(Tato reakce byla publikována v měsíčníku Mladých konzervativců Pravý
úhel č. 4/97)

I pravdivé poznání či pravdivou myšlenku lze zdiskreditovat, a to i na
dlouhou dobu. Diskreditovat myšlenku lze obecně třemi způsoby. Buď tím, že (1)
přísně logicky prokážeme její neplatnost, nebo tím, (2) že se při argumentaci
proti kritizované myšlence nevědomě dopouštíme rozporů, které však zůstávají
neodhaleny, čímž je neplatnost kritizované myšlenky zdánlivě prokázána, anebo
tím, (3) že samu kritizovanou myšlenku zcela vědomě pomocí všech možných prostředků – vyjma logicky platných
argumentů – překroutíme, dezinterpretujeme a nakonec odsoudíme. Docent Pavlík,
který se ve své přednášce Liberalismus a filozofie uveřejněné v měsíčníku Mladých
konzervativců Pravý úhel č. 3/97 snaží zdiskreditovat objektivismus, si bohužel
zvolil poslední jmenovaný způsob, přičemž míra překroucení obsahu
objektivistické filozofie dosahuje v jeho podání vskutku fantastických
rozměrů.

Ve své následující reakci budu analyzovat některé klíčové omyly pana
Pavlíka (nejen jeho přímé útoky na objektivismus) v tom pořadí, jak je
nacházím v jeho vystoupení.

1) Názor, že „není třeba stavět na jednotné fundaci liberalismu,“ že
„je třeba se zříci této fundace a shodnout se na základních principech jakožto
axiomech, jejichž platnost je chápána jako samozřejmá“ a že „případná
filozofická zdůvodnění oněch axiomů je zapotřebí chápat jako soukromou
záležitost jednotlivých liberálů“, považuje Pavlík za „vnitřně konzistentní“ a
dokonce „úctyhodný“. A tak jedni odvozují svobodu z náboženství, jiní
z ateismu, další z aristotelismu a jiní zase z Kanta. Tedy jak
kdo chce, jak se komu zlíbí. Vzájemné fundamentální filozofické (tj. logické)
rozpory máme tolerovat, vždyť spor o platné logické odvození, by
mohl – nedejbože – znamenat „roztříštění jednoty liberálního hnutí“, vyplývá
z Pavlíkova vystoupení. Pavlík hájí „liberální princip svobody svědomí“
(co to je za nesmysl? to zní jako „gravitační princip gravitace“), podle
kterého máme být „liberální“ vůči zdůvodnění liberalismu.

Představme si tedy
několik matematiků, kteří by měli vyřešit rovnici x = 2+2+2. Všichni by nakonec došli ke stejnému
výsledku, tj. x = 6. První by tvrdil, že 2+2=7 a 7+2=6. Druhý by argumentoval,
že 2+2=3 a 3+2=6, zatímco třetí by odvodil výsledek tak, že 2+2=-1 a -1+2=6.
Příliš by je však nezajímalo, jak k výsledku dospěli. Byli by především velmi
šťastni, že jsou ve výsledku „jednotni“. Mají totiž velmi rádi číslo 6. Prostě
ho milují, i když neví proč. Když se jich někdo zeptá, proč by se x mělo rovnat
6, odpoví – slovy pana Pavlíka – , že to je přece jejich „soukromá záležitost“
!!! Skutečnost, že každý odvozuje závěr jinak, je přece „svoboda svědomí“ !
Uvidí to čtvrtý matematik a všem sdělí, že jejich vyvození jsou nesprávná a
tudíž jejich výsledek je neplatný. Co si to dovoluješ tříštit jednotu našeho
matematického hnutí, oboří se na něj tři kolegové. Cožpak nechápeš, že nejde až
tak o nějaké debaty o logice a pravdivém poznání, ale o akční jednotu našeho
hnutí za číslo 6?

Pan Pavlík implicitně považuje myšlení prvních třech matematiků za „vnitřně konzistentní“.
Vždyť rozporuplné odvozování svobody je podle něj „vnitřně konzistentní“. Takže
do očí bijící rozpory jsou vnitřně konzistentní?

Pavlík požaduje „svobodu svědomí“. Nemíní tím však atribut volní
schopnosti člověka (tj. jeho možnost volit), kterému filozofové také někdy
říkají nesprávně „svobodná vůle“ (free will), přičemž slovo „svobodná“
v tomto kontextu nemá absolutně nic společného
s politickofilozofickým pojmem svoboda. Pavlík „svobodou svědomí“ míní své
zbožné přání, aby člověk mohl své odvozování volit jakkoli, aby neexistovalo žádné
realitou diktované pevné pravidlo, kterému se vědomí člověka musí podřizovat,
aby zůstalo v kontaktu s realitou a neblouznilo ve svých závěrech.
Pan Pavlík zapomíná, že existuje něco takového jako na nás nezávislá realita,
kterou poznáváme jen tak, že odvozujeme své pojmy pomocí přísné logiky. Člověk
má možnost volit, ale chce-li realitu pojmově poznávat, musí volit tak, aby se nedopustil rozporu. Kdyby věděl, že pojem
svoboda je definován a dostává význam pouze po dlouhém řetězci logického
odvozování až ve vrstvě politické filozofie, nemohl by se Pavlík dopustit tak
absurdního pojmového spojení jakým je „liberální princip svobody svědomí“, čímž
z pojmů „liberální“ a „svoboda“ činí prázdné zvuky bez jakéhokoli smyslu.
Pan Pavlík odtrhává pojem svoboda od jeho hierarchicky vystavěné filozofické
báze, logicky neoprávněně jej „krade“ z vrstvy politické filozofie a
spojením s pojmem „svědomí“ jej umísťuje do filozofické vrstvy
epistemologie (teorie poznání), kde nedává žádný smysl. Svědomí nemůže být
„svobodné“ ani „nesvobodné“. Nesvobodný může být pouze člověk, je-li mu
iniciací fyzického násilí (či jeho hrozbou) zabráněno prakticky uplatnit závěry
svého rozumu. Pan Pavlík by však chtěl, aby se podle přání svědomí řídila a
ohýbala na něm nezávislá realita. To je obsah, který se skrývá za jeho voláním
po „liberálním principu svobody svědomí“. Přál by si totiž , aby 7+2 nebo cokoli jiného dávalo nakonec 6, pokud se
to nějakému vědomí zlíbí. Přesně
tento požadavek je implicitní v jeho názoru, že při odvozování pojmu
svoboda máme chtít „svobodu svědomí“! Jak může Pavlík chtít „svobodu“ svědomí
před tím, než k pojmu svoboda logickým odvozením vůbec dospěje? Vždyť při
odvozování principu, který pak nazveme svobodou, ještě nevíme co obsahem pojmu svoboda je!! Běda tomu, říká implicitně Pavlík, kdo by svědomí chtěl omezovat v jeho arbitrárních přáních. To by
pak podle Pavlíka bylo ohrožení „svobody svědomí“.

Pan Pavlík by teprve tehdy uměl odvodit pojem svoboda a nezacházel
s ním jako s gumovou nálepkou, pokud by poznal, že to, co člověk
především potřebuje k životu, je poznání na člověku nezávislé reality na
základě rozumu (tj. logického odvozování pojmů ze smyslového vnímání) a že
svoboda není konečným cílem nýbrž jen nezbytným (nikoli však postačujícím)
prostředkem k racionalitě (jako integrující morální hodnotě), tj. k jednání na základě platných závěrů
rozumu.

Co by asi pan Pavlík řekl oponentovi,
který by zcela oprávněně odmítal princip svobody proto, že jeho zdůvodnění
obsahuje řadu rozporů? Na rozpory nehleď, poradil by mu pan Pavlík. Na poznání
nezávislé reality zapomeň. Tak co, jdeš v akční jednotě s námi
„liberály“ nebo ne?

Teprve po poznání objektivistické teorie pojmů může pan Pavlík
pochopit, že pojmy nejsou gumové nálepky a „společenské konvence“ ale logicky a
hierarchicky odvozené objektivní jednotky lidského poznání reality.

2) Pan Pavlík dále
připouští, že filozofická obhajoba liberálních principů je přece jen někdy
nezbytná. A to údajně tehdy, pokud „převážnou většinou obyvatelstva nejsou nahlíženy
jako samozřejmé“. Takže kritériem, podle kterého někdy nějaké tvrzení
zdůvodňovat musíme a jindy zase ne, je podle Pavlíka to, zda s tvrzením
samozřejmě souhlasí většina. Pokud většina souhlasí, stává se tvrzení axiomem!

To je řvavý subjektivismus, a to ve své kantovské společenské verzi, která je pravým
epistemologickým kořenem kolektivismu. Co říká společnost (ať je to cokoli), to
je pravda, to je objektivní. Kant totiž za „objektivní“ považoval to, je
míněním společnosti. Takže když převážná většina bude třeba tvrdit, že 7+2=6,
tak je to podle Pavlíka axiom. A co takhle pojetí objektivity jako souladu
myšlenky s na vědomí nezávislou realitou, kterou rozum poznává logickým
odvozováním ze smyslového vnímání?

3) Pan Pavlík
ilustruje dále svůj pojmový zmatek výrokem, že objektivismus je
„quasireligiózním dogmatismem svobody“. Zřejmě nechápe význam pojmů „dogma“ a
„religiózní“. Dogma je myšlenka nabízená či přijatá na základě víry a nikoli
logického odvozování. Religiózní je to, co sdílí následující fundamentální
principy náboženství:

a) přirozená realita jako defektní a
závislý produkt primárního nadpřirozeného (božího) vědomí

b) víra jako zdroj poznání

c) morální kodex sebeobětování

Filozofie Ayn Randové není dogmatem, protože je logicky odvozena a každá její součást
(včetně metafyzických axiomů) je platně ukotvena v realitě, která je
nezávislá na lidském vědomí. Tato filozofie není
religiózní ani quazireligiózní, protože jejími základními principy – na rozdíl
od náboženství – jsou:

a) realita
existující nezávisle na vědomí, tj. prvotnost reality před vědomím

b) rozum jako
jediný a absolutní zdroj poznání

c) morálka
racionálního egoismu, tj. vlastní život jako standard všech hodnot.

Panu Pavlíkovi se totiž nelíbí, že si někdo troufne tvrdit, že jedině
on má pravdu, že pravda je jen jedna a že platí absolutně. Není ostatně divu,
když pan Pavlík označuje rozporuplné myšlení, jak jsem je ukázal na příkladu
matematiků, za „vnitřně konzistentní“. Přitom se opírá o stovky let chybného filozofického
myšlení, podle kterého je každý, kdo si je ve svých názorech jistý a tvrdí, že
jen on má pravdu, velmi podezřelý. A tak je nejjednodušší se takového kacíře zbavit tím, že jej
označíme za „dogmatika“. Tím si ušetříme obrovské úsilí, které bychom museli
jinak vynaložit, abychom poznali, co onen kacíř říká a jak své myšlenky
odvozuje.

Pavlík si neuvědomuje, že tím, co si náboženství neoprávněně
přisvojuje, není absolutnost své
platnosti, nýbrž sama platnost. Náboženství
je třeba odmítnout nikoli proto, že si činí nárok na absolutnost nýbrž proto,
že jeho metoda, tj. víra, je neplatná. Jinými slovy nejde o to, že platnost myšlenky je absolutní (protože jiná
než absolutní být nemůže), nýbrž o to, zda myšlenka vůbec je či není platná.
Absolutnost, kterou pan Pavlík tolik nemá rád (tvrdí že „absolutní pravda se zjevila p. Randové“ a objektivismus
proto označuje dokonce za „dogmatismus mesianistického typu“), však vůbec není
tím, co je podstatou dogmatu. Podstatou dogmatické myšlenky, jak jsem výše
uvedl, je metoda, která byla použita
k jejímu vzniku. V případě dogmatu je touto metodou víra a nikoli logický argument.
Vyjádřeno ještě plastičtěji: myšlenky Ježíše je třeba odmítnout nikoli proto,
že se považoval za mesiáše, nýbrž proto, že je stavěl na víře.

Toto téma uzavřu citátem ze své knihy Trh a stát:
„Mysticismus je únikem z potřeby člověka identifikovat absolutní bázi poznání.
Je-li konceptuální poznání volbou, je třeba najít kritérium správnosti volby.
Takovým kritériem nemůže být nic, co je opět volbou. Musí to být základ, který
leží mimo lidskou volbu. Mysticismus se tváří, že takovou absolutní bázi
poskytuje, avšak ve skutečnosti se odpovědnosti za její identifikaci naivně vyhýbá.
Absolutnost, kterou nabízí, spatřuje mysticismus právě ve skutečnosti, že
arbitrární pojmy a myšlenky, které produkuje, nelze vyvrátit. Takové pojetí
absolutnosti je však fatálním omylem. Ona
absolutní báze poznání, kterou člověk ke svému přežití potřebuje, nespočívá v
nevyvratitelnosti jeho idejí, nýbrž v jejich dokazatelnosti – tedy
odvoditelnosti z něčeho, co není předmětem volby.“ (Trh a stát, Nakl.
Svoboda, Praha 1996, s. 41-42)

4) Moje tvrzení, že
politika je odvozená od převládající filozofie ve společnosti a že tedy
svobodné společnosti lze dosáhnout a udržet ji pouze na základě šíření racionální filozofie, tj. působením
intelektuální elity na vzdělání, literaturu a média, se pan Pavlík snaží zesměšnit
svou parafrází, že „pan Kinkor tvrdí, že je třeba převychovat široké masy
voličstva v duchu objektivismu p. Randové“. Je to stejné jako kdyby revoluční poznání středověkých
myslitelů o kulatosti země, které nahradilo dosavadní názory a samozřejmě se
rozšířilo a etablovalo v civilizaci jako platné a pravdivé poznání, pan
Pavlík označil za výsledek „převýchovy širokých mas“ podle přání přírodovědců a
jejich stoupenců. Je skutečně politováníhodné, že se pan Pavlík k takovému
stylu diskuse snižuje.

5) Objektivismus je podle Pavlíka
„filozofickým primitivismem nejhrubšího zrna zahaleným do tautologických
formulek formální logiky“. Takže
ten, kdo přísně logicky odvozuje své myšlenky je jen „formálně logický“ a jde o
tautologii. Pan Pavlík tedy
opovrhuje formální logikou, jako metodou poznání reality, která ze smyslově
vnímaných dat postupnou abstrakcí vede k lidskému tj. pojmovému poznání
reality.

Pan Pavlík zřejmě vychází z premisy, že obsah pojmů, ze kterých je
každý výrok složen, nemůže být jednoznačně odvozen z reality a je jen
zcela arbitrární „společenskou konvencí“, díky čemuž nemohou žádné čisté
„formálně logické“ (tradiční filozofie jim říká „analytické“) soudy nic vypovídat o realitě. Kdyby však pan
Pavlík znal objektivistickou teorií pojmů, na jejíž výklad zde není prostor,
poznal by, že obsah pojmů je možné a nutné odvodit jednoznačně z reality a
že tudíž jím opovrhované „formulky formální logiky“ jsou pravdivým a
jednoznačným poznáním reality.

6) Objektivistická teorie pojmů a
poznání se zásadně liší od všech předcházejících filozofů včetně
Aristotela, Platóna, Locka a všech dalších a není žádnou jejich kombinací,
plagiátem ani povrchní reformulací, jak se domnívá pan Pavlík. Filozofie A.
Randové znamená právě proto epochální obrat v celé historii filozofie,
protože teorie pojmů je jádrem celé filozofie a z chybných teorií pojmů
vyplývají nesprávné principy etické a politickofilozofické.

Pan Pavlík
tvrdí, že podle objektivismu je shoda o jediném správném názoru ve všech
oblastech poznání znemožněna existencí arbitrárních pojmů, po jejichž vymýcení
by se k oné shodě dospělo. Nic tak absurdního objektivismus samozřejmě
neříká, to je opět jen výsledek úporné snahy pan Pavlíka překroutit co se dá.
Cílem a podstatou objektivismu vůbec není nalezení shody mezi lidmi (to je jen
jeho samozřejmým vedlejším efektem), nýbrž nalezení shody mezi lidským pojmovým
poznáním a nezávislou realitou.
Nejde primárně o vymýcení arbitrárních pojmů (těch je velmi málo) ale o
identifikaci způsobu, jakým člověk poznává realitu, tj. způsobu, který člověk musí zvolit, aby při odvozování a
používání pojmů zůstal v kontaktu s realitou a nepřipustil žádný
rozpor ve svém myšlení. Objektivismus dokazuje, že obsah a definice pojmů
nejsou subjektivní ale objektivní, tj. diktované realitou, tj. vztahem subjektu
a objektu poznání.

7) Při legitimizaci liberálních
hodnot je zapotřebí se opřít o veškeré filozoficko-kulturní a historické
dědictví lidstva“ tvrdí Pavlík a dodává, že toto dědictví se „zhodnocuje právě
v liberálních hodnotách“. „Postupy, které by chtěly … začínat jakoby od
začátku … jsou sektářské a trpí fatální domýšlivostí“, pokračuje Pavlík.

Takže vrátíme-li se k naší matematické
analogii, musíme se podle Pavlíka při odvozování řešení rovnice x = 2+2+2
„opírat“ o všechny chybné postupy,
které kdy byly použity, jinak bychom nebyli schopni odvodit správný výsledek.
Dovolíme-li si tvrdit, že všechny tři nesprávné postupy prezentované našimi
matematiky, jsou nesprávné, dopouštíme se údajně „fatální domýšlivosti“.

Není
pravda, že A. Randová prohlašuje filozofické dědictví za „nulitní“, jak tvrdí
další Pavlíkovo fantastické zkreslení. Ayn Randová identifikovala vedle řady
dílčích správných myšlenek, které
se v historii filozofie objevily (např. u Parmenida, Aristotela,
Akvinského, Locka atd..) i fundamentální omyly, které nezbytně vedly
k nekonzistenci a neobhajitelnosti myšlenek správných a
k historickému opuštění celých filozofických systémů. (Samotného
Aristotela Ayn Randová považovala přes jeho podstatné omyly za geniálního
myslitele). Panu Pavlíkovi však rozpory ve filozofických systémech nevadí, a
proto se nemůže smířit s principem „all or nothing“, kterým Randová
zaštitovala svůj konzistentní filozofický systém proti dílčím změnám. Správně si uvědomovala, že narušení
integrovaného systému jednotlivých na sobě závislých článků logického řetězce
jediným rozporem znamená nezbytně zhroucení systému jako celku. Neznamená to
však, že bez jednoho článku je celý zbytek myšlení úplně špatný a
k zahození. Znamená to, že narušení jediného spojovacího článku stačí
k tomu, aby se celý systém stal nepravdivým a neobhajitelným.

8) Pan Pavlík
napadá objektivismus z „extrémnosti“. To je v dnešní éře průměrnosti a
mentálního chaosu nálepka pro každého, kdo se příliš odchyluje od průměru a od
zbytku společnosti. Pojem „extrémní“ se
stal po staletích kantovské filozofické destrukce, kterou ve svém
vystoupení pan Pavlík velmi zřetelně reprezentuje, bohužel téměř ekvivalentem
zla a něčeho zavrženíhodného. Zpochybnění názoru poukazem na jeho jakkoli
velkou odchylku od převažujícího mínění je samozřejmě logicky neplatným
argumentem. Co byste asi odpověděli učiteli, který by výsledek Vaši početní
úlohy zpochybnil tím, že se dramaticky liší od výsledku ostatních studentů?

9) Skutečně
groteskní je Pavlíkovo tvrzení, že objektivismus „parazituje na liberálních
hodnotách“, které je obzvlášť překvapující od člověka, který neví co je obsahem
pojmů svoboda a hodnota a jak jsou odvozeny. Objektivismus je naopak jedinou
filozofií, která – díky racionální teorii pojmů – poprvé v historii
filozofie ukázala, právě všichni ti, kdo buď ignorují filozofickou bázi svobody
nebo rozpory v její obhajobě dokonce považují (viz pan Pavlík) za „vnitřně
konzistentní“, jsou parazity na pojmu svoboda, protože nejsou logicky oprávněni
k jeho používání.

10) Pavlík se při diskreditaci objektivismu hojně
odvolává na Hayekovy teze o „kontruktivistickém racionalismu“, „fatální
domýšlivosti“ a „spontánním řádu“. Celá
Hayekova filozofie je však od základu chybná. Jeho myšlení zdaleka není
originální filozofií. Hayek je především obětí filozofického moru 19. a 20.
století, který se původně šířil z německých univerzit. Hayek kriticky reagoval
na osvícenský filozofický proud „racionalismu“ (jenž skutečně trpěl řadou
závažných omylů) tím, že se inspiroval velkými filozofy, kteří nejvíce přispěli
k filozofické destrukci úlohy rozumu v lidském poznání: Kant a Hume.
Podstatu celého svého díla Hayek
velmi výstižně shrnul v názvu své nobelovské přednášky – „The Pretence of
Knowledge“. Hayek věnoval celý svůj život nikoli
tomu, aby ukázal, že socialismus je
ve fundamentálním rozporu s tím, co říká lidský rozum. Chybě socialismu podle
něho podlehli ti, kteří příliš spoléhali na rozum! Zcela mylně tvrdil, že
z víry v neomezené rozumové poznání vyplývá touha řídit společnost.
Naopak, právě filozofický apel na neschopnost rozumu být suverénní autoritou
pro lidské poznání a jednání je bezpečným způsobem jak podřídit společnost
diktátorovi hlásajícímu pokoru a „veřejný prospěch“. Nemůže být nic horšího než
snažit se obhajovat svobodnou společnost na základě útoku na rozum, který je
jediným nástrojem, jak ji obhájit a dosáhnout. Přestože Hayek má pověst obhájce
svobody, svou křiklavě iracionální filozofií poznání se bohužel zařadil po bok
jejích nejnebezpečnějších nepřátel. Ostatně morální a politické implikace
Hayekova opovržení rozumem vyplouvají na mnoha místech jeho etických a
politickofilozofických textů zřetelně a explicitně na povrch. Hayek ve
skutečnosti je – a jako Kantova oběť musí být – těsně spjat s altruismem, kolektivismem
a etatismem.

11) V závěru svého vystoupení pan Pavlík
nabízí krátký exkurs do historie filozofie. Moje fundamentální polemika s řadou jeho tvrzení by
daleko přesáhla omezený prostor mého příspěvku, a proto se soustředím pouze na
jednu myšlenku, která překonává všechny meze absurdity, v nichž se pan Pavlík ve svém vystoupení doposud
pohyboval. Mám na mysli jeho tvrzení, že „Hegelovy popisy spontánního řádu jsou
pravým pokladem pro filozofii liberalismu“. Cokoli z filozofie Hegela,
jehož filozofickému podkopání rozumu, logiky a svobody může v míře filozofické destrukce konkurovat
snad jen Platón a Kant, je stejným pokladem pro liberalismus jako je sklenice s
koncentrovanou kyselinou sírovou pokladem pro žíznivého člověka. Hegel do této
sklenice míchá to nejhorší, co filozofie před ním vytvořila v myšlení
Herakleita, Platóna a Kanta. Hegel
je moderní a surově explicitní filozofickou obhajobou kolektivismu a etatismu a
je to právě on, kdo měl největší vliv na hluboké zakořenění a masové rozšíření
kolektivistické rakoviny v Německu a později celé euroamerické civilizaci.
Hegel byl zdaleka nejprestižnějším německým filozofem 19. století
s obrovským světovým vlivem. Hegelova dialektika, která (ve jménu
„rozumu“) přímo útočí na aristolelovskou logiku a explicitně obhajuje nutnost a
přirozenost rozporů v idejích a myšlení, se stala hlavním pilířem marxismu
a komunismu. Z Hegelovy absurdní metafyziky (realita neexistuje nezávisle,
je jen projevem jednoho absolutního kosmického a všezahrnujícího vědomí) a jeho
otevřeného volání po totalitním organickém státu, kde jednotlivci jsou jen
odvozenými součástkami celku (organismu) s jedním skutečným všezahrnujícím
vědomím, mocně čerpala nacistická ideologie. Filozofie Kanta a Hegela jsou
nejdůležitějšími a nejhlubšími příčinami společenských katastrof dvacátého
století. Jsou přímým intelektuálním zdrojem jak komunismu tak nacismu.

*****

Pan Pavlík se vydal
na cestu diskreditace objektivismu. Nakolik bude jeho úsilí „úspěšné“, záleží
na všech, kdo objektivismus chtějí skutečně poznat z první ruky a nikoli
přes její Pavlíkův výklad, který ji překrucuje k nepoznání. Pavlík svým
zavrženíhodným počínáním diskredituje nejen objektivistickou filozofii ale
zejména sám sebe.