Představte si, že vaše ulice byla přepadena tlupou zločinců. Během svého šíleného řádění, loupení a vraždění se tito surovci ohánějí páčidly, noži a pistolemi. Předpokládejme dále, že policie prohlásí, že její strategií vůči těmto zločincům je zabránit jim získat samopaly – jako by bez takovýchto zbraní již neměli znamenat žádnou hrozbu.
Spali byste klidně? Nebo byste byli pobouřeni? Samozřejmě že ano, protože tento gang, třebaže bez silnějších zbraní, už je v této chvíli vážnou hrozbou, která musí být zastavena.
Co byste však říkali, kdyby se tento směšný scénář podobal naší současné reakci na skutečnou hrozbu z Íránu?
Od události roku 1979, kdy došlo k zajetí personálu americké ambasády, podnikl islamistický teheránský režim proti Američanům a Západu řadu bombových útoků, únosů a jiných teroristických akcí. Politici a diplomaté, kteří si po léta nechali íránskou agresi líbit, dnes slibují, že Íránu zabrání v jeho snaze získat jaderné zbraně.
Prezidentští kandidáti například během volební kampaně diskutují, za jakých podmínek by s Íránem vyjednávali, aby jej odradili od pokusu získat jadernou bombu. Předpokládají, že jestliže Írán nebude mít tuto zbraň ve svých rukou, všechno bude fajn.
Nepříjemnou pravdou však je, že pokud mullahové získají jadernou bombu, nezmění se Írán z přátelského souseda náhle na zběsilého nepřítele. Již dlouhou dobu se Írán jeví být hrozbou, která musí být zastavena. Získáním jaderného arzenálu by tato hrozba byla pouze mnohem vážnější.
Už třicet let iránští ajatolláhové používají svých prodloužených rukou, jako např. Hizballáhu, aby tak skrytě podnikali své vražedné útoky. Íránské revoluční gardy pomohli založit Hizballáh a trénovat jeho bojovníky, kteří unesli letoun společnosti TWA, a zajali a umučili americké občany. Roku 1983 tahal Írán za nitky bombových útoků proti americké ambasádě v Libanonu a později na kasárna amerického námořnictva, při nichž zabili 241 Američanů. Írán dále stál za bombovým útokem na Khobar Towers v Saúdské Arábii, kde přišlo o život 19 amerických vojáků.
Je toho však víc: komise vyšetřující útok z 11. září objevila, že "vysoce postavení agenti a instruktoři al Kajdy odcestovali do Íránu, aby tam získali výcvik v zacházení s výbušninami," a že "osm až deset ze čtrnácti saúdských agentů cestovalo mezi říjnem 2000 a únorem 2001 do Íránu." Během války v Afghánistánu přivítal Írán uprchlé bojovníky al Kajdy a Talibanu. Podle americké armády dnes Írán provozuje poblíž Teheránu výcvikové tábory pro irácké povstalce, aby se zde cvičili a trénovali ostatní ve výrobě bomb. A je stále více očividné, že iráčtí povstalci získávají z Íránu k jejich výrobě technologii.
Co se to děje?
Pro racionální posouzení Íránu je nutné si uvědomit, že teheránští mulláhové zosnovali proti Americe válku. Inspirací pro tuto válku je cíl íránských džihádistů nastolit celosvětovou islamistickou totalitu. Írán je hlavním sponzorem džihádistů a modelovým příkladem, jak vyvážet islámskou revoluci do dalších zemí. Je to zapřísáhlý nepřítel Západu. Jestliže volá "Zničte Ameriku", měli bychom to brát vážně – protože se o to již snaží.
Příliš mnoho amerických diplomatů a komentátorů však odmítá Írán soudit. Místo toho posuzují jeho minulé projevy nepřátelství jako řetězec vzájemně nesouvisejících krizí, které nemají nic společného s íránskou ideologií. Zdráhají se pojmenovat povahu tohoto režimu, a chovají se, jako by jeho získání jaderných zbraní bylo rozhodující událostí. Ale tato určitá zbraň, bez ohledu na její sílu, nemůže být tou klíčovou věcí, protože jiných států, jako např. Francie nebo Británie, které vlastní jaderné zbraně, se neobáváme. Jen zřídka připouštěnou odlišností je fakt, že íránský režim by to tlačítko s potěšením stiskl.
Tato mentalita, která předpokládá, že je třeba obávat se zbraně a nikoliv zabijáka, odmítá připustit, jakou hrozbu právě dnes Írán představuje. Tvrdí, že praktický význam mají pouze konkrétní fakta o Íránu, zatímco jeho abstraktní, ideologické cíle a povahu je možné beztrestně přehlížet. Ale ať už by Írán použil jedinou atomovou bombu nebo zaútočil konvenčními zbraněmi, jeho oběti budou pořád stejně mrtvé.
Fakt, že naši vůdci omezují problém Íránu pouze na jeho jaderné ambice, nemůže zakrýt jeho dlouhodobé nepřátelství vůči Americe. Američané by se měli postavit čelem vůči skutečné povaze a postojům íránského režimu, než bude příliš pozdě.

Přeložil Luboš Zálom
září 2008