Koncem září 2000 se v Praze uskutečnilo výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové banky (WB). Od politiků a mnoha ekonomů jsme mnohokrát slyšeli a jistě uslyšíme, jak velkým oceněním úspěchů naší transformace je skutečnost, že Praha hostila prestižní setkání světových finančních představitelů, jak prospěšné je působení těchto institucí a jak významné jsou jejich zásluhy o celosvětový ekonomický rozvoj.

Úkolem WB je zmírňovat chudobu zaostalých členských zemí a "napomáhat" jejich rozvoji. Deklarovaným cílem IMF je zajišťovat mechanismus efektivního fungování mezinárodního "měnového systému" – zejména vyrovnávat výkyvy v platebních bilancích zemí a překonávat tak důsledky, které má na kurs domácí měny zahraniční obchod a pohyb kapitálu. Fond má přispívat ke stabilitě směnných kurzů a k předcházení konkurenčních devalvací. Má podporovat rozvoj ekonomické otevřenosti a mezinárodního obchodu a být mechanismem "kooperativní povahy" pro diskusi o pravidlech mezinárodního finančního systému. "Mezinárodní finanční systém, ponechán sám o sobě, nefunguje dokonale", řekl nedávno hlavní ekonom IMF Stanley Fischer, když obhajoval jeho existenci.^[1] Údajnou nedokonalost trhů měl jistě na mysli i jiný úředník Fondu, když napsal, že "potřeba organizace typu IMF se jasně prokázala během velké hospodářské krize, která rozvrátila světovou ekonomiku ve třicátých letech."^[2] Drtivá většina ekonomů by jim dala za pravdu. Vždyť "trhy selhávají", tvrdí (mylně) téměř každá soudobá učebnice ekonomie.

Není pravda, že trhy, finanční či jiné, vedou ke krizím a k nestabilitě. Trhy jsou projevem racionálního chování lidí, kteří dnes a denně odvozují prospěch z dobrovolné směny. Státní intervence znemožňují lidem chovat se racionálně. Chronické hospodářské výkyvy, inflace, devalvace a masová nezaměstnanost nejsou rysy tržní ekonomiky nýbrž důsledky masivního státního vměšování. Jsou především výsledkem odstranění pravých peněz (podložených reálnou komoditou) a jejich násilného nahrazení systémem centrálního bankovnictví, který nevyhnutelně a systematicky podkopává funkci peněz, stabilitu bank, finančních trhů a tím celého světového hospodářství. Směnné kurzy nemusejí vůbec kolísat a žádnou "platební bilanci" nebude nikdo kničemu potřebovat, budou-li lidé používat skutečné, pravé peníze a nikoli nesměnitelné pseudopeníze emitované v područí arbitrárního systému centrálního bankovnictví. V kontextu racionální společnosti používající pravé peníze je celý koncept platební bilance zcela nesmyslný, stejně tak jako diskuse o "pravidlech mezinárodního finančního systému". Jediným pravidlem, které nepotřebuje žádné "diskusní" mezinárodní finanční instituce, a které zajistí trvalou finanční stabilitu a prosperitu je svobodná emise objektivních komoditních peněz jednotlivými soukromými bankami, přičemž pevné směnné kurzy jsou automatickým důsledkem váhového poměru zlata či jiné komodity, kterou si racionální lidé v budoucnu zvolí. Libovolný pohyb kapitálu a jakýkoli objem vývozu či dovozu nemá na směnné kurzy pravých peněz žádný vliv. Devastující finanční krize plynoucí ze systému centrálního bankovnictví nemohou v kontextu objektivních, komoditou podložených peněz vzniknout, natož aby se nakažlivě šířily v mezinárodním měřítku.

Velká hospodářská krize 30. let (jakož i všechny předchozí a pozdější hospodářské výkyvy a finanční nestabilita) byla především důsledkem dlouhodobého neblahého vměšování státu do oblasti peněz a masivních státních bariér svobodnému obchodu. Vina se však svaluje na nespoutaný "kapitalismus" a zlato. V kapitalismu však bohužel nežijeme. Kapitalismu, jako jedinému systému chránícímu individuální práva, se svět přiblížil v 19. století, 20. století je naopak érou hrozivě narůstajícího socialismu ve Spojených státech a Západní Evropě, zatímco Rusko a východní Evropa uplatnily socialistické myšlení ještě mnohem důsledněji.

Kdo používá rozum, uvědomuje si, že správným řešením jakéhokoli problému je uznání pravé příčiny a její odstranění. Rozum tedy velí k vykázání státu z hospodářství a z oblasti peněz. Jen tak se lze vymanit z nebezpečné spirály nabalujících se státních regulací, končící úplným zotročením člověka, a obnovit trvalou prosperitu a stabilitu. Vznik IMF a WB byl naopak dalším zásadním krokem k etatismu, dalším výsledkem ignorování rozumu.

Vyvstává zásadní otázka: Proč se hlas rozumu nemůže prosadit? Proč racionální ekonomické argumenty nepřesvědčují ani drtivou většinu ekonomů? Ayn Rand přišla s revoluční odpovědí: Protože lidé nemohou být přesvědčeni jen tím, co je rozumné. Budou se vždy (více či méně) snažit dělat to, co považují za dobro. Budou se snažit sledovat své morální ideály, nebo se jim alespoň trochu přibližovat – bez ohledu na to, zda jsou praktické, zda prospívají životu člověka. A pokud lidé za dobro považují sebeobětování pro druhé (dnes se tomu říká "solidarita"), pokud sobecký zájem jednotlivce o vlastní život považují za zlo, musí nutně odsuzovat vše, co umožňuje člověku dosahovat hodnot, bohatství a vlastního prospěchu. Proto nenávidí svobodnou, tržní ekonomiku, proto zavrhují kapitalismus. Sebeobětování člověka však není dobrem, protože je v rozporu s jeho životem. Dobrem je naopak vše, co život podporuje. Aby člověk mohl žít jako člověk, musí mu být ponechána svoboda rozhodnout jak naloží se svým majetkem, což nevylučuje racionální pomoc ostatním lidem – podle vlastního uvážení a hodnocení konkrétní situace. Jednotlivec – jen z toho titulu, že existuje – nemá žádný morální závazek vůči ostatním. Nemá ho vůči lidem ve své zemi, nemá ho ani vůči lidem z Ghany nebo Thajska.

IMF a WB nejsou prospěšnými institucemi. Jsou nástroji uplatňování obludné morálky sebeobětování – v mezinárodním měřítku a v gigantickém rozsahu. Svůj majetek máme obětovat iracionálním a neschopným státům, které svou neodpovědnou politikou přivádějí své země do finančních krizí. Máme tak činit pro "stabilitu finančního systému". Máme být hrdi na to, že z našich peněz se financují i země, jejichž primitivní kmenovou mentalitu nám multikulturalisté dávají za příklad "žádoucí plurality" a hodný obdivného respektu. Máme cítit "globální odpovědnost" za řešení chudoby třetího světa, máme obětovat produkty svého úsilí, své cíle a hodnoty jiným– na jejich vzdělání, zdravotní péči nebo cokoli jiného– co kolektivisté označí za "veřejně prospěšné". Proč? Protože sebeobětování je dobrem? Není. Protože soucit nás činí ušlechtilejšími? Nečiní. Žádnou morální odpovědnost za životy ostatních neneseme.

Bude trvat možná stovky let než zaostalé části světa dosáhnou úrovně civilizované společnosti. Vyspělý svět může racionálně podpořit jejich rozvoj – svobodným obchodem a zejména sílou dobrého příkladu. Avšak místo aby jim ukázal skutečnou svobodnou společnost, ukazuje jim všechny možné metody, jak nejdéle setrvat v chudobě a barbarství. Místo, aby oslavoval individualismus a racionální egoismus, ukazuje jim kolektivismus, sebeobětování a použití státu k systematickému ničení člověka. Místo aby jim ukazoval sílu rozumu, posiluje v nich orientaci na víru a mysticismus– v rámci obludné ideologie multikulturalismu. Místo aby zcela izoloval diktátorské a jiné autokratické režimy, posílá jim "humanitární pomoc"– prý "nevinným" civilistům, aby pod tíhou diktatur tolik netrpěli. (Kdo je tedy vinen?)

"Mezinárodní měnový fond vznikl jako reakce na krizi 30. let" říká Josef Zieleniec (LN, 24.8.00) a dodává, že k jejímu rozšíření došlo proto, že v zacházení států se svými měnami "neexistoval řád a systém". Má pravdu. Neuvědomuje si však, že je-li peněžní emise a bankovnictví v područí státu, žádný řád a systém ani existovat nemůže. Existuje jen trvalá nejistota, co udělají centrální banky světa zítra nebo za měsíc. Zieleniec však vidí obrovské zásluhy IMF v překonání chaosu, který panoval před jeho vznikem– což je něco jako připisovat obrovské zásluhy šarlatánskému léčiteli, který netuší, že pacient trpí lékařsky jednoduše odstranitelným zhoubným nádorem, ale daří se mu tišit pacientovi bolesti pomocí léků (kradených), z čehož vyvozuje, že pacientův stav se stabilizoval a je mimo nebezpečí.

IMF a WB představují pouhé rozšíření zhoubné politiky "mixed-economy" a "welfare state" do mezinárodního rámce. Je třeba je odmítnout jako instituce s nesmyslnými cíli, k jejichž dosažení navíc používají nemravného nástroje – peněz jednotlivců násilně vymáhaných jednotlivými státy a přečerpávaných těmto organizacím. Nemusíme čekat na den, až obě instituce zaniknou. Ostatně nejsou to ony, které každému daňovému poplatníku vysávají část majetku. Jsou to naši politici, kteří nás k nim dobrovolně přivázali, aby je krmili z našich kapes. Z obou institucí jsme již jednou vystoupili – když byl v ČR nastolen komunismus. Není nic jednoduššího, než z obou iracionálních seskupení opět vystoupit. Tentokrát však nikoli proto, že nejsou slučitelná se socialistickým systémem, nýbrž právě proto, že jsou baštou mezinárodního socialismu. (Je mimochodem paradoxní, že odpůrci "globalizace" si jako terč své nenávistné kampaně proti kapitalismu zvolili právě IMF a WB. Vždyť jde o instituce, jejichž ideovým základem je altruismus a etatismus a které by každý socialista měl přijímat s otevřenou náručí.)

Na přítomnost IMF a WB v Praze bychom neměli být hrdi. Naopak. Ukončení našeho členství je jediným morálním a praktickým cílem ve vztahu ČR k těmto institucím. Nejprve však lidé musí pochopit a uznat, že sebeobětování není ušlechtilá morálka.

^[1] Remarks by Stanley Fischer, Acting Managing Director, International Monetary Fund, Given at the Bretton Woods Committee Meeting,
Washington, D.C., April 4, 2000

^[2] David D. Driscoll , What Is the International Monetary Fund? Revised September 1998, External Relations Department,
Publication Services, International Monetary Fund, Washington, D.C.