubné dopady, odhalí se v plné nahotě příslušná kauzalita: altruismus – kolektivismus – zničení člověka. Bez vykořenění morálky sebeobětování a kolektivismu se jí nelze vyhnout, lze ji jen více či méně maskovat prostřednictvím „ekonomických reforem“, uvolněním obchodu a lákáním západních investic – samozřejmě pod dozorem komunistické strany a pro „veřejný prospěch“, s cílem vytvořit dojem fungujícího komunistického hospodářství.

Jakýkoli akt vstřícnosti vůči Číně je (byť nepřímo) morálním schválením zločinného režimu, jeho legitimizací, protože samotný tento akt je uznáním druhé strany jako civilizovaného partnera. Hrdlořezové však nejsou civilizovanými partnery a zaslouží jen odsouzení a opovržení. Čínu (stejně jako podobné totalitní systémy) je třeba zcela mezinárodně izolovat, nikoli obchodovat s ní a tím ji ekonomicky posilovat, či dokonce pořádat diplomatické schůzky na nejvyšší úrovni, natož poctít ji úkolem hostit olympijské hry. Apely na dodržování individuálních práv člověka, které s sebou na návštěvy Číny vozí každý západní politik, jsou směšné. Zaprvé je ostudné vůbec s čínským režimem jednat – asi tak jako vyjednávat s vrahem o tom, kdy a za jakých podmínek přestane zabíjet další oběti. Zadruhé, otázka porušování práv je vždy jen jednou z řady „důležitých“ otázek, které hostující diplomaté s totalitním režimem „konzultují“. Ať tedy Čína utlačuje, mučí a masakruje své občany nebo ne, je stále o čem jednat. Opravdu?

Skandální olympijská volba je dalším smutným milníkem na cestě neuvěřitelného pokrytectví a morální zkázy západního pragmatismu a multikulturalismu, obludných ideologií vyrůstajících z filozofie skepticismu a morálního agnosticismu. Podle nich nikdy nic nevíme jistě, nic prý neplatí absolutně, nikdo údajně není „majitelem pravdy“ a kdokoli sebevědomě morálně hodnotí, schvaluje, odsuzuje, oslavuje či kritizuje, je „sociálním inženýrem“, moralistou, který chce ostatním vnucovat svou „vyšší pravdu“, „řídit společnost“. Groteskní je, že všichni skeptikové a amoralisté si vůbec neuvědomují, jak sami sebe každým svým slovem zoufale popírají, protože vůči svému skepticismu a agnostismu skeptičtí vůbec nejsou. Ano, právě filozofie naší éry (resp. její úplné zhroucení) je klíčem k pochopení, proč Čína nadále zůstává komunistickou diktaturou, dokonce s velmocenskými ambicemi.

S čínskou společností to je velmi špatné a morální otázky rozhodně jsou prvořadé. Morální principy nejsou nepraktickým, oddechovým tématem pro zahnání nudy na večírcích, protože se týkají fundamentálních otázek života a smrti.  Čína je jednoznačně zlem. Je navíc mezinárodní hrozbou, které je třeba čelit nikoli obchodními „doložkami nejvyšších výhod“ a hanebnými kompromisy, nýbrž hlasitým morálním odsouzením, mezinárodní izolací a především budováním účinného obranného a zastrašovacího systému. Teprve pak se čínské zlo samo nutně zhroutí, stejně jako se zhroutilo v bývalých sovětských satelitech.

K bojkotu čínské olympiády není nezbytně nutné, aby se politika „pletla do sportu“, jak se obávají někteří sportovci a ti politici, kteří bohužel z principu něchtějí vynášet morální soudy a  vyvozovat z nich logické praktické závěry. Bohatě postačí, když si sportovci sami uvědomí svou vlastní individuální odpovědnost. Nechť každý jednotlivý sportovec čelí faktu, že jeho případná účast na olympiádě v Pekingu je podporou zločinného čínského režimu – bez ohledu na to, co o něm dotyčný sportovec říká nebo si myslí. Lze-li od sportu oddělit politiku, morálku určitě nikoli. A slova, jimž odporují činy, nelze brát vážně.

Olympijské hry oslavují člověka, jeho schopnost, jeho důstojnost, harmonii jeho ducha a těla. Je hanebné, že oslava člověka se má konat v lůně režimu, který – ze své podstaty – člověka naopak ničí.