Před dvaceti lety jsem napsal: „Málokdo pochybuje o tom, že průmyslová civilizace přináší některé negativní vedlejší efekty. Environmentalismus však nespočívá v jejich pečlivém vědeckém zkoumání, nýbrž v jejich vytržení z kontextu lidského života a zdůraznění. Všimněme si, že ekologové stále hovoří o negativním vlivu činnosti člověka na přírodu. Nezmiňují se však o obrovském a nezměrném pozitivním vlivu činnosti člověka na člověka. Hovoří o ubývání nejrůznějších obskurních živočišných druhů, ale obrovského životodárného vlivu vyspělých technologií na jeden velmi známý živočišný druh si vůbec nevšímají. Nevšímají si člověka.“

Nevyřčeným předpokladem celého environmentalistického hnutí totiž je, že jakékoli přetváření přírody ve prospěch člověka je zlem. Měřítkem jakékoli morální akce člověka ale naopak JE prospěch člověka, nikoli nedotčená příroda.

Když začátkem 20. století nastala masová výroba prvních automobilů, nikdo nesnižoval či dokonce zpochybňoval jejich obrovský prospěch pro člověka tím, že by poukazoval na občasné dopravní nehody, které s sebou nastupující automobilismus přinesl. Nebo o sto let dříve, nikdo neprotestoval proti nástupu parních lokomotiv, kvůli tomu, že by se soustředil na kouř, který vypouštěly, a ignoroval přitom, jakou revoluci v přepravě přinesly a jak výrazně zvýšily životní úroveň. Tyto negativní vedlejší efekty byly v porovnání s pozitivními efekty zcela nepodstatné a další vývoj technologií tyto negativní efekty buď zcela odstranil nebo je snížil na zanedbatelnou úroveň. A jakékoli vedlejší negativní efekty své činnosti na svůj život může řešit a odstranit jen a jen svobodný člověk – díky technologiím, které vymyslí a vyvine.

Člověk JE také příroda, je nepochybně její součástí. Proč jeho přirozenost environmentalisté odmítají? Proč nerespektuji přirozenost člověka jako bytosti, která musí přetvářet přírodu, aby přežila a sledovala své štěstí?

Proč nezměrný prospěch fosilních paliv environmentalisté zcela ignorují a opomíjejí?

Je zcela evidentní, že fosilní paliva nelze v krátkém období nahradit jiným účinným, spolehlivým, a hlavně velmi levným zdrojem energie. Potvrzené zásoby fosilních paliv jsou na desítky let zcela dostačující a neustále rostou. Státem vynucená eliminace fosilních paliv jednoznačně povede k výraznému zdražení energie a citelnému omezení spotřeby. Solární a větrné elektrárny jsou zcela nespolehlivým a velmi drahým zdrojem. Proč lidé hlasitě neprotestují proti plánovanému omezování spotřeby energie? Proč sebevědomě a důrazně nepoukazují na svůj prospěch, který budou muset obětovat? Nebo jim snad nedochází, že budou muset zapomenout na každodenní nesmírný prospěch, který mají z věcí vyrobených průmyslovou civilizaci?

Odpověď je jasná. Kohokoli se dnes zeptáte, zda sledování vlastního prospěchu je dobrem, odpoví vám bez váhání, že nikoli. Vlastní prospěch člověka je přece nepodstatný, nebo dokonce škodlivý. „Konzum“ je přece zlem. Opravdu? Činit dobro a stát se morálně ušlechtilým znamená nesledovat vlastní zájmy a prospěch. Máme se naopak obětovat. Účelem morálky není sledování vlastního štěstí, ale obětování se potřebám ostatních.

Sledovat vlastní prospěch naopak znamená hájit a schvalovat sobectví. Ale kdo by si dnes troufnul hájit vlastní prospěch? Byl by okamžitě označen za sobce a ostrakizován jako morální vyvrhel. Naší civilizaci po dlouhá staletí zcela dominuje morálka sebeobětování. Nikdo ji neuplatňuje důsledně, ale každý k ní vzhlíží jako k ideálu. Opět cituji z mého textu před 20 lety:

„Myšlenky ekologů se veřejnosti dobře prodávají právě proto, že dopadají na „úrodnou“ půdu jisté morálky a filozofie, které ovládají tento svět. Je to zhoubná morálka

altruismu, tj. sebeobětování, na niž ekologové skrytě či bezděky apelují, morálka, která odsuzuje vlastní prospěch, která požaduje, aby člověk hodnoty získával jen proto, aby je mohl obětovat. Právě díky altruistické morální zkáze naší civilizace si ekologové získali pověst prozíravých a ušlechtilých lidí, kterým nejde o kapitalistický zisk, kteří vidí dále než ostatní a volají, abychom se uskrovnili. Implicitním cílem ekologie je zničení člověka

a průmyslové civilizace. Samozřejmě, že žádný ekolog by nic takového nepodepsal, a sotva někdo z nich takto vyhraněně uvažuje. To však nic nemění na faktu, že jejich premisa (obětování člověka přírodě) je premisou smrti, nikoli života. Zlo šířené ekology se nijak nezmírňuje tím, že své myšlenky hájí či uplatňují nedůsledně. Důsledným uplatňováním altruismu logicky je, vždy bylo a bude (sebe)zničení a zotročení člověka. Tam, kde se skládají oběti, vždy existuje někdo, kdo je přijímá.“

Zastavit zelené šílenství, které povede k ochromení průmyslové civilizace a drastickému snížení životní úrovně a kvality života stovek miliónů lidí, nelze jinak než poukázáním na základní východiska environmentalistů: Na nesmyslné tvrzení, že příroda má svou „vnitřní“, na člověku nezávislou hodnotu, a na obludnou morálku sebeobětování, která je opakem všeho, co člověk přirozeně potřebuje, aby šťastně žil na tomto světě. Po staletí se člověk obětoval bohu, poté společnosti, národu nebo jiné skupině. Environmentalisté nyní od člověka žádají, aby se obětoval klimatu. To, podle centrálních, kolektivistických plánovačů, prý nesmí být teplejší než 1,5C oproti minulým staletím.

Žádná věda a fakta environmentalisty a veřejnost nepřesvědčí. Fundamentální diskuse současnosti totiž není o tom, kolik částic CO2 má byt v atmosféře, jaká má byt průměrná světová teplota a nakolik člověk ovlivňuje svou činností objem skleníkových plynů v atmosféře. Proti nám nestojí tábor fanatických ekoaktivistů, kteří zmanipulovali veřejnost. Proti nám stoji 2000 let zakořeněná morálka sebeobětování.

Cílem environmentalismu není ochrana přírody a klimatu pro člověka. Podstatou environmentalismu je nenávist vůči člověku. Spor je o tom, co je dobro a co je měřítkem dobra. Nestane-li se vlastní racionální prospěch člověka (bez jakéhokoli obětování ostatních sobě nebo sebe ostatním) morálním měřítkem dobra, nemá lidstvo naději.