Diskuse k přednášce Petera Schwartze (Přitažlivost
altruismu) mě inspiruje k dalšímu komentáři. Argumenty diskutujících
použiji pro další vysvětlování a odpovím na některá důležitá nedorozumění. Pro
lepší přehlednost nezařazuji příspěvek jako pokračování do diskuse ke zmíněné
přednášce, ale jako další samostatný text, a to formou dialogu. Objektivista
(O) v něm hovoří s panem X a panem Y.

* * *

O:    Jsem
rád, že vás přednáška zaujala. Než začneme diskutovat, dovolím si velmi krátce
zopakovat, co altruismus je a co jím není. Altruismus neznamená shovívavost,
dobrou vůli, vstřícnost, solidaritu, romantickou lásku ani respektování práv
druhých. Pravým významem pojmu altruismus je: nezištné jednání,
sebeobětování, podřízení sebe sama ostatním, tj. podřízení vlastního myšlení,
vlastních hodnot a cílů potřebám a přáním ostatních.

X:    Velká část lidí,
kteří volí socialisty, protože čeká, co jim socialistická vláda dá, se nechová
altruisticky, ale spíše jako paraziti. Voliči socialistů nejsou vedeni
altruismem, ti svoje hodnoty nikomu neobětují. Morem světa tedy není jen
altruismus, ale je ruku v ruce doprovázený parazitismem.

Y:    Souhlasím.
Altruista je přece ten, kdo dává, ne ten, kdo bere.

O:    Vztah
parazitismu a altruismu je poněkud jiný než říkáte. Lidé, kteří s nataženou
rukou volají po státních dávkách a podporách, jsou vedeni naprosto stejnou
altruistickou morálkou jako ti, kteří podpory a dávky „jen“ intelektuálně
obhajují, ačkoli sami třeba nejsou jejich příjemci. Parazitováni je jen
druhou stranou stejné mince, mince altruismu. Vždyť na druhé straně
obětování vždy musí být někdo, kdo oběť přijímá, kdo z ní žije, kdo
sám víceméně nemá co obětovat. Obě strany apelují na sebeobětování. Kdo svůj
majetek obětuje, jedná tak, jak altruistická morálka žádá – potřeby ostatních
mají přece přednost před sobeckým sledováním vlastního zájmu. A ten, kdo oběti
(podpory a dávky) přijímá, také argumentuje altruismem, protože on je
ten, kdo to potřebuje, jeho je třeba podporovat, má na to morální nárok, vždyť
jeho potřeby jsou přece důležitější než sobecké zájmy toho, kdo se obětuje.
Altruista tedy není ten, kdo dává, nýbrž ten, kdo schvaluje princip obětování
se ostatním, z něhož nelze vyjmout jen jednu stranu, neboť obě („dává“ i
„bere“) jsou spolu logicky a nutně spojeny, jedna bez druhé nedává smysl.

X:    To
je pro mě zcela nové pojetí altruismu. Já jsem se domníval, že altruista je
skutečně jen ten, kdo dává, nikdy jsem si neuvědomil, že jde o princip, který
nutně zahrnuje obě strany. Ale vaše argumenty zní logicky.

O:    Pozor
ještě na jednu věc. Ten, kdo dává, vůbec nemusí být altruistou. Dávat lze třeba
z lásky a láska je samozřejmě sobecká, nikoli altruistická. Nebo lze
prostě jen pomáhat v mimořádných případech nouze – a nemusí přitom jít o
obětování. Vidíte, že důkladné přemýšlení o pojmech a principech je nesmírně
důležité. Na pojmech velmi záleží a pojmové zmatení ve společenských otázkách
je obrovské, až neuvěřitelné. Podobně, jako pan Schwartz ve své přednášce
rozebral pojmy altruismus a sobectví, je třeba rozebrat každý abstraktní pojem
týkající se poznání, morálky a politiky, jichž jsou desítky a stovky.

Ale vraťme se k našemu
tématu. Altruismus požaduje a morálně vyzdvihuje obětování. A je jedno, zda
obětování ostatních sobě nebo obětování sebe sama ostatním. Je to stále stejný
princip, který říká: člověk se má obětovat, protože je to dobré, ušlechtilé.
Lidé tudíž příjímání obětí nevnímají jako parazitismus či vysávání, tj.
jako něco špatného, protože všichni, včetně vysávaných, považují
obětování za morální, za správné. Při posuzování, kdo je a kdo není altruista,
vůbec nejde o to, kdo je příjemcem podpor, kdo je „jenom“ obhajuje, a
z koho jsou vysávány. Voliči socialistických stran zdaleka nejsou jen
nízkopříjmové skupiny, důchodci apod. Významná část socialistických voličů
nepochybně nežije z žádných podpor a dávek. Jsou to altruisté a tudíž
zároveň (implicitně) schvalují parazitismus, i když sami parazity vůbec nemusí
být a naopak mohou svými daněmi parazity vydržovat. Je tedy zcela chybné dělit
lidi na altruisty a parazity. A stejně chybné je hledat mezi lidmi altruisty
podle jejich politických preferencí.

Většina altruistů je mezi
normálními slušnými a produktivními lidmi, z jejichž daní se dávky
a podpory financují, a kteří s nimi souhlasí. Altruismus zdaleka není jen
idejí voličů socialistických stran. Altruismus je přijímán téměř všemi
lidmi, ať volí levici či pravici nebo nikoho. Vždyť i dlouhá řada významných
liberálních a konzervativních myslitelů v dějinách se snažila a snaží
hájit svobodu a kapitalismus na základě altruistických argumentů. Méně regulace
a méně státu potřebujeme podle nich proto, aby se vytvořilo větší bohatství,
z něhož budou nakonec mít prospěch i chudí. Ponecháme-li každého sobecky
sledovat své cíle, povede nakonec „neviditelná ruka trhu“ k prosperitě
všech, říkal Adam Smith. Jinými slovy ona neviditelná ruka nakonec přetaví
neřestný egoismus jednotlivců ve „společenské dobro“, „veřejný prospěch“.

To je falešná altruistická a
kolektivistická (a tudíž beznadějná) apologetika kapitalismu, nikoli jeho
správná morální obhajoba. A proto je pravice zcela bezzubá, proto svět
dlouhodobě směřuje k socialismu, proto éra Reagana či Thatcherové byla
pouhou krátkodobou zajíždkou, marnou snahou zastavit socialismus. Socialismus
vítězí, protože přímo a konzistentně vyplývá z altruistické morálky. Je pravda,
že řada pravicově orientovaných lidí kritizuje sociální stát za to, že
produktivní lidi příliš „vysává“, trestá úspěch a umožňuje parazitování. Jejich
kritika je však falešná, kolektivistická. Argumentují, že se tím podrývá
motivace lidí pracovat, brzdí ekonomický růst, zvyšuje veřejný dluh, snižuje
„konkurenceschopnost ekonomiky“. Chtěli by jen méně podpor, více „adresné“
dávky a méně jejich „zneužívání“. Nenapadají však sociální stát jako morální
princip, nenapadají samotnou jeho podstatu, která vychází ze zvráceného
předpokladu, že člověk má morální závazek sloužit potřebám druhých a obětovat
se jim. Nenapadají nejhlubší morální základ existence sociálního státu a
socialistických regulací právě proto, že altruismus, tj. sebeobětování,
implicitně respektují jako nedotknutelnou morální normu a tudíž sociální stát
přes všechny jeho nedostatky přijímají jako v jádru správný systém, i když
se svých peněz (daní) vzdávají neradi.

Socialisté, stejně jako
nesocialisté, konzervativci či pragmatici všech odrůd (kteří všichni sdílejí
altruistickou morálku), tvrdí že sociální stát odstranit nemůžeme, protože chudí
by se vzbouřili. Dobře si uvědomují, proč, a v soudobém altruistickém
světě mají naprostou pravdu. Sociální bouře by vznikly, a to jen a právě proto,
protože je přece potřeba bojovat za to, co je morální. Jen proto, že se dnes za
morální považuje obětování, cítí se všichni altruisté provinile, protože se
obětují nedostatečně. Morálka je dnes na straně těch, kdo chtějí ještě více
podpor, dávek a více regulací, jež mají zajistit splnění nejrůznějších potřeb a
přání různých skupin na úkor těch produktivních. Proto se ustupuje všemožným
nátlakovým skupinám a dokonce i násilníkům, kteří pod hanebným praporem
„solidarity“ žádají stále více obětování.

Pokud by naopak drtivá většina
lidí za dobro považovala (racionálně pojímané) sobectví, žádné bouře by nevznikly.
Kdokoli by něco takového chtěl organizovat, byl by spravedlivě ostatními
morálně odsouzen jako opovrženíhodný parazit a ne soucitně omlouván jako „obět
sociálního vyloučení“. A pokud by se snad dokonce chtěl uchýlit k násilí,
patřičně by se s ním naložilo jako s obyčejným zločincem.

Morálka skutečně je tou
nejsilnější motivací chování a intelektuální zbraní. A proto zásadní důraz
objektivismu směřuje na změnu morálky a na obhajobu rozumu. Jen ten je zdrojem
poznání, že důsledný egoismus je dobrem a že důsledný altruismus je morálkou
smrti a ne života.

X:    Říkáte,
že lidé sociální stát v zásadě přijímají jako správný systém, ale přitom
jej neradi financují. A v tom já vidím rozpor. Na jedné straně altruismus
respektují jako morálně ušlechtilý, ale na druhé straně se dobrovolně svých
peněz vzdávat nechtějí a podstatě uznávají správnost sociálního státu, který je
má k ušlechtilosti přinutit. To je pro mě záhadou. Onehdy jsem o tom
diskutoval s kamarádkou. Na můj názor, že daně jsou krádež, reagovala, že přece
je potřeba, aby někdo pomohl chudým, aby jim někdo zajistil slušné živobytí, a
neodsoudil je k živoření o chlebu, vodě a kořínkách, a protože lidé to nebudou
dělat dobrovolně, je potřeba, aby je k tomu nutil stát. Zeptal jsem se, jestli
jí vadí, že jí stát takhle bere její vlastní peníze. Odpověděla, že v podstatě
ne, protože si není jistá, jestli by sama dobrovolně byla ochotná na nějaký
dobročinný účel přispět.

O:    To jen
potvrzuje, co o přitažlivosti altruismu uvádí Peter Schwartz ve své přednášce:

„[Altruismus]
nikdo plně neuplatňuje, nikdo se jím důsledně neřídí, nikdo ho
s radostí nepřijímá, ale každý souhlasí s jeho obsahem,
s myšlenkou jako takovou. Skutečně kdokoli, koho se zeptáte, od
univerzitního profesora po běžného člověka na ulici – všichni vám řeknou, že
být sobecký je morálním zlem a obětovat se je morálně ušlechtilé … Lidé si
stěžují, nesouhlasí s tím, aby sloužili jako obětní ovce. Protestují proti
tomu, aby se altruismus uplatňoval do všech praktických důsledků. Nedělají to
však s morálním přesvědčením. Pokud se vzpírají, dělají to neochotně,
spíše zdráhavě, jako by si bezmocně povzdechli ‘bohužel, nejde to, ale
co se dá dělat’. Neprotestují
s jistotou morálně správného vzdoru.“ Schwartzova přednáška o pojmovém
chaosu myslím dostatečně vysvětluje, proč se lidé tak nekonzistentně chovají, a
proč altruistickou morálku, která je ve skutečnosti zrůdná a nelidská, považují
za dobro, za morální ideál. Není třeba zde Schwartzovy argumenty opakovat.
Doporučuji každému si je znovu přečíst a promyslet. A obava vaší kamarádky, že
lidé by si v nouzi dobrovolně nepomáhali, je neopodstatněná. Odmítat
altruismus a sociální stát neznamená odmítat charitu. Avšak neodmítat charitu
je úplně něco jiného než vyzdvihovat ji jako morální ideál, jako měřítko
ušlechtilosti. Psal jsem o tom ve svých textech Vyzdvihujme
produktivitu, nikoli charitu nebo Jak mohou
altruisté reformovat veřejné finance?.

Y:    Já
si přesto myslím, že vliv altruismu výrazně přeceňujete. Jsem přesvědčen, že
parazitismu je kolem nás minimálně 95% oproti 5% altruismu. Jiná věc je, že
politici, ale i samotní voliči argumentují altruismem. To je pochopitelné –
vždyť kdo by argumentoval vlastním parazitismem? Vy však bojujete proti
altruismu, tedy proti něčemu, co téměř neexistuje. Já považuji existující
přerozdělování přes daňový systém za zlodějství, ne za altruismus.

O:    Znovu
opakuji, co jsem již uvedl. Altruismus není nějaká výmluva či zástěrka,
kterou by lidé zakrývali vlastní parazitismus. Oni nepotřebují žádnou výmluvu a
nic neskrývají. Není to tak, že jejich vnitřním skrytým motivem je parazitování
a navenek argumentují altruismem. Oni své chování nepovažují za špatné,
nevnímají ho ani jako zlodějství, ani jako parazitování. Ani ti, kdo dávají ani
ti, kdo berou. Proč by měli? Vždyť se chovají zcela v souladu
s morálkou, která se hlásá stovky let, s obětní morálkou, kterou
lidem nejvíce vštípilo křesťanství (a obecně jakékoli náboženství). Dokonce i dnes,
kdy je křesťanství – jako kulturní síla a praktické vodítko chování –
dávno mrtvé, se křesťanská morálka stále považuje za ideál dobra. Všemožné
podpory a dávky se nepovažují za vysávání ale za morální nárok, a jeho uznání
za projev dobré vůle, „solidarity“, za pomoc v nouzi, vstřícnost. To když
slyšíte, tak bez váhání řeknete, že altruistou by měl být každý slušný člověk.
Pan Schwartz ve své přednášce velmi jasně analyzuje, proč je altruismus
přitažlivý a ukazuje, jak všeobecný souhlas s altruismem spočívá na
rozsáhlém pojmovém zmatení (které, dodávám já, způsobila katastrofa ve
filozofii). Mimochodem o hanebném zneužívání pojmu „solidarita“ jsem často
psal, například v textu
"Sociální
politika" státu vs. individuální práva člověka.

Takže já nebojuji proti něčemu,
co neexistuje. Spíše vy si stále neuvědomujete, že altruismus skutečně je
lidmi považován za morální ideál. A právě proto, že lidé zatím nedokázali
rozpoznat jeho zvrácenost a sebevědomě ho odmítnout (a hrdě přijmout morálku
racionálního egoismu), jsou ochotni tolerovat, že se jim altruistický „ideál“
vnucuje státním násilím.

Y:    Když je ale altruismus násilně
vynucován, není to přece žádný altruismus. Za skutečný altruismus považuji dobrovolnou
aktivitu konkrétního člověka, který z vlastní peněženky rozdává vlastní peníze.
Je to jeho právo, a vůbec to nehodnotím. Proto nekritizuji altruismus, ale
kritizuji zdanění. Když vy bojujete proti násilnému přerozdělování, ale
považujete to za boj proti altruismu, tak vlastně bezděky stavíte rovnítko mezi
násilné přerozdělování a altruismus. Necháváte se zmást socialistickou lží,
pouhou falešnou rétorikou o altruistické morálce. Bojujete s altruismem a
přitom byste měl bojovat s násilným přerozdělováním.

O:    Máte
zřejmě na mysli fakt, že morálka (jakákoli) musí být dobrovolnou volbou,
jinak to – z definice – není morálka. V tom máte pravdu, morálně může
člověk jednat pouze tehdy, pokud své jednání zvolil dobrovolně a nikoli pod
hrozbou síly. Ayn Randová to shrnula velmi výstižně, když řekla, že „morálka
končí tam, kde začíná hlaveň pistole“.

Vaše
nedorozumění spočívá v něčem jiném. Fakt (na němž se oba shodujeme), že
donucení k chování znemožňuje nazývat takové chování altruismem, vůbec není
v rozporu s tím, co já tvrdím: Já tvrdím, že ono donucení (těmi, kdo
schvalují zákony) je vedeno altruistickou morálkou a že i ti donucení
lidé považují altruismus za ideál a proto s donucením
v principu souhlasí. Já netvrdím, že donucení lidé se chovají
altruisticky.

Stále však zůstává otázka, proč
stát morálku vnucuje? Pokud lidé všeobecně přijímají altruismus, proč jim tedy
stát neumožňuje, aby se chovali dobrovolně dle své morálky? Odpověď je
tato: protože se všeobecně má zato, že lidé nejsou schopni a nebudou se
sami od sebe morálně (tj. altruisticky) chovat. A tady se dostáváme ke klíčové
věci. Po dlouhá staletí pracovali filozofové, teologové a jiní intelektuálové
na znetvoření obrazu člověka. Výsledkem toho je dnes zcela automaticky
přijímaný předpoklad, že člověk není bytost, která je schopna se plně řídit
správnou (altruistickou) morálkou, chovat se důsledně dobře. Vzpomeňte si, jak
často se setkáváte s falešným a ničivým sloganem „nikdo přece není
dokonalý“. Jeden z největších a nejvlivnějších filozofických ničitelů,
Immanuel Kant, považoval člověka za v jádru nízké, instinktem hnané zvíře,
které je neustále v konfliktu se svým mystickým „rozumem“, který zajišťuje
disciplínu vydáváním morálních altruistických dogmat. Jedna z Kantových
knih se jmenuje „O radikálním zlu v lidské povaze“. Křesťané vám řeknou,
že člověk je od přírody zkažený, je stižen dědičným hříchem. Nikdy se nebude
chovat ideálně, vždy se ideálu může víceméně jen blížit, a to důsledným životem
v sebezapření, odříkání, oběti a chudobě. A pokud si uvědomíme, že takový
„ideál“ je nesmyslný a zvrácený, nepřekvapí nás, že se jím nikdo důsledně
nemůže řídit a také neřídí, a proto se bude cítit provinile, že se nedokáže morálně
chovat.

Jak tedy přimět člověka, aby
dělal to, co je správné? Násilím. Má-li člověk nárok na to, aby se mu ostatní
obětovali, a oni k tomu nejsou příliš ochotni, neexistuje jiná cesta než
donucení. Tím se přece nijak nepopírá, že lidé altruismus přijímají jako ideál.
Přijímají ho neochotně, cynicky, stěžují si, ale přijímají ho. Uvědomují si, že
dobrovolně nejsou s to se jím důsledně řídit, a proto souhlasí
s tím, že je k dobru někdo jiný (stát, společnost) donutí. Vzpomeňte
si, co říkala přítelkyně pana X, když se jí zeptal, zda jí vadí, že jí stát
bere její vlastní peníze. Odpověděla, že „v podstatě ne, protože si není jista,
jestli by sama dobrovolně byla ochotná na nějaký dobročinný účel přispět“.

Takže já jsem nepodlehl žádné
socialistické kamufláži. Daňové vysávání skutečně je vedeno
altruistickou morálkou. Jak jsem již uvedl, nejde o žádnou přetvářku. Není to
tak, že altruismus je sice dobrem ale socialisté a jejich voliči za tímto
dobrem zakrývají svůj pravý motiv, jímž je parazitování. A i kdyby lidé své
skryté motivy jen navenek hájili altruismem, podstatné je právě to, čím se
hájí, čím argumentují, a co jim umožňuje prosadit se, nikoli případné skryté
motivy. Altruismus je morální ideál, jehož jednou součástí je sebeobětování –
stejně tak jako druhou nutnou součástí je přijímaní oběti (parazitování). Je to
ale jen domnělý ideál, jehož podstatu je třeba intelektuálně odhalit a porazit
– tj. ukázat lidem, že to ideál není, že je proti lidské přirozenosti, proti
životu, že je tudíž zlem.

Jen na okraj ještě
poznamenávám, že financování státních podpor, dotací a dávek (či jakýchkoli
státních výdajů) z daní zásadně odmítám nazývat termínem „přerozdělování“.
Přerozdělovat lze pouze to, co bylo rozděleno. A příjmy (mzdy, platy, zisky a
jiné získané hodnoty) lidí nejsou žádným „rozdělováním“. Jsou odměnou či
protihodnotou, která se z ničeho nerozděluje. Jakmile používáte termín
„přerozdělování“, přijímáte tím kolektivistické pojetí světa. Kolektivisté
pojímají příjmy lidí tak, že „společnost vytváří“ jakýsi koláč hodnot,
z něhož se jednotlivé díly jednotlivcům či skupinám nějak rozdělují a pak
se přes stát přerozdělují. To je naprosto absurdní vnímání světa, zcela mimo
realitu. Jakmile ho (byť jen implicitně) přijmete, jste ztracen. Na pojmy a
různé kolektivistické pojmové pasti si musíte dávat velký pozor, jinak nemáte
šanci.

Y:    Já
stále nevěřím, že lidé souhlasí s altruismem. Realita je taková, že
většina lidí nemá potuchy, kde stát promrhá a rozhází peníze z daní, jakou
část daní pohltí samotný státní aparát na svou činnost, jakou část utratí
úředníci vysloveně kontraproduktivně, zbytečně či škodlivě. Politici zneužívají
neznalosti občanů, jejich nevědomost a neinformovanost pak vydávají za jejich
souhlas se zdaněním. Starost o chudé, kterou se ohánění, je zjevnou demagogií,
podvodem. Z uloupených peněz utrácejí většinu na zcela jiné účely než na
podporu chudých. Stačí si prostudovat státní rozpočet. Altruismus je jen
zástěrka, kterou stát maskuje své zlodějství.

O:    Souhlas
s altruismem vůbec nespočívá v tom, nakolik si lidé jsou nebo nejsou
vědomi, jak stát skutečně zachází s jejich penězi. Myslíte, že pokud by to
všechno rozhazování a plýtvání, korupce a zneužívání, bylo lidem známo, že by
prohlédli a řekli „tak dost už bylo altruistické přetvářky a podvodů, žádné
daně už platit nebudeme“? Mýlíte se. Veškerá politická korupce a plýtvání
nemůže změnit morální přesvědčení. Lidé budou jen dál a dál (samozřejmě
beznadějně) hledat jiné metody, jak korupci omezit, jak daňové poplatníky lépe
informovat, atd. Souhlas s altruismem nezjistíte z toho, zda se vláda
přetvařuje, zda podvádí atd. Souhlas lidí s altruismem zjistíte jinak:
sledujte, čtěte, poslouchejte názory lidí, těch co žijí dnes, žili před sto
lety nebo tisíci lety – filozofů, vědců, pedagogů, redaktorů, umělců a jiných
intelektuálů, dělníků, manažerů, bohatých, chudých, panovníků, nevolníků,
komunistů, antikomunistů, asistentů, školáků, vysokoškolských studentů, lékařů,
důchodců, celebrit, bezdomovců, politiků, sportovců, Rusů, Američanů, Íránců, Čechů,
Australanů, Němců, Afričanů atd.. Všichni vám v podstatě řeknou toto: Obětavost
je ušlechtilá, je dobrem, sobectví je zlem. Každý má asi v sobě více či
méně sobectví, ale měl by je co nejvíce potlačovat. Ono moc potlačovat nejde –
ale, koneckonců, nikdo přece není dokonalý.

Sledujte, jak
se všude odsuzuje (a proto reguluje) business, sledování zisku, „přízemní
konzum“, vydělávání peněz, a jak se všude morálně vyzdvihuje nezištná pomoc
ostatním. Jak se všude vyhledávají ti, kdo jsou nějak postiženi, nebo komu by
bylo možné nějak pomáhat, aby si altruisté po tom každodenním sobeckém
sledování vlastních zájmů a cílů ulevili, že se konečně zase můžou někomu
obětovat a cítit se trochu dobře. A toto, tvrdím já, je altruistická zkáza,
která dlouhodobě rozkládá a ničí lidstvo. Jakmile lidé přijmou sebeobětování
jako dobro, zradí své vlastní já, pohřbí výjiměčnost a vyzdvihnou neschopnost.
Ať chtějí nebo ne, učiní z člověka malou, poslušnou nulu, nepodstatné
kolečko. A nepodstatné kolečko, jehož ideálem je sebeobětování, nemá žádné
morální právo hájit se proti socialistickému zotročování. Musí sloužit cílům a
potřebám jednoho jediného velkého soustrojí: společnosti.

X:    Vrátím
se ještě k parazitismu. Myslím, že nemusí být nutně spojen jen
s altruismem. Může existovat i sám o sobě, v podobě jedinců, kteří se na
úkor jiných obohacují zločinným způsobem. I kdyby ze světa zmizela morálka
altruismu, jsem si jistý, že nezmizí lidé, kteří se chtějí obohacovat na úkor
někoho jiného V racionální společnosti by šlo však jen o velmi malou část
populace, se kterou by si měla poradit policie a justice. Ve spojení a
altruistickou morálkou však parazitismus narůstá do neporovnatelně větších
rozměrů, a zahrnuje i ty, kteří by se na dráhu zločinu nepustili. Pokud by
altruistická morálka přestala být většinovým společenským názorem, nebo by
dokonce ze světa zmizela, smrskla by se dnešní velmi početná množina parazitů
jen na kriminální živly, zloděje a lupiče, plus ty, kteří by začali krást kvůli
neexistenci státní sociální politiky. V konečném důsledku by podle mě mohlo být
zločinců dokonce víc (což není samozřejmě žádný argument proto, aby se stát
angažoval v charitě, natož prováděl daňovou konfiskaci).

O:    Souhlasím
s vámi. Altruismus je nutně spojen s parazitismem, naopak to ale neplatí.
Zloději jsou také paraziti, ale tento typ parazitů nemá nic společného
s altruismem, a takoví lidé budou vždy existovat. Zloději se neodvolávají
na morálku, oni ji prostě ignorují. Altruisté nikoli. Nejsem si jist, zda by
vykořeněním altruismu a odstraněním sociálního státu celkově narostl počet
zločinců, řekněme o část bývalých „legálních“ parazitů. Jen uvažte, jak
obrovskou společenskou a ekonomickou změnou by bylo odstranění sociálního státu
včetně bezpočtu s ním spojených ničivých regulací. Produktivita práce ve
firmách by se nepochybně zvýšila, mnoho procesů na všech trzích (kapitálovém,
pracovním apod.) by probíhalo mnohem rychleji. Obrovské množství státních
úředníků by přešlo do soukromých firem a vytvářelo hodnoty (a nebránilo
v jejich vytváření jako dnes), obrovské množství soukromých zdrojů, dnes
daňově konfiskovaných, by bylo produktivně využito (a ne proplýtváno), a
v konečném důsledku by se nepochybně významně zvýšila životní úroveň všech
(i těch nejchudších) skupin obyvatelstva. Soukromá charita by nabyla úplně
jiných rozměrů a plynula by jinými směry. Stát by se přestal vměšovat do řady
sfér, kam nepatří, a mohl by se daleko více věnovat bezpečnosti a justici.
Atd., atd. Možná, že by zločinců nakonec dokonce ubylo. To je otázka na zcela
samostatnou diskusi, která má řadu aspektů. Myslím, že v tuto chvíli není
podstatná.

Y:    Hovoříte
tady o světě, kde altruistická morálka bude okrajová nebo dokonce zmizí. Jak
toho chcete dosáhnout? To chcete lidi předělávat? Jak jsem již říkal, je přece
jejich právo, chovat se altruisticky a já je vůbec nehodnotím, pokud mě
nechtějí násilím k něčemu nutit. Proto nekritizuji altruismus, ale
kritizuji zdanění. Já nevidím zjevné rozdíly mezi objektivismem a
libertariánstvím, ale třeba právě ten váš důraz na morálku mi nikdy nebyl jasný
…

O:    Jsem rád, že
jste to připomněl. Předtím jsme to kvůli jiným argumentům přeskočili, ale to,
co říkáte, je naprosto klíčové. Nejprve je třeba říci, že rozdíly mezi
objektivismem a libertariánstvím jsou propastné a nekonečné, a objektivismus je
v zásadní a nesmiřitelné opozici vůči libertariánství. Váš fundamentální
omyl tkví ve vašem ignorování myšlenek, na jejichž základě se lidé chovají, a
na jejichž základě si vytvářejí politické názory, tedy názory na správné společenské
uspořádání. Vy prostě říkáte: chceme svobodu, odmítáme násilné donucování
nevinných lidí, odmítáme státní daňové a jiné násilí. Moc málo (nebo vůbec) se
však zabýváte otázkou proč. Proč je správné chtít to, co vy chcete, proč je
správné odmítat to, co vy odmítáte? Říkáte, že morálka je individuální věcí
každého člověka a nemá s politikou nic společného. Tím okamžitě
zpochybňujete všechna svá tvrzení o tom, co chcete a co odmítáte.
Je-li morálka subjektivní záležitostí,
proč by ty vaše preference měly být správné? Socialisté a komunisté
chtějí něco úplně jiného. Je dobrem to, co chcete vy nebo to co chtějí oni? A
má každý svou pravdu nebo je pravda jen jedna? To všechno jsou fundamentální
otázky, které vy ignorujete.

Objektivismus spočívá mimo jiné
na faktu, že člověk je volní bytost, která volí své myšlenky a na jejich
základě volí své chování. A jiné myšlenky než ty, které dnes převládají, mohou
a mají sílu změnit chování lidí. Dokládá to i historie. Nelze nikoho
násilně „předělávat“, lze ale nabídnout pravdivé ideje, na jejichž základě lidé
sami změní své myšlení a chování. Netrvá to rok ani jedno desetiletí.

To je ale opět úplně jiné,
samostatné téma, a odkazuji vás např. na svou přednášku Jak obhájit
kapitalismus nebo na text Proč
potřebujeme filozofii Ayn Randové.

Y:    Já
se spíše zabývám ekonomií. Z toho, co říkáte, se mi zdá, že ekonomie asi
nestačí.

X:    Myslím,
že nestačí. Koneckonců faktem je, ekonomie není kompetentní k poskytování
návodu, jak by se člověk měl chovat. Ekonomie pouze studuje, jak se
člověk chová při produkci a směně hodnot. Je to speciální věda a nezabývá se
nejobecnějšími otázkami – např. proč vůbec je tvorba a získávání hodnot
dobrem, co je dobro a zlo, jaký
společenský systém je správný apod. Měli bychom se snažit více proniknout do
filozofie.

O:    To
je správné rozhodnutí, jedině filozofie je obor, jenž poskytuje normativní
vodítko chování, tj. odvozuje a identifikuje principy správného poznání a
morálky atd. Doporučuji vám vynikající knihu Leonarda Peikoffa Objektivismus:
Filozofie Ayn Randové, která je velmi dobře čtivá, jasně strukturovaná,
přehledná a přístupná každému, kdo chce přemýšlet.

Hovořili jsme o altruismu, a
možná jste nabyli dojmu, že jeho obsahem je jen obětování majetku. To by ale
byl chybný závěr. Altruismus se zdaleka netýká jen obětování materiálního
bohatství a peněz. Jde o obětování v nejhlubším a nejobecnějším slova smyslu.
Každý, kdo sleduje vlastní cíle a zájmy, například pracovní kariéru, svého
koníčka, každý, kdo chce svým produktivním úsilím něco pro sebe získat a těšit
se z toho, by se podle altruismu měl všech těchto svých sobeckých tužeb vzdát.
Dle altruistické morálky musí jednat nezištně, obětovat své cíle a touhy
potřebám ostatních. Obětovat je, kdykoli se dostanou do konfliktu s čímkoli, co
chce společnost. Musí se obětovat absurdnímu „veřejnému prospěchu“.

Kapitalismus nehyne kvůli
neschopnosti ekonomů přesvědčit socialisty, že socialismus nemůže fungovat.
Hyne kvůli zničené filozofii, kvůli zvrácené morálce, kterou se lidé marně a
provinile snaží prakticky uplatňovat, nebo jí alespoň ustupovat. Jak uváděla
Ayn Randová, lidé se nikdy nenechají přesvědčit jen tím, co je praktické, vždy
budou bojovat – a bude-li to nezbytné i umírat – za morální principy. A já
doplňuji, ze dokud lidstvo nepozná, že altruismus je nelidskou morálkou, nemá
svoboda a kapitalismus šanci a naše směřování k novým společenským
katastrofám je nevyhnutelné.