(M. Northrup Buechner je mimořádným profesorem ekonomie na St. John’s University v New Yorku.)

Copyright (c) 1982 TOF Publications, Inc.
Reprinted by permission.

Nejdůležitějším
příspěvkem Ayn Randové pro ekonomii je racionální epistemologie.

Racionální
epistemologie je klíčová, protože epistemologie ovlivňuje metodologii vědy, a
metodologie je nástrojem získání obsahu vědy. Chybná metodologie musí způsobit
neštěstí a hlavní příčinou současného katastrofálního stavu moderní ekonomie je
právě její metodologie.
Metodologie moderní ekonomie v sobě zahrnuje snad všechny iracionální
epistemologické doktríny, které moderní filozofie nabízí.

Abychom plně
ocenili význam epistemologie Ayn Randové pro ekonomii, musíme se nejprve
podívat na to, co ekonomii způsobila moderní epistemologie.

Dnešní ekonomie
spočívá ve dvou samostatných a zásadně oddělených rovinách: teorie a
realita – což v ekonomii
znamená: teorie a statistika.

V rovině čisté
teorie je základní premisou ryzí racionalismus, podle kterého teorie
nepotřebuje žádné spojení s realitou. Tento názor není zastáván pouze
implicitně, je explicitním přesvědčením. Díky moderní filozofii si většina
ekonomů myslí, že hodnotit teorii na základě pravdivosti jejích premis je
epistemologickou chybou.^[1] V praxi to znamená, že většina teoretických
ekonomů začíná konstruováním imaginárních světů či „modelů“, které jsou
prezentovány jako soustavy mnoha premis, jež jsou očividně a záměrně
nepravdivé. Z těchto premis se pak dedukují závěry. Tato technika známá
jako „vytváření modelů“ se považuje
za hlavní metodu ekonomie. Navzdory záměrné nereálnosti premis se závěry
takového teoretizování často přímo aplikují na realitu. Typickou ukázkou tohoto
přístupu je teorie dokonalé konkurence^[2] , jejím reálným uplatněním jsou pak
antimonopolní zákony^[3].

Další rovinou moderní ekonomie je sběr dat a statistická analýza – činnost někdy označovaná jako „špinění rukou“ (getting your hands dirty). Jedná se o ekonomickou verzi empirismu. V tomto okamžiku má na scénu vstoupit realita. Ekonomové, řídící se opět moderní filozofii, tvrdí, že cílem teorie nebo vytváření modelů není pochopení reality, ale její predikce.^[4] Na správnost predikce měřené ekonomickou statistikou, se poté pohlíží jako na primární kritérium pro hodnocení modelů.

Tento zvláštní
vztah mezi teorií a statistikou se údajně řídí „principem falzifikovatelnosti“
(což je výhonek analyticko-syntetické dichotomie). Má-li být teorie vědecká,
musí být podle tohoto principu formulována tak, aby ji bylo možné vyvrátit
zkušeností. Jeho uplatnění v ekonomii znamená, že teorie musí implikovat
specifický soubor dat nebo statistikých pozorování. Ekonomové mají shromáždit
příslušná statistická data a porovnat, zda odporují předpovědím teorie.^[5] I když mezi nimi není žádný rozpor, nebo
předpověděná a zjištěná data dokonce vzájemně dokonale souhlasí, není možné – podle doktríny falzifikovatelnosti –
považovat teorii za potvrzenou a dokonce ani za více pravděpodobnou. Teorie
pouze „nebyla falzifikována“, což je výsledek, který moderní filozofie považuje
za epistemologicky prázdný.^[6]
K smysluplnému závěru lze v tomto pojetí dospět pouze v případě
negace: rozporu, falzifikace a odmítnutí teorie.

Formální program
současné ekonomie se tedy skládá z vytváření teorií založených na
nepravdivých premisách (teorie jsou tedy objektivně nepravdivé), dedukování
statistických závěrů z těchto teorií, a následně sběru a analyzování dat
za účelem dokázání nepravdivosti teorie. Přísné dodržování takového programu by
zničilo ekonomii a stejně tak každou jinou vědu. Skutečnost, že tento postup
není většinou ekonomů důsledně dodržován, nebo zcela pochopen, konec pouze
oddaluje, ale nemění.

Filozofové hájící
doktrínu falzifikovatelnosti zastávají názor, že realita je irelevantní při
volbě počáteční hypotézy, irelevantní pro podporu té či oné teorie a
irelevantní při dokazování pravdivosti teorie. Pouze v jednom ohledu
realita není pro teorii irelevantní: jedinou vazbou mezi teorii a realitou,
kterou uznávají, je možnost, že některá teorie může být realitou vyvrácena.
Nicméně jakmile je metodologie falzifikace aplikována na ekonomii, i toto
křehké, slabé propojení mezi teorií a realitou se vytrácí.

Téměř každý
ekonomický fakt je výsledkem tisíců komplexně vzájemně se ovlivňujících přímých
a nepřímých příčin, v konečné instanci zahrnujících celou ekonomiku.
Chybnost predikce je tak možné vždy přisoudit nějaké vnější příčině, což
způsobuje, že dokázat mylnost teorie prostřednictvím statistiky je prakticky
nemožné. Konečným výsledkem (a skrytým cílem) uplatňování moderní metodologie
je podvod: na jedné straně vyvolává dojem zájmu o realitu a na straně druhé
schvaluje teorie, které jsou zjevně nepravdivé a nepřístupné faktům.

Epistemologie Ayn Randové znamená konec
těchto nesmyslů, neboť je zbavuje jejich kořenů a jejich odnoží. Racionalismus
má svůj původ v přesvědčení, že teorie musí být nezbytně odtržena od
reality – protože rozum není schopen poznání světa – protože mezi lidskými
pojmy a realitou neexistuje žádné nutné spojení. Naproti tomu Ayn Randová
identifikovala hierarchický vztah lidských pojmů k jejich bázi ve smyslově
vnímané realitě a vytvořila nové pojetí pojmů jako „objektivních jevů“, tj.
nikoli obtisků reality v pasivní mysli, ani subjektivních výtvorů lidského vědomí, nýbrž jako produktů
lidského vědomí vytvořených v souladu s fakty reality.“^[7] Její teorie pojmů poprvé potvrzuje
platnost pojmů jako základních stavebních kamenů teoretického poznání.

Pravdivá teorie identifikuje fundamentální
fakta reality, která kauzálně vysvětlují nějaký jev. Teorie se skládá
z tvrzení, která jsou zase složena z pojmů. Protože pojmy jsou
odvozeny z reality, i teorie může a musí být odvozena z reality.
Teoretizování není hra (např. moderní filozofie). Teorie není fantazie (např.
dokonalá konkurence). Nelze si „jen tak něco vymyslet“. „V žádné
činnosti člověka není prostor pro arbitrárnost, a už vůbec ne
v jeho metodě poznání.“^[8]

Nearbitrární,
specifický postup je k odvození teoretického poznání z reality
nezbytný. Epistemologie Ayn Randové je zdrojem nalezení tohoto postupu – je
vodítkem správného vytváření a používání pojmů a vodítkem správného vytváření
teorie – vodítkem, kterým je nutné se řídít, má-li být teorie pravdivá. Objektivistická epistemologie
odstraňuje dichotomii teorie a reality ve všech jejích formách, odstraňuje její
premisy a odnože včetně dichotomie racionalismu a empirismu,
analyticko-syntetické dichotomie a doktríny falzifikovatelnosti.

Vedle příspěvku v podobě racionální
epistemologie nabízí objektivismus ekonomické teorii další zásadní přínosy.
Jako pro každou vědu, která staví člověka do středu své pozornosti, tak i pro
ekonomii je nepostradatelným východiskem jasné pojetí povahy člověka. Což je
něco, co ekonomie vlastně nikdy neměla, pojetí člověka u Ayn Randové je jedním
z jejích revolučních příspěvků pro teorii a vědu. Týká se nejen ekonomie
ale každé společenské vědy.

Míra potřeby jejího pojetí člověka jako
správného východiska vyvstává zejména v kontrastu se
stávajícími koncepcemi, které převládají v ekonomii hlavního proudu.
Tyto koncepce se pohybují mezi dvěma extrémy vymezenými altruistickou morálkou.
Na jedné straně ekonomové zobrazujíi člověka jako bezhlavého kalkulátora
uvažujícího a jednajícího v horizontu bezprostředních okamžiků, prostého
jakýchkoli hodnot kromě touhy po penězích a usilovně se snažícího získat každý
haléř a každou sebemenší výhodu v každé bezprostřední situaci. Tento popis
charakterizuje tvora známého jako „ekonomický člověk“. Jeho vlastnosti se
připisují zejména obchodníkům, ale také zaměstnancům, spotřebitelům a stejně
tak i kapitalistům. Protipólem tohoto pojetí pak byla vize bytosti zbavené
všech osobních hodnot a zájmů, včetně zájmu o peníze, nesobecky oddané službě
veřejnému prospěchu, uvažující v rozpjetí nekonečně dlouhého období,
v mnoha verzích také vševědoucí bytosti – což jsou vlastnosti, které se
obvykle (implicitně) přisuzují státním úředníkům a socialistickým plánovačům.

Ayn Randová pojímá člověka jako
racionálního, samostatného, soběstačného a morálně odpovědného. To je základem
její obhajoby egoismu a odmítnutí altruismu. Odmítnutí altruismu je pro ekonomii téměř neocenitelným
přínosem. Altruismus je velkým ničitelem ekonomie a stopy jeho destruktivního
působení se táhnou přes dvě století od Adama Smitha k Johnu Maynardu Keynesovi.

Nejzávažnějším důsledkem altruismu je nenávist
vůči kapitalismu chovaná nejen ekonomy, ale všemi intelektuály – důsledkem,
který Ayn Randová výmluvně a důsledně demonstrovala. Za posledních zhruba sto
let spočívalo ekonomické myšlení na následujícím logickém řetězci: sobectví je
zlo; kapitalismus je založen na sobectví; tudíž kapitalismus je zlem a musí mít zlé důsledky.

Racionálním cílem ekonomie je identifikovat, interpretovat a vysvětlovat výsledky fungování svobodné ekonomiky. Altruismus však ekonomy dopředu ujistil, že tyto výsledky jsou zlem. Důsledkem byla nejen smršť bizarních teorií a konstrukcí v každé subdisciplíně, ale také – což je mnohem vážnější – zkreslené a pokroucené
chápání faktů: každý fakt, každá událost, každý jev, každý výsledek byl zamlžen, překroucen, změněn k nepoznání, neboť
byl vnímán pouze jako odraz v deformujícím zrcadle groteskního
altruistického divadla. Toto matoucí zrcadlo se však s tím, jak Ayn
Randová rozdrtila altruismus, roztříštilo, a ekonomie tak poprvé může – bez
brýlí morální deformace – objektivně vidět fungování kapitalistické ekonomiky.

Ke vstřebání moderní metodologie do
ekonomie, o němž jsme se výše zmínili, altruismus také přispěl. Očividný defekt
této metodologie – vytváření chybných teorií, které se nedají vyvrátit – je pro
altruismus výhodou. Výhodou, která spočívá ve schopnosti uniknout před
realitou. Realitou, které je třeba se vyhnout, je kapitalismus.

Ekonomové jako ekonomové musejí přijmout
cokoli jim filozofové nabízejí. Když se filozofové přiklonili
k racionalismu, musel se racionalismus dříve nebo později stát dominantní
metodologií teoretické ekonomie. Altruismus to však urychlil. Průnik
racionalismu do ekonomie provázela sotva známka protestu, protože ekonomům
poskytl prostředek k dosažení cíle, který altruismus od jejich vědy požadoval.
Tímto cílem nebylo ani poznání, ani pravda a ani pochopení. Bylo jím připravit
kapitalismus o jeho punc bezprecedentního a jedinečného nástroje produkce (
který uznával dokonce i Marx).

Dokud si kapitalismus zachoval pověst
systému schopného vytvářet bohatství a dokud lidé chtěli žít na zemi, nestačilo
k jeho vymazání z myslí lidí jen jeho morální odsouzení. Bylo potřeba
najít způsob, jak kapitalismus označit za „nepraktický“. Obrovská nereálnost
tohoto označení učinila z racionalismu nepostradatelnou pomůcku, která to
měla umožnit. Racionalismus umožnil odtrhnout od reality jak ekonomickou
teorii, tak měřítka k rozeznání praktického od nepraktického.

Výsledkem byl systém myšlení, který
vytvářel dojem, že kapitalismus nefunguje. Jednou z hlavních myšlenek
například je, že svobodná ekonomika je poseta „nedokonalostmi“ nebo „tržními
selháními“, přičemž nejpokrokovější, nejúspěšnější a nejvíce životuprospěšné
firmy a odvětví jsou uváděny jako hlavní příklady těchto selhání.
Pseudoospravedlňování takových závěrů je primárním motivem pro všechnu tu
horečnatou, pokroucenou a umělou snahu nalézt argument za každou cenu, která je
typická pro moderní ekonomii. Rozbití altruismu Ayn Randovou znamená
definitivní konec této motivace.

Ekonomie se odlišuje od ostatních
společenských věd tím, že studuje člověka při produkci a směně ekonomických
hodnot (výrobků a služeb). „Ekonomická hodnota“ nebo krátce „hodnota“ je
v ekonomii fundamentálním pojmem, pojmem který je základem všech ostatních
pojmů, problémů a jevů, které jsou vlastní ekonomii. Nicméně ekonomie všeobecně
přijímanou definici hodnoty nikdy neměla. Ekonomové tento koncept vždy
používali s pocitem, který Ayn Randová nazvala „tak nějak zhruba asi vím,
co to znamená.“^[9] A to je přinejmenším
zčásti důsledek útoku moderní filozofie na definice, které má za arbitrární
výtvory, jež jsou věcí konvence, a tudíž jim nepřikládá valný význam. Tento
pohled ekonomie beze zbytku přijala. Mylnost této myšlenky je vidět i na tom,
co neschopnost definovat hodnotu způsobila ekonomii.

Nejvíce postiženy byly makroekonomická
teorie, teorie recese, deprese, inflace a ekonomického růstu. V tomto
kontextu bylo dlouho zvykem používat „hodnotu“ jako nějakou látku či věc
obsaženou ve statcích, a priori a
nezávisle na lidském hodnocení. Žádný moderní ekonom by vědomě a explicitně
nepřijal takové pojetí vnitřní
hodnoty, ale v důsledku toho, že ekonomové neusilovali o definování
významu „hodnoty“, je přijímáno implicitně.

Chybné pojetí hodnoty vyvolává chybné
pojetí produkce (neboť produkce je vytvářením hodnot), což obratem způsobuje
chybnou teorii měření produkce, což vede nevyhnutelně k chybné teorii
zvyšování produkce.^* Poslednímu zmíněnému důsledku se ekonomie dlouho vyhýbala, nicméně
koncept vnitřní hodnoty byl zde a čekal na někoho, kdo pochopí, jak jej použít
ke zničení klasické teorie ekonomického růstu a rozvoje. Čekal na Keynese.
Keynesiánská ekonomie je hlavní teoretickou oporou pro označení kapitalismu za
vnitřně nestabilní systém náchylný k depresím, a celý keynesiánský systém
spočívá na koncepci vnitřní hodnoty.

Původní všeobecný souhlas s keynesiánskou
ekonomií se tváří v tvář katastrofálním důsledkům její ekonomické
politiky rozpadl. Keynesiánská ekonomie však nebyla odmítnuta, byla jen
zdiskreditována. Výsledkem je chaos v ekonomické profesi bez všeobecné
shody na čemkoli, růst počtu Marxistů a respektu, jemuž se těší. I marxistická
ekonomie má svůj kořen v konceptu vnitřní hodnoty.

Vědomým, explicitním pojetím hodnoty je
dnes v ekonomii „subjektivní hodnota“. I tento pojem postrádá všeobecně
uznávanou definici, a jeho význam se tak bezděčně rozmělňuje a mění
v závislosti na teoretickém kontextu nebo momentálních pocitech autora.
Někdy se tento pojem používá i k vyjádření správné myšlenky. Většinou však
subjektivní hodnota znamená hodnotu, jež je subjektivní ve filozofickém smyslu.
Zatímco koncept vnitřní hodnoty pojímá hodnotu jako vlastnost reality
nezávislou na lidském vědomí,
koncept subjektivní hodnoty pojímá hodnotu jako jev ve vědomí nezávislý
na realitě. Tato druhá interpretace ztotožňuje hodnotu s emocí nebo
pocitem uspokojení odvozeným z ekonomických statků, který ekonomové
nazývají „užitečnost“ (utility).

Ale co kdybychom postavili ekonomii na
koncepci objektivní hodnoty? Co kdybychom pojali hodnotu jako vztah mezi
člověkem a realitou, jako vztah který není ani arbitrární a ani subjektivní
nýbrž vychází z životních potřeb lidské bytosti a je založen na
racionálním poznání faktů? Jinými slovy, co kdybychom přijali pojetí hodnoty
předložené Ayn Randovou? Po něčem
takovém není v dnešní ekonomii ani stopy.

Chybné myšlenky, o nichž jsme pojednali
v tomto článku, jsou hlavní oporou vlivu moderní ekonomie na moderní
kulturu: kapitalismus, tedy systém, jenž během jediného století změnil lidský
život na zemi z existenčního minima na život v hojnosti, je považován
za nepraktický, zatímco na stagnující, rozvoji bránící, inflací a krizemi
stíhanou smíšenou ekonomiku se pohlíží jako na příklad odpovědného realismu,
jako nezbytné a praktické řešení nedostatků laissez-faire kapitalismu.
Překroucení skutečnosti v takovém měřítku může způsobit pouze filozofie, a
jedině pravdivá filozofie má moc to napravit.

Ekonomie zoufale potřebuje epistemologii
Ayn Randové (včetně jejího pohledu na definice a pochopení jejich klíčové role
v lidském poznání), její detailní identifikaci povahy člověka, vyvrácení
altruismu, její rozlišení mezi vnitřním, subjektivním a objektivním, a její
pojetí objektivní hodnoty. Tento výčet zdaleka není vyčerpávající. Ayn Randová
může nabídnout ekonomii daleko více, než lze probrat v tomto krátkém
obecném přehledu. Ale jedno je jisté: pro jakoukoli budoucí ekonomickou vědu,
jejímž předmětem zkoumání je ekonomická realita, bude objektivismus
nepostradatelným základem. Je-li Ayn Randová schopna zachránit svět, zachrání i
ekonomii.

^* Za identifikaci omylu v moderním měření národního produktu i jeho
důsledků pro teorii agregátní produkce vděčím George Reismanovi.

^[1]
Milton Friedman, „The Methodology of Positive Economics“, v Essays in Positive Economics (The
University of Chicago Press:
1953).

^[2]
George Reisman, „Platonic Competition,“ The Objectivist, August & September,
1968.

^[3]
John B. Ridpath, „The Philosophical Origins of Antitrust,“ The Objectivist Forum, June 1980.

^[4]
Friedman, op., cit.

^[5] Mark
Blaug, Economic Theory in Retrospect, 3rd ed. (Cambridge University
Press:1978), pp. 697-707.

^[6] Mark
Blaug, The Methodology of Economics, Or How Economists Explain
(Cambridge University Press: 1980).

^[7] Ayn Rand, Introduction to Objectivist Epistemology (Mentor: 1979), p. 71.

^[8] Ibid.,
p. 116.

^[9] Ibid.,
pp. 26&66.

Z anglického originálu &#8222Ayn Rand and Economics“ přeložil Vavřinec Kryzánek