Dva roky po útoku
islámských fundamentalistů na Spojené státy zůstává terorismus stále světovou
hrozbou. Není ale tou největší.

Islámský terorismus
není neviditelný nepřítel a lze proti němu účinně bojovat. Které státy ho
podporují a financují, je dobře známo, jsou i na seznamu amerického
ministerstva zahraničí. Tento seznam je podložen fakty. Fakta svědčí o tom, kdo
provedl, umožnil, financoval či toleroval dlouhou řadu teroristických útoků na
americké občany nebo na izraelské civilisty v minulých desetiletích. Daleko
horším nepřítelem než sami teroristé se svým politickým a finančním zázemím
jsou však síly, které šíří a živí pochybnosti, zda vůbec nějaký nepřítel
existuje a kdo či co vůbec je tím zlem, jemuž je třeba se postavit. Jsou to
síly vnitřně ochromující schopnost Ameriky bránit se.

Jsou to americké
univerzity, američtí intelektuálové a společenskovědní profesoři. Na tyto elity
se pak nabalují umělci a další mediálně vlivné osoby, které ovlivňují myšlení
Američanů a jednání jejich politických zástupců a nakonec i směrování americké
(v tomto případě zahraniční) politiky. Z univerzitních kateder tak přichází
největší bezpečnostní hrozba.

Zdá se vám to neuvěřitelné? Amerika představuje jedinou skutečnou
bezpečnostní hráz svobodného světa proti všem iracionálním režimům,
komunistickým, teokratickým či jiným diktaturám. Je odolná vůči vnější síle, vůči vnitřní ale nikoli. Tím, co
tuto hráz podkopává, je morální a
filozofická zkáza, která stále více oslabuje odhodlanost Ameriky použít sílu,
kterou má. Vždyť přece nemůžeme naše vnímání světa, naši západní kulturu, naše
myšlení a pojetí práv nikomu vnucovat, řekli by vám američtí diplomaté,
vzdělaní absolventi slavných amerických univerzit. Z těchto univerzit
promlouvají prominentní filozofové a politologové, kteří nabádají, aby Amerika
neviděla nepřítele v jiných zemích a národech, ale aby se zamyslela sama nad
sebou. Ti nejradikálnější z nich explicitně či implicitně poukazují na to, že
problém je třeba hledat v bohatství Ameriky, v západní individualistické
kultuře a v sobectví, které je implicitně obsaženo v kapitalistickém systému.
Ti umírněnější, ale neméně nebezpeční profesoři hlásají, že všechny kultury jsou si přece rovny, žádné
pojetí světa není lepší než jiná pojetí, dobro, zlo a spravedlnost jsou
relativní a správné jednání je takové, které je založeno na konsensu. Musíme se
prý naučit „jiné kultury“ (rozuměj: včetně islámských fundamentalistů,
primitivních afrických kmenů či pekingských komunistických hrdlořezů a dalších)
chápat a vnímat je se vstřícností a tolerancí. Musíme usilovat o spolupráci s
nimi a ne o konfrontaci, hlásají redaktoři v úvodnících nejvlivnějších
amerických novin a hosté publicistických pořadů amerických médií. Přesně to se
dozvěděli od svých univerzitních profesorů na přednáškách o multikulturalismu.
Multikulturalismus je obludná doktrína, jejímž kořenem je filozofický
skepticismus vůči schopnosti člověka poznávat realitu, mít absolutní pravdu a
odvozovat objektivní a absolutně platné morální soudy.

Když si na základě
skeptických filozofií nejste jisti svým názorem či dokonce tvrdíte, že nikdo
není „majitelem pravdy“, co je pak měřítkem vašeho chování? Když tvrdíte, že se nemůžete spolehnout
na svůj rozum, na co jiného můžete spoléhat? Na ostatní, na kolektiv, na
skupinu, na společnost. Když si nejste jisti že 1+1=2, obrátíte se na OSN.
Řekne-li „mezinárodní společenství, že 1+1=2, pak teprve je to pravda.
Neřekne-li to, pravda to není.

Americká válka v
Afganistánu i Iráku, abychom zůstali na poli zahraniční politiky, jsou dalšími
z mnoha příkladů, které ukazují, jak je morální nejistota schopna zcela
podkopat schopnost účinně se bránit. Místo aby USA nahlas a plným vědomím
morální jistoty prohlásily, že mají právo na sebeobranu a nepotřebují od nikoho
žádné svolení, aby se bránily, uchýlili se tehdy američtí diplomaté v čele
se svým šéfem Powellem k appeasementu, k ostudnému ustupování a
přemlouvání svých kolegů v Evropě i OSN, aby dosáhli „konsensu“. K
appeasementu, který desítky let před 11. září nevedl a ani nemohl vést k ničemu
jinému než eskalaci terorismu, protože islámští fundamentalisté slyší od
západních intelektuálů a pacifistů přesně to, co je morálně posiluje:
multikulturní ideologii nebo dokonce přímou neskrývanou zášť vůči jejich
vlastní, západní kultuře, vůči individualismu, vůči sebevědomé poznávací
jistotě, vůči striktnímu uplatňování rozumu a sledování vlastního prospěchu na
tomto světě. Islámští bojovníci za víru, sebeobětování a nadpřirozenost tak
nacházejí největší podporu v řadách nenáviděné oběti.

Místo aby Spojené státy s morální jistotou a spravedlivě zaútočily na Irák a bránily své vlastní racionální, sobecké zájmy proti diktátorskému režimu podporujícímu terorismus a potenciálně schopnému vyrábět a použít ničivé zbraně, prosí o souhlas a pochopení ostatní země. Měřítkem správnosti tak přestalo být rozumové hodnocení faktů reality a stal se jím souhlas OSN. Chcete útočit na Irák bez souhlasu? Chováte se nemorálně. Nikdo s jistotou neví, co je dobro a tak se zeptejte ostatních, morální je totiž jen to, na čem se dohodnete,
ať je to cokoli. Jen ze strachu, že jednání v zájmu vlastní bezpečnosti by bylo
ostatními považováno za zavrženíhodné sobectví, nazvaly Spojené státy iráckou
operaci „Irácká svoboda“. Máme-li
vést válku, řekli si američtí politikové, musíme ji doma i před světem
altruisticky ospravedlnit jako pomoc trpícímu iráckému lidu. Proč by ale Amerika měla něco takového
dělat? Proč by nyní měla obětovat životy a zdraví svých vojáků, když jejich
jediným morálním a správným úkolem bylo bránit bezpečnost amerických občanů?
Proč by američtí daňoví poplatníci měli ještě v tuto chvíli obětovat miliardy
dolarů na rekonstrukci cizí země?
Kdyby americká vláda sebevědomě a s plnou morální jistotou oznámila svým
občanům a světu, že jediným cílem její zahraniční politiky je zajištění obrany
svých občanů, měli by američtí vojáci jediný úkol: odstranit a zničit irácký
režim, zničit vojenskou-průmyslovou infrastrukturu a snížit tak bezpečnostní
hrozbu pro své občany. Díky své neschopnosti odmítnout obludnou altruistickou
morálku však místo toho na sebe Spojené státy vzaly nesmyslnou a hluboce
nemorální roli hlavního garanta (zoufale beznadějného) pokusu o výstavbu irácké
demokracie.

Samotné zjištění, že
terorismus je projevem islámského fundamentalismu či extremismu identifikuje
podstatu zla nedostatečně. Tradičně se totiž za zlo považuje právě fundamentalismus
a extremismus. To, co je na islámských fundamentalistech zavrženíhodné,
však není primárně jejich fundamentalismus, nýbrž to, že je islámský,
tj. že jde o fundamentalismus náboženské víry. Fundamentalismus znamená
železnou důslednost. Uplatňuje-li někdo s železnou důsledností ctnost
rozumu a logiky, nikdy nemůže dospět k iniciaci síly. Ctnost
důsledné racionality a egoistických morálních principů vede k tvorbě
hodnot, uplatnění individuálních práv a rozkvětu člověka. Uplatňuje–li někdo
s železnou důsledností víru či jakýkoli jiný druh nerozumu
(iracionality), dříve nebo později je nutně veden k iniciaci síly,
ničení hodnot, destrukci člověka. Čím více a fundamentálněji uplatňuje zásady
své víry (tj. svou iracionalitu), tím katastrofálnější jsou důsledky. Jak
brilantně ukázala americká filozofka Ayn Randová ve svém eseji Faith and
Force, důsledně uplatňovaná víra jde ruku v ruce
s násilím.

Myšlenka, že všechny kultury na naší planetě si zaslouží
respekt, myšlenka multikulturalismu, je zásadně mylná. Respekt a obdiv si
zaslouží jen kultura rozumu a racionální morálky. Všechny ostatní kultury,
tolerované či dokonce vyzdvihované kazateli multikulturalismu jsou falešné a
zhoubné. Proto si zaslouží hlasité morální odsouzení a izolaci.

Boj s terorismem je
v nejhlubším smyslu bojem rozumu proti iracionalitě a víře, nikoli bojem
umírněnosti proti fundamentalismu.