Nedávno
jsem na semináři ke 100. výročí narození Ayn Randové hájil myšlenku,
že rozum je schopen poznávat a že jeho závěry platí absolutně.
Můj oponent reagoval námitkou, že přece existuje určité omezení
rozumu v jeho poznání světa, protože na spoustu otázek rozum
nedokáže s jistotou anebo vůbec odpovědět, čímž se otevírá
prostor i pro jiné, mimorozumové přístupy k poznání, jakým
je víra. Argumentoval v tom smyslu, že rozum sice již poznal
a poznává řadu přírodních zákonitostí a je důležitým nástrojem,
nicméně nemůže postihnout vše, co se ve vesmíru děje, že
(možná) existuje řada skutečností, o nichž rozum v dané chvíli
neví a že v tom případě není správné zcela odmítat například
víru v Boha, která může člověku nabídnout náhledy v těch
oblastech, k nimž rozum nemá přístup. Tvrzení, k nimž
rozum nemá přístup, můžeme ilustrovat na následujícím příkladu:
"Co může říci rozum o domněnce či tvrzení, že v tuto chvíli
se na planetě Venuši koná seminář, na němž se víly zabývají dějinami
filozofie a zrovna probírají Hegela?" Takové tvrzení nelze ověřit,
neumíme je potvrdit ani vyvrátit, čímž je údajně zpochybněn rozum
jako absolutně platný nástroj poznání.
Argumentace
mého oponenta vůbec není ojedinělá, jde o zcela běžné (ale mylné)
skeptické pojetí rozumu, které celkem nesouvisí s tím,
zda je daný člověk věřící či nikoli. Toto pojetí je nejen mylné,
ale navíc je nebezpečně skryto za nejednoznačným tvrzením, že rozum
má jistá omezení. Proti omezenosti rozumu, jako takové, totiž nelze
nic namítat. Problém spočívá v tom, jak se ona omezenost rozumu
interpretuje a co z ní vyplývá. Dostáváme se tak k jedné z
klíčových otázek poznání. Implicitním východiskem skeptiků je předpoklad,
že správné poznání funguje podle modelu boží vševědoucnosti. Představují
si, že absolutní a jistou znalost může mít jen takové vědomí, které
poznává celou existující realitu najednou a beze zbytku,
v jednom záblesku. Takový model považují za ideální, správné
poznání. Jsou si vědomi, že lidské poznání takové není, a protože
neodpovídá domnělému ideálu, je nedokonalé, je nespolehlivé, nejisté.
Ideálem
však není a nemůže být to, co odporuje všemu našemu poznání,
nemůže jím být to, co je nemožné. Objektivismus si na rozdíl od
skeptiků a mystiků uvědomuje přirozenost člověka, akceptuje realitu
a neprojektuje fantastická měřítka poznání typu boží vševědoucnosti,
aby pak člověka, neschopného dosáhnout údajného "ideálu", degradoval
na méněcenného tvora neschopného jistoty v poznání, tj. v podstatě
neschopného poznávat realitu. Kdo projektuje nemožné "ideály", revoltuje
proti realitě, odmítá přirozenost člověka. Je to subjektivistická
revolta, kde "já bych si přál" má přednost před fakty. Považovat
lidské poznání za nedokonalé a nespolehlivé, neboť nefunguje tak,
jak by si někdo přál, je stejně absurdní jako tvrdit, že naše oči
jsou nedokonalé, protože hůl částečně ponořená ve vodě se nám jeví
jako "zlomená" a nikoli rovná. Realita (přirozenost) existuje, je
primární, a vědomí je tu, aby ji vnímalo a poznávalo, nikoli aby
ji měnilo a přepisovalo podle svého pocitu či přání. Realita se
nebude ohýbat podle přání skeptiků. Kdo za ideál označuje či považuje
(implicitně či explicitně) něco, co se příčí realitě a co je nemožné,
dopouští se obludného překroucení a úplného zničení pojmu ideál.
Ideální může být jen to, co je možné a čeho je možné dosáhnout.
Ti, kdo by byli ochotni přiznat nárok na jistotu a spolehlivost poznání
jen nadčlověku s nějakou nadlidskou formou poznání, ignorují,
že poznání a poznávací jistota je a musí být kontextovou
záležitostí. Na daném stupni poznání známe jen to, co známe. V tom
tkví omezenost poznání, v tom tkví hranice (tj. identita, povaha)
rozumu. Omezenost rozumu tedy neznamená, že to, co jsme poznali,
je nejisté a nespolehlivé. Rozum je omezen ne v tom, že poznává, ale v tom, jak poznává. Poznává
postupně. Daný kontext znalostí, tedy stávajícího souhrnu poznaných
dat, vždy směřuje k jednomu jistému a správnému závěru, tj. k poznání
reality. Samozřejmě, že stupnice znalosti nemá jen dva stavy – žádné
poznání a jisté poznání, tj. existuje řada mezistupňů, kdy se postupně
sbírají další a další data a testují počáteční hypotézy, nakonec
však kontext nashromážděných relevantních dat a pozorování vede
k jistému a pravdivému závěru. Další rozvoj poznání na základě
nových dat a pozorování rozšíří stávající kontext, vytvoří tak nový
kontext poznání. Pokud tento nový kontext povede v dané otázce
k jinému závěru, neznamená to, že původní závěr byl mylný a
ani to neznamená, že tím pádem nikdy není nic jisté. Poznávací jistota
nespočívá v tom, že se nějaké tvrzení stane navěky neměnným
dogmatem. Jistota tkví v tom, že daný kontext znalostí
vede k určitému jednoznačnému závěru. Nový závěr není popřením
původního, nýbrž jeho nahrazením v rámci nového kontextu. Popírat
či vyvrátit původní tvrzení by znamenalo prokázat jeho mylnost v rámci
původního kontextu. Uznat omezenost rozumu a jeho kontextovou
povahu znamená uznat, že rozum poznává určitým způsobem a nikoli
jiným, že poznává tak, jak velí jeho přirozenost, jeho identita.
Člověk, který neakceptuje realitu a dává přednost svým přáním, se
pokouší hledat nějakou jinou či "doplňující" cestu poznání. V tom
je však rozpor, protože poznání reality nemůže hledat ten, kdo se
rozhodl realitu nepřijmout.
Protože poznání má kontextovou povahu, není správné reagovat slovem "nevím"
na libovolná, ničím nepodložená tvrzení. Tvrzení, které nespočívá
v žádném kontextu, není poznáním. Na pustý výmysl, že za pět
minut se Země srazí s obrovským meteoritem nebo na tvrzení
o vílách na Venuši studujících Hegela není správné reagovat pokrčením
ramen se slovy "možná" nebo "nevím". Jakékoli tvrzení, které se
neopírá o žádný kontext již poznaného ani o žádné nové pozorování,
je arbitrární tvrzení. Z ničeho nevyplývá, k ničemu
nemá žádný vztah, je prostě jen izolovaným, bezvýznamným shlukem
slov bez jakéhokoli vztahu k realitě. Takové tvrzení není pravdivé,
není ale ani nepravdivé, protože nepravdivé (mylné, falešné) tvrzení
je takové, které se alespoň snaží dospět k závěru odvozováním
z nějakého základu, kontextu, z nějakých předpokladů,
z reality. Je tedy otevřeno zkoumání a logickému prověření. Arbitrární
tvrzení nikoli, jeho poznávací hodnota je nulová, protože se zcela
diskvalifikuje z objektivní diskuse, ocitá se úplně mimo sféru
poznání, nelze je zkoumat. Jediným racionálním přístupem k takovému
tvrzení je jeho jednoznačné odmítnutí. Zabývat se takovým tvrzením
by znamenalo přiznat mu status seriózního výroku, kterým není.
Kontext poznání je na dané úrovni poznání vždy dán, proto rozumové poznání
platí absolutně, je dáno (na rozdíl od mystického dogmatu)
poznaným kontextem. Snaha kombinovat rozumové poznání s vírou
či jinou formou ne-rozumu není drobným ústupkem absolutní platnosti
rozumu, nýbrž úplným zavržením rozumu. Rozum neuznává žádný vnější
diktát. Žádná sféra poznání mu nemůže být uzavřena. Jediné, čím
se rozum nezabývá, jsou arbitrární tvrzení (Ta však nemají nic společného
s realitou). Jakmile rozum má být použit jen někde, musí existovat
nějaká vyšší instance, která rozhodne, kde rozum použít a kde ne.
Jinými slovy: konečnou autoritou se stávají emoce, kontakt s realitou
je přerušen, vítězí subjektivismus, libovolné přání.
"Nezavrhujme existenci něčeho jen proto, že to neumíme dokázat", napsal palcovým
titulkem nedávno jeden kritik objektivismu, účastník shora zmíněného
semináře. Měl by v tom případě také žádat, abychom zároveň
odmítli i racionální princip presumpce neviny, jehož podstatou je
samozřejmě odmítnutí jakéhokoli tvrzení, které není ničím podložené.
Do té doby, než je dokázáno, že někdo něco udělal, má se
za to, že to neudělal. Zajímalo by mě, jak by onen kritik reagoval,
kdybych ho bez důkazů obvinil z vraždy. Co na tom, že to nemohu
dokázat?
srovnani v poslednim odstavci mezi "Nezavrhujme existenci něčeho jen proto, že to neumíme dokázat" a "presumpce neviny" je irelevantni. Vychazis z toho ze presumpce neviny je snad v souladu s objektivismem coz podle mne neni pravda, pouziva se to, jednoduse receno, proto, aby se udrzel nejaky rad v justici, nebo tak neco
Pekny, trefny clanek. Predevcirem me poctili navstevou Jehovisti. Zacali otazkou, proc si myslim, ze je ve svete tolik nespravedlnosti. Nenechali me odpovedet a dali mi dalsi otazku: proc Buh nezasahne, kdyz je nespravedlnost vsude, lide trpi atd. Odpovedel jsem, ze odpoved je obsazena v otazce – Buh neexistuje. Pak doslo na tema stvoreni vesmiru. Jeden z dvojice rikal: "Jiste uznas, ze tento dum (dotknul se zdi) nekdo stvoril. Vesmir tedy take musel nekdo stvorit! … Buh!" Ptam se, kdo stvoril Boha. "Buh je tu odjakziva! Boha nikdo nestvoril!" Odpovedel jsem, ze logika i vyzkum ukazuji, ze je to vesmir, ktery je tu odjakziva a ze vesmir je to, ze ktereho vsechno vznika, ze vesmir je pricina, ne dusledek. Pak prislo na "argumenty", o kterych mluvil pan Kinkor: "A jak to vite? Je logicke, ze vesmir musel nekdo stvorit!" Atakdale… Nabizeli mi nejakou knizku, tak jsem jim rekl, ze jim za to muzu nabidnout detskou encyklopedii. Podle meho nazoru, je nejlepsi obranou proti vymytym "mozkum" utok a jedine utok! Ptat se "proc" a "jak to vite" jich, protoze oni (sektari, panbickari, skeptici, komunisti…) maji svou utkvelou dogmatickou predstavu, a dokud nejsou sami v defenzive, tak nejsou pristupni dialogu. O tom co reknete nepremysli. Pokud je vsak DONUTITE premyslet o jejich presvedceni, je vetsi sance, ze se utopi sami. Tito lide by totiz hlubsi filozofickou uvahu pravdepodobne nepochopili, pokud by ji vubec rozumeli (slova jako arbitrarni, axiom…). Asi jsem odbocil od tematu, ale pisu to zde jako postreh z bezneho zivota pro mladsi (me je 18) "filozofy neprofesionaly" jako jsem ja.
Řekl bych že Jehovisté předpokládají, že jakmile dospěli v daném kontextu poznání k závěru, že Bůh existuje, nemohou v tomto novém kontextu dospět k poznání, že neexistuje.
Pozn. na uvod: cely text s onim "palcivym titulkem" je na adrese http://www.fragmenty.cz/j0406.htm.
Z prepisu casti vystoupeni Romana Jocha bych vypichl dalsi bod, ktery by asi stal za reakci objektivistu:
"Je-li člověk rozumnou racionální bytostí, která poznává pravdu o realitě, pak nemůže být determinovanou bytostí, nemůže být pouze kusem hmoty bez ducha. Má-li být udržena koncepce člověka jako racionální a rozumné bytosti, pak musí být spojena i s duchem a z toho vyplývá, že nesmíme Boha předem zavrhnout."
S prvnim tvrzenim budou objektiviste jiste souhlasit, dalsi teze vsak objektiviste odmitaji (ma-li se duchem na mysli neco nadprirozeneho, "eterickeho"). Co se ale potom ve skutecnosti skryva za pojmy jako je "mysl", "duse", "duch" apod.? Ktere maji realny zaklad a ktere jsou pouhym vytvorem fantasie? Jak objektiviste nahlizeji na "mind-body" problem?
Člověk skutečně není deterministickou bytostí. Má schopnost své myšlení i jednání volit, je volní bytostí. To je fakt jednoduše zjistitelný introspekcí, což je schopnost vnitřního vnímání vlastního vědomí. Každý se v duchu může rozhodnout, zda teď zvedne svou ruku, tj. dát instrukci svému tělu, aby se určitým způsobem chovalo, a ono se chová dle naší vůle (Tím se samozřejmě nijak nepopírá fakt, že řada jiných případů chování těla, třeba nakažení nemocí, je mimovolní a nemůžeme je vědomím ovládat). Kdyby člověk determinován byl, neměly by pojmy jako pravda nebo objektivita smysl.
Pojem „duše“ či „duch“ lze samozřejmě naplnit nadpřirozeným, arbitrárním (a tudíž neplatným) obsahem, jak to činí mysticismus, ale lze je naplnit i racionálním, platným obsahem a pak jde o synonyma slov vědomí nebo mysl. Vědomí je atributem jistých živých organismů, přičemž u člověka – na rozdíl od ostatních tvorů – jde o volní vědomí.
Při této příležitosti bych rád upozornil, že jeden pojem může být vyjádřen (označen) různými slovy, synonymy. Na příklad duše, vědomí, mysl jsou synonyma. A naopak stejné slovo může označovat různé pojmy, například slovo zámek (šlechtické sídlo vs. nástroj zamezení přístupu).
K problému "mind-body" zde uvedu jen to, že jde o fundamentální otázku vztahu reality a vědomí. Vědomí určuje a ovládá realitu? Nebo vědomí jen poznává realitu, která je prvotní a na vědomí nezávislá? Tato otázka se stala v dějinách filozofie problémem díky chybným teoriím pojmů (problém univerzálií). Nejde o nějaký vzdálený akademický problém, nýbrž o otázku s katastrofálními praktickými dopady ve všech sférách života lidí. Dopouší–li se filozofie chyb v těch nehlubších, prvotních otázkách, na nichž vše ostatní spočívá, nemůže to nemít fatální následky. Ayn Randová přichází z řešením, s radikálně novou teorií pojmů, která k žádné dichotomii "mind-body" nevede. Další výklad by jen kopíroval to, co je velmi dobře vysvětleno v Peikoffově knize.
K poslednim dvema odstavcum — jak jiz tu bylo tusim Martinem Sedlackem receno, Peikoffuv Obj. je spise "vyssi divci" a podrobnejsi a _hlubsi_ vyklady tam nenalezneme. Filosofie mysli neni vyjimkou. Alespon v cestine tedy zadne byt-jen-trochu-detailnejsi pojednani o teto problematice z objektivistickeho pohledu neni k dispozici.
Snad nebudu Romana Jocha prilis dezinterpretovat (nemam onu knihu po ruce), ale kupr. v knize "Vzpoura proti revoluci 20. stoleti", venovane Franku Meyerovi, Joch mimo jine pise (s odkazem na filosoficky zaklad klasickeho realismu, u nas prezentovaneho predevsim Jirim Fuchsem), ze pokud neprizname dusi (mysli) "nadprirozenou" podstatu, musime ji nutne priznat podstatu materialni, cimz se pak zakonite dostavame do deterministickeho sveta fyzikalnich zakonu, kde neni pro svobodnou vuli misto. Tim chci jen nadhodit do diskuse…
K otazce ulohy mysli (je-li to pouze jiny termin pro "vedomi") ve vztahu k realite by me tez treba zajimalo, jak se objektiviste divaji na autosugesci s prokazanym vlivem na fyzicky stav toho ktereho.
Zda se, ze oba problemy resi zruseni dualismu… OK. Ale prava podstata mysli dle objektivismu mi stale unika .
Mimochodem, pomerne rozsahly prehled o Filosofii mysli v cestine lze nalezt na:
http://www.fi.muni.cz/~dokulil/FTMysli/
A shrnuti pohledu objektivistu, nyni v anglictine:
http://www.dianahsieh.com/docs/mio.pdf
Bohužel jsem ti této Baldovi poznámky všiml až dnes(24.2). To co zde uvádí jsem nikdy netvrdil. Samotný slangový výraz "vyšší dívčí" používám o označení těch věcí, které bez předchozích znalostí nejsou pro laika pochopitelné(nebo jsou, ale je to obtížné). Takto jsem myslím označil kdysy na fóru Peifoffův kurz Objectivism throught Induction(ne knihu Objectivism philosophy of Ayn Rand). Rozhodně jsem tím ale nemyslel to, že to tento kurz je povrchní jak se snaží naznačit Balda. Naopak.
Kniha Objectivismus filozofie Ayn Rand je rozhodně dostatečným zdrojem informací ohledně vztahu lidské duše a materiálního světa.
Aha, tak to se omlouvam za mystifikaci. Termin "vyssi divci" jsem si intuitivne prelozil jako "ne zcela rigorozni, spise popularni formou psana", za coz ostatne OPAR skutecne povazuju.
Pokud vam, panove, OPAR ve veci lidske mysli prijde jako "dostatecny zdroj", pak mohu jen vyjadrit podiv nad vasi nenarocnosti. Nemam ji ted po ruce, ale rozsah venovany tomuto tematu, myslim, neprekracuje nekolik stranek. Na nich lze stezi komplexne obsahnout celou problematiku. Mam dojem, ze jsem to jiz nekde psal, ze u objektivismu bohuzel nachazim nedostatek podrobnejsich pojednani prichazejicich s necim novym, co jiz nepadlo z ust Ayn Randove. Je zde par vyjimek, ale zbytek jakoby rezignoval na jakekoliv teoreticke pokracovani a spise se venoval aplikaci jejich myslenek, prip. psani jejiho zivotopisu. (Tolik zivotopisnych knih, jake vznikly o Randove, snad neni o zadnem jinem spisovateli/filosofovi, a to je po smrti jen 20 let.)
V me prechozí reakci jsem ukazal jednoduchou validaci volni schopnosti (svobodne vule). Zkuste i se i vy rozhodnout zvednout svou ruku a uvidite, ze vase telo se ridi instrukcemi vaseho vedomi. Vedomi si voli i sve vlastni chovani, nejenom chovani tela. Zkuste si rici, ze ted budete premyslet o tom, co jste delal vcera vecer, a skutecne jste schopen o tom premyslet. To, ze jste teto volby schopen, je fakt, ktery musite prijmout, tak jako prijimate fakt, ze existujete. (Pokud neprijimate fakt, ze existujete, dopoustite se rozporu, protoze i aktem odmitnuti svou existenci nezbytne priznavate a predpokladate. Nemuzete faktu existence uniknout.)
Pak ale musite pokladat otazku panu Jochovi a ostatim, z ceho vyvozuji, ze vedomi, ktere neni nadprirozene, musi byt materialni a deterministicke, kdyz fakta jasne ukazuji opak? I kdyz vedomi vznika jako novy jev generovany jistou slozitou kombinaci materianich podminek (mozek,, jeho slozeni, nervova soustava ..), nic to nemeni na tom, ze je to novy fenomen. Tim, ze vznik lidskeho vedomi vysvetlite (tj. identifikujete faktory, ktere ho zpusobuji), ho nevymazavate z existence a nevymazavate z reality ani zadnou z jeho vlastnosti, a tedy ani tu jeho vlastnost, ze je volni. Vedomi a volni schopnost se vubec nevylucuji. Proc by mely? Protoze mozek je materialni, je slozen z atomu a tudiz se deterministicky chova dle prirodnich zakonu? No a co? Lidske vedomi se take chova dle prirodnich zakonu, a jednim z nich je ten, ktery jsme poznali introspekci: nase vedomi je volni. Lidske vedomi ma tedy svou prirozenost a soucasti teto prirozenosti je fakt, ze je volni. Vzdy musite zacit fakty a ne racionalistickymi teoriemi. Problem bude v nich, ne ve faktech.
<i>V me prechozí reakci jsem ukazal jednoduchou validaci volni schopnosti (svobodne vule). Zkuste i se i vy rozhodnout zvednout svou ruku a uvidite, ze vase telo se ridi instrukcemi vaseho vedomi.</i>
🙂 Tahle "moudra" byste měl jít vyprávět do Jedličkova ústavu.
:-(((
A vůbec byste se měl čestně postavit tváří v tvář všem nemocným, kteří si "svobodně rozhodli", že budou umírat na rakovinu a podobně. Všem stárnoucím se "svobodnou vůlí" zůstat mladý. Atd., atd.
Vy mi odepisujete, jako kdybych snad ja sam popiral volni schopnost (ci snad dokonce fakt existence). Ja jsem tu ale jen chtel nadhodit tema ohledne pojeti mysli v objektivisticke filosofii, nic vice. V Jochove knize jsem si u odstavcu venovanych teto problematice napsal poznamky jako napr.: „Proc?“, „To neni pravda“, „determinismus != kausalita“ a další. Cili ja sam mam o jeho slovech pochybnosti. Zajimalo me pouze stanovisko objektivistu (v alespon trochu hlubsim pojednani). Konstatovani faktu existence volniho vedomi u cloveka mi nestaci, chtel jsem prave vysvetleni jeho podstaty a funkci.
Pomerne zajimave jsou Chalmersovy otazky uvedene v mnou odkazovane praci Diany Hsieh o objektivistickem pristupu k mysli:
„What is the mind? What is the relationship between mind and body? Is the mind the same thing as the
brain? How can the mind affect the physical world? Could a purely physical system be conscious? Can
we explain subjective experience in objective terms? Does the mind represent the world? What is the
nature of belief and desire? What is the relationship between consciousness and representation? Is the
mind in the head or in the environment? What can we know about other minds, in humans, animals, and
machines? What is the self?“
A to by se spousta dalsich otazek dala jeste pripsat… viz první odkaz na Dokulilovy prednasky.
Dokud tyto otazky nebudeme schopni presvedcive zodpovedet, byl bych v absolutnosti vyjadrovani ponekud obezretnejsi…
Na vsechny otazky, ktere pokladate, objektivismus odpovedel. Problem je v tom, ze ja bohuzel nemam cas diskutovat o tom, co je bezne dostupne v objektivistickych zdrojich, a co povazuji za soucast zakladni znalosti objektivismu. Mnohokrat jsme nabizeli zapujceni literatury ci kazet.
Ja s vami treba nemohu souhlasit, ze problem mind-body je v Peikoffove OPAR zminen jen povrchne a nedostatecne.