Za větší státní podporu umění se v článku “Proč ještě psát česky” (Respekt, 5. – 11. 1. 2004) bije spisovatelka Tereza Brdečková. Umění ve své nejlepší podobě zobrazuje a dramatizuje lidský ideál, ve své méně vážné formě baví a zpříjemňuje volný čas. Zdánlivě vznešený cíl k podporování, chtělo by se říci, ale u vznešených cílů by tím spíše mělo platit, že účel nesvětí prostředky. Stát nemá v konečné instanci žádné peníze než ty, které vezme občanům. Peníze a bohatství nevznikají státním přerozdělováním nebo charitou, ale produktivním úsilím konkrétních lidí. Jejich majetek chce Tereza Brdečková pomocí státu zabavit, aby bylo možné ze „státních“ peněz podporovat umění. Stát nemá ani to nejmenší právo brát lidem, kteří vydělávají a spoří, aby získali lepší vzdělání, nový byt nebo dovolenou, jejich zasloužený majetek. Právo na majetek není slovní hříčkou salónních liberálů, ale fundamentálním politicko-filozofickým konceptem odvozeným z reality rozumem, jehož porušením stát poškozuje a ničí životy.
Renesance nám ukázala, že nádherná umělecká díla a celkový rozkvět kultury jdou ruku v ruce s rozvojem obchodu a růstem životních standardů. Umělecká díla se obejdou bez státní podpory. Volání Terezy Brdečkové po státních penězích v sobě obsahuje implicitní odpudivý názor na umělce, který jakoby říkal: ”Jsme neschopní přesvědčit veřejnost o kvalitě svých děl a jejich hodnotě, jsme neschopní získat mecenáše, jsme neschopní vzděláváním zlepšit vkus veřejnosti, nedokážeme dělat nic jiného než neidentifikovatelné předměty, malovat skvrny a psát o zkaženosti a antihrdinech, zkrátka jsme nemožní pro praktický život, jediný způsob, jak můžeme přežít, je žebrat o státní dotace.” Pro kvalitní umělce nepostrádající elementární sebeúctu musí být takový pohled hlubokou urážkou. Prosazováním druhu umělců, kteří jsou ochotní systematicky žít ze státních dotací, Tereza Brdečková pouze ničí umění. Protože co řekl John D. Rockefeller o podnikatelích, platí o každé profesi včetně té umělecké:”Slabý a nemorální člověk je předurčen k tomu být nemožným podnikatelem. ” (Ron Chernow – Titan, The Life of John D. Rockefeller, Sr).
Mezi mecenáše renesančních umělců patřila spousta bohatých obchodníků. Tento trend se později rozrostl v devatenáctém století, tak že umělci už nepotřebovali mecenáše ve smyslu sponzorů, ti úspěšní vydělávali spoustu peněz prodejem svých děl v např. galeriích. S tím jak na západě vzrostlo bohatsví a vytvořila se střední třída, si umění může dopřát v určité podobě téměř kdokoliv, a umělci mohou vydělat milióny. Umělec je dlouhodobě podle mého názoru lukrativní povolání.
Problém je, že část dněšních umělců vytváří nesmyslné a neprodejné objekty, které jsou totálně k ničemu a nemají žádnou hodnotu. Vesměs pouze tihle umělci potřebují dlouhodobě pomoc, kterou jim paní Brdečková chce dopřát, ale oni si ji nezaslouží. Navíc státní pomoc, byť by se v některých výjimečných případech jednalo o dobré projekty, implikuje porušení práv ostatních lidí.
Vavřinec: „Renesance nám ukázala, že nádherná umělecká díla a celkový rozkvět kultury jdou ruku v ruce s rozvojem obchodu a růstem životních standardů. Umělecká díla se obejdou bez státní podpory.“ Kolik renesančních uměleckých děl vzniklo bez státní podpory (monarchů, papežů atd.)? Nebo alespoň bez podpory nějakého feudála. Ve skutečnosti ještě nikdy žádná společnost která by stála na objektivistických principech neexistovala, což je dost zvláštní, když má prý vyhovovat lidské přirozenosti.
Nekde jsem cetl, snad v laissez-faire Petra Macha, ze stat uz dokonce poskytuje dotace na ziskani dovednosti, jak z ruznych statem financovanych fondu (nasich ńebo EU) cerpat dotace. Blbost na druhou. Lide, kteri nejsou schopni opatrit penize z normalnich zdroju je dostatnou od statu, ktery je predtim vezme jinym lidem, a jeste jim na to, aby vedeli, jak oslovit statni instituce, poskytne dotace. Samozrejme vzniknou „produktivni“ firmy, ktere budou nabize skoleni, jak cerpat dotace.
Hm, myslím, že takovýchto „produktivních“ poradenských firem vznikne méně než budou úředníci považovat za žádoucí. A tím pádem lze očekávat jistá povzbuzení, tedy dotace i těmto firmám. U dotací samotným žadatelům to asi neskončí.
Leda, že by se tyto dotace daly utratit pouze u několika státem explicitně vyjmenovaných firem. To by potom mělo svou logiku. Stát by tak prostřednicvím žadatelů vyplácel přímo explicitně vyjmenované firmy. To by bylo chytré.
Ještě hůř. Dotace do jakéhokoli odvětví v něm vytvářejí nekalou konkurenci a těm, kteří nejsou těmi státem dotovanými se vede hůře než předtím, neboť musí na trhu soutěžit s dotovanou konkurencí. Časem zůstanou na trhu pouze dotované subjekty a ostatní jsou ekonomicky likvidováni. Pochopitelně do takového odvětví pak nově vstupují pouze subjekty, jejichž jedinou motivací je získat státní dotaci. Tím je likvidace odvětví ukončena. Všechny subjekty nyní provádějí jen ty činnosti, které poptává stát.
Typickým příkladem je situace v mimopražské divadelní scéně. Ale příkladů by se jistě našlo mnoho.
S Terezou Brdečkovou a ostatními „osobnostmi“ z obrazovky státní televize vzhůru ke světlým zítřkům.