Gary Hull, Ph.D. je redaktorem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut šíří filozofii Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj).
Každoročně o Valentýnu je páchán určitý filozofický zločin. Ve skutečnosti
je páchán průběžně po celý rok, ale tento svátek zhoubnost tohoto
zločinu zvětšuje. Je jím propagace široce rozšířené lži: myšlenky,
že láska je nesobecká.
Láska,
jak jsme opakovně poučováni, je založena na sebeobětování. Býváme
napomínáni, že láska založená na vlastním sebezájmu je laciná a
nízká. Říká se, že skutečná láska je altruistická. Ale je tomu skutečně
tak?
Představte
si valentýnské přání, které by bralo tyto názory vážně. Představte
si, že dostanete valentýnku s následujícím textem: „Nemám žádné
potěšení z toho, že jsi. Nijak osobně neprožívám to, jak vypadáš,
jak se oblékáš, pohybuješ, jak myslíš a jak jednáš. Z našeho
vztahu nemám žádný osobní prospěch. Neuspokojuješ žádné z mých
sexuálních, citových ani intelektuálních potřeb. Jsi případ pro
charitu. Zůstávám s tebou jen z lítosti. S láskou
XXX.“
Není
třeba dodávat, že by vás asi rozhořčilo nebýt milován pro nic pozitivního,
co můžete svému partnerovi nabídnout, nýbrž proto, co vám – jako
všem příjemcům charity – chybí. Nicméně právě takové perverzní pojetí
lásky vyplývá z přesvědčení, že láska je výrazem sebeobětování.
Opravdová
láska je přesným opakem. Je tím nejsobečtějším možným prožitkem,
ve skutečném smyslu tohoto slova. Obohacuje váš život způsobem,
který nevyžaduje žádnou oběť od ostatních ani vaši oběť jim.
Milovat
někoho je sobecké, protože to znamená, že si ceníte jedné konkrétní
osoby, že on nebo ona dělají váš život lepším, že on nebo ona jsou
intenzívním zdrojem radosti – pro vás. „Nezištná“ láska je pojmovým
rozporem. Člověk nemůže být lhostejný k tomu, čeho si cení.
Čas, úsilí a peníze, které vynakládáte ve prospěch toho, koho milujete,
nejsou obětí. To, co děláte pro jeho nebo pro její štěstí, je zásadním
způsobem důležité pro vás. Takové jednání by bylo obětí, kdyby směřovalo
ve prospěch neznámé osoby nebo nepřítele. Ti, kteří říkají, že láska
vyžaduje sebezapření, chovají fantastickou představu, že je vám
osobně lhostejné, zda ten, koho milujete, je zdravý nebo nemocný,
zda cítí radost či bolest, zda je živý či mrtvý.
Neustále
se nám opakuje, že bychom měli „milovat každého jako svého bratra.“
Tento pohled je obhajován učiteli základních škol, kteří odmítají
hodnotit ostatní a říkají svým žákům, že kdokoli přinese valentýnku
jednomu, musí ji přinést i všem ostatním. Stejné pojetí vidíme
v úděsném prohlášení „nenáviďte hřích, ale milujte hříšníky,“
podle kterého bychom měli nenávidět koncentrační tábory, ale přesto
poslat Hitlerovi krabici čokolády. Většina lidí by souhlasila s tím,
že milovat se s osobou, kterou člověk pohrdá, je pokleslé.
A přesto, když jde o lásku, považují lidé stejnou myšlenku za vznešenou.
Láska
je příliš cenná, než aby se nabízela komukoli, bez rozdílu. Právě
a především z oblasti lásky bychom rovnostářství měli vypudit. Láska
představuje povznášející směnu – duchovní směnu – mezi dvěma lidmi,
za účelem oboustranného obohacení.
Milujete
někoho, protože on nebo ona je hodnotou – sobeckou hodnotou pro
vás, podle vašich vlastních měřítek – a stejně tak jste i vy hodnotou
pro něj nebo pro ni.
A naopak ono pojetí – že láska by měla být dávána bezpodmínečně,
že vy si ji nezasloužíte o nic víc, než kdejaký pobuda, pojetí,
že láska není odpovědí na nic konkrétního ve vás, že je bez příčiny
– představuje to nejhanebnější chápání tohoto vznešeného prožitku.
Z pravé
povahy lásky vyplývají určité nároky na ty, kteří ji chtějí prožívat.
Musíte považovat sami sebe za osobu hodnou lásky. Ti, kteří čekají,
že budou milováni ne proto, že nabízejí nějakou kladnou hodnotu,
ale proto, že jim tyto hodnoty chybí – například ti, kteří vyžadují
od ostatních lásku jako altruistickou povinnost – jsou parazité.
Ten, kdo říká: „miluj mě, protože tě potřebuji,“ hledá nezaslouženou
duševní hodnotu – stejným způsobem jako zloděj hledá nezasloužené
bohatství. Citujme známou větu z románu Zdroj: „K tomu, abych
mohl říci ‚já tě miluji,‘ musí člověk nejprve vědět, jak říct ‚já.‘“
Valentýn – s barevnými přáníčky, čokoládami a hedvábným spodním prádlem
– dává materiální podobu této duševní hodnotě. Je to chvíle, kdy
se můžete zastavit, odhodit stranou všední starosti a oslavovat
ten sobecký prožitek, že jste hodni něčí lásky a našli jste někoho,
kdo je hoden té vaší.
přeložil Martin Sedláček, Galtův institut
únor 2005
Pokud se učíme novému, poznáváme pravidla, podle kterých to nové pracuje, jsou zde pravidla; silniční, obchodní, herecká, umělecká, slušnosti, technická, logická, přírodní, atd. Když řidič poruší silniční pravidlo tak má většinou problémy; dostane pokutu, havaruje, atd. Jsou pravidla, která známe od narození a dědíme je po rodičích a jsou pravidla, která se musíme učit, abychom uspěli v tomto boji o výhody. Mám rád šachy a zde jsou složitá pravidla, podle kterých se tato stará strategická hra hraje a mnohdy se stává, že ten druhý tato pravidla porušuje. Následkem je že s člověkem, který porušuje zavedená pravidla, nechceme být v kontaktu, protože jeho jednání nás rozčiluje. Dejme tomu že ten druhý porušuje pravidla slušnosti a tak nás uráží, nebo nám lže, či nás dokonce okrádá. Ten druhý je buď hloupý, nebo sobecký a porušuje pravidla, protože se chce mít dobře a je mu jedno že my se budeme mít zle. Dejme tomu že vás ten druhý uhodí v rozčilení do tváře rukou, aby vám dal primitivně najevo, že on je váš pán a že vy jej musíte poslouchat? Pokud budeme hledat cestu k tomu, aby se neporušovala správná pravidla, dojdeme k tomu, že zde musí být od narození do 15 let správná profesionální internátní výchova. Rodina nedokáže naučit svoje děti tomu jak žít podle správných pravidel a tak ona produkuje nevychované potomstvo a toto potomstvo; lže, krade, terorizuje, vydírá, parazituje, šikanuje, atd. Jaký je učitel takový je i jeho žák, je zde veliký nedostatek správných učitelů a tak se musí využít správně jejich čas pro výuku dětí v internátních světových školách. Podívejme se na děti v pubertě, zde je jasná ukázka toho že nedostatek správných pravidel vede k tomu, že děti působí svému okolí mnoho problémů, místo aby se zapojili do budování společnosti. Mnohdy se setkáváme se tím, že jsou pravidla zbytečně složitá, protože nejsou přirozená a někomu ona přinášejí výhody. Obzvláště elita vytváří obrovské množství složitých pravidel, díky kterým ona parazituje na spodině, tam kde jsou daně a zbraně, tam je i elita která miluje koryta. Já si pravidelně opakuji meditaci, která mi dává sebevědomí a optimismus. Já jsem dokonalý a vše je k dobru. Je to jakýsi začátek transformace mého myšlení, a když se změním já tak mě i ostatní rádi napodobí a potom se správně změní celá společnost a budou se dodržovat správná pravidla.
co to tu vedete za bláboly? co chcete posuzovat? co takhle subjektivismus?
Další adresy na kterých se dá najít romantický realismus:
http://www.crabelfineart.com/index.htm (z části stejné jako http://www.cordair.com , ale je tu pár umělců jiných)
http://frshore.com/gallery_romantic_01.html (fotografie – autor se označuje za romantického realistu – Randová sice nepovažovala fotografie za umění, ale fotky jsou každopádně pěkné)
http://www.cordair.com/cordair/henry.aspx
Co bys chtel za trapnych 12 000 dolaru…
Pro zájemce o romantický realismus:
http://www.cordair.com/
To je paráda, díky!!!
1) Trochu od tématu, ale… Proc by se mi nemela libit neromanticka dila? Libi se mi obrazy Kandinskeho – vim, ze neznazornuji nic "objektivistickeho" (princip, hrdinu…), ale libi se mi to, stejne jako se mi libi divat se treba na zasnezene hory nebo symetricky kruh koure z cigarety. Take mam napriklad rad hudbu Mozarta (klasicismus), Telemana (baroko), ale ne Schumana (romantismus). Myslim, ze v tomto ohledu je AR mirne dogmaticka.
2) Jeste dale od tematu… V Atlasu Shrugged AR vyzdvihuje komerci ("Pouze prodavam lidem to, co chteji"). Ve Zdroji ale Roark u Malloryho rozbije o zed nejakou cetku (kterou lide chteji a on jim je vyrabi). Tak kde je hranice mezi "dobrou" a "spatnou" komerci? Je napriklad Nova moralni (podle Atlasu) nebo nemoralni (podle Zdroje)?
3) Je nejaka chyba v klise: "Valentyna neslavime, je to prilis komercni svatek" ?
1) o tom jsem už přemýšlel, obdivuju surrealismus, i sám v tomhle stylu tvořím. jak to jde dohromady s objektivistickým pohledem na umění?
2) podle mě rozdíl je třeba v tom, že Mallory byl v podstatě donucen vyrábět cetky, protože společnost jeho tvorbu nepřijala a vysmívala se jí. Ale možná nebyl dostatečně silný na to, aby se odmítl podřídit, a začal tedy vyrábět cetky, aby měl z čeho žít… Roark naopak odmítl stavět domy, které nechtěl, a radši přijal práci v lomu… Naproti tomu Gail Wynand vydával Prapor (a ten bych klidně přirovnal k TV Nova) proto, že chtěl, a věděl proč, i když si byl vědom, že to, co nabízí, je podřadný brak, a sám svými zákazníky hluboce pohrdal…
Co napisi nize, prirozene a urcite v kazdem vyvola mnoho dalsich otazek. Opravdu je nelze odpovidat zde a nahrazovat systematicky vyklad o umeni, ktery podava bud AR v knize Romatic manifesto anebo treba Peikoff ve svem OPAR. A dale je treba rici, ze estetika je soucasti filozofie a objektivistickou estetiku (teorii umeni) nelze pochopit bez pochopeni objektivisiticke filozofie, na niz tato teorie plne spociva. Doufam, ze z tohoto nikdo nevyvodi nesmyslny zaver, ze tudiz romany AR, nemuze pochopit ctenar, ktery nezna objektivismus. (Ne)znat ci (ne)chapat abstraktni teorii umeni je uplne neco jineho nez vnimat umeni, tj. konkretni umelecka dila, literaturu, hudbu, obrazy.
ad 1) Umeni ma urcitou funkci. Umeni ma selektivne pretvaret realitu a ukazovat ji ne takovou, jaka je, ale jak by mela byt a mohla byt – s cilem konkretizovat pro cloveka do urcitych konktretnich objektu (obrazu, hrdinu zvuku ..) urcity obecny, filozoficky pohled na idealni svet. Znovu a trikrat zduraznuji, ze idealni neznamena nemozny. Idealni svet znamena takovy, jaky by mel byt a mohl byt. Pokud vim, surrealismus je umeni, ktere neplni tuto funkci, protoze z definice nema nic nebo malo spolecneho s rozumem a s realitou a je zcela subjektiviticke. Predstavte si stul, ktery ma sikmou desku (tj. vsechny veci z nej klouzaji a spadnou na zem), a tudiz neplni svou funkci. Vy presto budete tvrdit, ze je pro vas pritazlivy, ze se vam libi a obdivujete ho. Proste to tak citite a je to vase vec. Ano je to vase vec, ale davate tim najevo sve pohrdani realitou a rozumem. Stejne tak je tomu s umenim. Muzete tisikrat rikat, ze se vam libi surrealismus, ale tim pouze rikate, ze se vam libi absurdita, unik z reality a subjektivisticke predstavy. Vypovida to o vasi filozofii, nic vice, nic mene.
ad 3) Rozliseni komercni (ziskove orientovane) a nekomercni umeni je nepodstatne. Dulezite je, co je obsahem daneho dila, nikoli jak je financovano a zda je cilem zisk. Pokud je cilem zisk, nijak z toho nevyplyva, ze umelecka stranka se zisku podrizuje.
Pokud stojime pred umeleckym dilem, meli bychom ho hodnotit podle toho, co zobrazuje, ne podle toho, v jakem stylu je vytvoreno! A uz vubec ne podle techniky, kterou je vytvoreno. Neni mozne se upnout na myslenku "neromanticke = vzdy spatne".
Dale pokud dilo zobrazuje prirodu nebo dejme tomu auto z neobvykleho pohledu, jak muzeme uplatnit pravidlo "ma zobrazovat realitu, jaka by mohla byt"? Nijak. A z toho prece NEVYPLYVA, ze je dilo spatne. Dalsim problemem je otazka uziteho umeni a umeni ve smyslu dekorace – tezko take v tomto pripade hodnotit pomoci moralky. Nemuzeme si rici: "A hele, geometricke utvary, vtipne usporadane a barevne. Hezky dotvari prostredi a pripominaji mi geometrii, kterou mam tak rad. Jenze nezobrazuji realitu, jaka by mela byt. Mel bych se citit provinile, protoze pry opovrhuju realitou a svym rozumem". To opravdu ne!
Jina vec – za nejkrasnejsi hudbu povazuju hudbu Johna Williamse (Star Wars, Harry Potter, Čelisti …). Ve filmech jsou samozrejme take pasaze, ktere zobrazuji zlo. A hudba, ktera tyto casti podmalovava (muze jit o absolutni kakofonii). Tato hudba ale neprestava byt umeleckym dilem (respektive jeho soucasti). Z toho vyplyva, ze hodnoceni musi podlehat celkove vyzneni. Tvrzeni "co neni zobrazenim idealniho sveta, neni esteticky hodnotne", neplati vytrzene z kontextu.
Nehajim subjektivismus ani relativismus, jsem nekompromisni objektivista. Princip (ktery AR definovala spravne) nelze ale uplatnovat slepe, bez kontextu a v meznich pripadech.
Pročítal jsem si různá diskuzní fóra věnovaná objektivistické filozofii, a poměrně hodně diskutérů je na tom podobně jako já – souhlasí například s objektivistickou politickou filozofií, s teorií poznání, s pohledem na morálku a dobro, egoismus, ale na druhou stranu co se týče umění, už tak jasný názor nemají, a líbí se jim například surrealistické obrazy Salvadora Dalího nebo hodně subjektivisticky tématizovaná hudba…
Připadá mi, že teorii umění je hodně těžké pochopit, narozdíl třeba od zmiňované politické filozofie… Možná proto je i trochu opomíjená…
Co vypovídá o člověku to, že řekněme požaduje minimální stát, kapitalismus, přijímá racionální egoismus jako dobro, ale na druhou stranu tvoří subjektivistické umění? Může člověk uznávat rozum a realitu, a přitom obdivovat obrazy Dalího, Magritta nebo Toyen? Samozřejmě je ale možné, a myslím, že velmi časté, že tomu, kdo obdivuje surrealistickou tvorbu, obdivuje i umělecké projevy, které skutečně ukazuje realitu takovou, jaká by mohla a měla být. Samozřejmě u mnoha lidí to je i projev poněkud povrchního přístupu.
Je pravda, že surrealismus je absurdní, měl by vycházet ze snů a z podvědomí – což je naší součástí, je to součástí našeho nitra. Samozřejmě, že nepopisuje realitu, ale ani nepředstírá, že o realitu jde.. Spíš jde o kombinaci reálných věcí ve snových souvislostech. Problém by podle mě byl, kdyby se surrealismus snažil říkat, že tohle je realita, a že takové věci, jako třeba Dalího rozteklé hodinky v realitě existují, protože on to prostě tak viděl. I když by se možná dalo argumentovat tím, že protože člověk v realitě existuje jako celek zahrnující vědomí a tělesnou schránku, pak produkt jeho vědomí je součást reality… Samozřejmě neobstojí to proti námitce, že umění by měla ukazovat realitu takovou, jaká by mohla být, protože tím surrealismus nikdy nebyl a nikdy nebude. Možná pokud by šlo o snění o realitě, jaká by měla být – ale to se už do toho pomalu příliš zaplétám.
Pokud bych měl uvést nějaký odstrašující příklad subjektivistického umění, pak je to třeba dadaismus, nebo postmoderna, kde skutečně jde o prázdné zvuky, šmouhy na plátně a nesmysly. Nedávno jsem na FFUK absolvoval kurs Digitální umění, kde v podstatě o nic jiného nešlo – například shluky strojového kódu počítače propojované mezi sebou různými odkazy, nebo automatické náhodně generované texty tvářící se jako básně… TO je skutečná prázdnota, neumětelství vydávané za tvořivý projev..
Dekuji za odpoved.
ad 1) Cetl jsem OPAR. Ale umelecke dilo nemusi filozoficky podtext obsahovat vzdy. Co kdyby se mi do obyvaku hodil impresionisticky obraz, na kterem jsou mistrovsky namichany barvy? Nebo co kdyz me fascinuje poslouchat nejaky virtuozni barokni koncert? Co kdyz budu mit na kosili pruhy? Co kdyz si koupim brousene sklenice nebo nedejboze barevnou vazu? Opet pohrdam realitou a rozumem? Tento vas postoj me urazi. Pokud obraz znazornuje mrtvoly, symfonie pojednava o velikosti Boha, basen je dekadentni atd., tak dilo samozrejme odsoudim (po porovnani se svymi hodnotami). Ale vy prirovnavate ke zlu sikmou desku stolu.
Zapominate, ze je nutne zvazit kontext a ucel dila. Ackoli ma filozofie Ayn Rand tak ohromnou hodnotu, ze se neda snadno vyjadrit, jejimu odvozeni "objektivni estetiky" nerozumim. To je duvod, proc hledam pomoc zde.
ad komerce) Povazujete tedy Novu jako celek za nemoralni? Jakemu hodnoceni ji pritom podrobujete? Etickemu a/nebo estetickemu? Programova napln je plytka, o tom se neda pochybovat. Na druhou stranu je zde princip produktivity. Myslim si, ze pokud neco hodnotime jak etickymi, tak estetickymi meritky, nemela by esteticka meritka prevalcovat ta eticka.
ad 1 . Umelecke dilo by vzdy filozofii vyjadrovat melo. Pokud nevyjadruje nic a nema zadnou myslenku, neni to umelecke dilo. Shluk nic nerikajicich barevnych skvrn je mozna odrazem mentalniho a emocionalniho stavu autora, to z takove mazaniny ale nedela umelecke dilo. Barokni koncert i impresionisticky obraz urcite myslenku maji, jde o to jakou. Nepamatuji si, ze bych o sikme desce stolu nebo o spatnem umeni rekl, ze je zlem.
To, co se mi nelibi a vyjadruje spatny pohled na svet, jeste neni nutne zlem. Jako zlo ale jiste odsoudim treba priserny hluk ci nesrozumitelne zvuky, ktere nekdo povazuje za "hudbu", ale me nesnesitelne obtezuje a nici muj zivot.
ad 2. Tezko se hodnoti produkce TV stanice jako celek. Pokud bych ji jako celek mel obsahove porovnat s CT, tak CT hodnotim urcite lepe. Nerekl bych, ze celou stanici lze oznacit za nemoralni, i kdyz rada programu by se takto zhodnotit dala. Myslim ze na Nove jednoznacne prevazuje umelecky velmi provrchni, bulvarni a poklesly program, casto je to uplny "odpad". Mohl bych treba i hodnotit zpravodajstvi nebo publicistiku dle kriterii racionalni publicistiky a zurnalistiky, atd. To bychom se dostali od tematu a neni na to cas.
Rozhodne odmitam argument, ze kriteriem kvality televize je jeji komercni uspech, a ze televize ma vysilat to, co lide chteji a na co se radi divaji. Je treba ji hodnotit podle stejnych kriterii jako treba Wynanduv Prapor. TV samozrejme neni jen mediem umeni, je to proste medium distribuce ruznych typu obsahu a je treba brat v potaz vsechna relevantni kriteria (nikoli davat prednost jednomu pred jinym) – eticka, esteticka, ekonomicka.