V listopadu
2005 vyšel na stránkách Liberálního institutu článek Miroslava Zajíčka
s názvem
Šílený svět chladně kalkulujících mozků^[1]. Pan Zajíček
v něm barvitě popisuje svět, ve kterém se lidé řídí výlučně rozumem, jako
místo chaosu, nedůvěry a vzájemného okrádání. Rozumový přístup k ostatním
lidem podle něj zahrnuje především podezřívavost a vypočítavost ke každému a za
jakýchkoli okolností. Správně dospívá k závěru, že s takovým
přístupem nelze ve společnosti přežít, a jako alternativu předkládá opuštění
čistě rozumového přístupu a jednání na základě emocí.

V následujícím
článku, který je odpovědí panu Zajíčkovi a všem, kteří používají
emocionalismus jako zdroj argumentů k obhajobě kapitalismu, chci
především ukázat, že racionální jednání s ostatními je naprosto odlišné od představy pana Zajíčka, a že alternativa rozum vs. emoce vyúsťuje v politice v alternativu svoboda vs. diktatura, kapitalismus vs. socialismus.

Začněme u
prvního příkladu ve výše zmíněném článku. „..dva kamarádi začnou vyrábět
bicykly a motocykly. Jeden se bude starat o výrobu a druhý o prodeje. Má to ale
háček – jeden může nadhodnocovat náklady výroby a ulívat si něco pro sebe a
druhý zase může falšovat účetní knihy. Ani jeden z nich nemá šanci to bez
odborné pomoci poznat. Pokud se oba budou chovat racionálně, raději žádnou
firmu nezaloží.“

Když pan Zajíček
píše doslova „dva kamarádi“, měl by si nejdříve uvědomit, co to znamená.
Přátelství je vztah, který vzniká na základě něčeho. Je-li někdo mým přítelem,
musí mít takové charakterové vlastnosti, kterých si vážím, oceňuji je a proto
s tímto člověkem trávím svůj čas. Pokud o někom vím, že je schopen
„nadhodnocovat náklady výroby a ulívat si něco pro sebe,“ tak s ním žádnou
firmu zakládat nebudu. Naopak jestliže je to člověk o kterém vím, že je schopný a hraje fair-play, založím s ním firmu s největší radostí. Toto je
správný přístup založený výlučně na rozumu, který praktikují milióny lidí
každodenně na celém světě a to nejen v pracovních otázkách. Samozřejmě, že
ke svému společníkovi budu chovat emocionální náklonnost, budeme se spolu smát
nebo se dokonce – jako blízcí přátelé – budeme mít velmi rádi. To vše je ale
důsledek předchozího pozorování, myšlení a rozumového hodnocení daného člověka.

Proti tomuto
přístupu pan Zajíček namítá: “nikdo nemá dokonalé a dostatečné informace o
světě kolem sebe, nelze předpovědět chování ostatních lidí.“ Pojem dokonalé
informace je sám o sobě nesmyslný. Co je měřítkem dokonalosti informací o druhých
lidech? Vědět všechno? To není možné a ani to není potřeba. Pan Zajíček
(zdaleka není první ani poslední) pojem dokonalost zcela překrucuje a ničí,
když za dokonalé označí to, co je přirozeně nemožné, tj. absurdní
„vševědoucnost“, a pak to, co reálně existuje a nedosahuje úrovně
vykonstruovaného „ideálu“, označí za nedokonalé. Podstatné je mít dostatek
informací vzhledem k účelu, ke kterému jsou potřeba. V případě
společného podnikání to můžou být informace o pracovitosti, poctivosti, schopnostech
atd. Takové informace má každý člověk minimálně o lidech se kterými se
pravidelně stýká. Proto také společné firmy zakládají zpravidla lidé, kteří se
znají – kolegové, přátelé nebo životní partneři. A jednají plně racionálně na
základě faktů.

Pan Zajíček nám
nabízí jinou alternativu. Nabádá nás, abychom relevantní informace o ostatních
hodili za hlavu a řídili se emocemi. Doslova píše: “Úsměv, srdečný smích,
zčervenání a zejména lítost a pocit viny jsou signály pro ostatní, do jaké míry
je možné někomu bez nějakého dlouhého prověřování věřit nebo nevěřit.“ Takové
chování by mělo a má katastrofální důsledky pro všechny, kdo mu podléhají.

Většina
podvodníků vždy září úsměvy a srdečný smíchem. Zeptejte například klientů
kampeliček, jak se na ně tvářili představitelé těchto institucí, když jim nesli
svoje peníze, zeptejte se klientů podvodných developerských společností, kolik
úsměvů padlo, když jim byla představována vize nového bydlení, zeptejte se
kterékoli podváděné manželky, jak jí manžel srdceryvně líčil, že miluje jen ji.
Ti všichni nechtěli vidět fakta, řídit se rozumem a spolehli se na své emoce.

„Emoce jsou
automatickou odezvou hodnotových soudů člověka, integrovaných v jeho
podvědomí,“^[2] píše Ayn Randová. Vezměme si příklad přesvědčeného rasisty,
který uvidí koncentrační tábor – zmocní se ho nekonečný pocit štěstí a radosti,
pocit, že na světě existuje spravedlnost a stojí za to žít. Naopak člověk,
který si je vědom potenciální hodnoty druhých a uznává jejich právo na život,
bude ve stejném okamžiku zažívat pocit nevýslovné hrůzy. Ani jeden z nich
však není oprávněn říci toto je špatné nebo dobré na základě svých emocí.

Každý, kdo se
chce rozhodovat správně (v souladu s realitou) nesmí svoje emoce ani
poslouchat ani potlačovat. Musí je analyzovat. Musí se ptát sám sebe: “Proč se
mi to líbí?“ Uvědomit si z jakého názoru, postoje jeho emoce pramení a
tento názor podrobit rozumovému zkoumání.

Kdybych byl
emocionalistou, jak radí pan Zajíček, tak by moje odpověď na jeho článek zněla
asi takto: “Nelíbí se mi co píšete. Nikdy nebudu mít dostatek informací, abych
váš názor zhodnotil. Vy je také nemáte. Kdybych tak mohl vidět, jak jste se při
psaní tvářil. Prosím zašlete mi svoji fotku a poté se rozhodnu, zdali máte
pravdu či ne.“

Je skutečně
nepochopitelné, jak pan Zajíček ve svých jiných textech může na jednu stranu
používat logických rozumových argumentů, obhajovat liberalizaci cen plynu,
vyrovnaný státní rozpočet a bojovat proti centrálnímu plánování, a na druhé
straně zároveň říkat lidem, aby se
přestali spoléhat na rozum. Zajíček tvrdí, že „emoce jsou způsob, jak se ve
světě omezených informací, omezeného množství času … s velkou dávkou
pravděpodobnosti rozhodnout správně“. Ve skutečnosti jsou to nikoli emoce, nýbrž
(správně vytvořené a používané) pojmy a principy, které zhušťují obrovské
množství informací a umožňují člověku poznávat realitu a úspěšně v ní
jednat. Emoce nejsou žádným protikladem rozumu, jsou normální a nezbytnou
součástí našeho bytí. Jsou klíčově důležité, protože jejich prostřednictvím
život plně prožíváme. Měly by však náš život doprovázet, a nikoli směrovat.

Na emocionalistickém základě samozřejmě
nelze obhájit ani ty nejjednodušší myšlenky, natož pak obhajovat kapitalismus.
Zastánci socialismu a sociálního státu vždy své kolektivistické konstrukce
zaštiťovali rozumem. Místo toho, aby jejich oponenti napadli mylné pojetí rozumu a přišli
s racionálními protiargumenty, uchýlili se k útokům na rozum. Jako jeho alternativu nabídli tradice
a emoce. Ani tradice ani emoce ale nejsou nástrojem poznání.

Naštěstí již
přes 50 let existuje pravdivá, na rozumu a realitě založená obhajoba
kapitalismu a svobody. Její autorkou je Ayn Randová, americká filozofka a
spisovatelka. Leonard Peikoff, autor knihy Objektivismus, filozofie Ayn Randové^[3], říká, že: “Zachránit
svět je nejjednodušší věc na světě. Jediné, co musíme učinit je myslet.“
Svobodu a kapitalismus je nutné chránit především před útoky těch, kteří svět
racionálního myšlení považují za šílený.

[1] http://libinst.cz/clanky.php?id=626

[2] Rand, Ayn; The Objectivist Ethics, Virtue of Selfishness, New York, Signet, 1964

[3] Peikoff, Leonard; Objektivismus, filozofie Ayn Randové; Berlet, 2001