Nejprve fakta. Generální ředitel ČT, pan Hodač, byl v prosinci 2000 legálně zvolen do své funkce. Někteří zaměstnanci ČT s legalitou jeho zvolení nesouhlasí a svůj nesouhlas projevují neoprávněnou cestou: místo aby spor přednesli kompetentní autoritě a vyčkali jejího rozhodnutí, rozhodli se nerespektovat generálního ředitele (statutární orgán ČT) a okupují zpravodajské studio. Protože o tom, kdo a za jakých podmínek může pobývat v tomto studiu a nakládat s jeho vybavením, rozhoduje v konečné instanci statutární orgán ČT, porušují rebelující zaměstnanci právo České televize na majetek, tj. iniciují fyzické násilí. Jak? Tak, že fyzicky znemožňují oprávněné osobě ČT nakládat s majetkem ČT. V racionální společnosti by se taková situace samozřejmě řešila nejprve policejním zásahem, tak jako v jiných případech uchvácení majetku neoprávněnou osobou, a poté soudním řízením s uchvatiteli.

Protože v racionální společnosti se nenacházíme, policie nezasahuje a „řešení“ se zdlouhavě hledá jinde, v mlze a zmatku iracionálních sloganů o &#8222nezávislosti“ televize o „svobodě slova“ a „demokracii“. Místo, aby odpovědní lidé a instituce jasně morálně odsoudili násilníky a urychleně jednali k prosazení práva, ostudně vyzvali generálního ředitele k obnovení vysílání (jak?) či dokonce k odstoupení, prý proto, že provádí „cenzuru“ (požadavek, aby chod instituce řídil a ovládal její ředitel, je cenzurou?), že situaci „nezvládá“, že „nemá autoritu“ a protože to prý „otevře cestu k vyřešení krize“ (asi tak jako mnichovské ustoupení Chamberlaina nehorázným německým požadavkům „otevřelo cestu“, na jejímž konci byla válka). Nejsměšněji ze všeho pak působí výzvy politiků, aby se spor nepolitizoval. Vždyť ČT je jednoznačně státem vytvořenou a tvrdě regulovanou institucí! Kdo jiný má řešit problém státní instituce než stát (tj. političtí představitelé), když už jiná složka státu (policie) selhává.

Analýzu motivů chování rebelujících redaktorů či politických stran, které je hájí, přenechám jiným. Tak jako v každé komplexní otázce, která má řadu aspektů, je třeba především identifikovat její podstatu, tj. kořen chaosu, v němž se ČT zmítá. Z čeho vyplývá neuvěřitelný fakt, že zaměstnanci instituce se rozhodli zpochybňovat legalitu svého vedení, že politici se přidávají k rebelujícím okupantům, že o řešení situace se musí přít politické strany? Ze dvou základních důvodů. Jednak z mimořádně absurdního pojmu „veřejnoprávní“ a jednak ze samotné existence státní regulace celého odvětví vysílání.

Vysílání má být samozřejmě zcela normální soukromou aktivitou, stejně jako třeba výroba hřebíků, kosmických lodí nebo novinového deníku. Žijeme však v éře nenávisti vůči kapitalismu, vůči sledování vlastního prospěchu, vůči úspěchu, takže soukromé vysílání se sice toleruje, lidé ale mají údajně právo nebýt odkázáni jen na něj. Proč jim tedy nenabídnout typickou státní vysílací instituci, plně integrovanou do soukolí státní správy a podřízenou standardním procedurám politického rozhodování? To také nelze, protože státní správa je pod vlivem té či oné politické strany (či koalice), a protože žijeme v éře nesmyslné nenávisti vůči všem ideologiím. Lidé nechtějí, aby se vysílání stalo arénou pro šíření té či oné politické či jakékoli jiné ideologie. Pojem „veřejnoprávní“ se tak stal beznadějným pokusem najít třetí cestu: skloubit na jedné straně odpor vůči soukromému ziskovému podnikání a na druhé straně snahu o vyhnutí se přímému a zřetelnému vlivu politických stran na státem (tj. zákonem) zřízené instituce. Tento pokus je motivován odpudivou kombinací morálky altruismu („ušlechtilé“ služby jsou ty, kde se producent neřídí motivem racionálního vlastního zájmu a prospěchu nýbrž slouží a obětuje se veřejnosti) a filozofie skepticismu (žádné názory nejsou absolutně platné, neexistuje jedna pravda, ve vysílání nesmí převážit ty či ony názory, vše musí být „vyvážené“, tj. nestačí vysílat jen racionální názory, to by bylo příliš jednostranné, musí být vyvažovány i iracionálními!!!).

Ať se kdokoli pokouší o odlišení ideje či právní úpravy „veřejnoprávnosti“ od ideje či právní úpravy normální státní instituce, nikdy to nebude odlišení podstatné. Jakmile instituce vzniká ze zákona a o jejím chodu a personálním obsazení přímo či v konečné instanci rozhoduje stát, jde o státní instituci – bez ohledu na to jak bizarní procedury zákon pro danou instituci stanoví. I kdyby vedení ČT bylo voleno různými spolky či profesními sdruženími, nemůže ČT uniknout své stávající podstatě státní instituce, protože její existence a způsob volby jejích orgánů je vůlí státu, tj. parlamentních politických stran schvalujících zákony.

Stát v racionální společnosti má jedinou funkci – chránit individuální práva. Jakákoli angažovanost státu ve vysílání a jakákoli jeho regulace je nesmyslná, popírá funkci státu a pošlapává práva soukromých subjektů. Všechny tradiční argumenty, kterými je etatismus ve vysílání hájen, jsou falešné (viz kapitola „Regulace vysílání“ v mé knize Trh a stát).

Jediným racionálním a morálním konečným cílem je tedy privatizovat ČT na normální obchodní společnost, zrušit Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a veškeré vysílání úplně deregulovat. A v takovém prostředí bude zcela nemyslitelné vměšování státu a politiků do chodu vysílacích médií – ať má formu spacákové okupace televizního studia, přidělování licencí nebo hlasování „mediální komise“ v parlamentu. V takovém prostředí bude stejně nemyslitelné, aby zaměstnanci soukromé firmy uchvátili soukromý majetek firmy, přitom drze křičeli, že oni přece &#8222slouží veřejnosti“ (tj. nikoli své firmě) a ostudně se dovolávali principu &#8222svobody slova“, jehož pravý obsah nikdy nepochopili.