Islám v Evropě – obohacení nebo nebezpečí? Moje odpověď
na tuto otázku je jasná a jednoznačná: je nebezpečím. A tato odpověď není nějakou emocionální
reakcí na teroristické útoky islámských fanatiků. Je výsledkem seriózního
studia a přemýšlení o podstatě islámu.

Dnes se za hrozbu považuje militantní islám (zvaný „islamismus“, nebo také islámský
fundamentalismus), nikoli však islám jako takový, jako náboženství. Jinými
slovy, za nebezpečí se považuje nikoli náboženská ideologie, ale její
fundamentální, tedy důsledné uplatňování. Proč bychom však měli
spatřovat problém v důslednosti? Proč bychom měli předpokládat či
očekávat, že lidé budou nebo by dokonce měli uplatňovat svá přesvědčení
nedůsledně? Proč bychom měli předpokládat, že nebudou brát ideje příliš vážně?
Pokud jsou například poctivost a spravedlnost pravdivými a ušlechtilými
morálními zásadami, proč bychom je měli sledovat nedůsledně, tedy nebýt příliš
poctiví nebo být spravedliví jen někdy? Jediným důvodem, proč by určité ideje
neměly být důsledně uplatňovány, je případ, kdy tyto ideje jsou falešné,
nepravdivé, a jednání podle nich je pro člověka škodlivé. Pokud náboženství
jako určitý světonázor a morální vodítko lidského jednání je správným a platným
poznáním, proč by mělo být nebezpečím jeho důsledné, ortodoxní uplatňování? Ve
skutečnosti však jakékoli náboženství, a zvlášť islám, platným poznáním není,
a proto se lidé obávají jeho důsledného uplatňování a ty, kdo se jím
řídí vážně, nazývají extrémisty a fundamentalisty. Problém tedy spočívá
primárně v chybné ideologii – a právě proto, že je chybná, je
i nebezpečná. Je nebezpečná sama o sobě, ne teprve tehdy, když ji někdo uplatňuje
důsledně.

Argument,
že většina muslimů je umírněná, je pro hodnocení islámu, jako ideologie,
nepodstatný. Islám nemůžeme hodnotit podle toho, že většina muslimů nesouhlasí
s militantními proudy uvnitř své kultury, ani podle toho, že mezi muslimy
je možná řada velmi vzdělaných a moudrých lidí. Vzdělaní a moudří jsou navzdory
islámu, nikoli díky němu. Jestliže považuji například krádež za nemravný čin
jen proto, že to zakazuje písmo svaté, rozhodně nejsem moudrý. Jen slepě
papouškuji autoritu a nevím proč. Jestliže však dokáži rozumově
zdůvodnit, proč je krádež zlem, a proto nekradu, teprve tehdy se chovám moudře
– bez ohledu na to, co říká náboženská víra.

Důsledným
uplatňováním islámu zdaleka nemám na mysli jen vykonávání brutálních instrukcí
obsažených v těch či oněch konkrétních izolovaných verších koránu. Mám na
mysli i běžné, nikoli militantní, jednání muslimů, které je v souladu
s ortodoxní teologií, tedy v souladu s mystickou podstatou islámu jako
soustavou dogmat náboženské víry. Mám na mysli fakt, že rozum nemůže fungovat,
je-li je spoután a musí se zastavit kdykoli, když narazí na otázky, které jsou
předem uzavřeny v říši dogmat. Není shodou okolností, že slovo islám
znamená „podrobení se“. Islám skutečné žádá naprostou a bezvýhradnou poslušnost
vůči boží vůli, plné podřízení a odevzdání se Alláhovi, a to ve všech
aspektech lidského života. Podstatou islámu je tudíž totální intelektuální
závislost, orientace na autoritu, na ostatní lidi. Islám jednoznačně zavrhuje
rozum jako nezávislé vlastní vodítko a konečnou instanci posouzení správného
jednání. A jako každé náboženství i islám jasně vyzdvihuje domnělý posmrtný
život nad skutečný život na tomto světě, který je jen pomíjivý a tudíž
nepodstatný. Teroristé z 11. září unesli několik letadel, rozhodně to však
nebyli „únosci velkého náboženství“, jak je nazval americký prezident Bush.
Postavil se tak na stranu těch, kdo tvrdí, že mezi islámským terorismem a
islámem není žádná souvislost. Opak je pravdou. Ve všech podstatných aspektech
teroristé jednali v souladu s postojem islámu vůči bezvěrcům
sekulárního Západu a vůči pomíjivému životu na tomto světě.

Důslednost,
s jakou vyzdvihuje víru a zavrhuje rozum, se islám výrazně liší od
moderního křesťanství a judaismu. Islám morálně oceňuje mučednickou smrt a
degraduje vše, co činí jednotlivce samostatným a intelektuálně nezávislým na
boží autoritě. Proto je islám jednoznačně nebezpečnou ideologií. Neprošel totiž
zásadním sekularizačním procesem, jímž prošlo křesťanství. Klíčovou postavou
v křesťanském vývoji byl Tomáš Akvinský, jenž svým dílem vážně narušil
absolutní diktát (tj. důsledné uplatnění) víry, když vedle ní postavil rozum
jako důležitý a suverénní nástroj poznání pozemských zákonů. Vzkřísil staletími
pohřbené antické myšlenkové dědictví a především Aristotela. Výsledkem byla
renesance a její kulminace v osvícenství.

Paradoxem (z hlediska pozdějšího vývoje) je, že se antická díla do křesťanské Evropy
dostala prostřednictvím arabských myslitelů, kteří je staletí před tím
z řečtiny a jiných jazyků překládali, čímž významně pozvedli kulturu
tehdejšího islámského světa. Několik set let byla tato část světa
civilizovanější, intelektuálně úspěšnou kulturou, která vyčnívala nad
stagnující středověkou Evropou. A právě toto historické období se dnes,
naneštěstí, uvádí jako jeden z důležitých argumentů, proč bychom měli respektovat
a uznávat islám jako úctyhodnou ideologii. Jde však o zcela neoprávněný
argument a největší mýtus o islámu. Relativní vyspělost tehdejší kultury byla
výsledkem antického vlivu, vlivu sekulárních kultur, civilizačního působení
rozumu a vědy, nikoli islámu. Nešlo o žádný „zlatý věk islámu“, nýbrž o
zlatý věk rozumu, kterému se dočasně podařilo zatlačit víru do pozadí. Islám
měl v této epoše významné teology a filozofy, kteří se snažili o jistou
formu „syntézy“ rozumu a islámu, nicméně žádný z nich neměl tak převratný
vliv, který by z ortodoxního islámu učinil to, co učinil tomismus
(filozofie Akvinského) z křesťanství. Naopak v době, kdy v křesťanské
Evropě sílí vliv rozumu a ustupuje důslednost víry, upadá islámský svět do
temného mysticismu, k důslednému islámu. Proto islámská kultura
stagnuje na intelektuální úrovni středověku, zatímco kolem ní se odehrála a
stále pokračuje průmyslová revoluce.

Zášť vůči Západu zdaleka nepanuje jen mezi militantními islámskými radikály, je
charakteristická pro celý islámský svět. Rostoucí kulturní a technologický vliv
západního sekularismu prohlubuje propast mezi moderní průmyslovou civilizací na
Západě a středověkým životem v islámu a stále více podkopává autoritu islámské
ideologie. Muslimové nemohou nevidět, že západní kultura preferuje šťastný
život a blahobyt na tomto světě, že náboženství na Západě už dávno není bráno
vážně a není kulturní silou, která by formovala myšlení a chování lidí. To vše
je v přímém protikladu s jejich hodnotami a s islámem. Imámové
a ostatní islámští intelektuálové si to dobře uvědomují. Ti radikálnější a
důslednější žádají posílení autority islámu a jeho přísnější uplatnění
v soukromém a veřejném životě. Čím větší vliv budou ortodoxní muslimové
mít, tím větší hrozbou islám bude.

Pro
Západ by islám nebyl tak vážným ohrožením, pokud by Západ sebevědomě, hlasitě a
s plnou morální jistotou vyzdvihoval svoji kulturu a hodnoty, na nichž
spočívá. Největší nebezpečí hrozí Západu zevnitř. Je jím ideologie
multikulturalismu, podle které nejsou rozdíly mezi různými kulturami morálně
významné, žádná kultura údajně není lepší než ostatní kultury a je třeba
všechny stejně respektovat a s porozuměním tolerovat. Multikulturalismus
neznamená vstřícnost vůči imigrantům a odmítat multikulturalismus neznamená být
vůči nim xenofobní. A kdo kritiky multikulturalismu napadá z nacionalismu
nebo dokonce z rasismu, nechápe co je rasismus. (Rasista je ten, kdo
morálně hodnotí na základě rasy).

Naopak
sám multikulturalismus je fundamentálně kolektivistickou a rasistickou
doktrínou. Pohlíží na člověka jako na příslušníka rasy či etnika, jako na
produkt společnosti, nikoli jako na jednotlivce plně odpovědného za volbu svého
chování. Kulturu pojímá jako soubor hodnot, tradic a zvyků závislých na rase,
etnické příslušnosti či dokonce zeměpisném regionu – tedy na atributech, které
nijak nesouvisejí s individuální lidskou volbou, a tudíž s morálkou.
Multikulturalismus chápe islámskou či jakoukoli jinou kulturu jako hodnoty,
způsob myšlení a chování, které „jaksi historicky patří k danému
náboženství, regionu, k danému národu, rase“. Kdokoli k takto
definované skupině patří, chová se prostě jistým způsobem, a nemůže si pomoci.
Jeho hodnoty jsou determinovány skupinou, kolektivem. A tudíž bychom ho neměli
morálně hodnotit.

Multikulturalismus
tak zcela ignoruje, že člověk je volní bytostí a jeho myšlení a chování
není determinováno výše uvedenými atributy. Je lhostejné, zda Arab, černoch,
hispánec či běloch žije ve Francii, Sýrii nebo Americe. Podstatné je, že
si volí, zda je či není muslim. Zda nezávisle používá vlastní rozum nebo
se poslušně podvoluje instrukcím imámů. Zda se několik hodin denně modlí
v odevzdaném očekávání „posmrtného ráje“ nebo zda vědecky zkoumá účinky
vakcíny zachraňující lidské životy. Zda provolává smrt „imperialistické“
Americe nebo hájí individuální práva a svobodu.
Každý člověk si volí, nakolik (a zda vůbec) používá rozum, a
z toho vyplývá, jaké hodnoty sleduje, a zda se chová tak či onak.
Kultura vzniká tak, že si významně početná skupina jednotlivců volí stejné nebo
podobné fundamentální hodnoty a podle toho jedná. Islámskou (stejně jako
jakoukoli jinou) kulturu potřebujeme a musíme hodnotit, a to nikoli podle toho,
kde vznikla, jak dlouhou má historii a který národ ji vyznává, nýbrž podle
toho, jaké hodnoty tvoří podstatu této kultury. Jsou-li tyto hodnoty
v souladu s životem, jsou dobrem a taková kultura je dobrem. Jsou-li
naopak v rozporu s životem, jsou zlem, a taková kultura je zlem.
Multikulturalismus však odmítá legitimitu morálního hodnocení, odmítá morálně
rozlišovat objektivně dobré od objektivně špatného, odmítá fakta.

Multikulturalismus
nespadl z nebe, není primárním ideovým východiskem. Mnozí pravicově
orientovaní komentátoři považují
multikulturalismus za módní levicovou ideologii, protože její zastánci
prosazují další a další státní regulace (kvóty apod.). To je velmi povrchní,
politická klasifikace multikulturalismu. Multikulturalismus je nutno chápat
jako jeden z výhonků zničené filozofie, filozofie skepticismu, subjektivismu a
morálního agnosticismu. Je to doktrína, kterou hlásají nihilističtí profesoři
prestižních západních univerzit (o jimi infikovaných politicích ani nemluvě).
Tito intelektuálové tvrdí, že fakta reality nelze objektivně poznávat, že
„nikdo není majitelem pravdy“, „žádná jednoduchá řešení neexistují“, svět není
„černobílý“ (rozuměj dobro a zlo nelze objektivně rozlišit, nelze vynášet
jednoznačné morální soudy). Z tohoto intelektuálního úpadku pak pramení
morální nejistota, sebenedůvěra, obava z jednoznačných, razantních tvrzení
a soudů.

Nic než multikulturalistická vstřícnost a smířlivost nemůže více živit snahy o
důslednější (tj. fundamentálnější) uplatňování islámu, jeho expanzi a jeho
ambice k světové dominanci. To, co nedokáží teroristé, bezpečně dokáže
multikulturalismus, protože intelektuálně odzbrojuje naši kulturu a eliminuje
možnost sebeobrany proti destruktivnímu mysticismu islámu. Co více může imámům
i řadovým muslimům pomoci v sebevědomém šíření islámu než zdrženlivost
Západu v morálním hodnocení jejich nebezpečné ideologie? Co je může více
povzbudit, než pochybování Západu o správnosti vlastní kultury? Nedávno to
velmi výstižně shrnul americký publicista Robert Tracinski
v souvislosti s francouzskými výbuchy násilí: „Nejde jen o
to, že francouzští muslimové musí asimilovat s francouzskou kulturou.
Nejdříve musí existovat sebevědomá kultura, s níž by bylo možné se asimilovat.
Nelze se asimilovat s kulturou, která sama sebe ničí a vymazává“.

Navzdory
iracionálním intelektuálům stále platí, že západní sekulární kultura je
objektivně lepší než středověká kultura islámské víry. A dokud rozum zůstane na
Západě dominantním nástrojem poznání a vodítkem jednání, bude to platit i nadále.

„Mohl by se dobře uživit jako imám v mešitě“ komentoval mé vystoupení na nedávném
semináři Centra pro ekonomiku a politiku jeden z řečníků, čímž reagoval na
mé razantní morální hodnocení islámu. Ano, jistota, s níž hájím myšlenky a
morálně je hodnotím, je možná podobná jistotě, s jakou imámové hlásají svá
kázání. Jako imám bych se však neuživil, protože v tom podstatném se od
imámů zásadně liším. Já hájím životodárné ideje, oni smrtonosné.