Kapitalismus je společenský
systém, kde jsou funkce státu omezeny na ochranu práva na život,
svobodu a majetek. V této úplné podobě kapitalismu nikde neexistoval.
Asi nejvíce se mu přiblížily Spojené státy v 19. století.
Přesto však tam, kde existoval alespoň částečně, se život lidí dramaticky
změnil k lepšímu. Stačí si jen uvědomit ty nejběžnější objevy
vědy a technologií, které podnikatelé přeměnili v život podporující
produkty a služby od lednic, automobilů, televizí po letadla, počítače
a léky. Kapitalismus také změnil pohled lidí na život.

Z přijmutí stagnace
se stalo očekávání pokroku, namísto podřizování se tradicím kapitalismus
povzbuzuje hledání nových cest. Namísto předsudků a náboženských
dogmat stojí kapitalismus na rozumném úsudku. Namísto pasivity kapitalismus
odměňuje iniciativu. Namísto vztahu otroků a pánů kapitalismus ustanovuje
vztah obchodníků, kteří jsou si rovni a pokud od sebe navzájem něco
chtějí, musejí nabídnout protihodnotu.

Slovy Ayn Randové: „kapitalismus
vyžaduje od každého člověka to nejlepší a podle toho jej také odměňuje.“

Síla a vitalita kapitalismu
je také důvodem, proč islámští fundamentalisté nenávidí Ameriku.
Vědí, že jejich primitivní náboženská kultura, svazující tradice
a nesvoboda nemohou dlouhodobě ve světě relativně dostupných informací
soutěžit s možností života jaký nabízí Amerika. Vědí, že pokud
svojí mladou generaci nenaočkují fanatismem a ignorancí, budou za
několik desítek let jen kapitolou v učebnicích historie a vedle
jejich mešit budou stát moderní nákupní centra, divadla a restaurace.

Přestože kapitalismus
je tak obrovským pozitivem je tragickým paradoxem, že byl po většinu
své částečné existence pokládán dokonce i svými obhájci za systém
sice praktický, ale nemorální. Pokud obhájci kapitalismu počínaje
Adamem Smithem tvrdili, že kapitismus funguje, ale přeto souhlasili,
že sám o sobě je nemorální protože jeho vnitřní motor – sobecké
jednání je nemorální, tak tím otevřeli cestu k návratu k jinému
společenskému uspořádání.

Pokud se shodneme na
tom, že něco je špatné, tak logicky musíme uznat, že to musí mít
špatné důsledky a že ty je třeba omezit a kontrolovat. Kapitalismus
nemůže „fungovat“ a zároveň být špatný, to nedává smysl. Kapitalismus
bylo tedy třeba kontrolovat a omezovat státním přerozdělováním,
centrálními bankami, antimonopolními úřady a desítkami dalších nesmyslných
institucí.

Neschopnost lidí kapitalismus
morálně ocenit je hlavní příčinou, toho proč dnes nežijeme v kapitalismu,
ale jsme rozkročeni napůl cesty mezi svobodou a kapitalismem a otroctvím
a socialismem.

Etikou, která způsobila
tak zvrácené hodnocení kapitalismu, je morálka altruismu – morálka
sebeobětování

Sebeobětování znamená
dát větší hodnotu za hodnotu menší, jinak by nešlo o oběť ale o
výhodný obchod.

Náboženská verze altruistické
etiky požaduje obětování světského života a rozumu víře v Boha.
Kolektivistická verze altruismu volá po obětování života společnosti,
třídě nebo rase. Nejnovější enviromentalistická verze vyzývá k sebeobětování
přírodě.

Žít sám pro sebe, pro
své osobní štěstí je nízké, špatné a hříšné v každé verzi této
morálky. Pokud je štěstí hříchem, tak utrpení musí být podle této etiky ctností.
Tak tomu i bylo. Stačí se podívat
na životy svatých, kteří záměrně trýznili svoje tělo i ducha a
byly za to vyzdvihováni jako vzor morálních ctností.

Etika sebeobětování
však neničí život pouze těch, co ji přijmou, ale ruku v ruce
s sebou přináší ústup politické svobody a nastolení různé
formy tyranie. Jak napsala Ayn Randová ve svém románu Zdroj:“To
dá přece rozum, že tam, kde se skládají oběti, musí být někdo,
kdo je shromažďuje. Tam, kde se slouží musí být někdo, komu je slouženo.“

Když se lidé hlásí k altruistické
morálce je pro socialisty a kolektivisty relativně velmi snadné
osekávat politickou svobodu. Pro mocichtivého socialistu připraveného
vybírat oběti není nic lepšího než najít stádo lidí ochotných oběti
odevzdávat.

Abychom plně pochopili
kapitalismus a mohli jej ve svém zájmu hájit, je třeba ohodit brýle
altruistické morálky, které pokřivují naše vidění. Musíme poznat
morálku, která je kapitalismu vlastní a která jediná je v souladu
s přirozeností člověka: morálku sobectví.

Ayn Randová poprvé v historii
lidského myšlení objevila a plně validovala sobeckou morálku.

Podle objektivistické
filozofie racionální sobectví je dlouhodobou systematickou orientací
člověka na vlastní cíle za účelem dosažení štěstí. Sobectví není
krátkodobým plněním každého rozmaru, který se člověku zamane.

Z povahy reality
a povahy člověka vyplývá, že je nemožné dosáhnout dlouhodobého úspěchu
jinak než vlastním poctivým úsilím za dobrovolné spolupráce s ostatními
lidmi a budováním si vlastního charakteru.

V kontrastu s tradičním
vnímáním egoismu se sobecké ctnosti neskládají z podvodů, parasitismu
a „cesty přes mrtvoly“, protože takové vlastnosti a jednání nejsou
v racionálním zájmu člověka. V kontrastu s altruistickou
morálkou se egoistické ctnosti neskládají ani z víry, pokory
a sebezapření.

Mezi fundamentální sobecké
ctnosti patří rozumnost, nezávislost, poctivost a produktivnost.
Tyto ctnosti nejsou neuskutečnitelným ideálem pro život v mystické
dimenzi, ale praktickými a pro život nezbytnými vlastnostmi. Aby
je člověk mohl praktikovat a těžit z jejich výsledků musí žít
ve svobodě, musí žít v kapitalismu.

Díky klasickým ekonomům
a díky tisícům příkladů z běžného života víme, že kapitalismus
funguje, že vede k prosperitě, že je praktický. Díky Ayn Randové
můžeme nyní poznat, že kapitalismus je morální.