Podklad k diskusnímu vystoupení na semináři Centra pro ekonomiku a politiku
konaném dne 11. 2. 2004 u příležitosti 200 let od smrti Immanuela Kanta, text byl
uveřejněn ve sborníku CEP č. 30/2004

Immanuel Kant nepatří k dobře srozumitelným filozofům. Je znám svými
neuvěřitelně složitými racionalistickými konstrukcemi vydedukovanými
z předchozích konstrukcí a najít jejich vztah k reálnému
světu, v němž žijeme, je téměř nadlidským úkolem.

Shrňme nejdůležitější myšlenky Kantova odkazu tak, aby byly srozumitelné i nefilozofům.
Málokterý filozof v dějinách vystavěl a odvodil celý komplexní
systém idejí od nejobecnějšího pohledu na realitu či bytí, přes
pojetí lidského poznání, člověka, morálky až k politické filozofii
(estetiku pomíjím). A málokterému filozofovi se podařilo zastřít
podstatu svého učení tak dokonale, že je dodnes všeobecně považován
za obhájce svobody a individualismu.

Intelektuální kontext

Začněme intelektuálním kontextem, na který Kant reagoval. Konec 18. století, vrchol osvícenství,
kdy za několik předchozích století rozumové poznání a věda umožnily
lidem odkrýt netušené možnosti, jak přírodních zákonitostí využít
k prospěchu člověka. Po tisíci letech temného a barbarského
středověku, jemuž dominovala víra a lidé brali náboženství vážně
a důsledně, se člověk opět vrátil k nadějnému rozkvětu a navázal
na antické civilizační hodnoty, zejména pak na Aristotela. Zatímco
však vědci pozorováním reality dospívali k úžasným objevům,
filozofové postupně upadali do skepse, zda vůbec rozum je schopen
smyslová pozorování zobecňovat. David Hume, který byl vyvrcholením
tohoto trendu, přímo připravil půdu pro Kanta, když svým dílem zásadně
zpochybnil schopnost rozumu odvozovat kauzální zákonitosti a poskytnout
objektivní měřítka morálního jednání. Kant, vychován v hluboké
a přísné protestantské víře, si byl vzestupu vlivu rozumu na společnost
a morálku, která dosud byla doménou náboženství, velmi dobře vědom.
Jeho vášeň pro systematičnost, jednotu, povinnost a pevný řád věcí
se zdála být ohrožena relativismem, pokud problémy nastolené Humem
nebudou vyřešeny.

Izolace rozumu od reality

Kant si nedal za úkol obnovit důvěru v rozum a najít způsob, jakým rozum obecné pojmy
a principy z reality odvozuje. Místo toho provedl svou „koperníkovskou
revoluci“ v pojetí reality a rozumu. „Zjistil jsem, že je nezbytné,
abych omezil rozum a dal prostor víře“, říká Kant. A na tom skutečně
vystavěl celý svůj systém.

Realitu rozdělil na dvě zcela oddělené sféry. Ta pravá („věci samy o sobě“) je nepoznatelná.
Ta, v níž žijeme a o níž si (naivně) myslíme, že ji poznáváme,
je již jen pouhá námi zpracovaná a proto nikoli autentická realita,
je to jakýsi odvozený svět jevů, který si sami
vytváříme a v němž žijeme. A v něm, podle Kanta, platí
onen kýžený řád věcí, kauzalita, jistota přírodních zákonů, protože
to vše je dáno strukturou našeho vědomí. To, že pravou realitu vnímáme
svými smysly, Kant považuje za důvod, proč ji nemůžeme
poznat, protože poznání by v jeho fantastickém pojetí vyžadovalo
mít k realitě přístup ničím nezprostředkovaný. To je zásadní
Kantův omyl, protože poznávat nelze jinak než poznávacím ústrojím,
které není pasivním kusem vosku, do nějž se má realita „obtisknout“,
ale aktivním faktorem. Poznávat vždy musíme něčím, nikoli ničím.
Poznání je a musí být výslednicí přirozenosti poznávaného objektu
a poznávacího subjektu.

Řád a přírodní zákony tedy nemáme podle Kanta hledat a nalézat v realitě mimo nás,
ale v našem vědomí. Fakt, že voda za jistých okolností vře
při sto stupních Celsia, neexistuje v přírodě mimo naše vědomí,
nezávisle na nás, my tento jev nepoznáváme jako vnější fakt, my
si jej sami ve vědomí vytváříme. Celý onen svět jevů, který zkoumá
věda a v němž žijeme, je vlastně jen naším výtvorem. Prostor,
přírodní zákony, přirozenost věcí, sama jejich existence – to vše
my svým vědomím vytváříme, nikoli jen poznáváme jako na
nás nezávislý fakt. Představte si, že se s oponentem přete
o nějakou myšlenku a oba se odvoláváte na fakta reality, protože
vycházíte ze správného předpokladu, že realita existuje mimo
vás. V Kantově pojetí si však každý „fakta“ vytváří sám. Kant
sice tvrdí, že struktura vědomí je nám všem společná, ale mnozí
jeho následovníci toto nepodložené tvrzení opustili.

A rozum? Ten Kant chápe zcela jinak než tradiční filozofie před ním. Není schopností zevšeobecňování,
abstrakce ze smyslově vnímaných dat a tudíž vytváření pojmů ukotvených
v pozorované realitě. Kantův Rozum s velkým „R“ je jakousi
kosmickou silou, která má určité mystické poslání a uplatňuje se
ve třech sférách. První sférou je svět jevů, kde Rozum prosazuje
své poslání v podobě jisté struktury vědomí. Ta dává kauzální
řád věcem a událostem kolem nás, celému světu, v němž žijeme.

„Rozum“ vydává morální kategorická dogmata

Druhou sférou je onen pravý svět. Ten je sice nepoznatelný, ale je pro nás velmi důležitý,
a Kant velmi dobře ví, že je vlastně mnohem důležitější než svět
jevů. Proč? Protože kromě smyslového vnímání (zkušenosti), které
Kant omezuje na svět jevů, prožívá člověk totiž ještě morální zkušenosti,
což je vše, co zažíváme při jakékoli volbě či rozhodování, a na
tom, jak své jednání volíme, přece nesmírně záleží. V této
sféře, která je naprosto izolovaná od světa, v němž žijeme,
izolovaná od našich praktických životů, se Rozum uplatňuje tak,
že nám vydává vnitřní příkazy. Ty mají být vodítkem pro praktické
jednání, i když, jak Kant zdůrazňuje, vůbec nevycházejí z přirozených
potřeb člověka v jeho praktickém životě. Tyto arbitrární příkazy
Rozumu, či kategorické imperativy, nemají sloužit člověku k dosahování
nějakých hodnot či cílů v jeho praktickém životě. Tyto příkazy jsou
dogmaty, kterými Rozum vede člověka údajně k morálnímu jednání
– a to právě tím, že jej maximálně odvádějí z jeho praktického
života. To je poslání, které Rozum má, a naší povinností je tyto
jeho příkazy bezvýhradně uposlechnout a neptat se, k čemu nám
v praktickém životě budou. Není vůbec náhoda, že právě tato
sféra je podle Kanta tím pravým světem, který je rozumem nepoznatelný.
Je to totiž sféra morálky, kterou Kant izoluje před rozumem, aby
nastolil svou fantastickou konstrukci „praktického“ Rozumu, který
má ve skutečnosti uplatnit v jednání člověka náboženská morální
dogmata.

A není vůbec náhodou, že na mnoha místech se Kant o člověku vyjadřuje jako o nízkém zvířecím
tvorovi, jehož tělo je nutně ukotveno v nepodstatném přechodném
světě jevů, kdežto duše (vědomí, Rozum) má své kořeny někde v mystické
říši, kam neustále tíhne vstříc jistým vznešeným prioritám a člověk
je tak odsouzen k nekonečnému vnitřnímu boji a rozpolcenosti,
protože je obyvatelem zároveň obou těchto vzájemně antagonistických
světů. Člověk může sice přechodně být šťastný, protože jeho tělo
se tak snáze udrží naživu, ale v posledku platí, že čím více
člověk trpí, tím více je morální, protože je to důkaz že Rozum získává
převahu a plní své poslání odvracet člověka od světa jevů. Stojí
za zvláštní zdůraznění, že pokud člověk jedná s nějakým praktickým
cílem, který mu má přinést uspokojení, a shodou okolností se tento
cíl shoduje s dogmatem kategorického imperativu, tak si nezaslouží
morální kredit. Ten si dle Kanta zaslouží jen tehdy, pokud při sledování
kategorického imperativu jedná proti svým přirozeným touhám
a jakýmkoli svým potřebám spojeným se světem jevů, v němž žije.
Kant přiznává, že žádný člověk, chce-li zůstat naživu, nemůže takovou
morálku důsledně uplatňovat, tj. nikdy nemůže být plně morální bytostí
– což je opět v (u Kanta nepřekvapujícím) souladu s křesťanským
pojetím člověka jako od přírody nevyhnutelně zkaženém, defektním
tvorovi. Kant dokonce říká, že pokud by příroda zamýšlela, aby člověk
dosahoval štěstí jako konečného účelu svého jednání, tak by mu ponechala
jen jeho nízké zvířecí instinkty a neobdarovala ho (praktickým)
Rozumem. Ten má plnit „vyšší“, vznešené poslání shůry.

V této souvislosti také Kant používá pojem svoboda. Podle něj se člověk stává tím více
svobodným, čím více uplatní nemožnou morálku popření sebe sama,
odpoutá se tak z našeho podřadného světa jevů a přiblíží se
k ideálnímu nepoznatelnému světu „čisté morálky“.

Člověk jako nástroj přírody

Skutečnost, že morální dogmata mají odvracet člověka od sebe sama a světa, v němž
žije, neznamená že jeho praktický život nemá žádný smysl. Kromě
„čistého“ Rozumu (sféra jevů), „praktického“ Rozumu (sféra pravého
světa, tj. sféra morálky) Kant postuluje ještě třetí sféru uplatnění
Rozumu, který prostřednictvím další sady Idejí vydává návod, jak
interpretovat lidské dějiny a úkol člověka v nich z morálního
hlediska. Tím završuje „architektonickou strukturu Rozumu“. K tomu,
aby Rozum mohl plnit svůj nadpřirozený projekt, je třeba dát smysl
přírodě a lidskému druhu, který v ní žije. Funkcí Rozumu není
sloužit životu člověka, říká Kant, člověk má naopak sloužit Rozumu,
a dokonce má povinnost uchovávat svůj život, být zdravý a produktivní,
protože tak bude užitečnějším nástrojem v rámci projektu Rozumu.

Člověk sice žije v deterministickém světě jevů, ale tento svět jako celek má jistý účel, běh věcí se
v posledku řídí jakýmsi velkým Plánem. Ten tkví podle Kanta
v tom, že příroda nevyhnutelně směřuje k naplnění svého
potenciálu. Lidstvo tak prochází vývojem, který v posledku
směřuje k návratu k původní všezahrnující jednotě. Podstatné
a klíčové je to, že ono naplnění potenciálu, které příroda sleduje,
se neděje v jednotlivcích, nýbrž prostřednictvím druhu jako celku,
v případě člověka tedy prostřednictvím kolektivu, společnosti.
Vše jednotlivé totiž, podle Kanta, získává svou identitu teprve
svým vztahem k celku, svou sounáležitostí s celkem.
Člověk tedy není reálnou bytostí sám o sobě, ale stává se jí teprve
jako nepodstatná součástka kolektivu. Kant jasně dává najevo, že
v rámci projektu, který Rozum a příroda sledují, nejde o cíle
jednotlivců, nýbrž o cíle lidstva jako celku, přičemž cíle jednotlivců
mohou být vůči těm kolektivním zcela protichůdné. Lidstvo se tak
postupně blíží k morálnímu cíli dosahováním „kultury disciplíny“,
kdy se jednotlivci zbavují svých nízkých individuálních sklonů (rozuměj:
svých přirozených potřeb praktického života).

Kantova politická filozofie

Vzhledem k výše uvedenému už nepřekvapí, že Kant považuje společnost za cíl sám
o sobě, který by všichni její členové měli sdílet a jehož sledování
je prvotní a absolutní povinností. Každý jednotlivec by měl ve vztahu
k celku být cílem i prostředkem a jeho místo a funkce by měly
být pevně určeny prostřednictvím ideje celku. Je toto obhajoba individualismu?

Kant si uvědomuje, že tuto podřízenost jednotlivce cílům kolektivu nelze ponechat na dobrovolnosti
a jasně říká, že toho nelze dosáhnout jinak než násilím proti všem,
kdo nesouhlasí.

Stát, jehož funkcí je zajistit právo a pořádek ve společnosti, nesmí podle Kanta být despotický.
Zákon musí být projevem „obecné vůle“. Jak taková obecná vůle vzniká?
Nevzniká většinovým hlasováním, jak by si někdo mohl představovat.
To Kant nemůže připustit, protože by se tak dal průchod nízkým soukromým
cílům jednotlivců. Kant má na mysli „obecnou vůli“ rousseaouvského
typu, kterou přebírá do svého filozofického systému. Ta nevzniká
tak, že by zvítězil převažující názor, nýbrž tak, že samo vytvoření
společnosti nějakým záhadným způsobem vygeneruje jakousi novou sílu,
která je manifestací pravdy a která je onou obecnou vůlí – bez ohledu
na mínění jednotlivců tvořících společnost. A jen několik vyvolených
osob je schopno tuto obecnou vůli interpretovat pro ostatní a podřídit
jí celou společnost. Na námitku, že tak přece dochází k zotročení
lidí, by Kant (a před ním Rousseau) odpověděl, že vůbec ne, protože
takto vzniklá obecná vůle je tou pravou vůlí každého jednotlivce,
a proto je každý svobodný. Jakýkoli zákon, který je vyjádřením obecné
vůle a který zákonodárce uvalí, nijak neomezuje svobodu.

Ani psaná ústava, kterou Kant požaduje, z něho nečiní klasického liberála a individualistu,
protože její funkci chápe jen jako nástroj oddělení moci výkonné
od moci zákonodárné. Takové zřízení nazývá republikou. Zcela však
pomíjí to nejpodstatnější, k čemu ve svobodné společnosti ústava
slouží: k vymezení hranic moci státu vůči jednotlivci. O tom,
že žádným zákonem stát nesmí omezovat individuální práva člověka,
se Kant nezmiňuje. Jak obrovské zlo páchají na svých občanech státy,
které sice mají ústavu, ale ta je nijak v pošlapávání práv
lidí neomezuje, vidíme kolem sebe dnes a denně, v naší zemi,
v Evropské unii nebo kdekoli jinde. S tím by však Kant
opět neměl potíž, protože právo pojímá jako vše, co vyplývá ze zákona,
neboť zákon je vyjádřením „obecné vůle“. Všechna práva podle něj
pramení v zákonech, které zákonodárce vydá, protože jejich
prostřednictvím se uplatňuje „obecná vůle“. Zákon tak vlastně práva
vytváří.

Správné pojetí individuálních práv jako přirozeného morálního principu, jako něčeho nezcizitelného
a platného bez ohledu na to, co říká jakýkoli zákon, je v diametrálním
protikladu ke kolektivistickému pojetí Kantově.

Filozofie individualismu?

Co k tomu všemu dodat? Může být za individualistického filozofa považován ten, pro
nějž je život člověka na tomto světě jen „nekončící sérií zla“,
a jen pouhou marnivou událostí z hlediska nadřazeného historického
projektu mystické všemohoucí síly? Připomeňme, že jedna z Kantových
knih se jmenuje „O radikálním zlu v lidské povaze“. Může být
za individualistického filozofa považován ten, kdo po člověku žádá
utrpení jako základ morálního jednání? Může být za individualistického
filozofa považován ten, kdo člověka, jako reálnou bytost, spatří
teprve poté, když splyne s kolektivem? Může být za individualistického
filozofa považován ten, který všechno, kvůli čemu individualistickou
filozofii potřebujeme, považuje za nepodstatné a orientuje nás na
nepoznatelnou mystickou říši „čisté morálky“? Ale především: může
být za individualistického filozofa považován ten, kdo podkope nejhlubší
bázi individualismu tím, že fundamentálně překroutí pojem rozumu
a izoluje nás od faktů reality tím, že ji nesmyslně rozdělí na dvě
sféry, zpochybní tak samotnou naši existenci a možnost rozumového
poznání té „pravé“ reality?

Proč by měla svobodu a práva žádat bytost, která, podle Kanta, neví, zda opravdu existuje,
která je nedokonalá, defektní, má neustále trpět a mimo kolektiv
není ničím? Všechna Kantova tvrzení, že člověk je cílem sám o sobě,
že má být svobodný a mít práva, jsou z hlediska celé jeho filozofie
jen nominálním ústupkem kultuře osvícenství, v níž Kant žil.
Kant se dopouští gigantického překrucování pojmů, pojmového parazitování.
K úplnému zotročení člověka zneužívá respektu, který k pojmům
jako rozum, svoboda, právo, ústava, republika, zákon, právní stát,
autonomie jednotlivce, lidé chovají, protože jim přikládají zcela
jiný význam, a to ten, který měla mysli filozofie klasického liberalismu.

Kant je ve skutečnosti moderním otcem kolektivismu a totalitního státu. Byl to on a jeho
pokračovatel Hegel, kteří odříznutím rozumu od reality naplno otevřeli
stavidla iracionalismu, a nihilismu, z nichž se lidstvo dodnes
nevzpamatovalo. Není náhodou, že Německo se stalo semeništěm nejhorších
novověkých ideologií, v nichž byl celé 19. století vychováván
německý národ. Kant, Hegel i Marx byli Němci a psali v němčině.

Jiří Kinkor

Literatura:
Jones, T.W, : A History of Western Philosophy, vol. IV, Kant and the Nineteenth Century, Harcourt-Brace-Jovanovich, 1975
Kant, I.: Kritika čistého rozumu, Oikoymenh, 2001
Kant, I.: Kritika praktického rozumu, Nakladatelství Svoboda, 1996
Kant, I.: Kritika soudnosti, Odeon, Praha, 1975
Peikoff, L.: Objectivism: The Philosophy of Ayn Rand. Meridian. New York. 1991.
Peikoff, L.: The History of Philosophy, Volumes I, II. Second Renaissance Books.
Ridpath, J.: Interpreting Kant’s Political Philosophy, Second Renaissance Books, 1991