Často se v tisku píše o kapitalismu v Čechách a před časem se dokonce president Václav Havel rozhovořil o tzv. „mafiánském kapitalismu“. Skutečnost je ale taková, že zde nikdy nic, co by i jen vzdáleně připomínalo kapitalismus, nebylo, a použití výrazu „mafiánský kapitalismus“ jen svědčí o zásadním nepochopení tohoto systému v nejvyšších vládních kruzích. Lidé takto hovořící o kapitalismu jej chybně chápou jako prostředí, ve kterém je občanům „dovoleno“ vlastnit výrobní prostředky a obchodovat spolu, přičemž vůbec nezáleží na tom, že jsou svázáni všeobjímajícími regulacemi a popřípadě vydíráni organizovaným zločinem, v jehož účinném potírání stát nejenže zoufale selhává, ale dokonce pro něj svými regulacemi vytváří živnou půdu.

Kapitalismus je především systém svobodného společenského uspořádáni, nikoli výhradně ekonomického, ačkoliv by jej mnozí rádi takto viděli; volný trh je totiž pouze druhotným projevem kapitalistického systému, daným svobodou jednotlivce disponovat svým majetkem. Kapitalismus není založen na svrchovanosti kolektivu, což je systém praktikovaný dnes u nás i ve světě, ale naopak na svrchovanosti jednotlivce, který v důsledku své svobody vytváří za účasti spoluobčanů svobodné tržní prostředí. Prvotní podstatou kapitalistické společnosti není tedy volný trh, ale svobodný jednotlivec. Svoboda je nutnou podmínkou, aby člověk mohl morálně jednat. Jednání z donucení není morální, protože popírá podstatu člověka jako volní bytosti. Z tohoto důvodu Ayn Randová, z jejíhož díla tento esej vychází, identifikovala kapitalistický systém jako jediný morální systém v historii lidstva. Výsostným a zároveň jediným úkolem vlády kapitalistické společnosti je ochrana práv občanů. Poněvadž zde hovoříme o původním pojetí individuálních práv v americké ústavě, nikoliv o jejich interpretaci moderními americkými liberály či evropskými kolektivisty, potřebuje vláda kapitalistické společnosti k jejich zabezpečení pouze tři výkonné složky, a to : policii na ochranu občanů před zločinci, vojsko na ochranu občanů před invazí ze zahraničí a soudy na urovnávání sporů mezi občany podle objektivních zákonů. Obsáhlejší výklad podstaty kapitalismu nalezne čtenář v knize Ayn Randové The Virtue of Selfishness (Ctnost sobectví).

Kapitalistická společnost takto nezabezpečuje blahobyt svých občanů, pouze vytváří právní prostředí, ve kterém mohou občané svobodně nakládat se svými životy podle svých představ a možností. Blahobyt každého z nich závisí na jeho schopnostech, ti kteří nejsou schopni se o sebe postarat, se musí spolehnout na dobročinnost. Dobré vůle – pro ty, kteří si ji zaslouží – je ve svobodné společnosti na rozdíl od té naší více než dostatek.

V žádném případě není tedy možné nazývat kapitalistickou takovou společnost, kde součástí státu je ministerstvo průmyslu, zemědělství, školství, zdravotnictví, kultury atd. Primarním posláním těchto ministerstev není přece nic jiného než potlačení či prakticky téměř uplné odstranění volného trhu v těchto odvětvích ve jménu absurdního „veřejného zájmu“ kolektivu, tedy na úkor racionálních soukromých zájmů jednotlivých občanů. O kapitalismu se dalo hovořit naposledy v USA ve dvacátých letech minulého století, jeho druhá polovina se již odvíjela ve jménu tzv. smíšené ekonomiky, tedy soukromého vlastnictví omezeného regulacemi ve „veřejném zájmu“. Kolektivistické prvky postupně nabývaly převahu a dnes je soukromé vlastnictví natolik okleštěné všemožnými regulacemi, že bychom správně měli používat termín „veřejně-soukromé“ vlastnictví. Protože co jiného znamená soukromé vlastnictví, když ne plnou kontrolu soukromého vlastníka nad tím, jak se svým majetkem nakládá? Míra státní kontroly nad majetkem je mírou „veřejnosti“ majetku. Znárodněním soukromého majetku získali komunisté totální kontrolu nad tím, jak se s ním bude zacházet. Liberálnější západní svět zvolil méně devastující umírněnější taktiku postupného získávání kontroly nad soukromým majetkem, a díky tomu, že tato kontrola byla vždy pouze částečná, předčila ekonomika Západu totálně regulovanou ekonomiku komunismu. V porovnání s východním blokem byl západní svět vždy svobodnější, nikoli však svobodný. Praktická politika Západu a Východu se lišila pouze mírou regulací, nikoli v principu, jímž byl a je kolektivismus, apel na sebeobětování a vyzdvihování „veřejného prospěchu“. Tyto ideje jsou přesným opakem kapitalismu. Označování dnešních politických systémů jako kapitalistických je povětšinou vedeno škodolibým záměrem přičíst důsledky zákonitého selhávání kolektivistických regulací na účet svobodného systému individualismu, kapitalismu.