Christian Beenfeldt je v Ayn Rand
Institute hostujícím autorem. Institut šíří filozofii Ayn Randové – autorky
románů Atlas Shrugged a Zdroj.
Nedávný zákaz umělého
přerušení těhotenství v Jižní Dakotě je vítězstvím hnutí „za život“, a
tedy, podle odpůrců potratů, vítězstvím „posvátnosti lidského života“. Ale
je tomu skutečně tak?
Zákony Jižní Dakoty zakazují umělé potraty ve
všech případech, kromě ohrožení života matky. Zvažme, co to znamená pro lidský
život – ne tedy pro „život“ zárodků nebo nevyvinutých embryí, ale pro život
skutečných, žijících, dýchajících a myslících žen.
Znamenalo by to, že ženám, které chtějí ukončit
své těhotenství, protože šlo o následek znásilnění či selhání antikoncepce,
nebo protože je jejich partneři opustili, nebo je plod poškozený, bude zakázáno
tak učinit. Znamenalo by to, že budou muset prožívat utrpení nechtěného těhotenství
a snášet neuvěřitelné břemeno výchovy dětí. Znamenalo by to, že ženy budou
odsouzeny k osmnáctiletému zotročení kvůli nechtěným dětem – čímž přijdou
o své naděje, sny, osobní plány, šanci na štěstí. A znamenalo by to, že ženy,
které odmítnou takový osud přijmout, budou nuceny riskovat své zdraví a
vyhledávat ilegální, pokoutně prováděné zákroky. Podle Světové zdravotnické
organizace zemře ročně zhruba 110 tisíc žen v důsledku nelegálně
prováděných potratů a téměř šestkrát více jich při zákroku utrpí zranění.
Odpůrci potratů mají samozřejmě za to, že životy
takových žen jsou v rámci sporu o ukončení těhotenství nedůležité. Proč?
Protože, jak prohlašují, embryo nebo zárodek je lidská bytost – a potrat je
tedy vraždou. Jenomže embryo lidskou bytostí není a potrat tak nemůže být
vraždou.
Neexistuje žádný vědecký důvod, proč nazývat
shluk buněk o velikosti hrozinky lidskou bytostí. Biologicky vzato je takový
zárodek mnohem primitivnější než ryba nebo pták. Z anatomického pohledu se
jeho mozek teprve musí vyvinout, a proto se zárodek z hlediska schopnosti
vnímat ani vzdáleně lidské bytosti nepodobá. Pokud je tento shluk buněk
dostatečně dlouho chráněn a vyživován ženou, na níž jeho rozvoj závisí, má
potenciál stát se člověkem, ale skutečnou lidskou bytostí v tu chvíli
není. Podobně i zrno se může stát zralou rostlinou – ale sotva to znamená, že
hromada žaludů je to samé co les.
Čím je možné ospravedlnit obětování života
skutečné ženy ve prospěch primitivního zárodku, který má pouze potenciální
šanci stát se člověkem? Takový postoj není možné racionálně ospravedlnit, a už
vůbec ne opravdovým zájmem o lidský život. „Ospravedlněním“ pozice „ochránců
života“ jsou v posledku náboženská dogmata. Základním principem tohoto hnutí,
vedeného americkými římskokatolickými a protestantskými fundamentalisty, je
názor, řečeno slovy římskokatolické církve, že s embryem je nutné už od
početí zacházet jako s osobou stvořenou božím záměrem. Ale co skutečnost,
že embryo jednoznačně a zjevně není osobou, a že zacházení s ním jako
s lidskou bytostí způsobuje nepředstavitelné utrpení skutečných
existujících lidí? To si odpůrci potratů nepřipouštějí, jejich postoj není
předmětem racionálního uvažování; je dogmatem, které musí být přijato na
základě víry.
Hnutí „za život“ se pokouší zatemnit náboženskou, nelidskou
povahu své pozice nekonečným poukazováním na lékařské detaily potratů
v pozdních termínech (přestože jen zřídka zmiňují, že potraty
v období, kdy je plod už téměř dítětem, jsou velmi vzácné, tvoří 0,17
procent všech potratů, a často tam jde o poškozený plod nebo přímé ohrožení
života matky). Nesmíme však dovolit, aby nás tato kouřová clona odvedla od
podstaty věci: hnutí „za život“ vyhlásilo na víře založenou křížovou výpravu,
která má za cíl zakázat potraty bez ohledu na následky pro skutečný lidský
život, jehož zájmem se Aliance za život zaštiťuje, když vykládá boj za
zastavení potratů jako „absolutní morální povinnost, pro kterou je třeba dělat
vše, co je možné“, i když v současné situaci jsou možné jen dílčí změny
existujících zákonů. Proto hnutí podporuje v Jižní Dakotě schválený zákon,
který je nejblíže jejich vyhlášenému cíli: zákazu potratů ve všech stádiích
těhotenství, včetně prvního trimestru, ve kterém se uskutečňuje 90 procent
všech potratů. „Pokračujeme v kampani za úplný zákaz potratů“, prohlásila
Aliance za život.
Hnutí „za život“ není obráncem lidského života.
Ve skutečnosti jde o zásadní nepřátele skutečného lidského života a štěstí.
Jeho cílem je udělat z žen chovné klisny, jejichž těla jsou ve vlastnictví
státu, a jejichž práva, zdraví a sledování štěstí a jsou hromadně obětována. A
to vše ve jménu dogmatického obětování člověka ve prospěch zárodku.
Přeložil Luboš Zálom
Odstavce se mi po chvíli ztratily.
Nejde o to, kolik je případů interrupcí těsně před porodem, ale o stanovení hranice, která je objektivně nesprávná. Navíc je i potrat marginální uáležitost, zodpovědná žena použije vynález doktora Condoma.
Potenciální a skuteční lidé… Kam patří případní potomci trpaslíků z Flores? Mimochodem, to že hranice lidství neexisuje, je jedním z nejzákladnějších protináboženských argumentů.
A proč jde o to, že dítě je součástí něčího těla? ? Podle čistě objektivních vědeckých měřítek embryo je samostatný organismus. Matčin organismus se mu brání, bere ho jako cizorodý předmět. Velmi dlouho v evoluci trvalo, než se podařilo matčin organismus "oblafnout" aby plod nezlikvidoval, popř. nevypudil (vačnatci). Biologie a evoluční zájmy embrya a matky jsou odlišné, oba organismy spolu vedou hormonální "válku".
Otcův podíl vzniká výhradně při početí. Dost těžko tedy může něco, co nese geny jiného člověka (a co se podle těchto genů biologicky chová) být považováno za součást něčího těla. Přece není možno otcovský podíl v čase přeseknout, a najednou prohlásit bývalou součást těla ženy něčím synem.
Extrémní patologické situace… Extrémní faktík může položit teorii relativity)
Těžko určit, co je normální a patolgický případ. Sophiina volba jistě není extrém. Vždy se může vyskytnout situace, ohrožující život, nebo dva životy, a člověk se musí rozhodnout…
Co autonehoda a následné přežívání na přístrojích? Je možno v kómatu blokovat přístroje pro ostatní? Kdy je člověk ještě člověkem, a kdy už jen přístrojově udržovanou mrtvolou?
K interrupcím sice nedochází dva dny před porodem, ale provádí se tak jako tak i v době, kdy je již zárodek velmi vyvinutý, a jeho mozek začíná pracovat.
Člověk jedná primárně pudově a emočně. Dá se to i experimentálně ověřit. Právě proto je třeba bazírovat na přísně logickém myšlení, a dávat maximální pozor, abychom nepodléhali tlakům podvědomí a pohodlným zjednodušením.
Současný přístup k interupcím je dokladem čistě pudového myšlení. Dovedete si představit, jak by se lidé chovali, kdyby měli možnost zárodek v těle vidět? V budoucnu tuto možnost mimochodem jistě mít budou (nějaké brýle vidící skrz věci budou jistě ve výbavě každého člověka) a potraty se stanou těžko přípustnými.
mě by zajímal nějaký ten příklad "experimentálně dokázaného" faktu, že člověk jedná primárně podle pudů a emocí…jak by takový člověk vůbec mohl přežít, jak by dokázal rozmýšlet svoje činy dál, než jen na krátký okamžik dopředu?
jinak k tomu poslednímu odstavce: vždyť lidé dnes mají možnost zárodek v těle vidět, a každý ví, jak takový zárodek v určitém stádiu vypadá.
tady máte jeden z oněch experimentů.
převzato ze scienceworld.cz
Joshua Greene vymyslel zajímavý experiment ukazující, v jakých oblastech mozku probíhají procesy související s morálním rozhodováním. Experimenty tohoto druhu jsou zajímavé samozřejmě už proto, že vedou až k provokativní tezi ve stylu „etika je chemie“.
Greene se nejprve pokusil pomocí magnetické rezonance zjistit, jak vlastně morální dilemata řešíme, zda „rozumem“ nebo „emočně“. Jeho výsledky ukázaly, že jednoduché situace a problémy řešíme ne tak, že bychom o nich přemýšleli a analyzovali je, ale spíše jako emoční odpověď. Určité skutky (zachytit člověka, který vedle nás padá na zem) děláme reflexivně, ne proto, že bychom si je zdůvodnili, ale protože se během jejich vykonávání cítíme dobře. Rozumově si pak naše konání spíše racionalizujeme až zpětně.
To ale na druhé straně neznamená, že by se při řešení morálních dilemat nenašlo místo pro analytické myšlení. Dojde k tomu u problémů skutečně složitých, tam, kde je k řešení dost času, nebo tam, kde mezi různými emočními hnutími dochází ke konfliktu.
Greene předkládal testovaným osobám následující problém: drezína se řítí po kolejích a může zabít pět lidí, kteří na kolejích pracují. Můžete je však zachránit tak, že drezíně do cesty srazíte člověka stojícího vedle vás – řekněme, že drezína se pak zastaví nebo vykolejí. Ve druhé verzi tohoto experimentu nemusíte do vašeho souseda strčit, ale můžete ho drezíně předhodit stisknutím páky (řekněme, že stojíte na nějakém můstku nad tratí a mechanismus tam muže prostě vyklopí).
Ačkoliv se jedná o analogické situace, výsledky obou verzí testu byly opačné. Pokusné osoby vesměs nebyly ochotné do svého souseda fyzicky strčit, i kdyby tím měli zachránit pět lidí. Ve druhém případě, „neosobnějším“, naopak svého souseda s klidem poslali na onen svět. Zřejmě máme relativně silné zábrany proti přímé fyzické agresi.
Zajímavé je ale hlavně to, že, jak ukázalo sledování magnetickou rezonancí, na řešení obou verzí problému se podílely jiné oblasti mozku. V prvním případě „fyzického násilí“ byly v mozku sledovaných osob spuštěny emoční reakce, projevující se aktivitou ve třech oblastech (v přední části mozku, přední cirgulární kůře a v rýze mezi spánkovými závity). Naopak dilema zmáčknutí knoflíku aktivovalo hlavně prefrontální kůru, která je důležitá třeba při hledání kauzálních souvislostí. Pozorovaná aktivita zde odpovídala řešení matematických/ekonomických hádanek, tj. kalkulaci zisků a ztrát spojených s jednotlivými volbami. Odpověď pomocí tohoto evolučně mladšího, „racionálního“ mechanismu byla oproti první verzi testu také pomalejší.
Výsledky obou verzí experimentu byly celkem jednoznačné, stejně jako pozorovaná mozková aktivita. Určitě ale nastávají situace, kdy mozek „neví“, jakému systému má situaci předložit, aktivují se oba systémy, různě se o řešení přetahují a dávají opačné výsledky. (Obdoba: zmatek, který pociťujeme, když máme určit barvu zeleného nápisu, který o sobě prohlašuje, že je červený.)
Klíčové je, že odpověď na určitý morální problém často závisí na tom, jakému systému se jej mozek rozhodne předhodit. To jistě závisí na velkém množství detailů a náhodných okolností. V řadě situací by tedy stačilo jen málo a reagovali bychom úplně naopak (kde jsou potom „absolutní morální hodnoty“?). Příklad dovedený do extrému: Právě něco počítáte a do toho vstupuje morální problém. Prefrontální kůra je zrovna zaměstnána, mozek proto předhodí situaci k řešení jinému systému, který povede k opačnému výsledku, než by dala prefrontální kůra. Kdybyste zrovna nepočítali, „dobré“ a „špatné“ by si vyměnilo místa.
Zdroj: Carl Zimmer: Jak se duše stala tělem, Galén, Praha 2006, http://www.galen.cz/idistrik/obchod/titdetail.php?titul_id=2184
autor: Pavel Houser
Neni podstatne, zda zarodky maji nebo nemaji zaklady nervove soustavy. Podstatne je, ze jde o POTENCIONALNIHO cloveka (tedy nikoli cloveka), tedy o neco, co se teprve vyviji zcela zavisle uvnitr tela SKUTECNEHO cloveka. A jen clovek ma prava, zarodek clovekem neni a zadna prava nema. Nejde o "zajem skutecneho zivota", jak rikate, jde o pravo cloveka. Pravo je neco jineho nez zajem. Zivot nema zadne pravo. Pravo ma jen clovek.
Vas strach o "zjednodusovani" te veci, povazuji spis za vasi snahu uniknout odpovednosti za jasny nazor. Jde o princip, a ten je jasny.
Objektivni hranici vzniku skutecneho cloveka je porod, protoze v tom okamziku musi byt dite schopno zit mimo telo jineho cloveka, sveho rodice.
To, zda ma zena pravo vyzadovat kondom, je v otazce potratu zcela irelevantni.
Potrat nelze povazovat za nic podobneho eutanasii, protoze pri eutanasii skutecny clovek rozhoduje o sve smrti, o ukonceni sveho zivota, tj. zivota cloveka, kdezto u potratu rozhoduje zena o svem zivote, nikoli o ukonceni zivota cloveka. Zarodek NENI clovekem.
S presumpci neviny a trestem smrti jste uplne vedle. Trest smrti nijak nepopira princip presumpce neviny, a to ani tehdy pokud je ulozen omylem nevinnemu cloveku. Presumpce neviny znamena, ze obvinenemu musi byt dokazana jeho vina, presumpce viny naopak znamena, ze obvineny musi dokazovat svou nevinu. A to je absurdni, protoze to, co neexistuje (tj. co se nestalo) nelze dokazat. Dokazat lze jen to, co existuje (tj. co se talo). PROTO je spravna pouze presumpce neviny.
No pane Kinkor, opravdu si myslíte že plod je potenciální člověk ?
A má tento "potenciální člověk" také "potenciální DNA" ? Nemá spíše skutečné, naprosto originální a lidské DNA ?
kazdy tvor, kazda rostlina a kazda vec je jistou kombinaci chemickych prvku, takze otazka DNA je irelevantni
To bych neřekl, že otázka DNA je irelevantní. Jedinec, jakýkoli jedinec, je určen svým DNA, o tom nás poučí vědní obor genetika. Pokud máme DNA, tak pomocí genetiky určíme z jakého jedince pochází (z psa, koně nebo člověka). A můžeme jít až ke konkrétnímu jedinci lidského druhu (Petr nebo Pavel). A je irelevantní, jestli jedinci je 30 let, 3 roky nebo 3 týdny. Stále se totiž jedná o toho samého, naprosto originálního, jedince.
nepru se o to, ze z DNA jsou vedci schopni jednoznacne identifikovat tu ci onu entitu a odlisit ji od jine..
ja rikam, ze at ma plod jakekoli DNA, cimz se odlisuje od zbytku hostitelskeho tela, tak to nic nemeni naargumetu, ze jde o potencialniho cloveka , protoze definici cloveka NENI "jisty shluk bunek se specifickym DNA slozenim"
Potenciální člověk je jen subjektivní hodnocení.
Navíc je to naprosto antiindividualistický přístup. Není žádný podstatný rozdíl mezi dítětem v děloze, dejme tomu dva dny před porodem, a dvě hodiny po porodu. Mozek je stejný, tělo je stejné, rozdíl je maximálně v návalu emocí z překvapení.
Nemožnost samostatného života, no, bez inkubátoru často také nepřežije, a v dospělosti bez umělé ledviny také ne.
Jediný rozdíl spočívá ve vnějším světě. V subjektivním, pudovém názoru ostatních lidí. Předtím ho nevidí, nijak neútočí na jejich smysly. Po porodu už ano. Dítě je ale stále ten samý člověk, s vlastními smysly, s vlastními emocemi a myšlením.
Pokud bychom chtěli tvrdit, že dítě začíná myslet a vnímat až po porodu, dostali bychom se někam na úroveň astrologie. Museli bychom vysvětlit, jak a proč se při vzniku mozku zablokují všechny vzájemné interakce mezi jeho centry, a který tajemný mechanismus je připravil ke spuštění přesně až v okamžiku, kdy dítě uvidí světlo (a ne třeba, když uslyší zvuk, což může už od začátku). A jak vůbec může vzniknout mozek bez vzájemné zpětné vazby mezi jeho součástmi (u oka to nejde), a jak může fungovat (a hýbat se) tělo plodu bez řídícího centra. Prostě a jednoduše zavrhnout princip Occamovy břitvy.
Máme na vybranou dvě cesty-buď člověka definovat podle názoru jeho okolí (asi jako ve starověké Číně), anebo ho přijmout jako nezávislou entitu. Pak ale musíme přijmout fakt, že nezávislou entitou je v důsledku vlastního myšlení a vnímání a ne v důsledku názoru ostatních lidí. A vlastní myšlení docela jasně nesouvisí s porodem. Ten je maximálně jedním z nejvýznamnějších stimulů, ale ničím víc.
Reaguji postupne na jednotlive vase odstavce:
Celá diskuse o interupcích vznikla nad reálnými jevy, nikoli ad absurdum vykonstruovanými extrémními jevy, které se nevyskytují vůbec nebo možná 1 z milionu. Presne k temto racionalistickym konstrukcim unikaji vsichni, kdo nehledaji odpovedi, ale udajne duvody, proc jasne odpovedi neexistuji. Samozrejme v době mezi 2 dny před porodem, a dvěma hodinami po porodu je biologická změna plodu asi minimální, ale ukazte, kolik je pripadu interupci 2 dny před porodem, a to jen takovych, které nebyly provedeny z duvodu hrozici zdravotni ujmy. Vzdyt o tuto fazi vyvoje zarodku se také vůbec nejedna.
Ale pripustme na chvili, ze se takove pripady stavaji. Stale plati me tvrzeni: potencialni clovek se stava skutecnym v okamziku, kdy prestane byt soucasti tela svého rodice. Do te doby ( i pul minuty před porodem, chcete-li) je stále soucasti tela svého rodice, které má právo rozhodovat o svém těle. Není jen zavisle na rodici (to je i po porodu) , klicove je ze je SOUCASTI tela jineho člověka.
A prosim nesnazte se dale vymyslet extremni patologicke situace typu siamskych dvojcat a zkoumat, zda a ktere z dvojcat ma pravo něco delat se svým telem srostlym s jinym telem. Evidentni je, ze takova situace je patologicka, a ze je třeba se pokusit je oddelit, pokud to lekarska veda a praxe dokaze, a to i za cenu rizika, ze třeba jedno z nich to neprezije.
Ve filozoficke a moralni diskusi se zabyvame clovekem jako normalne vyvinutym jedincem, nikoli patologickymi pripady. Principy odvozujeme z dlouhodobe pozorovane reality, nikoli z extremnich patologickych pripadu. Moralni principy chovani cloveka odpovozujeme z normalnich podminek existence lidi, nikoli z nemoznych extremnich situaci, jakou je treba vynucene rozhodovani Sofie ze Styronova romanu Sofiina volba o tom, ktere ze svych dvou deti nechat zabit, a ktere zachranit.
Ja jsem řekl, ze dite musí byt schopno zit „mimo telo jineho člověka“, nerekl jsem bez pomoci pristroju. Takze inkubatory a umele ledviny jsou irelevantni namitkou. Prave to, ze dite jiz zije mimo telo jineho člověka, je klicove, protože jeho život uz není soucasti jineho člověka a PROTO jde o objektivni hranici.
Rikate, dite „utoci na smysly“ az po porodu a na zaklade toho lide mají emocionalni/pudovou tendenci ho teprve po porodu povazovat clověka. Ja, ani zadny rozumy clovek nejedna na zaklade pudu, ale na zaklade mysleni. Objektivniho mysleni, nikoli subjektivniho. Zadne „pudove nazory“ neexistuji. Bud clovek jedna na zaklade emoci a tedy iracionalne, nebo na zaklade nazoru, tj. mysleni. Tim nerikam ze emoce jsou iracionalni. Jsou prirozene, ale nemeli bychom na zaklade nich jednat. Vase namitka je tudiz nesmyslna.. Navic emoce vubec nemusi byt vazany na smyslove vnimani realneho cloveka po porodu. Zena podstupujici interupci urcite proziva intenzivni emoce. Emoce ale nejsou v poznani, v intelektualni diskusi a k vynaseni zaveru relevantni.
Znovu se ukazuje, jak se snazite vytvaret umely obraz ditete tesne pred porodem a po nem. Projektujete extremni predstavy trpicich „zabijenych“ deti tesne pred porodem. Unikate realite. Interupce je otazka prvnich mesicu zivota zarodku, nikoli obdobi pred porodem.
Nejde o to, kdy zarodek/plod/dite zacina vnimat a myslet, ani o to, do jake miry je vyvinut nervovy systém a mozek, ale o to, zda je plod soucasti jineho tela. Nicmene pro poradek dodavam, ze dite nezacina myslet pred po porodem, ani brzy po nem. Dite pred porodem i brzy po nem vnima, ale nemysli. Pojem „myslet“ se vztahuje na pojmove mentalni procesy. Dokud dite nepracuje s pojmy, nejde o mysleni. Opakuji ale, ze to neni podstatne.
Nelze michat dohromady na jedne strane to, jak je clovek filozoficky definovan, co by dospela entita se vsemi vyvinutymi znaky, cimz se odlisuje od ostatnich zivocisnych druhu, a na druhe strane to, jak je stanovena objektivni hranice, kdy vznika skutecny člověk – na rozdil od potencialniho cloveka. Tato hranice je podstatna z hlediska prava a objektivniho zakona. Porod je nezpochybnitelna objektivni hranice.